DSOCI - 15. kapitola

Na dveře od salonku, kde probíhala Elenina výuka někdo nesměle zaklepal. Dovnitř strčil hlavu asistent doktora Adlera, Adam Meier. "Prosím omluvte mé vyrušení, ale jsem tu na pokyn generála Fitzgeralda." dodal jako by to jméno mluvilo za vše. Mluvilo.

Elena si skousla ret a vyměnila si krátký, avšak výmluvý pohled s Henrym, který seděl v rohu a až do této chvíle nepřítomně zíral z okna, čímž dával ostentativně najevo, jak ho Elenin výklad nudí.

"Co si pan generál přeje, Meiere?" otázal se ostře.

"Chce si pohovořit s vámi a s-slečnou Robertsovou. Ihned." vykoktal ze sebe a ztraceně těkal očima z jednoho na druhého. "Slečna Fitzgeraldová má zatím počkat zde." upřesnil, když Henry popadl Arielle za rameno.

Henry se ušklíbnul. "Nuže, tak se o ni zatím postará tento mladý muž." ledabyle mávnul rukou k Nickovi a vyplul z místnosti. Elena se snažila proti tomuto nešťatnému pokynu zaprotestovat, ale nedostalo se jí šance a tak s ponurým povzdechem opustila salonek.

---

Nick zkřivil tvář a podíval se z Arielle na svou sestru Fleur, která už hodnou chvíli nikým nezpozorována podřimovala na lenošce. "Tak jsem tu zbyl se sestrou zvanou ptačí mozeček a bláznem. Báječné!" zaprskal. Zúžil oči a zadíval se na Arielle, která už hodinu upírala pohled do stejného kouta místnoti. Hrubě ji popadl za rukáv a vytáhl ruku do výšky. Když ji pustil, bezvládně padla zpět do jejího klína. Zavrtěl hlavou a zůstal stát nad svojí sestrou.

"Taková kamufláž. Proč asi Bůh nadělil půvabnou tvářičku takové malé ještěrce? Co o tom soudíš, bláznivko? Já myslím, že je to její jediný trumf. Kdyby byla ošklivá, tak by ji rodiče nekladli přede mne, dědice. Znamená to, že mám pokřivenou duši, když si občas představím, jak ji jednou nelítostně vypráskám z domu, který bude za několik let můj? Tak znamená?"

Arielle překvapeně zamrkala, když se vedle Nicka zničehonic objevila Ashley. Rozverně se mu opřela rukou o rameno, ale chlapec na to nijak nezareagoval. "Ten se mi líbí. Opravdu bych chtěla takového syna, já bych ho," skonila se a poslední slůvka mu zašeptala do ucha, "uměla ocenit. Komu jinému bych tě měla svěřit? Šššt, nic neříkej. Musí to vypadat, že už mě nevídáš, bude to pro naše - mé účely jednodušší. Na nikom jiném si nemohu lépe ověřit, jestli jsi byla pilná žačka. Propouštím tě, má drahá. V jak neobyčejný den! Víš, že je dnes už máš celých patnáct let? Čas je se mnou jen relativní pojem, to už poznalo mnoho lidí..."

Arielle zuřivě pomrkávala. Všechno najednou začínalo být hlučnější, pokoj před ní byl barevnější a mysl byla náhle tak přeplněná starými i novými myšlenkami, které Ashley upozadňovala až měla pocit, že snad pukne. Chytila se za hlavu, náhlý příval slunce, které dovnitř proklouzlo zpod zataženého závěsu ji oslepoval. Tak náhle, jako bolest přišla však odezněla. Byla volná.

"Víš, co se říká. Jen blázni mají pokřivenou duši." odpověděla. Opětovala Nickův šokovaný pohled s hrdě zdviženou hlavou.

Učinil k ní pár rychlých kroků a natáhl k ní dlaň. Prudce vymrštila ruku a bolestivě ho popadla za zápěstí. "Nesahat." zasyčela.

"Ale no tak!" zasmál se Nick, když se mu vrátila řeč. "Právě jsem tě svým až biblickým filozofováním přivedl zpět 'k živým', nebylo by na místě projevit trochu vděku?" promnul si zápěstí a se zájmem usedl do křesla naproti. "Tak jaké to bylo? Jako by ses probudila z hlubokého spánku? Některé studie tvrdí, že pacienti mají pocit, jako by vyplavali nad hladinu..."

Arielle odvrátila tvář. "Nezírej tak na mě!"

Nick jí vytrl vějíř, za který schovávala tvář z rukou. "A co si pamatuješ za poslední dva roky? Vnímala jsi nás, nebo sis jen povídala se svou mrtvou matičkou?"

"Jak se jen opovažuješ...?"

"A co noční běsy a ostatní somatické potíže? Jak se v noci bláznům spí?"

"Dva roky..." zopakovala Arielle užasla a povstala. Nick ji náhle vůbec nestál za pozornost. "Dnes - dnes mám narozeniny. Tak dlouho...co se to se mnou jen děje?"

Nick se pohodlně rozvalil na divanu. "Ty jsi ale pozoruhodný exemplář."

"Nemluv se mnou tak!" Arielle zvýšila hlas, až probudila Fleur, která si protřela oči. Vzápětí si přiložila ruce k ústům, když uviděla kdo ji vytrhl ze snění. "Já nejsem tvůj majetek, nemáš nejmenší právo! Už se sebou nenechám jednat jako s kusem nábytku, rozumíš mi dobře?" Vytrhla mu vějíř a dlouhými nehty mu na rukou zanechala krvavou cestičku.

Nick sebou cuknul a přitisknul si na ruku sestřin kapesník, který mu hned ochotně podala. "Zřejmě jsem se unáhlil. Blázen jsi, bláznem zůstaneš!"

Dveře se rozrazily a dovnitř vtrhla Elena, hned za ní stáli Adam a Henry. "Co je to tu za povyk?"

Arielle se otočila k příchozím a skřížila si ruce na hrudi. "A vy ráčíte být kdo?" otázala se dvou mužů.

Jako první se z šoku probudil Henry. Přichvátal k Arielle a přistrčil ji k oknu, aby si ji mohl prohlédnout za lepšího světla. Vracela mu pozorný pohled úšklebkem. "Nejsem exponát pod mikroskopem, kdybyste byl tak laskav a pustil mě, pane doktore..."

"Aha! Takže víte, kdo jsem!"

Arielle se uchechtla. "Nebylo těžké si to odvodit. Přesto by od vás bylo zdvořilé, kdybyste se představil."

Adam k nim rychle přispěchal. "Slečno Fitzgeraldová, strávili jsme s vámi téměř každý den po dva roky. Někdy v koutku mysli si nás vybavujete. Ta informace ve vašem mozku je, můžeme vám pomoci najít způsob, jak ji najít."

Arielle od nich ustoupila a bezradně pohlédla na Elenu. Najednou zase vypadala jako malá holčička a do očí se jí nahrnuly slzy. "Když-když o tom tak mluvíte, tak mi jste povědomí, ale já přesto netuším, kdo jste..."

Elena sevřela Arielle kolem ramen. "Pánové, je necitelné, jak tu nebohou dívku trápíte. Tohle je pan doktor Adler a jeho asistent pan Meier, slečno Fitzgeraldová."

Henry podrážděně protočil oči v sloup. "Bravurní, slečno Robertsová. Neuvědomujete si, že si podstatné věci musí vybavit sama?"

"Je od vás poněkud domýšlivé, že svoji osobu považujete v jejím životě za podstatnou." odsekla Elena.

Adam se tiše zasmál a vzápětí se na něj upřely pohledy všech přítomných. "Pardon." zamumlal a lehce zrůžověl v obličeji.

"Drahá slečno, považuji v tuto chvíli za neodkladné návrat do sídla Fitzgeraldových. Pan generál bude tímto náhlým avšak potěšujícím vývojem situace nepochybně potěšen." pravil Henry suše.

Adam nabídl své pacientce rámě a bez dalšího slova všichni tři odešli.

Fleur se otočila na Nicka. "To od ní ale bylo hysterické, nebolí tě to moc?" otázala se ho s úlisností, která možná platila na rodiče, ale rozhodně ne na něj.

"Bolí? Nebuď směšná, něco takového nestojí ani za zmínku. Vlastně se mi takhle líbí víc. Konečně nějaká zajímavá osobnost v tomhle domě. S tebou se člověk až neuvěřitelně rychle začně nudit." zkonstatoval povýšeně. Fleur se přirozeně urazila a měla v úmyslu důstojně opustit salonek, ale Nick jí pohotově nastavil nohu. Potměšile na ni pomrkával, když k ní shlížel, jak leží na podlaze. "Snad jsi nezakopla, sestřičko. Nebolí tě to moc?"

***

Arielle si složila ruce do klí
na a klidně pohlédla na otce. Jako vždy seděl za svým psacím stolem s nevýraznou mimikou v obličeji. "Jak se to stalo?"

"Taje a zákoutí lidské mysli jsou velkou neznámou." odvětila s úsměvem.

"Jedná se o tvoji mysl, kdo jiný by to měl vědět?" zahřímal William.

Arielle si pohrávala s rukavičkami a neodpovídala.

William povstal a jakási přirozená vnitřní autorita, kterou byl štědře obdařen, ji stejně přiměla mu opět pohlédnout do tváře. "Co si z období tvé nemoci pamatuješ?"

Arielle vstala z židle a raději se usadila na rohu jeho stolu. "Co se našich ojedinělých avšak pozoruhodných rozhovorů týče, tak naprosto všechno, tatínku." výraz v jejím obličeji bez nejmenších pochyb nasvědčoval, že mluví o Williamově záchvatu slabosti v jejím, nyní už bývalém, pokoji. Zlobně zaťal ruce v pěst. "Byla jsi pod vlivem vlastních přeludů, které tě ovládaly. Věřím, že od této chvíle se chod tohoto domu může vrátit ke starým pořádkům."

Arielle se usmála ještě víc a zavrtěla hlavou. "Obávám se, že nemohu váš názor sdílet, otče. Nic se nebude měnit. Zůstanu věrná odkazu své matky, jak jste po mě vždycky chtěl. Sám jste mi řekl, že chcete abych vyrostla v Ashley Masonovou. Je příliš pozdě na to měnit názor."

"Snad se opravdu nedomníváš, že jsi ji opravdu viděla? Na tuhle hru nestačíš, ani ona nestačila." zavrčel.

Arielle bojovně vystrčila bradu. "Jak bych jinak věděla všechny ty věci o ní?"

Tentokrát to byl William, kdo se usmíval. Zašmátral po něčem ve své zásuvce aniž by z Arielle spustil pohled. "Využil jsem tvého vystěhování z pokoje, abych se v něm krátce porozhlédnul. Bylo to poučné. Netuším, jak jsi se k těm dopisům, básním a dalším výlevům Ashleyiny duše dostala, nicméně všechno co o ní víš je z tohoto pramene. Nemám ti to za zlé. Snad jsi vážně věřila, že to byla ona, kdo ti to všechno řekl." zamával papíry svázanými stužkou jako vítězným praporem.

Arielle zamrkala a její ruka automaticky vystřelila k hrdlu. Pevně v ruce sevřela matčin medailon. Ano, už si vzpomínala, byl to vlastně pozoruhodně chytře skrytý klíč od jejího pokoje, kde všechny ty poklady našla a skryla je za knihovnou ve starém pokoji. Rozrušením zrudla v obličeji, ale víc na sobě znát nedala. "To nic nemění. Nosím si ji v sobě tak jako tak."

William zvrátil hlavu a nepokrytě se rozesmál. "Nač si to hraješ?"

Arielle se náhle postavila a stanula mu tváří v tvář, znovu tak blízko, jako posledně. "Ale kdo jiný, než vy, otče, by měl vědět, že to už dávno přestala být hra?" zašpitala a natáhla se po něm. William rychle vytušil, že ani tentokrát by Ashley v ní neodolal a rychle ucuknul se znechuceným výrazem. "Co po mě vlastně chceš?"

Arielle na něj pohlédla zamlženým pohledem. "Jen to nejlepší."