DSOCI - 6. kapitola

Před dvanácti hodinami…

Dřevěná kára drkotala po kamenité polní cestě. Jeden z mnoha otřesů probudil Williama. Malátně si sáhnul na hlavu, a když si dlaň přidržel před obličejem natolik dlouho, aby na ni byl schopen zaostřit, uviděl vlastní krev odkapávající z jeho prstů. Cítil se bezmocně, jako vězeň ve vlastním těle. Zvládal poměrně racionálně uvažovat, ale jeho pohyby byly roztřesené, zpomalené, nedokázal je ovládat tak, jak by si momentálně přál. V prstech mu neovladatelně cukalo. Dřív, než se jen pokusil o útěk, dva páry paží ho vytáhly ven.
Neznámí muži ho táhli posměšnou uličkou řady dezertérů, ale i žen a dětí, kteří na něj pokřikovali rádoby revoluční hesla.
"Poklekni před svým lidem, generále." ušklíbl se jejich velitel a zatlačil ho dolů. Za normálních okolností, by se mu to nepodařilo, ale teď William pocítil dokonce úlevu, protože jeho nohy už nedokázaly nést váhu jeho těla.

---

Vzhlédnul k povědomému hlasu a na okamžik vytřeštil oči. Byla to ale jen vteřinka, než znovu nasadil neproniknutelně ledový výraz. "Pan Van Diemen. Jaké překvapení."
"Šokoval jsem vás, co?" ušklíbnul se jeho tajemník.
Otrhaná chudina se kolem nich shlukla do kruhu.
"Vždy jste byl poměrně ctižádostivý." usoudil William přezíravě.
"Nemluvte se mnou tímto tónem. Teď jste podřízený lidu vy!" zdvihl zaťatou pěst do vzduchu a dav spustil křik.
"Odpusťte si tu teatrálnost, očekával jsem od vás větší inteligenci. Je vám doufám jasné, že za tohle budete viset?"
Van Diemen se ušklíbl ještě víc. "Toho se vy už nedočkáte." obemkl štíhlými prsty násadu vidlí zabodnutých v hromadě trávy. "Jaká potupná smrt velkého generála Fitzgeralda…." zamlaskal a zavrtěl hlavou. Vrazil mu vidle až nadoraz do hrudi. "Odpočívejte v pokoji." zašeptal ponuře, než všechno kolem Williama zčernalo.
"Přiveďte generálova ušlechtilého bělouše! Je čas na poslední projížďku." zaslechnul ještě, než docela ztratil vědomí.

***

"Pro umučení Boží! To je obscénní!" zadeklamoval náměstek ministra v nočním úboru a přitiskl si krajkovaný kapesníček k ústům. "Žije to? Ale proč mě probouzíte kvůli nějakému…"
"Pane, to je generál Fitzgerald." pravil lokaj zmateně.
"Och. Nepoznal bych ho bez…no, té uniformy. Co…co má tohle být?" zeptal se a přistoupil k bezvládnému Williamovi přivázanému ke vzpouzejícímu se koni. Ke krku měl přivázanou cedulku s nadmíru drzými požadavky a místo podpisu výhružné: "Příště to budete vy, pane Woodmane."
Ucukl, jako by ho ten kus papíru mohl popálit. Ta slova se mu vtiskla do lebky, neustále mu znovu a znovu vyvstávala před očima. Zacouval a spěšně vybíhal schody zpět do domu. "Ochranku. Zdvojnásobte…nikoliv, ztrojnásobte moji ochranku. Ozbrojenou a neustále v pozoru. Nejlepší muže, co generál Fitzgerald má!" nařizoval pisklavě.
"Ale pane…"
"Co zase vy otravný člověče?!"
"Co s generálem?"
"Cožpak on ještě žije?" podivil se Woodman.
"Prosím ano, pane." vykoktal lokaj poté, co přidržel ruku na Williamově zápěstí.
"Nu, tak ho odvažte a povolejte doktora Adlera, vy hlavo dubová!" rozčílil se Woodman a zmizel ve svém sídle. Tu noc mu strach už nedovolil usnout.

***

Bylo něco málo před půlnocí, když se William konečně probudil. Nepříjemně blízko nad ním se skláněl doktor Henry Adler, zkoumavě pozorujíc rány na jeho hrudníku.
"Zajímavé. Vskutku zajímavé. S podobně kuriózním zraněním jsem se dosud nesetkal." povídal právě svému asistentovi, který na něj nevěřícně zazíral. "Doktore, pan generál procitnul." oznámil mu, aby se vyhnul odpovědi.
"Ach. Víte, co se vám stalo?" otázal se doktor, poté, co mu prohlédnul zornice.
"Můj osobní tajemník mě probodnul vidlemi." zachrčel William a odvrátil od něj zrak.
"Zrada člověka z řad nejbližších. Nudné, nic nového." zabručel doktor a asistent za jeho zády se znovu ošil. "Můžete mi říci své plné jméno?"
"William Arthur Fitzgerald." zamumlal William v odpovědi.
"Mozek zdá se nepoškozen…"
"Chci domů. Převezte mě do mého domu." požádal William úpěnlivě.
"Doufám, že jste natolik inteligentní, abyste pochopil, že podobnou cestu nemusíte vůbec přežít. Hrozba infekce stále není zažehnána."
"Zaplatím vám…"
"Kdo vám stojí o peníze? Tady jde i o moji licenci." zabručel doktor a nanesl mu na rány cosi štípajícího. Williamova vojenská hrdost mu nedovolila ani hlesnout.
"Vím, že vás podobné riskantní kousky baví. Nejednou už se ke mně vaše jméno v podobných aférkách dostalo. To pro vás problém není. Navíc znáte mé postavení…já už se o vaši licenci postarám." hekl, když mu Adlerův asistent pod hlavu strčil další polštář.
"Jako mrtvý mi nebudete k ničemu." usoudil Adler, zatímco mu počítal tepovou frekvenci.
"Musím ještě vidět svoji dceru. Musím…" hlesl William.
"Patetické." usoudil nevzrušeně a hodil zakrácené obvazy do krbu.
"Měl byste být na pozoru, asi si neuvědomujete, s kým mluvíte." ucedil William.
Adler přehnaně vzdychnul a něco lenivě naškrábal na kus papíru. "Doručte to Woodmanovi. Pakliže bude souhlasit, převezeme váženého pana generála do jeho domu." nařídil pomocníkovi. Vrhnul po Williamovi ošklivý pohled, ale nic neřekl.

***

"Dostáváte ošklivou horečku." konstatoval Adler a sundal dlaň z Williamova čela.
"Cítím se v pořádku…"
"Jste v jednom ohni." nesouhlasil doktor. "Neprodleně vám musíme teplotu srazit do úměrných mezí, než se vám dočista rozteče mozek."
Doktorův společník se na nevyslovený povel vytratil z místnosti. Vrátil se i s paní Brownovou, spolu s ní tu byli i jeho komoří, Tobias a Victor.
Začali urychleně pod dozorem doktora připravovat ledovou vodu do vany, kterou dopravili doprostřed místnosti.
"Snad do toho pána nechcete ponořit. Slyšela jsem, že z něčeho takového může člověk i zešílet!" paní Brownová svojí pověrčivostí doktora očividně velmi bavila, její ideje dokonce i podněcoval.
Adam Meier, do této chvíle pouze němý sluha doktora Adlera přistoupil k pacientovi. "Vaše dcera je vám nablízku, stojí hned za dveřmi." pravil laskavě, ve snaze generála upokojit.
William ihned ožil. "Přiveďte ji sem…"
"Domnívám se, že to není dobrý nápad. Podobný zážitek by mohl tak malé dítě skutečně krutě traumatizovat."
"Další důvod, proč by tu měla být." usykl William a v očích mu vzplál krutý plamen. Cosi na jeho výrazu Meiera vyděsilo, až odskočil od jeho postele.
"Nu, co to provádíte, připravte přece generála na jeho lázeň." podivil se Adler a pokynul komořím.
Meier značně neochotně přistoupil zpět k Williamově posteli a za pomoci Tobiase a Victora namáhavě přenesli Williama do vany.
Doktor Adler už se v očekávání postavil dál. Nešlo snad o to, že by William nebyl schopen vydržet tu příšerně studenou vodu, toho se od něj jako od vojáka nebál, šlo spíše o to, že na jeho rány nepůsobila právě zklidňujícím dojmem. Poslal Williama do sfér nejvyšší agonie, ale co naplat, muselo tak být. Pociťoval i škodolibou radost…nenáviděl své "prominentní pacienty", před kterými musel skákat tak, jak oni pískali. Byl to přece on, kdo držel moc, nad jejich životy, neměli by být alespoň trochu vděční? Nepřiměřeně k situaci se uchechtl a malou škvírkou vyhlédl z otevřených dveří.

Meiera zaskočil výraz v Adlerově obličeji, když celý ztuhnul a zazíral na malé děvče, které na něj poulilo oči. Naprázdno otevírala ústa, jako by snad ten hrozný křik vydávala sama.
"Odveďte to dítě přece pryč." usyknul k paní Brownové, která se ukřivděně odporoučela. Nezlobil se ale na ni, nýbrž sám na sebe. Ještě nikdy se necítil tak vyveden z míry, jako dnes. Už aby z toho domu hrůzy mohl odejít.