DSOCI - 8. kapitola

Slečna Robertsová netrpělivě vzdychla, když salonem, kde probíhalo vyučování, prošel další služebný s náručí plnou květin, či nablýskaného svátečního porcelánu.
Fleur potměšila zamrkala "Omlouvám se, slečno Robertsová, ale právě probíhají přípravy na dnešní slavnostní večeři," zhluboka se nadechla "konanou na počest mých dvanáctých narozenin."
Nick převrátil oči v sloup a útrpný výraz, kterým dnes každého častoval, byl zdárně vysvětlen.
Elena se usmála. "Ach ano. Gratuluji k vašim narozeninám, Fleur. Krásný věk."
"A," Fleur poskočila na křesle "pozvala jsem i Arielle." vykřikla, zřejmě proto, aby si polepšila. Věděla, že Arielle je z nějakých důvodů Elenin "protekční" student.
"Bude to jistě velmi hezké, ještě jednou děkuji." zamumlala Arielle.
"No jistě, když doneseš dárek, tak to nebude problém." usmála se na ni blahosklonně Fleur.
Arielle všeříkajícím gestem semkla rty a raději neodpovídala. Ještě pořád byla trochu v šoku, že ji otec nechal na pozvánku napsat kladnou odpověď.

---

Nick nakrčil nos a trhnul hlavou směrem k Arielle. "Tys pozvala i ji?" vyjel na svoji sestru nevěřícně.
"Chovej se slušně, nebo tvé pozvání stáhnu." zamračila se Fleur.
"To by byla naprostá tragéééédie." protáhnul Nick posměšně a významně se podíval na hodiny v rohu místnosti.
"Ach, jistě. Došel nám čas. Přes víkend si nezapomeňte přečíst osmou kapitolu." Elena poklepala na přebal knihy, kterou držela v rukou.

***

Arielle sídlo Laurentisových vždy připadalo spíš jako zámek, ovšem ničím neskrývaná snaha o pompéznost dnešní výzdoby nepochybně dirigovaná ručkou Fleur působila přinejmenším kýčovitě. Nick sedící po sestřině levici si s výrazem znechucení vybíral okvětní lístky květin z vlasů, což bylo Fleuřinu dílo. Vzhledem k tomu, že byli ve společnosti, neměl šanci jí to nijak vrátit, což ho dohánělo k šílenství.
Arielle to sledovala, se škodolibým pocitem zadostiučiní.
"Tedy, drahoušku, vy jste onou tajemnou schovankou generála Fitzgeralda?" oslovil ji neznámý starý muž. Arielle se podobných konverzací obávala, ale vypadal docela dobrácky. Bylo zvláštní, že se na ni nejspíš poprvé v životě někdo podíval docela přátelsky a nebyl za tím skrytý záměr.
"Ano….ano jsem." zkusila se usmát, ale vypadalo to křečovitě.
"Ach, je mi ctí, že vás konečně mohu osobně pozvat, v našich kruzích se o vás poměrně hodně mluví, víte. Bylo překvapující, že právě William se rozhodl k adopci dítěte." promlouval k ní velmi laskavě, přesto však něco na jeho tónu naznačovalo, že moc dobře ví, že je ve skutečnosti nemanželská.
"Ach, odpusťte, jaká nezdvořilost. Richard Laurentis, jméno mé." galantně jí políbil ruku, což Arielle přivedlo do hlubokých rozpaků.
"V-velmi mě těší, pane Laurentisi." vydala ze sebe.
Nick si všimnul, že Arielle hovoří se strýcem a skousnul si spodní ret tak silně, až v ústech ucítil kovovou chuť krve. Tlumeně zaklel a rychle se natáhnul po ubrousku.
"Jste v pořádku?" otázal se muž sedící vedle něj, kterého neznal s jasně slyšitelným francouzským akcentem.
"Jistě, v pořádku. Děkuji." odpověděl Nick s pohledem upřeným na Richarda. Z nějakého důvodu už před mnoha lety upadnul do strýcovy nelibosti . Dozajista v tom měla nějakým způsobem prsty Fleur. Vždycky je to ona. Úlisný had s nevinnou tváří. Ale jestli je strýc tak hodný i na ni…na tu příšernou Arielle, tak to už je moc. Vrhnul po ní nenávistný pohled a pozvedl jeden koutek v úšklebku, když prakticky ihned poděšeně sklopila pohled.
Žádná radost ovšem netrvá věčně. Docupitala k němu Fleur a zamávala mu nějakým košíčkem před obličejem.
"Co to má být?" ucedil.
"No přece hra! Půjdeš zatančit úvodní valčík s dámou tvého srdce, kterou si právě vylosuješ." usmála se Fleur.
Nick by ji nejraději na místě zavraždil, k jeho neskonalé smůle je ale právě sledovali oba rodiče. Zatímco šmátral v košíčku ovázaném hloupými stužkami po papírku se jménem nějaké její otravné kamarádky, bezděčně se k ní sklonil. Nebo možná ne tak bezděčně.
"Za tohle budeš ukrutně trpět." zašeptal jí do ucha vražedně. Nic mu nebylo tak božským pohledem, jako zamrzlý úsměv Fleur pomalu stékající z její tváře.
Rozbalil navoněný lístek a přejel očima po neznámém jméně. Nebyl si vědom toho, že by Fleur měla nějakou přítelkyni toho jména.
"Victoria…de Chagny? To je francouzské příjmení?" zeptal se udiveně. Že promluvil nahlas, si uvědomil teprve, když mu odvětil onen muž, co se zajímal o jeho zdraví.
"Ach. Budete tančit s mojí neteří. To je to děvče s rudými vlasy, sedící tamhle." diskrétně ukázal na příslušnou dívku.
Nickovo obočí vyjelo do výšky. "To je Fleuřina kamarádka? Vskutku? Může být stejně stará jako já, co na mé sestře člověk ve věku, který jsem zjevně mylně považoval za již vyzrálejší, může vidět?"
Francouzovi vedle něj zacukaly koutky. "Ne, nezná vaši sestru. Naše rodina je tu na pozvání vašich rodičů."
"Um, jistě. Znovu děkuji. Když mě omluvíte, musím jít….tančit. pravil neutrálním tónem čistě z důvodů, že byl jejím příbuzným.
Došel k Victorii a galantně ji nabídl rámě. "Smím prosit…mademoiselle?"
Victoria k němu vzhlédla a přejela ho očima od hlavy až k patě. Zavěsila se do něj a při cestě do sálu, kde se tančilo, se znovu podívala po jeho profilu. "Inu, mohla jsem skončit i hůř." usoudila nevzrušeně.
Nick se na okamžik zarazil, ale snažil se na sobě skrýt nějaké rozčarování. "Slyšel jsem, že moji sestru ještě neznáte, ale mám takový pocit, že si spolu budete výtečně rozumět." řekl mrazivě, zatímco se rozezněly první tóny valčíku.
"Nemám ráda Američany. Jsou moc hluční a nelíbí se mi, jak mě pořád chtějí objímat." zašklebila se Victoria.
"Věřte, že vás nemám v úmyslu objímat." odvětil Nick.
"Ach, vskutku. A jak byste pojmenoval, co teď děláme?" Victoria se na něj usmála takovým způsobem, že se Nick snad poprvé v životě cítil nervózní.
"Tančíme." řekl proto stručně.
Victoria se rozesmála. "Vy jste přece ještě mladičký! Popovídáme si až z pár let." uculila se.
"Se vší úctou musím podotknout, že jste očividně v mém věku." Nick zmateně přimhouřil oči.
"U dívek je to jinak." řekla prostě.
Nick přes její rameno zahlédl, že Arielle tančí právě se strýcem Richardem. Velice různorodá a především komická dvojice. Plus fakt, že Arielle očividně neuměla tančit, tudíž měla obrovské štěstí, že skončila právě s tolerantním strýčkem. I když možná ne zase tolik tolerantním…jinak by mu alespoň vysvětlil, proč s ním přestal mluvit.
"Už zase na ni zíráte. Všimla jsem si, že to děláte celý večer." přerušila jeho úvahy Victoria.
"Pozorujete mě?" Nick rychle vracel úder.
"Jen si příliš nefanděte, ráda obhlížím, je to už taková má slabost, že musím mít nad vším přehled." usoudila. "Je to poměrně…neduživé děvče, že? Takový typ je asi těžké přehlížet." pokračovala povýšeným tónem.
Zřejmě by to nepřiznal, ale Nick pocítil úlevu, když úvodní valčík skončil.

***

Bylo to poprvé v životě, kdy byla Arielle šťastná, když seděla ve svém starém dobře známém pokoji.
Srdce jí v hrudi běželo jako splašené, ze všech těch cizích lidí, kteří si s ní všichni z nějakého důvodu chtěli pohovořit. Neuměla vůbec tančit a tak neustále svým tanečníkům šlapala na nohy, přičemž zažívala hotová muka. Ze všech těch hlasů, pohledů a především toho, jak se nad ni povyšovali, jí už pukala hlava. Ve staromódních šatech, do jakých ji navlékla paní Brownová mimo to ani nemohla pořádně dýchat.
Sundala si matčin medailon, aby si ho uložila do šperkovnice. Zdálo se, jako by se jeden rubín, které byly vyskládány do zdobného písmene A posunul. Což bylo samozřejmě nemožné, ale čím pozorněji se dívala, uvědomovala si, že je tomu opravdu tak. Zkusila prostředním kamínkem pohnout ještě trochu víc ve směru dolů. Ozvalo se tiché cvaknutí uvnitř medailonu, kamínek zapadl do nějakého mechanismu. Ze spodní části šperku se zároveň vysouvalo cosi kovového. Tahala za kamínek tak dlouho, až se přesunul na úplný konec a z A se tak stal trojúhelník.
Užasle sledovala dvanáct let skrývané tajemství zdánlivě nevinného šperku. Klíč.