DSOCI - 19. kapitola

Ashley se postavila do středu místnosti tak, aby na ni ideálně dopadalo romantické světlo svící a založila si ruce v bok.

Arielle, která právě s knihou v ruce mířila ke svému oblíbenému křeslu u krbu, ztuhla a nevěřícně zamrkala na svoji matku. Byla oblečená ve svatebních šatech.

"Nějaký druh narážky na mé nedávné zjištění na hřbitově?" odhadla po chvíli ticha.

Ashley se zatočila kolem dokola. "Přesně takové jsem měla. Byly prostě perfektní, ale móda je vrtkavá. Dnes už bych si asi zvolila jiné." vzdychla a zabrala křeslo, kam směřovala Arielle. Ta hluboce vzdychla a posadila se na postel.

"A důvod proč je máš na sobě?"

"Na počest blížícího se velkého dnu tvé oblíbené učitelky." odvětila Ashley medovým hlasem.

"Proč ti záleží na jejím 'velkém dni'? A tak vůbec, odkdy ji shledáváš za zajímavou? Vždy se jí akorát nějakým způsobem pochlebuješ." zavrtěla Arielle hlavou a v duchu si dodala: 'Jako mně'.

Ashley se protáhla jako kočka. "Už jen pár dní a nikdy víc už ji neuvidíš. Čekala jsem, že tou zprávou budeš více pohnutá."

Arielle ztuhla. "Proč by měla někam odjíždět? Může mě a Laurentisovi učit zrovna tak dobře svobodná, jako provdaná."

---

Ashley se rozesmála, až jí závoj na hlavě sjel na stranu. "Snad nejsi tak naivní a nemyslíš si, že ji ještě budeš zajímat, až se z ní stane paní....paní...."

"Meierová." zavrčela Arielle.

"Ošklivé příjmení. Nikdy jsem neměla ráda němčinu. Myslíš, že si ji odveze do Německa?"

"Je z Rakouska-Uherska." opravila ji Arielle zamračeně.

"Hm! Tak či tak, to už je to nějaká dálka na to, aby tě chodila navštěvovat. Aby si na tebe vůbec vzpomněla." řekla líbezně a přešla k jedné z mnoha vitrín se šperky. "Konečně zase ve svém pokoji, alespoň něco jsi zvládla udělat správně." vzdychala spokojeně, zatímco s láskou, s jakou na Arielle nikdy nepohlédla, vytahovala a kochala se jedním šperkem drahocenějším, než druhým.

Když Arielle neodpovídala, prudce se k ní otočila. "Ale ne! Ne, ne, ne. Opravdu sis myslela, že ti slečna Robertsová zůstane? Netuším, jestli je to rozkošné, nebo k uzoufání hloupé. To tě toho opravdu moc nenaučila, slečinka guvernantka. Nemáš nejmenší ponětí, jak to na tomhle světě chodí."

Arielle rozčileně vstala a zrudla ve tváři. "A jak bych to mohla tušit, když po celý svůj život jsem zavřená v téhle kleci, bez naděje na útěk? A když se mi zjevuješ jen proto, aby ses mi vysmívala a trápila mě?!"

Ashley se ošklivě zašklebila. "No prosím! Já tu přece vůbec nemusím být."

A s tím si zmizela. Svět poteměl, ale ne proto, že ji tu Ashley nechala o samotě. Ať si zůstane...kde jenom právě teď je. Jediný člověk, který na ni nepohlížel s posměchem, odporem či despotismem. Opora, někoho na koho se mohla spolehnout. Navždy ztracená a pryč. Dala přednost nějakému protivnému...

Přerývavě se nadechla a křečovitě zavřela oči, aby zadržela slzy. Je vlastně docela hodný a milý. Na rozdíl od toho doktora Adlera. Pěkne se s ním povídalo, zdálo se, že jako jediný jí byl opravdu ochotný naslouchat. Slečna Robertsová s ním jistě bude velmi šťastná.

I přes pevně semknutá víčka se jí po tváři brzy rozkutálely slzy. Mrštila polštářem proti zdi. "K čertu s oběma! Každý mě nakonec opustí! Asi nějaká tradice, kterou zavedla matka!" zhroutila se na postel a neovladatelně se rozplakala. Sama, zase sama!

***

V modrém salonku u Laurentisových, užívajíc si vzácného ticha, posedával pán domu a s blaženým úsměvem popotahoval z dýmky po dědečkovi. Dnes by mohl být hezký večer.

Sotva se však tato lákavá myšlenka usídlila v jeho hlavě, rázně ji přerušilo nevycválané zabušení na dveře, ve kterém bez nejmenších pochyb poznal svoji drahou ženu, Elisu.

"Račte vstoupit, má nejdražší." zahlaholil bodře.

"Jak jste mne poznal?" otázala se Elisa nevrle, když vstupovala do místnosti.

Brandon se hořce ušklíbnul. "Svoji nejmilovanější manželku poznám kdykoliv."

"Kdybyste si odpustil ten sarkasmus!" vypískla Elisa s podrážděním a posadila se do křesla naproti tomu jeho. "Jak hodláte vyřešit neblahou situaci, která postihla naše děti?"

"Obávám se, že nerozumím, nač narážíte." vzdychnul Brandon, ač dobře tušil.

"Jsou bez učitelky, strádají!"

"Dovolil bych si připomenout, že zatím učitelku mají. Slečna Robertsová je zatím....stále slečnou." zaprostestoval Brandon. "Jaký význam má najímat si po jejím sňatku někoho dalšího? Fleur už žádné další vzdělávání nepotřebuje, spíše bych uvažoval nad vhodnými kandidáty ke sňatku, jelikož už se dostává do toho správného věku. Nicholas na univerzitu nastupuje za pouhý jeden rok. Do té doby zvládne trochu samostudia sám. Pakliže na něj někdo patřičně dohlédne." vypustil z úst kouřový obláček a pohodlněji se uvelebil v čalouněném křesle.

"Nesmysl! Skandál!" Elise se do očí nahrnuly slzy, ale nebylo to nic, co by Brandona vyvedlo z míry. Za ta léta si na jistou hysterii dřímající ve své manželce zvyknul.

"Do té doby, než nás děti opustí, jim musíme dát jen to nejlejpší!" ozvala se Elisa plačtivě.

Brandon unaveně zavřel oči. "Nedáváme snad, má drahá?"

"Ovšemže, takže jim laskavě sežeňte novou guvernantku!"

Brandon otevřel oči. "Ta zchudlá šlechtická rodina z Francie - de Chagnyovi, či tak nějak. Jeden z nich se přece živí jako učitel, není-liž pravda?"

"Muž?" zeptala se Elisa ostře.

"Je to hrabě. Kolik dětí tvých přítelkyň vyučuje hrabě z Paříže?" uchichtnul se Brandon.

"Slyšela jsem, že jejich rod vůbec není zchudlý, naopak. Prý tuto větev rodiny pouze uvrhli do nemilosti a zůstali téměř bez prostředků. Nezbylo jim, než se uchýlit do Ameriky. Museli provést něco strašného!"

Brandon rozezleně vstal. "Neposlouchám klepy! Buď Mark de Chagny, nebo nikdo. Nebudu už znovu postupovat ten únavný tiátr, jako když jsi před pěti lety najímala slečnu Robertsovou. Za jeden hloupý rok výuky to nemám za potřebí."

Elisa už otvírala ústa, aby zaprostestovala, ale Brandon ji rychle přerušil. "To je mé poslední slovo!" dodal nečekaně zlověstně a odkráčel z místnosti, najít si jinou skrýš před hlučnou ženou, drzým synem a rozmazlenou dceruškou. Snad zimní zahrada....

***

Arielle byla nemotorná ve všech pohybových aktivitách. Neuměla házet, chytat, v nepraktických šatech přirozeně ani běhat. Po proplakané noci a velmi napjatém následujícím dni, kdy odmítala jakkoli komunikovat s Elenou, musela jít o polední přestávce ven s Nickem a Fleur. Obávala se, že Elena kvůli jejímu chování povolá doktora Adlera a tak se rozhodla na chvíli předstírat, že je v pořádku a šla si házet s míčem s Fleur a Nickem. Nemohla si nevšimnou Eleniny siluety, která je sledovala skryta za záclonou nejbližšího okna.

Nick samozřejmě věděl o Ariellině slabosti a tak se rozhodl zpestřit si den zasazením několika prudkých ran, po kterých Arielle nepěkně pálily ruce.

Když se polední zábava chýlila ke konci, vysokým obloukem, zahodil míč kamsi do křoví u příjezdové cesty.

Fleur se zakřenila a pokrčila rameny. "Míč uklízí ten, kdo ho měl naposledy. Takže ho najdi, a dones, my se zatím jdeme občerstvit." S tím se do Nicka zavěsila a společně odkráčeli.

Arielle se otočila a zatímco mezi zuby drtila tisíce kleteb, vydala se napospas píchavým keřům, aby našla ten zpropadený míč. To už snad raději Adler, než tohle.

"Hledáte tohle, mademoiselle?"

Arielle se překvapeně otočila k velmi pohlednému mladému muži. Měl neposednou čupřinu tmavých vlasů, které mu padaly do čela, jiskrné modré oči a poněkud povýšený výraz, který ovšem přebíjela jeho příliš zjevná, snad až podbízivá krása. V rukou držel hledaný míč.

"Madmoiselle?" zopakoval a Arielle několikrát prudce zamrkala, aby se probrala z náhlého zjevení nezmámého gentlemana. Měl hluboký, zvučný hlas, svým způsobem učarující. Nemohla na něj přestat uchváceně zírat s lehce pootevřenými ústy. "Děkuji, mnohokrát děkuji." dostala ze sebe nakonec.

V jeho očích hrálo jisté pobavení. "Rád jsem pomohl. Dovolte mi, abych se vám představil. Jsem hrabě Mark de Chagny." elegantním gestem se natáhnul a políbil jí ruku. Arielle pootevřela ústa ještě víc, jako by uvnitř jí samotné cosi křičelo. On jí políbil ruku! Opravdový šlechtic jí políbil ruku! "Domnívám se, mademoiselle, že jsem váš budoucí učitel."