Poslední symfonie - 3. kapitola: Paní Mozartová

Nebylo tomu tak dlouho od chvíle, kdy Nannerl zcela nezávazně uvažovala o možnosti svatby Constanze a Wolfganga, do okamžiku, kdy se z této vyhlídky stala realita. Kdyby měla říct, jestli ji spontánnost jejich rozhodnutí šokovala, musela by upřímně naznat, že ani v nejmenším. Události měly nicméně poněkud překvapivý průběh. Postřehla jisté drama, které vyvolala paní Weberová, nějakou nešťastnou hádkou, jejímž svědkem Nannerl naštěstí nebyla, ale z nastalé situace pochopila, že se Wolfganga snažila násilím přimět ke sňatku s Constanze a v tom zamotaném spletenci figurovala i jakási smlouva. Wolfgang se se Stanzi dokonce na několik měsíců přestal stýkat a odmítl vysvětlit proč. A pak, zničehonic, přišli s oznámením zasnoubení. Nannerl jim upřímně popřála mnoho štěstí, protože věděla, že ho budou potřebovat. Jestli bude i jejich manželství stejně vrtkavé povahy jako jejich předmanželská známost - Nannerl si nebyla jistá, jak jejich unikátní vztah pojmenovat - tak byla určitá míra skepse na místě. Nannerl ale nic ze svých pocitů neventilovala nahlas.

Zásadní otázkou, už podruhé po otcově smrti, se tak stalo: "co si počít s Nannerl?" V jednom bytě s Wolfim už zůstat nemohla, její místo teď patřilo Constanze a až přijdou, tak jejich dětem. Nebylo myslitelné, aby si najala vlastní byt, protože takové rozhazování peněz zkrátka nepřipadalo v úvahu. A tak proběhla výměna hodná šachové partie: bylo dohodnuto, že se Nannerl po svatbě Stanzi a Wolfiho přestěhuje k Weberovým, kde sice bude bydlet zadarmo, ale zaujme Constanzino místo se vším všudy, včetně povinností o chod domu. Nannerl nebyla snob, nebo v to alespoň doufala, ale přece tento hieararchický pád z prominentní salzburské rodiny na holku pro všechno despotické paní Weberové nesla těžce. Úplně nejhorší byla ztráta soukromí - měla sdílet jeden pokoj s Josefínou a Sofií a zbytek času trávit pod pohledem paní Weberové. Jestli si doma v Salzburgu říkala, že jí otec soustavně přistřihuje křídla, "svobodný" život ve Vídni byl neskonale horší. Občas, když se zahleděla na vlastnoruční kresbu otcovy tváře, uvažovala, jak zděšený by byl z jejich života. A všechno to byla jen její vina.

---

Dva týdny před svatbou se ve Vídni konal maškarní ples. Nannerl nechtěla jít, ale jako obvykle podlehla naléhání Wolfiho, ke kterému se připojila i Constanze. Přešila tedy své staré šaty ze Salzburgu a utěšovala se vědomím, že ji pokud možno nikdo nepozná.

Maškarní ples nemohl být odlišnější zkušeností od její poslední větší společenské události, nechvalného večírku u hraběnky Steinmannové. Všude panovalo bujaré veselí, více či méně falešně znějící hudba a postupně se uvolňující mravy. Všechny tři sestry Weberovy se účastnily nějaké bláznivé hry ve středu sálu, se kterou Nannerl nechtěla mít nic společného. Zatímco se proplétala mezi všemi těmi lidmi v nákladných šatech, čím dál tím palčivěji si uvědomovala, že tam nikdo nebyl sám. Všichni byli v párech, nebo větších skupinách, mluvili jeden přes druhého, smáli se, brali za ruce, z žertu do sebe strkali a pak se usmiřovali opileckým objetím….nikdo nebyl sám.

Všimla si pootevřených dveří na balkon a s radostí využila této příležitosti zmizet všem z očí, ale uvědomila si, že tam už někdo je. Zavčas se zarazila, když uslyšela povědomé hlasy.

"Proč je tak sobecká?" ptala se paní Weberová podnapilým tónem.

"Nannerl není sobecká, jak se opovažujete!" odsekl Wolfgangův jasný tenor.

"Ano? A proč se od tebe nechává vydržovat a vláčí se za tebou jako koule na noze? Copak nevidí, že na ni nemáš peníze? Že je přítěž?"

"Takhle o ní nemluvte!"

"Už dávno se měla provdat, tohle je směšné. To ji nikdo nechce, nebo co?"

"To není pravda! Nezáleží na tom! Opera, na které pracuji s da Pontem, všechny naše nesnáze vyřeší, uvidíte! Cítím to, Figarova svatba se dotkne hvězd..."

"Jen jestli vám to vaše sestřička dovolí…"

Stačilo, Nannerl už nemohla poslouchat jediné slovo. Otočila se a utekla ven na zahradu nasvícenou pochodněmi. Zuřivě si strhla krajkovou škrabošku a vjela si prsty do vlasů, zatímco zbrkle rázovala sem a tam. Střídavě povolovala a zatínala ruce v pěst v přívalu horoucí, destruktivní energie. Nejraději by se proměnila v kouř a rozplynula se. Chtěla by nebýt. Nebýt přítěží, nebýt zbytečnou, patetickou, sobeckou…..vůbec nebýt.

Zastavila se, když zaslechla blížící se hlasy.

"Se vší úctou, Antonio, ale domnívám se, že přeháníš," řekl hlas, který nepoznávala.

"Co si od té spolupráce slibuješ? Figarova svatba, vážně? Takový námět vám oběma zlomí vaz," odvětil nezaměnitelný hlas dvorního skladatele.

"Začínám mít pocit, že přesně to by sis přál."

"Mozart je…," začal Salieri a zarazil se, protože v tu chvíli se střetli s Nannerl. "Ach, slečno Mozartová, netušil jsem, že jste tu také."

Muž po jeho boku si ji přeměřil pobaveným pohledem. Byl vysoký, dokonce ještě vyšší než Salieri, měl poněkud extravagantní paruku, ale jinak byl celý v černém jako kněz.

"S da Pontem se předpokládám znáte?"

Zavrtěla hlavou a roztržitým gestem si utírala mokré tváře. "Ne, neměla jsem to potěšení."

"Ale já mám pocit, jako bych vás znal, slečno, natolik vřele o vás váš bratr mluví. Pracuji na libretu jeho nejnovější opery a jsem přesvědčen," ozval se da Ponte hlubokým hlasem a střelil pohledem po Salierim, "že to bude mistrovské dílo. Lorenzo da Ponte, k vašim službám, slečno Mozartová."

"Také jsem o vás mnoho slyšela," pousmála se Nannerl a vyměnila si s ním zdvořilosti. "Očekávala jsem, že nás seznámí bratr, ale když komponuje, zapomíná na celý svět."

"A tak nás seznámil tady Salieri, kdo by to byl čekal, že?" zasmál se da Ponte. Salieri se nesmál a blýskal po něm zuřivým pohledem, což Nannerl pobavilo ještě víc, než da Ponteho humor.

"Jste v pořádku, slečno? Třesete se," všiml si Salieri a Nannerl se instinktivně objala pažemi.

"Možná jsem se zatoulala dál, než jsem zamýšlela," přiznala tiše.

"V tom případě nám dovolte, abychom vás doprovodili zpátky," prohlásil Salieri a pokynul jí směrem, ze kterého přišla.

"Ach ne, já už se nemám v plánu vracet, ten nudný večírek pro mě dávno skončil. Budeš muset gentlemena sehrát sám, Antonio, mě to stejně nejde zdaleka tak dobře," pronesl da Ponte s cukajícími koutky. "Snad mi to slečna Mozartová promine," dodal s drobnou úklonou jejím směrem.

"Nemusíte si kvůli mně dělat žádné starosti, pánové," odtušila Nannerl.

"Da Ponte," usykl Salieri podrážděně, ale o to víc se druhý muž zřejmě bavil. Nannerl je sledovala se směsicí zvědavosti, ještě neviděla nikoho, kdo by se v přítomnosti Salieriho choval takhle uvolněně a neformálně. S výjimkou Wolfganga, ale ten zásadně nectil žádné autority.

Da Ponte se s mnoha úsměvy a omluvami vytratil a Salieri za ním hleděl s poněkud frustrovaným výrazem.

"Myslím, že si s vaším bratrem musí úžasně rozumět," pronesl nakonec sarkasticky a nabídl Nannerl rámě.

Nannerl se do něj zavěsila. "Mohu předpokládat, že to nebyl kompliment."

"Nic jiného než komplimenty vašeho bratra nezahrnuji," odtušil Salieri.

"Vskutku? Takže co jste se to tuhle chystal říci?"

"Co máte na mysli?" snažil se mlžit.

Nannerl se nepatrně ušklíbla. "Právě teď, když jsme se potkali. Zrovna jste říkal 'Mozart je...'. Co jste měl na mysli?"

Salieri zdvihl bradu. "Nezodpovědný. To jsem chtěl říci. Figarova svatba je jako námět pro operu nebezpečný materiál, za tím si stojím i před vámi, slečno."

Nannerl si najednou připadala nekonečně unavená a na okamžik zavřela oči. "Ano, ovšem, Figarova svatba. Odpusťte, maestro, ale nemám zájem se teď o tom bavit."

"Sama jste o tom začala," připomněl jí Salieri.

"Ano, připouštím. Má chyba," řekla tiše.

Salieri se zastavil. "Slečno Mozartová, co se děje? Chvějete se mi v rukou jako list."

Nannerl se mu vykroutila a mrzutě se odvrátila. "Nic se neděje, maestro, jen se pro jednou nechci bavit o svém bratrovi!" vyštěkla.

"Ublížil vám?"

"Co prosím? Wolfgang? Wolfgang by mi nikdy neublížil!" ohradila se prudce.

"Ano, představa vašeho bratra, jak zraňuje něčí pocity, je mi bytostně cizí," poznamenal Salieri suše.

Nannerl zavrtěla hlavou. "Už jsou to měsíce od doby, co vás nazval 'údajným hudebníkem', nemůžu uvěřit, že se o tom ještě bavíme."

"Tady nejde o mě," opravil ji Salieri se zamyšleným pohledem, "ale o to, že jsem na vás narazil uprostřed studené noci na odlehlém konci něčí zahrady, samotnou a celou uplakanou."

"To není Wolfgangova chyba," opakovala Nannerl, "vždycky byl ke mně jedině dobrý."

"Slečno Mozartová, je to impertinentní, ale možná byste mohla zkusit být trochu….," Salieri očividně zaváhal.

"Ano?"

Rozhodil rukama. "Sobečtější."

Nannerl vytřeštila oči. "Slyším dobře?"

"Nemyslím to v...v negativním slova smyslu. Jen jsem chtěl říci, abyste trochu více myslela na sebe."

Nannerl zamrkala a nic neřekla. Nevěděla co, Salieriho slova jí dokonale vyrazila dech. Fakt, že jí řekl něco tak opovážlivého, téměř zastiňoval obsah jeho slov. Pomalu zavrtěla hlavou.

"Tak jako vy?" odsekla.

Salieriho výraz znatelně ochladl. "Tak jako já, ano. Opovrženíhodný dvorní skladatel Salieri."

"Já vámi přece neopovrhuji," ohradila se Nannerl.

Salieri rozpřáhl ruce, gestem člověka co se chystá postavit kulce. "Klidně řekněte, že mě nemáte ráda. Nemáte přece povinnost, být na všechny hodná, slečno Mozartová."

"I to má být součástí vaší rady o sobeckosti?" zeptala se Nannerl.

Salieri spustil ruce. "Dejme tomu."

Nannerl si bezděčně protřela pálící oči. "Já jsem tak unavená," řekla tiše. "Wolfgangem...i vámi. V jednom jste si podobní - žijete si ve svých vlastních světech, odloučených od ostatních. Ve Wolfgangově případu je to jeho hudba, ale v tom vašem?" pokrčila rameny. "Proč si namlouváte, že vás já, nebo Wolfgang nenávidíme? Ve vší úctě, ale nepřemýšlíme o vás zdaleka tak často, jak si myslíte. Jste ten tichý stín, který se zlověstně tyčí za císařským trůnem a přihlíží nespravedlnosti. Ale to je všechno, maestro Salieri. Možná, že nakonec vaši radu přece jen přijmu, když vám řeknu, že se nechci bavit ani o svém bratrovi, ale ani o vás."

Salieri na ni tiše hleděl a ani se nepohnul. "Pamatuji si náš rozhovor, tehdy v divadle, po té nešťastné zkoušce. Řekla jste mi, že modlou vaší rodiny byla hudba a váš bratr. Snad proto jsem vám pověděl tu nehoráznost o sobectví. Skutečně jsem to mínil dobře, slečno. Váš otec je mrtvý a je to tragédie, ale všechny modly vaší rodiny už padly. Můžete si je teď určovat sama," řekl vážně a přehlížel její výbuch.

Nannerl na něj pohlédla s narůstajícím vztekem. "Chci věřit, že svá slova pronášíte v dobrém úmyslu, ale proboha vás prosím, abyste mlčel! Vy prostě nic nevíte," důrazně zavrtěla hlavou, "nic! Tak nepředstírejte opak, pane dvorní skladateli," vyslovila se zvláštním důrazem na jeho titul. "Nemohu si sama určovat absolutně nic, zkrátka nejsem v takovém postavení!" podrážděně vzdychla. "Když se na vás podívám, maestro Salieri, na vaše možnosti, na všechen ten potenciál a jak jím plýtváte….ach!" nezmohla se na dokončení věty.

"Možná se jen domníváte, že nejsem muž na svém místě. Možná, že váš bratr-"

"Zapomeňte na Wolfganga," Nannerl snad poprvé od dětství zvýšila hlas, "já tady nemluvím o svém bratrovi! Proboha, přestaňte se jím pořád užírat, proč si to děláte?"

Salieri se zastavil a spolu s ním i Nannerl. Očekávala, že se urazí, nebo rozkřičí, ale on si ji namísto toho měřil tak důkladně zkoumavým pohledem, až jí to připadalo směšné. Nad čím přemýšlí?

"Ano, správně, nemluvila jste o svém bratrovi, ale o sobě. Mám pocit, jako by to bylo poprvé za tu dobu, co se známe. Už se vás nebudu ptát na osobní záležitosti, slečno. Máte pravdu, vůbec nic o nich nevím. Jako vy nevíte nic o mých, ani mém 'potenciálu', jak říkáte," vyslovoval pomalu, uvážlivě, jako by jádro jejich nedorozumění chtěl vyřešit bod po bodu s analytickou přesností. "Ale přesto, buďte tak laskavá a vysvětlete mi, proč jím podle vás plýtvám."

"Hudba," řekla Nannerl prostě. "Máte pro sebe celý svět rakouské hudby, vy ji dokonce svým způsobem vlastníte, ačkoliv takové právo by neměl mít žádný smrtelník."

Salieri přikývl a znovu se rozešel směrem k pronajatému paláci, kde se konal maškarní ples. Osvětlený dům byl už na dohled. "Ano, připadám si tak podivně," rozpovídal se nečekaně, "jako bych vlastnil klíč od místa, kam nemám přístup, ale i přes to ho tvrdošíjně odmítám připustit jiným. Tak vy se trápíte kvůli hudbě?"

"Kdysi jsem pro ni plakala celou svojí duší, ale dnes už ne," odpověděla Nannerl.

"Ne, tak to nemůže být. Kdo je jí jednou políben, už se jí nedokáže vzdát. Nejde to. Můžeme se snažit těmi nejbolestivějšími způsoby, ale nemožno," Salieri si z neznámého důvodu mimoděk sáhl na levý rukáv a začal ho úzkostlivě stahovat dolů. "Musela jste se hudby vzdát kvůli svému bratrovi?"

"Wolfgangovi? Máte o něm pokroucené mínění, mýlíte se," řekla Nannerl.

"Tak proč jste se musela vzdát hudby?" trval na svém Salieri.

Nannerl by mu na takové nevhodné otázky kdykoli jindy rezolutně odmítla odpovídat a chladně by mu připomněla, že ještě před pár vteřinami sliboval, že je už klást nebude. Ale výraz v jeho obličeji ji děsil, ne v tom smyslu, že by se bála o své bezpečí, ale rozrušovala ji napjatá intenzita jeho očí a jak ztraceně vypadal, skoro jako by na jejích odpovědích záviselo něco důležitého, ačkoliv to naprosto nedávalo smysl. Poníženě sklonila hlavu a svá následující slova musela vyslovit s největším sebezapřením, protože ji naplňovala bezmocným studem.

"Abych byla dobrý a poslušný materiál na vdávání."

Salieri zamrkal a zřejmě se k Nannerlenině neskonalé úlevě probudil ze svého prazvláštního stavu. "Už rozumím," řekl měkce. "Takový postoj na věc zaujímá i váš bratr? Domnívám se, že on by po vás nic takového nežádal."

Nannerl na něj šokovaně pohlédla a Salieri se usmál a nepatrně mu přitom zasvítily oči. Mohl by být tak...jiný, vřelejší, jen kdyby chtěl.

"Vidíte, umím připsat zásluhu tam, kde náleží," řekl ironicky a kouzlo bylo rázem pryč.

"Ne, Wolfgang by mi v ničem nebránil. Kdybyste věděl, co pro mě udělal v Salzburgu…," Nannerl se rychle zarazila. To neměla říkat, o tom už se nikdy s nikým nebude bavit. Ani s Wolfim.

Salieri na to nic neřekl a změnil téma. "Tak se hudby nevzdávejte. Zpíváte ještě?"

"Ne. Nemám techniku, což se mi odpouštělo jako dítěti, ale tím už dlouho nejsem," řekla s mírným smutkem.

Salieri přikývl. "Ale hrajete na hudební nástroje - hned na několik, pokud jsou historky pravdivé. A to se nezapomíná, jen je třeba dovednost oprášit. Ale vy jste Mozartová, to jistě nebude žádný problém. Vraťte se k hudbě, slečno. Jestli se domníváte, že ji vlastním, což je skutečně nesmysl, pak vám ji vracím a berte si jí kolik chcete, plnými hrstmi. Třeba mi ji pak přestanete zazlívat. Ach, už jsme na místě. Ve vší úctě vás opustím, všiml jsem si, že mě váš bratr nerad vidí ve vaší společnosti, nechtěl bych mezi vás vnášel jakékoliv rozpory," Salieri se s Nannerl zastavil u schodiště se zábradlím porostlým popínavou rostlinou a uklonil se. "Opusťte mi, jestli jsem se k vám choval nevhodně. Ale ještě jsem se s někým jako vy nesetkal a zapomínám se. Znovu prosím za odpuštění. Dobrou noc a pokud možno příjemný zbytek večera," pochybovačně se zahleděl k otevřenému francouzskému oknu, vedoucímu do tanečního sálu, ze kterého se linula hlučná směsice hlasů. Nannerl po rozloučení vystoupala asi do poloviny schodiště, než se po něm zamyšleně ohlédla. V prvních paprscích vycházejícího slunce z něj neviděla nic než vzdalující se siluetu.