DSOCI - 17. kapitola

Adam a Elena kráčeli procházkovým tempem v zahradách domu Laurentisových. Asistent doktora Adlera se znenadání zjevil na jedné z hodin pro sourozence Laurentisovy a Arielle s tvrzením, že se jedná o běžnou kontrolu zdravotního stavu slečny Fitzgeraldové na přání jejího ošetřujícího lékaře. V průběhu dne však o pacientku projevil jen orientační zájem a s potěšením upíral zamlžený pohled na Elenu. Na konci dne ji rozechvěle požádal o rozhovor.

"Jak vám mohu pomoci, pane Meiere?" Elena se na něj povzbudivě usmála, protože Adam už po dvě nejdelší minuty jeho života hledal vhodná slova, ale žal se nemohl ničeho dobrat.

"Slečno Robertsová, musím říci, že je skutečně obdivuhodné, jak jste se v případu slečny Fitzgeraldové zachovala, musela jste jít navzdory generálovi a s politováním podotýkám, že ani doktor Adler se občas nechoval jako kavalír."

Elena se tiše zasmála. "Cožpak pan doktor se tak někdy chová? Tedy - když jsem se s ním setkala poprvé, zdál se být," s lehkými rozpaky pokrčila rameny, "jiný, než teď. Asi jsem se v něm zmýlila."
"Ujišťuji vás, že já bych vaše naděje nikdy nezklamal." vychrlil ze sebe Adam.

Elena zvědavě zamrkala. "Ach ano, jsem si jistá, že máte jemnější povahu, než pan doktor. Velmi si vás proto vážím."

Adamova tvář se na okamžik rozjasnila, její slova jako by mu dodala na odvaze. "Proto mi snad, slečno, budete věřit, když vám řeknu, jak upřímně vás mám rád."

---

Elena se zastavila a šoku k němu vzhlédla. Snad by si toho sama nevšimla, nebo by nikdy neměla tolik samolibosti se něco takového domnívat, ale její dotěrně všímavé okolí ji už stačilo informovat, že záměry pana Meiera ohledně její osoby jsou více než přátelské.

"Říká se tu o mě, že jsem špatná partie, chudý student, ale opak je pravdou. Pocházím z dobře zajištěné rodiny a doma ve Vídni byste se mnou měla nádherný život, stěží najdete muže, co by o vás pečoval tak jako já!"

Eleně se z náhlé záplavy informací motala hlava. "Vídeň? Vaše rodina? Jak by mne, chudou guvernantku mezi sebe jen přijali?" hlesla a posadila se na lavičku.

"Má drahá matka mne vždy ujišťovala, že se jednoho dne mohu oženit z lásky. Víte, nejsem dědic, nesejde na tom tolik. Opravdu lituji svého nešťastného staršího bratra, který byl donucen vzít si ženu, kterou nemiluje."

Elena vrtěla hlavou čím dál zuřivěji. "Ale já nemám nic, vůbec nic. Jen ubohé věno!"

"Má slova nebyla do větru, slečno Robertsová, moji rodiče jsou se vším spraveni."

"Cožpak vy jste jim už o mě říkal? Já bych si naivně myslela, že se jako první obrátíte na mě." zalapala po dechu Elena.

"Já na vás přece nijak netlačím, odmítnete-li mne, bude to vaše rozhodnutí, kterému se zcela podvolím." odvětil Adam nešťastně.

"Jsem přece starší než vy." zaúpěla Elena.

"Dva roky, kouzelné dva roky, co vám přidávají oproti mne na moudrosti a půvabu." Adam se svezl na koleno. "Slečno Robertsová, žádám vás tímto o vaši ruku. Odjeďte se mnou a učiňte mě nejšťastnějším mužem z celé Vídně. Je to jen otázka formalit, než můj statut studenta skončí a stanu se lékařem. Vždyť já přece vím, jak dokonale ovládáte němčinu, vždy pro mne byla rajská hudba, slyšet svůj rodný jazyk po tak dlouhé době a ještě z vašich úst." otevřel rudou sametovou krabičku, ve které se blýskal prsten s neúměrně velkým kamenem na Eleniny poměry. Jak ironicky by křičel "zchudlá nevěsta" v porovnání s její gardedobou.

"Čas, dejte mi přece trochu více času!" vzkřikla zoufale. "Nemohu se rozhodnout tak rychle."
"Rozmýšlejte se jak dlouho jen chcete." řekl Adam přívětivým tónem.
Roztřesená Elena se na patě otočila a jako malá holka utekla. Už by se jen hodilo, kdyby se ukryla ve starém domku na stromě. Místo toho doběhla do malého altánku a zlomila se v pase. Přerývavě vydýchávala svůj úprk a úporně se snažila na nic nemyslet. Až se bude loučit s panem Laurentisem, co hůř až přijede domů a matka ji podrobí denodennímu výslechu, nesmí na sobě dát nic znát. Problém byl, že v Elenině tváři se vždy dalo číst jako v otevřené knize, ať už se snažila sebevíc. Sesunula se na zem a rozplakala se, nestaraje se, že bude mít zaprášené šaty.
Srdce se jí svíralo úzkostí. Adam Meier byl ten nejlaskavější člověk, jakého kdy poznala a nechtělo se jí věřit svému štěstí, když jí prokázal tu čest a požádal o její ruku. V duchu byla smířená s představou dožití života staré panny a pak náhle přišel Adam a - stále tomu nemohla uvěřit - zamiloval se do ní.
"Měla bych být šťastná. Šťastná." vzlykla tiše. Kvapně si utírala slzy. Dost už, musí se přece uklidnit. Už jsou pryč pubertální léta, kdy by takové výstřelky byly přijatelné. "Ach, Henry, zasel jste do mého srdce...jed." špitla a skryla si tvář v dlaních, jako by se styděla sama před sebou. Být tu zrcadlo, raději by ho rozbila, než aby na sebe musela pohlédnout. Nebohý Adam! Vůbec si někoho jako on nezasloužila.

Náhle se před ní objevila napřažená ruka. Nesměle se jí chopila a postavila se. Když vzhlédla, očekávala Adama, ale místo toho se před ní zjevila tvář doktora Adlera. "Vy?!" zajíkla se a odvrátila od něj tvář. "Proč jste se tu tak náhle zjevil?"

"Dozvěděl jsem se o náhlém rozmaru mého přítele, tak jsem vám oběma přijel pogratulovat." odvětil s úšklebkem na rtech.

"Rozmar? Stojí vám pouhý rozmar za plýtvání dechem na gratulace?" zeptala se Elena rozmrzele.

"Ne. Jak vidím, není k čemu."

"Co prosím?"

Henry významným gestem poklepal na prsteníček.

"Ovšem, prsten. Jak všímavé." ucedila Elena. "Já ovšem nabídku pana Meiera přijmu." řekla náhle pevně. Bohužel to ale znělo spíše jako trucování malé holčičky.

Rozesmál se. "Takže napoprvé jste byla nucena z nějakých důvodů odmítnout?"

"To rozhodně není vaše věc." odsekla a měla se k odchodu, ale zadržel ji.
"Já vím, že si ho nechcete vzít." hlesl a jeho dlaň se pomalu sunula po její ruce výš, až ji držel za rameno. Díky Bohu, že nemohl vidět husí kůži, která Eleně naskočila!

"O čem to mluvíte, pane?" vykoktala.

"Slyšel jsem vás, slyšel jsem, co jste si pro sebe špitala. Ale to je v pořádku." vzal ji i za druhé rameno a zpříma se jí podíval do očí. "Nepřijel jsem, abych vám gratuloval. Jsem tu proto, abych vám zabránil udělat tu hroznou chybu."

"Nebuďte směšný!" zaprotestovala Elena, ale z jeho sevření se nevymanila.

"Co vlastně máte společného, je tu něco, co vás v budoucím životě spojí? Netvrďte mi, že láska, ta totiž patří někomu jinému."

"Co vy víte o mém srdci?"

"Asi tolik, že už není vaše." odvětil a jeho ruka se přesunula dolů, k jejímu pasu. Přitáhnul si ji k sobě blíž.

"Jak jste arogantní!"

"A přesto - tady stojíme. Takhle to tedy vypadá. Takový je to pocit." odříkával zamyšleně, zatímco jeho levá ruka si nepřítomně pohrávala s pramenem jejích vlasů.

"O čem to mluvíte?"

Místo odpovědi se k ní sklonil ještě blíž, až se jejich rty spojily.

V obávaný a vytoužený okamžik Elenina prvního skutečného polibku od muže, v onu elektrizující chvíli, kdy jeho rty doputovaly k těm jejím, se jí zatmělo před očima, ale mysl zůstala kupodivu prů
zračně čistá.

"Ne. Dost!" vší silou, kterou v sobě sesbírala ho od sebe odstrčila, ačkoliv po té matné, ale přesto nezapomenutelně pomíjivé vteřině, kdy mohla cítit jeho rty, její tělo zaprotestovalo, jako by od sebe odřízla kus sebe samotné. "V-vůbec už se ke mně nepřibližujte." varovala ho a zacouvala tak daleko, jak jí to konstrukce altánku dovolovala.

"Eleno, já vás miluji! A vím, že mé city opětujete."

Ironicky se usmála. "Vy, pane, v první řadě milujete sám sebe. Pak vědu, následují vaše ambiciózní plány ohledně kariéry a pak, ano až pak jsem možná někde já. A za poslední roky, když jste si to uvědomoval - jak se méněcenná žena zmocňuje vašich myšlenek, dal jste mi to náležitě znát. Po tom všem, s jakým očividným pohrdáním jste se ke mně choval si myslíte, že vám padnu do náručí? Ve chvíli, kdybych se vám podvolila, by vás tahle hra přestala bavit. Nejsem hodna stát se manželkou pana Meiera, kvůli mým citům k vám, ale Bůh mi odpustí a pomůže mi, učinit ho šťastným, po jeho boku až do konce mých dní." s hrdě vztyčenou hlavou nechala Henryho stát na místě. Její slova mu hlavou zněla ještě dlouho poté, co ho opustila.