DSOCI - 13. kapitola

Elena stejně jako každý den vyšla z domu ve čtvrt na devět ráno, aby chytila drožku k Laurentisovým. Přecitlivělá matka její cestu vždy hlídala zpoza záclonky své ložnice.

Přešla rušnou ulici zcela ztracena ve vlastních myšlenkách.

"Slečno Robertsová, mohu si s vámi na malý okamžik pohovořit?" ozval se povědomý hlas. Dokud se ale neohlédla a nespatřila tvář doktora Adlera, nebyla schopna uvědomit si, odkud melodický baryton zná.

"Ach. Doktore Adlere." pokývla hlavou a nervózně se ohlédla po povážlivě vlajícím závěsu od matčina pokoje. Ne, neuniklo jí to. Ovšemže ne. "Zajisté."

"Smím vám navrhnout menší procházku?" nabídnul jí rámě, které s lehce narůžovělými tvářemi přijala. Pomalu se rozešli po ulici.

"Co vás sem přivedlo, pane? Předpokládám, že se jedná o slečnu Fitzgeraldovou."

Henry se zatvářil poněkud unaveně. Bylo očividné, že případ generálovy dcery ho postavil do nežádoucí pozornosti mnoha lidí.

"Ano, přirozeně." odvětil úsečněji, než zamýšlel. "V klidu a sám jsem znovu rozvažoval onen ukvapený slib, který jsem vám dal. Bylo to ode mne hloupé, poněvadž jsem vám nevysvětlil jak vážný její stav je. Jsem si jist, že kdybyste znala všechny okolnosti, zaujala byste k věci jiný postoj."

Elena se lehce zamračila, ale více svým emocím uzdu nepovolila. "Obávám se, že nerozumím. Zní to, jako byste se mě snažil před slečnou varovat?"

Z doktorova hrdla ujel slabý povzdech. "Ne, narážíte-li snad na to, že by mohla svému okolí být nebezpečná, pak odpověď zní ne."

"Mohl byste mi tedy prozradit pravý účel vaší návštěvy?"

Henry byl čím dál tím netrpělivější zrovna jako Elena. Nebylo snad očividné, co se jí snažil říci?

"Drahá slečno Robertsová, generálova schovanka je mimo sebe. Trpí halucinacemi, rozmlouvá s nějakou ženou, která v místnosti ovšem vůbec není."

"Snad by se mohlo jednat o její zesnulou matku, o které se mi kdysi zmínila." napadlo Elenu.

"Ano, můj asistent pan Meier dospěl ke stejnému závěru. Předpokládám, že nejste daleko od pravdy, když uvážím, že dům Fitzgeraldových je přeměněn v jakousi zvrácenou svatyni té ženy. Ač uznávám, že byla podle všeho pozoruhodně krásná." dodal bez většího zájmu. Bylo více než zjevné, že ženská krása nedokázala rozechvět mozek zapřísáhlého vědce, jaký dřímal v doktoru Adlerovi.

---

"Je slečna schopna vnímat své okolí?" špitla Elena.

"Ne, nemluví a neraguje na nikoho reálného. Snad ani neví, kolik hodin s ní trávíme v jejím pokoji, žije teď ve světě zcela nezávislém na tom našem." pokračoval pochmurně. "Stále tváte na svém požadavku, ke kterému jsem se nerozvážně uvázal?"

Elena se zastavila a zpupně na něj pohlédla. "Má to vše snad znamenat, že mi vracíte své slovo?"

"Uvědomte si, že nemá nejmenší smysl snažit se ji v tomto stavu něčemu učit."

"Ale já si naopak myslím, že to smysl má." protestovala Elena.

"Považujete za vhodné přivést psychicky nemocnou dívku ke dvěma dětem? Co o tom soudí pan Laurentis?" odsekl Henry příkře.

Tváří Eleny se přehnal stín. "Pokud generál Fitzgerald projeví přání, aby znovu začala docházet na mé hodiny, nebude nikdo, kdo by mu nevyhověl. Ani pan Laurentis. Sama jsem se mohla o tom zvláštním vlivu co na lidi má, přesvědčit. A vy ostatně zrovna tak."

"Obávám se, že mu přikládáte vlastnosti, kterými neoplývá. Je to děsivý muž? Ano, nanejvýš děsivý. A když se člověk s takovou letorou stane generálem, vskutku v jeho cestě není překážky, která by byla příliš vysoká. Ale to je tak vše." lehce nakrčil nos. "Jsem poctivý muž, slečno. Ať už se o mě tvrdí cokoliv. Dodržím slovo, které jsem vám dal, ovšem nyní už nemůžete říci, že bych vás nevaroval před následky vašeho počínání. Omlouvám se za drahocený čas, o který jsem vás připravil. Hezký den." pokývnul hlavou a než odešel, na okamžik se jejich pohledy střetly. Vyčetl z jejích očí, že zklamal dojem, jaký v ní při prvním setkání zanechal. Neuvědomoval si už, že ona z těch jeho obdržela stejné poselství.

O necelé dvě hodiny později musel doktor Adler vysvětlovat to samé, ovšem obšírněji, i Williamovi. Ve chvíli kdy vyslovil domněnku o Ashley Masonové, div nevyskočil ze křesla. Za malý okamžik se téměř zastyděl za své neudržitelné emoce a probodnul ho chladnokrevným pohledem. "Ale, ale. Jak jste se o ní dozvěděl? Netušil jsem, že pan doktor je sběratel klepů." pokračoval nenuceným tónem.

"Dovolte, pane! Vyprošuji si takové jednání." William Henrymu věnoval další ze svých vražedných pohledů, který bohatě stačil, aby Henry zadusil své pohoršení.

"Inu - věc se má tak, že v domě přeplněném fotografiemi oné dámy není tak těžké odvodit si pár věcí. Mohu vás ujistit, že o nějaké drby se ani v nejmenším nezajímám."

"Budiž to k dobru vašemu neocenitelnému charakteru." zašklebil se William. "I přesto na návštěvě slečny Fitzgeraldové trvám."

Henry se mírně uklonil, bylo to ovšem spíše posměšné gesto. "Jak si přejete, pane generále. Informuji svého asistenta. S vaším dovolením dnes již opustíme dům a vrátíme se zítra v obvyklou hodinu."

"Nezbývá než doufat, že se opět nedostavíte pozdě." rozloučil se po svém William.

*

Arielle měla pohled upřený do prázdného křesla u okna. V místnosti panovalo hrobové ticho, když William vešel. Nic neřekl, jen se nad dcerou sklonil a zkoumal ji jako panenku za sklem výlohy. Jeho zkoumavému pohledu neušlo nic, od rozcuchaných vlasů, po zlověstné tiky v jejím obličeji.

"Arielle." ozval se tlumeně, však autorativně.

"Nedá se mu zabránit." odvětila Arielle se zamlženým pohledem.

William zúžil oči do úzkých škvírek a popadl ji za zápěstí. Měla klidný tep. To v jeho přítomnosti nebylo obvyklé, bála se ho tolik, že projevovala obvyklé symptomy vystresovaného člověka. Zamračil se.

"Ale jak? Tomu nevěřím." pokračovala ve své nesmyslné rozmluvě s Ashley. Nemohl uvěřit tomu, že ji opravdu vidí. Zda-li pak je v její mysli stejná, jakou ji znal on? Nesmysl.

Arielle náhle vyškubla svoji ruku z jeho sevření s nečekanou silou. Překvapeně o pár kroků ustoupil.

"Musíš mi pomoci." hlesla a v jejích očích se zatřpytily slzy.

William si nebyl jist, na koho mluví a tak zůstal mlčenlivý.

"Už nikdy! Nechci!" zakvílela Arielle hystericky a zabořila tvář do polštáře a nekontrolovatelně se rozvzlykala. A pak - jako když se sfoukne svíce přestala a usnula. Zaťaté pěsti se pomaly uvolnily, zrovna tak jako grimasa na jejím obličeji. Náhle vypadala zcela pokojně.

William došel ke křeslu, ve kterém si hověla vymyšlená Ashley. Velmi sugestivně si ji tam dokázal vybavit i on sám...

"K čertu!" ulevil si tiše a s prásnutím dveří odešel. Bylo mu docela jedno, jestli Arielle probudil.

Musel se stále tvářit rozrušeně, protože doktor Adler byl škodolibě spokojen, když mu na něj padl zrak.

"Doktore! Očekával jsem, že jste už upustil můj dům." zavrčel.

Henry pozdvihnul jeden koutek v úšklebku. "Snad odpustíte mé zdržení, pane, jsem-li zahloubán do práce, čas pro mne přestává existovat. Jsem už na odchodu."

"Počkejte ještě." William ho váhavě zadržel.

"Čím vám mohu posloužit, pane generále?"

"Jaký - jaký další postup hodláte učinit v případě slečny Fitzgeraldové?"

"Ach." Henry se zhluboka nadechnul a přehodil si kufřík z jedné ruky do druhé. "Předpokládám, že v tomto choulostivém případě je třeba milostivou slečnu přivést do jiného prostředí, kde by se snad mohla svých přeludů zbavit. Se vší úctou, pane, ale v tomto domě je téměř na každém rohu rozeseta nějaká připomínka matky slečny Fitzgeraldové. Takovýto vliv je v tuto chvíli nežádoucí."

William zblednul a postavil se zády k němu, k oknu. "Zapomeňte na to, co jsem vám kdysi řekl. Já ji nedám zavřít do žádného ústavu. Za žádných okolností."

"Nikoliv, pane. Nechystal jsem se navrhnout nic takového."

"Přejděte k věci, doktore." William se k němu prudce otočil s povýšeným výrazem.

"Doslechnul jsem se, že slečna v minulosti navštěvovala sousední dům, kde se jí dostávalo vzdělání. Soudím, že pár hodin denně strávených v jiném ovzduší se známými přátelskými tvářemi jí velmi prospěje." po dobu, co Henry mluvil, si v duchu spílal do hlupáků, ale na své tváři nic nedal znát.

William se zatvářil opovržlivě. "Tak tohle tedy navrhujete?" přešel od oknu ke stolku s povadlými květinami a zpět. "Osobně si stojím za názorem, že čím dále je má schovanka od té neschopné ženštiny, tím lépe."

"Pane, opět se musím ohradit proti způsobu, jakým se vyjadřujete o dámě." zaprotestoval Henry, což ho stálo velkou míru statečnosti, která se v něm ukrývala.

William se náhle zastavil, což z nějakých důvodů působilo jako zlověstné gesto. Nakonec však zkroutil obličej do šklebu, který snad považoval za úsměv. "Jak si můžete jen myslet, že bude schopna vnímat něco z toho, co ji bude ona dáma přednášet, když blábolí jako v horečkách?"

"Jak jsem již řekl. Jiné prostředí může mít na nervy mladé slečny blahodárný vliv." usoudil Henry a v kapse svého kabátu zaťal ruce v pěst.

"Hm! Mluvíte o domě Laurentisových, jako by to snad byly ozdravné lázně!" Williamův řezavý smích Henryho bodal do uší.

"Jak jsem z náznaků našich předchozích konzultací vyrozuměl, výslovně si nepřejete, aby se slečna Fitzgeraldová byť jen na pár dní vzdálila z tohoto domu, svěřepe se bráníte i návštěvě mých kvalifikovanějších kolegů. Mám svázané ruce, pane, proto se uchyluji k alternativním možnostem." usoudil nejklidněji jak jen dovedl.

William se z nějakých důvodů zatvářil potěšeně. Henryho pud sebezáchovy tím pádem začal bít na poplach. "Ručíte za tuto svoji neotřelou metodu, doktore Adlere?" otázal se vlídně.

"Přirozeně." odvětil Henry zmateně.

William ho přátelsky poplácal po rameni. "Znamenitě! Pak tedy dobrá, doktore." rázným krokem se vydal opačným směrem. Když Henryho míjel, jen tak mimochodem přes rameno dodal. "Ručíte mi svojí hlavou."

Henry vytřeštil oči, protože ve Williamově podání měla tato fráze najednou docela jiný význam. Když se vzpamatoval, kvapně opustil dům. Se zuřivým seknutím své vycházkové hole odpravil půvabnou hlavičku jedné z mnoha žlutých růží Ashleyina záhonku. "Zkáza všeho, na co sáhne žena."