Poslední symfonie - 5. kapitola: Princezna Alžběta

Nannerl, Josefína a Sofie seděly v salonu a společně spravovaly horu povlečení, které by už potřebovalo spíš vyhodit a nahradit novějším, ale na to samozřejmě nebyly peníze.

Nannerl se doposud setkala nanejvýš s vyšíváním, ale záplatování starých povlaků nemělo s estetikou zdaleka nic společného. Nebyla ve své práci zvlášť zručná a navzdory ochotné pomoci od Josefíny i Sofie, měla prsty brzy rozpíchanější než jehelníček. Když se do práce konečně začínala dostávat, z bytu nad nimi se ozval řinkot a křik a všechny tři zvedly hlavy.

"Wolfgang," konstatovaly svorně.

Nannerl odložila zažloutlou látku. "Měla bych se tam zajít podívat."

"No prosím, ale ta práce tu na vás počká. Josefína ani Sofie ji za vás dělat nebudou," nezapomněla zdůraznit paní Weberová, která vběhla do místnosti, aby si poslechla, co se děje.

"Ovšem," odvětila Nannerl chladně a vyběhla ven.

Dveře jí otevřela Constanze a když ji uviděla, zoufale zakoulela očima. "Už zase ten zatracený Salieri," řekla místo pozdravu.

"Salieri?" zopakovala Nannerl překvapeně.

"Radši běž za ním, ty ho vždycky dokážeš nějak zklidnit. Je s ním i da Ponte," Stanzi ji postrkovala k Wolfiho pracovně.

Nannerl zaklepala a nejistě vstoupila dovnitř. "Wolfgangu, signore da Ponte," uvítala se s oběma muži.

Da Ponte vstal, aby se s ní mohl přivítat, ale Wolfi zůstal rozmrzele sedět v křesle, s nohama přehozenýma přes opěrky.

"Už jsi to slyšela, Nannerl?" zeptal se podrážděně, aniž by na ni třeba jen kývl.

Nannerl si slabě povzdechla. "Ne, svět se netočí jen kolem tebe, Wolfi, neslyšela."

Wolfganga její odpověď natolik překvapila, že se na ni poprvé pořádně podíval. "Děje se s tebou něco? Taková nebýváš," vyjekl skoro vyčítavě.

Da Ponte se na ni zahleděl se zvláštním úsměvem a ona zrozpačitěla. "Možná, jsem unavená. Co se tedy děje, Wolfi?" zeptala se mírnějším tónem.

"Princezna Alžběta hledala učitele hudby - je to taková hloupá třináctiletá žába, nikdo s ní nesvede nic kloudného, to je bez šance, ale byla to veliká příležitost. Kam se na to hrabe tvoje komtesa Steinmannová!" zvrátil hlavu a Nannerl semkla rty. "Bylo jasné, že tu práci dostanu já, kdo jiný by měl?" zlostně se vymrštil ze svého místa. "Ale Salieri se postaral, aby tu pozici získal on, pan dvorní skladatel!" dodal opovržlivě.

"Jak přesně se o to podle tebe postaral?" zeptala se Nannerl zmateně.

"Něco císaři namluvil, vždyť je u něj pečený vařený! Nebo Rosenberg, to je jedno - jsou se Salierim skoro jako jedna osoba," Wolfi se zachichotal.

Nannerl zavrtěla hlavou. "Chápu, že jsi zklamaný, ale možná, že si princezna Salieriho prostě...vybrala sama."

"Nesmysl!"

"Wolfgangu," ozval se da Ponte a sevřel prsty opěradlo křesla, ve kterém Wolfi před chvílí seděl, "vždyť ty se o vyučování zajímáš jen okrajově a řekněme si to na rovinu - především z finančních důvodů. Neříkám, že je na tom něco špatně, soustředíš se na kompozici a pracuješ opravdu tvrdě, to ti nikdo nemůže upřít," da Ponte pokrčil rameny. "Nevím, proč se navzájem pořád porovnáváte, ty a Salieri. Každý jste prostě jiný," zádumčivě se zahleděl kamsi z okna.

"To by mi taky šlo - milostivě přijímat smetánku a vyučovat je hudbě za kupu peněz. Je strašně snadné být populární učitel, když jsi císařův pejsek," poznamenal Wolfgang ponuře.

"Opravdu mu křivdíš," řekl da Ponte s křivým úsměvem. "Ujímá se talentovaných žáků z nemajetných rodin a vyučuje je zdarma. Peníze bere jen od svých nejbohatších klientů. Věřím, že si vyučováním nevydělá zdaleka tolik, co si myslíš."

Wolgang se na da Ponteho nedůvěřivě zahleděl. "Zdarma?" zopakoval kysele. "Taky bych vyučoval zdarma, kdybych na to měl čas, ale já mám na rozdíl od něj hodně nových nápadů a málo peněz," znovu se zahihňal. "Proč se ho pořád tak zastáváš, Lorenzo?"

"Hájím ho teď před tebou, stejně jako hájím tebe před ním, nebo Rosenbergem. Jste jako děti. Tedy - ty a Salieri. Rosenberg je zcela odlišný případ, ten ví moc dobře, co dělá" odvětil znechuceně.

"Co na to říkáš?" vypálil Wolfgang nečekaně na Nannerl.

Zamrkala a zahleděla se do podlahy. Přesně tohle nechtěla. "Tedy - moc bych ti přála, abys to místo získal, samozřejmě," začala opatrně, "ale nemyslím si, že maestro Salieri nějak intrikoval, aby získal post, který jsi chtěl. Zkrátka je…," vyčistila si hrdlo, "podle všeho velmi zkušený učitel, to je celé. Není to otázka toho, kdo je lepší skladatel, myslím si, že to pro princeznu nehrálo roli. Neber si to nijak k srdci, ale ani to neměj za zlé Salierimu, myslím si, že to není nutné."

"Ach, má sestřička Nannerl, vždycky si o všech myslí jen to nejlepší," Wolfi ji políbil na čelo a Nannerl si povzdechla, ale nic neříkala. Da Ponte se znovu zahleděl z okna. "Nepustíme se raději do práce, Wolfgangu? Tvá sestra má pravdu - rozebírat princeznu Alžbětu je v tuhle chvíli už zbytečné, stejně jako plivání jedu na Salieriho. Je to jak to je."

"Pan da Ponte má pravdu, raději vás nechám o samotě, abyste měli klid na práci," využila Nannerl příležitosti, jak uniknout z nepříjemné situace. Záplatování s Weberovými najednou nebyla tak špatná vyhlídka.

***

Práci na Figarově svatbě přibrzdily oslavy císařových narozenin. Wolfgang nezískal zakázku na žádnou z hlavních večerních ceremonií, ale přesto u něj byla objednána symfonie na zahájení zahradní slavnosti, které se účastnil i Josef II., a to byla pro teprve začínajícího skladatele nevídaná pocta, takže nebyl nejmenší důvod ke stížnostem. Paní Weberová si i přesto stěžovala vydatně.

Wolfgang složil hravou kompozici, plnou hudebních kudrlinek a nespoutané energie. Nannerl pyšně přihlížela radostnému zápalu svého bratra při dirigování orchestru a občas těkala očima po Constanze a usmívala se nad jejím zamilovaným pohledem, kterým hltala každý Wolfgangův pohyb. Tvářila se úplně stejně jako toho dne, kdy spolu s Wolfim poprvé přijeli do Vídně a hledali u Weberových ubytování. Už se to zdálo být moc dávno.

Nannerl se přidala k nadšenému potlesku publika a zamžourala po císaři, který seděl na vyvýšeném pódiu potaženém rudým kobercem. Tvářil se potěšeně a Nannerl se neskonale ulevilo. Roztáhla si slunečník a šla se projít kolem, aby dala trochu prostoru Wolfimu a Stanzi, kteří si měli po jeho úspěchu zjevně mnoho co říct. Došla ke stolku s občerstvením a zvědavě se zahleděla na zvláštní marcipánové cukroví.

"To je italská delikatesa. Určitě ji ochutnejte," ozvalo se za ní.

Nannerl se překvapeně otočila. "Maestro Salieri," poklonila se, "nemyslela jsem si, že tu budete."

Oplatil jí úklonu a mírně se ušklíbl. "Smím vědět proč?"

Nannerl se rozhlédla. "Nikde tu nevidím hraběte Rosenberga."

"Ach tak," protáhl Salieri sarkasticky a natáhl se po zmiňovaném zákusku. "Já a Rosenberg přece všude chodíme spolu, jako operní padouši. Skrýváme se ve stínech a veškerý volný čas trávíme intrikováním proti hrdinovi, rozumějme, vašemu bratrovi," vyprávěl a zakousl se do dezertu.

Nannerl ho nevěřícně sledovala, zjevně byl ve výjimečně špatném rozpoložení.

"Takže vy se stylizujete do role operního padoucha?" zeptal se Wolfgang, který se snad vyčaroval ze vzduchu. Nannerl úlekem skoro nadskočila a Salieri podrážděně přimhouřil oči do úzkých škvírek.

"Přeji dobrý den, pane Mozarte," řekl důrazně.

"Ach, jistě, dobrý den," broukl Wolfi lhostejně.

"To byla ironie, pane, ironie," poznamenal Salieri iritovaně, když se na něj Wolfgang zahleděl v očekávání odpovědi.

"Takže příhoda s princeznou Alžbětou nebylo intrikování hodné hraběte Almavivy?" nedal si říct Wolfgang a Nannerl ztuhl obličej.

Salierimu zaskočilo a musel zbytek zákusku vyplivnout do ubrousku. "Příhoda s princeznou Alžbětou?" zopakoval upřímně nechápavě. "Co to má u všech svatých znamenat?"

"Můj bratr nabyl dojmu, že má šanci na získání postu jejího učitele," špitla Nannerl.

Salieri zastavil lokaje roznášejícího víno a zhluboka se napil. "Rozumím," pronesl poté chladně. "Usoudil jste, že byste se na to hodil lépe. Poslyšte," řekl s těžce potlačovaným vztekem, "výuce se věnuji už řadu let a je mi posvátná. Moc dobře vím, že dobrý učitel se může do jisté míry stát druhým otcem," zachvěl se mu hlas. "Nechtěl jsem to vytahovat, ale," hořce se usmál, "už ke mně uteklo pár vašich studentů, takže jsem si o vás udělal jistý obrázek. Neupírám vám vaše nadání, ale jestli si od vás něco nenechám vzít," řekl a chytil se za srdce, "pak jsou to mí studenti," na okamžik frustrovaně zvedl oči k nebi, "Vím, jak zásadním způsobem může vzdělání změnit život. Pocházím z malé italské vesnice, kde hudba zněla nejvýš v kostele. V okruhu několika mil nebylo žádné divadlo, opera nebo alespoň orchestr. Nežil jsem v bídě a můj život byl pohodlný, ale přesto vím co to znamená chudoba, protože mě obklopovala ze všech stran. Opravdová chudoba, nikoliv nutnost uskromňovat se, protože hlava rodiny je schopná zadlužit se u pěti různých lidí kvůli nutkavé touze pořídit si kabát vyšívaný zlatem a drahými kameny," vyprskl opovržlivě. Nannerl sklopila pohled a do tváří jí stoupala červeň. Ano, tohle se opravdu stalo a dělala si z toho legraci polovina Vídně. "To, že tu teď před vámi stojím, je zásluha mého dobrodince, který mi zcela zdarma poskytl veškeré hudební vzdělání a přivezl mě sem do Vídně. Ale lidé jako jsem já, se sem, mezi vás," mávl rukou po zástupech nejvyšší aristokracie, "nedostávají. Je to jako zázrak, ale nic z toho mi do do klína nespadlo, ujišťuji vás. Vám byla hudba vložena do kolébky, já kvůli ní musel utéct z domova. Naznačovat, že si nezasloužím vyučovat je směšné a velmi mě to uráží," Salieri zavrtěl hlavou a zasmál se, ale v očích měl trýzeň. "Nehledě na to, že i kdybyste tu pozici získal, mě by to bylo upřímně jedno, pane Mozarte. Princezna o žádné zvláštní hudební vzdělání nestojí, jen se chce na večírcích předvádět u piana. Začínám mít pocit, že vám jde o totéž," dodal s odporem a bez dalšího slova odkráčel.

Nannerl a Wolfgang za ním němě zírali.

"No, tak to by bylo," řekl Wolfgang zaraženě.

"To rozhodně," opáčila Nannerl přísně.

"To jsem pokazil, že? Ale ty jsi tohle všechno věděla? Dojemný příběh o malém chlapci utíkajícím z domova a tak dále?"

"Ne, to ne," začala Nannerl a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, "ale zato ty jsi věděl, že většinu svých studentů vyučuje zdarma. A přesto jsi sem musel přijít, vtrhnout nám do hovoru a sehrát tuhle ukřivděnou tirádu, Wolfi, proboha - proč?"

"Myslel jsem si, že ti pomáhám, když tě zachráním od konverzování se Salierim," odpověděl Wolfgang zmateně.

Vy dva jste si podobnější, než si myslíte, a to mě dohání k šílenství," povzdechla si Nannerl a ignorovala jeho připomínku. "Musíš se mu omluvit, tohle bylo nepřijatelné chování, Wolfgangu," zahřímala a bezděčně si osvojila otcův tón. Wolfgang se přikrčil a po chvíli váhání se Salieriho vydal najít. Nannerl se udělalo horko a začala se zuřivě ovívat vějířem, když si všimla, že k ní míří Constanze.

"Co se stalo?" vyhrkla podezřívavě a ohlédla se po Wolfgangovi, který stál opodál se Salierim. Wolfi se pohupoval na špičkách a něco dvornímu skladateli urputně vysvětloval. Salieri se nad ním tyčil s temným výrazem a sledoval ho se směsicí údivu a zášti.

"Wolfgang se právě omlouvá Salierimu," odvětila Nannerl lakonicky.

"Wolfi Salierimu? To spíš naopak, ne?" opáčila Stanzi a založila si ruce na hrudi.

"Je to trochu komplikovanější. Ale Wolfgang to vážně přehnal. Víš, jaký občas umí být," řekla mírně. O tom se s ní Constanze nemohla hádat a tak mlčela a bezostyšně na ty dva zírala. Jako by vycítili sílu jejího pohledu, oba muži se k nim vzápětí připojili. Respektive Wolfgang k nim zamračeného Salieriho přivlekl téměř násilím a Nannerl se tomu pohledu skrytě pousmála.

"Myslím, že bychom si měli na usmířenou zatančit," pronesl Wolfi rozzářeně a Nannerl si rychle skryla tvář za vějířem, protože Salieri se zatvářil nebetyčně otráveně.

"Má sestřička ještě nemá zamluvený první tanec, maestro," pronesl Wolfgang rádoby spiklenecky a Nannerl se toužebně zahleděla na trávník. Kéž by ji mohl spolknout.

"Maestro Salieri netančí," vyhrkla bez přemýšlení.

Všichni se na ni překvapeně zahleděli a Salieri si odkašlal. "Je ještě něco, co byste mi o mě chtěla sdělit, slečno Mozartová? Vždycky se rád poučím."

Nannerl zkřivila obočí. "Už jsme se potkali na několika společenských událostech a ani jednou jste netančil," podotkla.

"Tak se shodněme na kompromisu, že netančím příliš často, pokud do toho tedy smím mluvit."

Wolfgang se zahihňal a plácl Salieriho do ramene. Ten po něm vrhl vražený pohled, který Wolfgang šťastně ignoroval. "Takže domluveno," pronesl nadšeně a nabídl Constanze rámě.

Když osaměli, Nannerl se na Salieriho slabě usmála. "Nemusíme tančit, maestro. Wolfgang je jen….Wolfgang," dořekla a pokrčila rameny.

Salieri se k jejímu překvapení usmál. "Z čeho usuzujete, že je pro mě tanec s vámi nějaká oběť, jde skutečně mimo moje chápání. Je mi ctí, slečno," uklonil se a napřáhl k ní ruku.

Když došli k tanečnímu parketu, nemohla si nevšimnout, kolik lidí se po nich dívá.

"Všichni nás sledují jako atrakci," zamumlala koutkem úst.

Salieri se ušklíbl. "Opravdu moc často netančím."

"Uvědomujete si, jak nerozumně jste teď vzbudil naději v desítkách mladých dam?"

"Uvědomuji a proto po našem tanci hodlám odejít," řekl Salieri vážně a Nannerl se zasmála.

Nastalo ticho, ale Nannerl mu nechtěla dovolit, aby se znovu zahalil do své mlčenlivé masky. "Brzy vás čeká premiéra, je to tak?" zeptala se konverzačně.

Salieri se už zase zachmuřil. "Ano. Vlastně ještě dřív než vašeho bratra."

Nannerl na něj překvapeně pohlédla. Znala dost umělců na to, aby věděla, že o ničem nemluví raději, než o své práci. Wolfganga musela občas přemlouvat, aby o ní aspoň na chvíli mlčel. Salieri se naproti tomu zatvářil zádumčivě a odlehčená atmosféra, kterou tak pracně vytvářela, už zase ztěžkla.

"Axur, král ormuský, je to tak?" nevzdávala se.

"Vskutku. Původním záměrem bylo uvést moji nejnovější operu Tarare, kterou jsem napsal pro Paříž, ale," semkl rty a větu nedokončil.

"Ano?" povzbudila ho Nannerl.

Podrážděně si povzdechl. "Uvést francouzskou operu v podmínkách a zázemí italské opery se vyjevilo jako nemožné. Museli jsme to s da Pontem celé přepracovat. Přijde mi to absurdní - jazyky a zvyklosti jsou sice všude různé, to je přirozené, ale řeč hudby by měla být univerzální."

"Jsem si jistá, že i přes dané komplikace bude premiéra úspěšná," řekla Nannerl, ale Salieriho tím zdaleka nerozveselila.

"Nejspíš ano," řekl, ale očividně z té vyhlídky neměl zvláštní radost.

"Já vám nerozumím," přiznala Nannerl bezradně.

Salieri na ni mlčky pohlédl, když se ozvalo burácivé zahřmění a z nebe se spustil hustý déšť. Zahradou se rozlehlo pištění dam, kterým se rozpouštěla líčidla a všichni se neorganizovaně rozeběhli do paláce a ti méně šťastní, kteří se nacházeli v nejodlehlejším koutě zahrad, museli vzít zavděk nejbližším altánkem. Salieri a Nannerl mezi ně bohužel také patřili a než se z nebe s agresivní prudkostí začaly sypat kroupy, stihli dorazit pouze k altánku. Salierimu z černých vlasů padaly na ramena a do tváře dešťové kapky a přerývavě po nečekaném běhu oddechoval. Při každém zahřmění sebou nepatrně škubl a zatínal čelist. Nannerl se ohlédla po zbytku zbídačeného osazenstva altánku, ale Wolfgang ani Stanzi mezi nimi nebyli.

"Co vám Wolfgang řekl, že jste se nechal přemluvit, abyste se vrátil?" zeptala se tiše.

Salieri odvrátil pohled od krup velikosti hrachu, které zasypávaly císařský trávník. "Netuším. Někde v polovině jsem ho přestal poslouchat. Sice se mi omlouval, ale přesto se mu nějakým způsobem dařilo mluvit většinu času o sobě."

"Tak proč jste mu odpustil?" zeptala se Nannerl, ale Salieri jen povytáhl koutek v unaveném úšklebku a nic neřekl. Vlastně ani nečekala, že by jí odpověděl.

"Wolfgang je občas jako dítě. Neberte všechno, co vám řekne, tak vážně. Nemusel jste nám vyprávět nic o své minulosti, troufám si říci, že jsem vás poznala natolik dobře, abych věděla, že vám to bylo nepříjemné."

"Ano, jemu jsem to zrovna říkat nemusel," souhlasil, ale pak se uchechtl. "Ale zase takové tajemství to není, ví o tom půlka Vídně. To proto pořád chodím na všechny ty dýchánky, večírky, recepce, plesy, oplácím všechny zdvořilostní návštěvy…," vyjmenovával vyčerpaně, "protože všem těm snobům," ztišil hlas, aby ho nikdo kromě ní neslyšel, "musím neustále dokazovat, že mezi ně patřím, že si tu zasloužím být. Možná mi můžete vyčíst, že je to pokrytecké - do jisté míry snad je," podotkl lhostejně.

Nannerl to nepřipadalo pokrytecké. Jestli něco, tak ji Salieriho neustálá snaha někomu něco dokazovat, naplňovala smutkem.

Salieri zvedl hlavu. "Přestalo pršet," konstatoval bezvýrazně. Na zahradu vyběhli livrejovaní lokajové a začali natahovat improvizované lávky přes rozbahněný trávník, aby si vážení hosté nezničili šaty a boty, ale bohužel byly poněkud vratké. Salieri k ní napřáhl ruku, aby ji přes rozkývané kusy dřeva převedl a Nannerl si v mírných rozpacích uhladila šaty. Představa, jak kvůli ní kráčí blátem, aby ji mohl převést po lávce a zachránil její šaty, které stály necelou třetinu toho, co ty jeho, ji naplňovaly jistým studem.

"Nemusíte si dělat škodu, maestro. Ujišťuji vás, že mé šaty za to nestojí."

Salieri jí věnoval potutelný úsměv. "Tady přece nejde o šaty, ale o to, kdo je v nich, slečno Mozartová. Prosím, dovolte, pomohu vám najít vašeho bratra, všude je takový zmatek."

Znovu k ní zdvihl ruku a Nannerl ji nejistě přijala. Beze slov ji vedl zpět do zámku a dotyk jeho ruky zahříval tu její, která byla kvůli prudkému poklesu teploty ledová. Nannerl si přála přijít na něco chytrého a zábavného, co by mu mohla říct, aby si od něj ukradla poslední úsměv před rozloučením, ale nedokázala nad ničím kloudně přemýšlet. Kéž by prostě jen přijal její radu.