Lotte na Fantomovi, oficiální verze

V říjnu jsem měla to potěšení konečně spatřit českou produkci Fantoma Opery. Nebo spíš to potěšení vidět konečně Fantoma tak obecně.

Nyní je konec prosince a moje recenze ve stylu rozebírání scény po scéně do příšerně otravných detailů pořád není hotová. :D

Niicméně moje výstupní práce z Dějin umění bylo právě sepsání recenze libovolné kulturní akce. Asi je zbytečné říkat, o čem jsem psala. Teď, když moje učitelka oficiálně schválila a oznámkovala "moje dílo" už není problém šířit se s ním dál na internet a tady tedy je. Dodávám jen, že neoficiální verze této recenze, tedy záplavové vlny fangirlingu, kterými jsem dost dobře nemohla vystavit svoji učitelku jsou na své cestě též. :)

---

Fantom Opery je příběh o mladé zpěvačce jménem Christine Daaé žijící v pařížské Opeře Garnier, kterou ve zpěvu školí tajemný hlas, který k ní promlouvá ze zdí její šatny. Domnívá se, že je to Anděl hudby, kterého jí před svou smrtí slíbil seslat z nebes její otec.

Andělem však není nikdo jiný než Fantom, zohyzděný génius, který je nucen trávit život skrytý pod bílou maskou v ponurém podzemí, odkud ho po mnoha letech vylákal právě Christinin hlas.

V Christinině životě se však objevuje její dětský přítel a láska, vikomt Raoul de Chagny.

Fantoma sžíraného žárlivostí to přiměje zjevit se Christine a zavést si ji do svého podzemního království. Christine tak odhalí, že Fantom není žádný anděl, nýbrž obyčejný muž.

Fantom se snaží Christine ukázat taje a kouzla svého světa hudby noci a díky svému téměř nadpřirozeně krásnému hypnotickému hlasu se mu to i povede.

Christine však brzy opustí veškeré iluze o tomto muži, když je nepřímým svědkem toho, jak Fantom chladnokrevně zavraždí muže pro poměrně nicotné důvody - totiž že o něm roznášel pomluvy a zlovolné historky.

Christine se rozhodne se vším svěřit Raoulovi, ale ten jí nevěří, domnívá se, že její fantastický příběh o Fantomovi je pouze výplodem její rozrušené mysli, vzhledem k podivným událostem, které se poslední dobou děly v Opeře. Utěšuje ji a zároveň se i vyznává ze své lásky k ní. Christine jeho city opětuje a souhlasí s jeho nabídkou k sňatku.

Fantoma ztráta Christine přívádí k šílenství, až se odhodlá k nejhoršímu - znovu unáší Christine zpět do podzemí, tentokrát proti její vůli a snaží se ji donutit, aby se za něj provdala.

Do dramatu v podzemí Opery vtrhává i Raoul, který se vydal po stopách Christine aby ji zachránil. Fantom Raoula ale obelstí a postaví Christine před hrozivou volbu: jestli-že si ho nevezme, tak Raoula zabije. Christine i přes všechno to, čím kvůli Fantomovi musela projít, v sobě najde upřímný soucit pro toho nešťastného muže a políbí ho. Fantom, dojatý Christininým projevem lásky, kterou za celý svůj život nikdy nepoznal, nechává Raoula a Christine odejít a sám navždy mizí z Opery.

Tento příběh, který původně napsal francouzský spisovatel Gaston Leroux, se už dočkal mnoha nejrůznějších zpracováních filmových i divadelních, avšak nejznámnější verzí dodnes zůstává muzikál Andrew Lloyd Webbera, který měl svoji premiéru 27. září 1986 v londýnském Her Majesty's Theatre, kde od té doby, tedy už neuvěřitelných dvacet devět let, běží dodnes. Na Broadwayi se tento muzikál dokonce pyšní titulem "nejdéle běžící muzikál vůbec" (světově nejdéle běžícím muzikálem jsou ale Bídníci, kteří Fantoma překonali o jeden rok).

Není proto divem, že v České republice se Fantoma diváci už dlouho marně dovolávali a našimi médii už nejednou proběhly falešné zprávy o údajné premiéře.

Producent doktor František Janeček se na Fantoma deset dlouhých let marně snažil koupit licenční práva a doteď je otázkou proč vlastně RUG (společnost spravující licenční práva FO) tak dlouho váhala nám Fantoma svěřit.

Bylo tedy velkým a milým překvapením, když se jeho snaha nakonec přece jen vyplatila a 13. září 2014 se konala slavnostní česká premiéra nereplikové produkce Fantoma Opery v Praze.

Rozdíl mezi replikovou a nereplikovou produkci je v tom, že jdou-li diváci na představení replikové produkce, mají garantováno, že uvidí identické představení, na jaké chodí diváci v Londýně, tedy s kostýmy a kulisami od designérky Marie Björnson, choreografií od Gillian Lynne a podle režie Harolda Prince. Tyto produkce sklízí velký úspěch po celém světě, což se bohužel ne vždy dá říci o produkcích nereplikových, tedy těch, které se rozhodnout jít svojí cestou, objevit příběh Fantoma novýma očima a navrhnou si nové kostýmy, kulisy i choreografii. Otevřít si nereplikovou produkci Fantoma Opery je tudíž riskantnější a takové počiny mají poměrně špatné divácké statistiky. Není proto divu, že česká produkce byla teprve třetí svého druhu a o to zvědavější jsem na ni byla.

Začnu-li právě kulisami - Goja Music Hall oplývá přinejmenším dvakrát tak větším jevištěm, než jak je tomu u Fantoma obvykle zvykem, neboť například jak ve West Endu tak na Broadwayi se hraje v poměrně komorních divadlech, takže v Praze často museli řešit základní otázku - jak tak velký prostor vůbec zaplnit?
Velmi impozantní byly opulentní zlaté kulisy, které se používali ve scénách, kdy se děj odehrával přímo na jevišti Opery Garnier a byl tak vytvořen zdařilý dojem "jeviště na jevišti". Vizuálně nejkrásnější scénou pro mne bezpochybně byla hřbitovní scéna, kde se do kontrastu dala romantická hvězdá obloha s ponurými náhrobky a mauzoleem.

Slabší článek byl fakt, že drtivá většina kulis používaných během muzikálu přijela na zvláštní "platformě" ze které herci seskakovali a naskakovali když se pohybovali po jevišti a ubíjela veškerou snahu o autentičnost. Největším zklamáním pro mě byl předmět pro Fantoma nejikoničtější - slavný lustr, který se divákům zvedá a padá doslova přímo nad hlavou. Zatímco v replikové produkci diváci mohou sledovat elegantní křišťálový lustr, u nás vidíme zvláštní kreaci vyplněnou nepopsatelnou zlatou látkou, při jejímž sledování mě napadlo slovo "celofán". Skutečně mne trápí, že někoho napadlo, že to bude dobrý nápad.

Kostýmy české produkce musely být každému "uvědomělému" fanouškovi Fantoma Opery více než povědomé. Výtvarník Roman Šolc vsadil na jistotu, neboť vytvořil kompromis mezi dvěma nejznámnějšími adaptacemi muzikáku - té divadelní a filmové, přičemž můžeme během show střídavě sledovat, kdy převahoval ten či onen zmiňovaný prvek.

České kostýmy přesto nejsou bezduchou kopií, mají zvláštní, téměř pohádkový nádech, který je činí unikátními. Christine nosí kouzelné šaty a tiáry, ve kterých vypadá téměř étericky jako víla. Produkcí se, dalo by se říci jako její poznávací rys, táhne motiv tyrkysově modré barvy.

Velký hold panu Šolcovi sládám především za Fantomův kostým z Maškarní, nazývaný jako "Rudá smrt". Česká verze tohoto kostýmu je více než povedená, četla jsem mnoho pochvalných komentářů dokonce i od zahraničních fanoušků na internetu. Dále za zmínku jistě stojí úvodní scéna Hannibala, která je pravděpodobně nejlepší kostýmovou prezentací muzikálu - nejlépe ukazuje onen snivý romantický nádech českých kostýmů se zachováním věrnosti originální předloze.

Úsměvným momentem pro mě byla scéna "Point of no Return" (u které si teď bohužel nejsem jistá, jak se přeložila do češtiny). Jak už mnoho fanoušků trefně podotklo, tato scéna je pro nereplikové produkce snad zakletá, neboť si na ni všichni návrháři takzvaně vylámou zuby. Bohužel musím konstatovat, že česká produkce v tomto ohledu není žádnou výjimkou a jak kostýmy, tak choreografie této scény je zbytečně vulgární, s nedostatkem pochopení pro to, že některé metafory z textu písní rozhodně není nutno doslova převádět na jeviště.

K choreografii samotné toho bohužel nemám mnoho co říci, neboť mi připadala téměř neexistující. Herci většinou více či méně inspirovaně pobíhali po jevišti a pokud tam už nějaký pokus o choreografii byl, obvykle to znamenalo, že se během písně pouze střídavě opakoval jeden či dva pohybové prvky, které ničím nepřekvapovaly, což byl bohužel případ písně Hudba noci, což má být zlomová chvíle ve vztahu Fantoma a Christine....

V hlavní roli Fantoma jsem viděla Radima Schwaba, který mě velmi překvapil svým neuvěřitelným hlasem a schopností projektovat do něj všechny emoce, kterými Fantom procházel od lásky po vztek, zoufalství či nenávist. Po herecké stránce se mi více líbil ve druhém jednání - Radim skvěle hrál ve velkých emočně vypjatých scénách, kdy působil naprosto přirozeně právě ve chvílích, kdy jsou jiní herci náchylní k dramatickému přehrávání. Ovšem v prvním jednání, kde má svádět Christine ve své velké scéně Hudba noci mu chyběla takzvaná jiskra a snad i inspirace a trochu se schovával za svým velkým hlasem a poněkud nemotornou choreografií této scény.

Jako Christine vystoupila Michaela Gemrotová, která mě okouzlila svým něžným, ve výškách velmi stabilním sopránem. Jako herečka byla kouzelná v romantických či veselých scénách, kdy se na diváky přenášel její milý úsměv a její skvělá spolupráce a chemie s hereckými kolegy byla velmi působivá. Slabším místem pro ni byly scény tragičtějšího rázu, jako například scéna ze hřbitova, kde si vypomáhala falešným vzlykáním a klopením pohledu, což bohužel způsobilo, že jsem jí z Christinina velkého sóla Wishing You Were Somehow Here Again bohužel nevěřila ani slova.

Skutečnou hvězdou českého obsazení pro mě byl Tomáš Vaněk, který hrál Raoula. Ač je to role, která má politováníhodně málo prostoru, dokázal Raoulovi vdechnout život, přednést jeho postavu z mnoha úhlů a vytvořil ho skutečným, lidským. Podařilo se mu zachytit charakterový vývoj se kterým diváci soucítili a každé jeho gesto i pohled byly vždy stoprocentně na místě, z role nevypadával ani ve chvílích, kdy pouze nečinně stál v pozadí, což zapříčinilo, že jsem z něj nemohla spustit pohled po celou dobu kdy byl na jevišti bez ohledu na to, jestli na něj právě byla soustředěna pozornost či nikoliv. Stručně řečeno jsem ten večer na jevišti viděla mnoho nesmírně talentovaných herců a mezi nimi Raoula.

Česká produkce má své klady, kterými v mých očích hravě překonává i originál, na druhou stranu se ale potýká i s nejedním slabším místem.

Jako celek je naše produkce mezi zahraničními internetovými fanoušky pokládána za nejlepší nereplikovou produkci Fantoma Opery, s čímž naprosto souhlasím a snad dodávám, že ač jsou nereplikové produkce často podceňovány, ta naše je té replikové zcela konkurenceschopná.