Poslední symfonie - 4. kapitola: Lorenzo da Ponte

Salieriho škarohlídství ohledně nebezpečí Figarovy svatby jako námětu pro operní libreto, se do jisté míry ukázalo jako oprávněné. Wolfgang zanedlouho obdržel povolání přímo k císaři a bylo jasné, že to má co do činění s Figarkou. Wolfimu se přesto podařilo operu uhájit, ačkoliv si Nannerl nedovedla představit jak. Ale jestli byl někdo schopen nemožného, pak jedině Wolfgang.

Nannerl toho času už podle dohody bydlela s Weberovými a vítala jakoukoliv příležitost, jak se z jejich bytu vytratit. Často proto chodila nahoru, do svého starého "domova", který nyní patřil manželům Mozartovým, aby Constanze pomáhala s Wolfim, který pro práci už zase zapomínal jíst a spát.

Když toho dne vstoupila do Wolfiho pracovny s čajovým podnosem, málem ho vyklopila na podlahu. Wolfi stál uprostřed místnosti v dramatické póze s rukou na srdci a zdviženou bradou a libretista da Ponte klečel vedle něj a držel ho za ruku.

Oba se ohlédli ke dveřím a když si všimli, že v nich stojí Nannerl, Wolfgang se rozchichotal na celé kolo a da Ponte kvapně vstal a začal si oprašovat kalhoty.

Nannerl povytáhla obočí. "To vypadá jako závěrečná scéna, blížíte se ke konci?" zeptala se a usilovně předstírala, že není na pokraji bláznivého smíchu.

"Přesně tak," rozpovídal se Wolfi nadšeně a energicky rozléval čaj do šálků, které donesla. "Hrabě přistihne svoji ženu při nevěře. Hraběnka prosí o milost, ale hrabě odmítá. Figaro prosí o milost a hrabě stále odmítá. Ale potom," Wolfi zdvihl pravici a zhluboka se nadechl, "okamžik ticha. Ze dveří na opačné straně jeviště vystoupí osamělá postava. Nejprve se zdá, že je to Zuzanka, ale potom si sundá závoj," Wolfgang se blaženě usmál. "Je to přestrojená hraběnka. Celé divadlo na okamžik ani nedýchá a potom….hrabě padne na kolena a prosí za odpuštění," Wolfgang začal dirigovat vzdušný orchestr. "Na-a-na-na-a, na-a-na," zazpíval s nepřítomným, okouzleným pohledem. "Okamžik odpuštění a smíření," dořekl a poklepal si na čelo. "Všechno už to tady mám. Bude to ta nejlepší opera, jakou kdy Vídeň slyšela. Co Vídeň, celý svět!" Wolfi se pokusil vzít da Ponteho kolem ramen, ale jelikož ho muž převyšoval o dobré dvě hlavy, byla to komicky marná snaha.

"Nannerl!" do místnosti vběhla Constanze a poslala Wolfimu vzdušný polibek. "Hledá tě tu nějaká dáma."

---

"Dáma?" podivila se Nannerl.

Constanze pokrčila rameny. "Někdo nóbl, chce s tebou mluvit, prý už budeš vědět."

"A víš?" zeptal se Wolfgang pobaveně.

"Nijak zvlášť, ne," odtušila Nannerl a rychle si od pasu odvázala zástěru. "Nejspíš to bude nějaký omyl, hned to vyřídím, omluvte mě," odešla z místnosti a sešla dolů do přijímacího salonu Weberových.

Mladá dáma sedící s čajovým šálkem u stolku u okna jí byla povědomá. Po chvilce uvažování si pracně vybavila, že to musí být komtesa Steinmannová, dcera oné hraběnky, na jejímž večírku ji "zachraňoval" Salieri.

"Komteso, čemu vděčím za tu poctu?" řekla Nannerl vlídně a vyměnila si s ní úklonu.

"Ach, drahoušku," zašvitořila komteska a Nannerl okamžitě poznala, že je malou kopií své matky, "to jsem ráda, že jste mě vůbec poznala, od našeho prvního setkání uplynuly celé měsíce. Maminku a mě moc mrzelo, že jste u nás od té doby nebyla, musíte to společně s bratrem a jeho milou chotí brzy napravit."

Nannerl povytáhla obočí. Od svého prvního večera ve Vídni u Steinmannů nebyla, to sice ano, ale nebyla to její, nebo Wolfgangova nezdvořilost. Prostě už jen nedostali pozvání, protože ve Vídni postupně upadali v nemilost. Nannerl se nuceně usmála.

"Bratr je velice zaneprázdněný, přál by si, abych vám vyřídila jeho omluvy. Snad jste slyšela, že pracuje na nové opeře," odvětila opatrně.

"Přirozeně! Celá Vídeň nemluví o ničem jiném, Figarova svatba - jak vzrušující!" komtesa dramaticky spráskla ruce a Nannerl se pousmála.

"Mohu vám ještě nabídnout čaj?"

"S radostí, slečno Mozartová. Probereme nad ním moji velkou prosbu," pronesla komtesa a doširoka otevřela své modré oči.

"Ach, prosbu," zopakovala Nannerl překvapeně a nalila jim čaj. "Pokud to bude v mých silách, bude mi radostí vám vyhovět."

Komtesa Steinmannová decentně upila a odložila šálek na stůl. "Slečno Mozartová, chtěla bych vás požádat, abyste mi dávala hodiny hry na piano. Jsem beznadějný případ, ale snad se mnou něco svedete," zasmála se stejně protivným způsobem, jako to dělávala její matka. "S vaší skvělou pověstí jste měla začít vyučovat už dávno."

Nannerl nevěděla o jaké skvělé pověsti to komtesa mluvila. To, že s Wolfim jako malá hrála a zpívala po celé Evropě, bylo sice obecně známo, ale teď, když byla dospělá, to už nedělalo dojem.

"Domnívám se, že služby mého bratra by vám vyhovovaly lépe," řekla Nannerl a snažila se skrýt zmatek ve svém hlase.

"Ale ne, drahoušku, věřím, že potřebuji ženskou ruku. Myslíte, že byste si na mě mohla udělat čas, řekněme dvakrát týdně? Nebo jste příliš zaneprázdněná?"

"To ne, ale-"

"Výborně, v tom případě můžeme začít ve čtvrtek. Ještě vám pošlu vzkaz, musíme si ujasnit detaily, ale teď už musím jít, drahá slečno. Budu se na naše hodiny moc těšit."

Nannerl na ni zůstala konsternovaně zírat.

Ihned po jejím odchodu se vrátila do Wolfgangovy pracovny. Wolfi a da Ponte poskakovali kolem místnosti a Nannerl měla podezření, že si něco přidali do svých čajů.

"Závěrečná scéna?" zeptala se Nannerl. "Všechno dobře dopadlo, hraběnka odpustila prostopášnému muži?"

"Oslava, mír a radost. Slyšíš to v té melodii, Nannerl?" povykoval Wolfi, popadl ji za ruku a přiměl ji přidat se k jejich podivnému křepčení. Da Pontemu tekly slzy smíchu.

Wolfgang svým jemným hlasem předzpívával energickou melodii. "A pozor! Velké finále!" zastavil se a velkým gestem umlčel pomyslný orchestr.

Wolfi a da Ponte se vzápětí vyčerpaně svezli do křesel a Nannerl nad nimi stála se zrudlými tvářemi a pobaveným výrazem.

Da Ponte si utřel slzící oči. "Potřebovala jste něco, slečno Mozartová?"

"Chtěla jsem se o něčem," Nannerl zapřemýšlela o vhodném slovu, "poradit."

Da Ponte vstal ze svého křesla. "V tom případě vás opustím a začnu s opravdovou prací."

Wolfgang začal hlasitě protestovat. "Tohle byla důležitá část kreativního procesu, da Ponte!"

"Vlastně bych ocenila, kdybyste zůstal, pane. Domnívám se, že chápete mentalitu Vídeňanů jako málokdo," začala Nannerl mírně rozpačitě.

"Komplimenty!" poznamenal da Ponte s uculením. "Na ty vždycky zůstanu," znovu se svezl do křesla a Wolfgang se na sestru zahleděl s probuzeným zájmem.

"Komtesa Steinmannová právě odešla," Wolfgang na okamžik vypadal zmateně a Nannerl usoudila, že informaci o jejím příchodu vypustil, ačkoliv byl u toho, když ji Constanze ohlašovala. Ale to bylo normální. "Požádala mě, abych jí dávala hodiny piana."

"Ty?" Wolfgangův nepřítomný pohled se znovu vyjasnil. "Proč ty?"

"Opakovaně jsem jí říkala, že by měla požádat o pomoc raději tebe," odtušila Nannerl.

"A?"

"Trvala si na tom, že ji musím učit já. Povídala něco o mé skvělé pověsti," vysvětlovala nejistě.

Wolfgang si odfrkl a svezl se v křesle níž. "První koncert jsem složil ve čtyřech, operu v jedenácti, ale mě si nevšímejte, já jsem jenom nejlepší skladatel ve Vídni..."

Nannerl mírně vzdychla. Docela si přála, aby tu teď byl Salieri. Ne že by toužila po přítomnosti toho podivína, ale chtěla, aby Wolfganga slyšel a uvědomil si, že Wolfi tímhle způsobem mluví se všemi a jeho bolestínství je tedy zbytečné.

Da Ponte postřehl její pohled, ale špatně si ho vyložil a začal se jí zastávat. "Tvá sestra má přece stejnou pověst jako ty. Dětský zázrak známý na všech evropských dvorech."

Nannerl ho s mírným úsměvem přerušila. "O to teď nejde. Nechápu, co to komtesu popadlo. Už dlouho jsem se hře nevěnovala, pokud pomineme nějaké společenské události, sezení v saloncích a podobně. Wolfgang by byl skutečně rozumnější volba."

"Ha, slyšíš?" obrátil se Wolfi vítězoslavně na da Ponteho, ale ten si ho nevšímal. Koutky rtů mu cukaly potlačovaným úsměvem a chystal se něco říct, ale zřejmě si to rozmyslel a pokrčil rameny.

"Co o tom soudíte?" nedala se Nannerl.

"Steinmannovi mě nemají rádi a nebojí se to ukazovat. Nedovedu vám vysvětlit pohnutky té rodiny, ale jsou vlivní, velmi vlivní. Přijměte tu práci, slečno Mozartová, pokud vám smím radit. Jakmile se rozkřikne, že k vám chodí na hodiny komteska Steinmannová, bude si u vás podávat dveře polovina Vídně. Mohla byste výrazně pomoci své rodině-" Wolfgang se významně nadechoval, "do doby, než se z vašeho bratra stane slavný hudebník, ano, ovšem," dodal pobaveně, protože správně přečetl výraz v jeho tváři. To pobavilo i Nannerl, která tázavě pohlédla na Wolfiho a ten její pohled zmateně opětoval.

"Čekáme na něco?"

Nannerl se usmála ještě víc. "Jsi hlava rodiny, Wolfi, musíš mi to buď povolit nebo zakázat."

"Povolit nebo zakázat," zopakoval znechuceně a načechral si už tak rozčepýřené vlasy. "Já nejsem otec, Nannerl, jednej podle svého uvážení. Stejně oba víme, že hlava rodiny jsi spíš ty," zachichotal se a vymrštil se ze svého místa. "Takže teď už se mnou budeš zase hrát a přestaneš opakovat ten nesmysl, že by si to otec nepřál?" popadl ji za ruku a usadil vedle sebe k pianu. "Copak si tak zahrajeme? Na rozcvičení něco nudného, co takhle da Ponteho poslední operu?"

Na Wolfgangovu hlavu dopadl polštář mrštěný da Pontem a Nannerl se rozesmála.

***

Bylo dohodnuto, že Nannerl bude komtesku vyučovat v sídle Steinmannových. Obvykle sice platilo, že žáci dojížděli za učiteli a ne naopak, ale Nannerl se z toho nijak zvlášť nepohoršovala. Nemusela tak přihlížet, jak komtesa krčí nosánek nad jejich prostým bytem a především nemusela vyučovat pod slídivým dohledem paní Weberové. Nannerl před svou první hodinou s komtesou strávila celý týden usilovným cvičením, ale to zdaleka nestačilo, aby se dostala do bývalé formy. Nezbývalo jí, než doufat, že je komtesa skutečně tak špatná, jak tvrdila, a ničeho si nevšimne. Tyhle peníze a konexe vážně potřebovali - alespoň do premiéry Figarovy svatby. Tak to Nannerl přinejmenším všem tvrdila, ale ve skutečnosti šlo o mnohem víc. Tyhle hodiny by jí mohly vrátit důstojnost, pocit smysluplnosti a...hudbu.

Komtesa se chvála Bohu vyjevila jako velmi nemuzikální, takže Nannerl byla jednookým králem mezi slepými.

"Zahrajeme Salieriho?" zeptala se komtesa na konci hodiny, když se Nannerl pomalu chystala odejít.

"Možná bychom si ho mohly nechat na později, až si trochu upevníme základy," odvětila Nannerl takticky.

"Ale ne, to zvládnu," komtesa se nenápadně ohlédla směrem ke dveřím. "Koncert v C-dur není zase tak složitý, že?" začala hrát prostou melodii z první věty. "Skoro bych řekla až fádní, ale jestli někomu povíte, že jsem to řekla, okamžitě to popřu!" zahihňala se.

"Ale ne, myslím, že skladbě křivdíte. Podívejte," Nannerl převzala kontrolu nad pianem. "První věta skutečně začíná prostě, ale to je záměr. Rozvíjí se do velmi intimní druhé věty, která zní skoro jako zpověď. Piano hraje v doprovodu orchestru, ten mu naslouchá, ale nechápe. Třetí věta je proto zakončena úpěnlivou hádkou, poslouchejte. Piano se téměř zalyká, jak se snaží vysvětit co má na srdci, ale housle ho vždy utnou dvěma ráznými pohyby smyčce, zní to přibližně takhle," Nannerl zaimprovizovala v hlubší tónině, "ale piano dál touží po pochopení, tempo je čím dál tím rychlejší, je to jako by si samo sobě skákalo do řeči, ale smyčcová sekce ho stále nelítostně umlčuje a zastrašuje. Všechno se zdá beznadějné, ale potom, ano, tady je ta fráze, orchestr konečně pochopí. Přidává se k pianu, doplňuje ho a okamžik usmíření přichází úplně na konci, když hrají unisono…," Nannerl vážně pochybovala, zda svou hrou Salieriho koncertu udělala čest, a byla si jistá, že v nejrychlejší frázi nadělala chyby, ale komtesa to nejspíš nepostřehla, takže ji to nemuselo zvlášť trápit.

"Bravo, slečno. Nevím, za co vám děkovat dřív. Za tak půvabnou hru, nebo citlivé pochopení mé kompozice." Nannerl vzhlédla ke dveřím a obě ruce jí mimoděk vylétly k ústům. Jestli si jejího průměrného hraní nevšimla komtesa, tak Salieri bezpochyby ano - a ještě k tomu u jeho vlastní skladby. Navzdory jeho slovům si připadala velice trapně a sklopila pohled.

"Maestro Salieri!" vypískla komteska a vyběhla mu vstříc. Možná až trochu příliš nadšeně. "Přišel jste brzo, drahý maestro. Návštěvní hodiny máme od čtyř!"

Salieri s korektním úsměvem kývl směrem ke stojacím hodinám, které ukazovaly patnáct minut po čtvrté. Nannerl celá ta zvláštní situace náhle došla. Tak proto komteska trvala na prodloužení jejich hodiny a proto to musela být zrovna Salieriho skladba, kterou mermomocí chtěla hrát. Očekávala jeho návštěvu a chtěla se před ním předvádět jako zanícená obdivovatelka. Ta malá potvůrka, bude si na ni muset dávat pozor, je chytřejší, než ukazuje.

"Omlouvám se, komteso, zřejmě jsem neuhlídala čas. Příště si dám určitě větší pozor," poznamenala Nannerl a vstala ze svého místa. Vyměnila si se Salierim pozdravy a chystala se odejít, když ji dvorní skladatel zarazil.

"Slečna Mozartová si s námi nevypije čaj? To by nás oba velmi mrzelo, viďte, milá komteso," pronesl konverzačním tónem.

"Ach, jistě, ovšem. Rozhodně zůstaňte, drahoušku," souhlasila komtesa, ale zklamání v jejím hlase bylo natolik zřejmé, že Nannerl zacukaly koutky. Vzhlédla k Salierimu a zjistila, že se potýká se stejným problémem. Rychle od sebe odvrátili zrak, protože jinak by se oba nahlas rozesmáli.

Samotný čajový dýchánek byl utrpení. Nannerl ke svému překvapení naznala, že ji frustruje mluvit se Salierim v neurčitých zdvořilostních frázích poté, co spolu doposud pokaždé hovořili tak otevřeně. Bylo až bizarní sedět naproti němu v sešněrované konverzaci, když na něj před pár týdny zvyšovala hlas, dokonce ho urážela a on si to všechno nechal líbit jen proto, aby mohl vyzvídat o jejích pocitech.

"Dovolte mi, abych vás odvezl domů svým kočárem, mám to tak jako tak po cestě, protože mířím k hraběti Rosenbergovi," nabídl jí při odchodu, poté, co byli konečně propuštěni ze salonu Steinmannových.

Nannerl při zaslechnutí Rosenbergova jména významně povytáhla obočí.

"A na procházku není právě hezké počasí," pokračoval Salieri a předstíral, že si ničeho nevšiml.

Nannerl naklonila hlavu na stranu. "Pojedu s vámi, maestro, ale jen proto, že s vámi potřebuji něco probrat."

Salieri se zatvářil udiveně a pokrčil rameny. "Nanejvýš zajímavé. Prosím," pokynul ji ke svému kočáru a ačkoliv u něj stál lokaj, postavil se ke straně, aby jí mohl při nastupování podat pomocnou ruku. Nannerl si skousla ret.

Když se kolébavě rozjeli po hlavní ulici, Salieri se na ni v očekávání zahleděl. Nannerl si z této téměř bezprostřední blízkosti všimla, že byl velice bledý a pod očima se mu rýsovaly temné kruhy.

"Vím, že jste to byl vy, kdo mi zařídil komtesino vyučování. Komteska za mnou musela přijít na něčí doporučení, jenže není nikdo, kdo by mi ho dal. A hlavně nikdo není dostatečně vlivný na to, aby nejbohatší vídeňskou dcerku dostal k někomu tak bezvýznamnému, jako já. Nikdo kromě vás. A to nemluvím o našem posledním rozhovoru. Ponoukal jste mě, ať se vrátím k hudbě a pár dnů na to dostanu žádost o vyučování hry na piano. Jaká je pravděpodobnost?" rozpovídala se a pozorně sledovala jeho výraz.

Salieri se na ni ale nedíval a místo toho s nečitelným pohledem sledoval ubíhající Vídeň za okénkem. "Ano," řekl konečně, "byl jsem to já. Bylo mi jasné, že se dovtípíte, ale přece jsem doufal, že ne."

"A proč?"

"Protože byste si myslela, že jednám s postranními úmysly, ale tak to není. Jen vám vracím hudbu," řekl a stále se na ni odmítal podívat. Sklonil hlavu a do očí mu spadly vlasy a Nannerl si byla jistá, že se před ní tímhle způsobem záměrně schovává.

"Vy jste mi ji ale nevzal," namítla.

Konečně se na ni podíval se svým typický kamenným výrazem, ale přesto měl v očích náznak úsměvu. "Vy jste to tak nicméně podala."

Zavrtěla hlavou. "Byla jsem rozrušená, měla jsem vztek...a vy jste byl k vaší smůle zrovna poblíž. Ale musíte vědět, že jsem nic z toho nemyslela vážně."

"Ale ano, myslela," konstatoval Salieri. "Ale to nevadí. Nemáte povinnost mít všechny ráda, jak už jsem ostatně jednou řekl."

"Ano, ovšem. Celá ta věc se sobeckostí," poznamenala Nannerl a tentokrát už úsměv na jeho tváři vyloudila.

"Učíte se nadmíru rychle."

"Tak či onak jsem vám chtěla poděkovat. Nejde jen o hudbu, tohle pro mě znamená mnohem víc, opravdu."

Salieri se na ni přemýšlivě podíval, ale pak nepatrně zavrtěl hlavou. "Neděkujte mi, slečno Mozartová. Nedělal jsem to pro vaše díky, nechci abyste se mi cítila zavázána."

Zavládlo ticho a Nannerl očekávala, že potrvá až do příjezdu k domu paní Weberové, ale Salieri ho překvapivě prolomil.

"Naopak bych chtěl poděkovat já vám. To, jak jste hrála moji skladbu, jak jste o ní přemýšlela, mě opravdu dojalo," řekl tiše.

Překvapeně na něj pohlédla. "Hrála jsem to mizerně. Přinejlepším průměrně."

"Nejde mi o bezchybnou hru, které s trochou cvičení jistě brzy dosáhnete. Jde o to, že je to už pár let stará skladba a já už nedoufal, že ji někdo uchopí s takovým porozuměním - připadal jsem si skoro odhalen, jako byste mi nahlédla do nitra."

Kočár dojel na místo a oba vystoupili.

"Zajímalo by mě, copak jste tam viděla," pokračoval šeptem, když se s ní loučil.

Nannerl se na něj dlouze zahleděla a pak k němu natáhla ruku. Udiveně ji stiskl.

"To bylo poprvé, co jsme spolu hovořili, a vy jste ani jednou nezmínil mého bratra," řekla a vážně mu s ní potřásla. Odpovědi na jeho otázku se záměrně vyhnula.

Salieri se nevěřícně uchechtl a zavrtěl hlavou. "Jste dnes zvláštní, slečno."

"Nikoliv. Jen jsem usoudila, že byste se potřeboval trochu více usmívat. To je pro změnu zase moje rada vám."