DSOCI - 1. kapitola

Paní Brownová vybíhala po schodech potažených těžkým rudým kobercem. Nedělala tak vůbec žádný hluk, což se jí zamlouvalo. Ráda se po velkém domě Fitzgeraldových pohybovala neslyšně a děsila tak své podřízené, když se jim nečekaně zjevila za zády. Nebo ještě lépe malou Arielle - ten strach v očích malé holčičky! Respekt ke starším je ta nejdůležitější lidská hodnota.
Šedivé kadeře si dnes pečlivě sčesala pod staromódní čepec plným kanýrů a stužek.
Příznaky stárnutí na povislé kůži se už přestala snažit maskovat, místo toho se svými vráskami začala honosit jako se známkami zkušeností a moudrosti. Jen stařecké skvrny na rukou ji nesmírně rozčilovaly.
Zapadlé modré oči s velice pichlavým a obviňujícím výrazem, tak plné pohrdání a přezíravosti jsou ostatnímu služebnictvu pro smích. Ano, možná jsou její podřízení, ale i ona sama není nic víc, než služka, jen má to štěstí, že pan Fitzgerald jí všechno nechává projít. To jak s ním někdy hovoří - neslýchané!
Odívaná zásadně v tmavým barvách, jak se pro dámu jejího věku patří, nikdy nenosí žádné šperky.
Teď ale nemířila za svými zaměstnanci - desetičlenným personálem domu - nýbrž právě naopak za svým pánem. Zaklepala na dveře pracovny generála Fitzgeralda a po výzvě vešla dovnitř.
Letmo vzhlédnul od zprávy, kterou pročítal a s vynaložením značné snahy neprotočil oči v sloup.
"Arielle?" otázal se věcně. Proč jinak by sem třikrát denně musela chodit?
"Pane, to už je neúnosné." pro jistý důraz se rozhodla to slovo zopakovat "Neúnosné." zatrylkovala. "Malá slečna opět odmítá vstát z postele a cokoliv dělat. Co si s ní mám už počít?"
"To, co vždycky. Nechte ji." odvětil trochu unaveně a věnoval na konec listiny svůj podpis.
"Není zdravé, aby desetileté dítě bylo tak….tak…"
"Tak co?" uťal ji s chladným despektem.
"Pane Fitzgeralde, děti v jejím věku mají být veselé,hlučné, usměvavé - mají chuť a energii do života! Ale ona - ona, jen leží a říká, že jen představa dnešního dne ji k smrti unavuje! Co je tohle za dítě? Já vám to říkám pořád, ona není v pořádku! Není, zrovna jako její matka nebyla!" zadeklamovala pohoršeně.

---

William Fitzgerald se postavil a vypjal do plné výše. Bylo mu něco kolem čtyřiceti, ale vypadal starší. V tmavých vlasech mu až příliš rychle přibývaly šediny - snad to bylo jeho tvrdým vojenským životem. Vysoké čelo zbrázděné rýhami výrazu jeho obličeje dodávalo na ještě větší přísnosti.
I z chladných očí ocelové barvy nebe před bouří měla Eloise Brownová pocit, že svým upřeným pohledem dokáže číst myšlenky, což na ni působilo velmi znervózňujícím dojmem.
Úzké rty stáhl do zlobné linky a přešel k ní o pár krůčků blíž.
Nesl se rovně jako pravítko a při chůzi sepjal ruce za zády, jako policista na obhlídce.
Ani v soukromí domova nikdy neodložil svoji vojenskou uniformu, kterou nosil striktně podle pravidel a zdaleka nic na jeho vzezření nebylo ošuntělého či jinak zanedbaného.
"Obdivuji tu odvahu, s jakou neustále vytahujete na světlo boží Ashleyino jméno." usoudil po chvíli nevzrušeně.
V Eloise hrklo, až si musela přiložit ruku na srdce. "Jestli tím směřujete k.."
"Ne. Ne. Nemám v úmyslu se o tom bavit." zarazil ji a nalil si skleničku burbonu.
"Slíbili jsme si, že nebudeme!" vyjekla, v ledovém obličeji se jí poprvé objevil náznak emoce.
"Jste to vy, kdo onen slib neustále porušuje." připomněl jí. "Pravděpodobně si užíváte, jak tím můžete Arielle trápit…nebo ať už tím máte v úmyslu cokoliv. Obávám se, že v tomto vás musím důrazně varovat. Lidé co vědí příliš mnoho se musí jedno naučit…." William si počkal, dokud k němu nevzhlédla a nebezpečně tichým hlasem pokračoval "…umění držet jazyk za zuby. Poučná lekce, že?" usmál se, ale bylo to asi tak přívětivé, jako když vrčící vlk vycení zuby.
Tiše přikývla, ponížená a vystrašená.
"Výborně. Já věděl, že se domluvíme." přikývnul spokojeně.
Eloise vycouvala z místnosti a seběhla schody tak rychle, jako ještě nikdy za mnohaletou službu. Opřela se o zeď u portrétu Arthura Fitzgeralda, čehož brzy zalitovala. Jen málo lidí jí přišlo děsivější než pan William, ale jeho otec byl určitě první na tom seznamu. Pamatovala toho diktátorského a hlučného staříka ze sklonku jeho života. To byla ještě děvče a netušila, do jakých trablí se dostala, když nastoupila jako řadová služtička do toho ponurého sídla Fitzgeraldových.
Když se vydýchávala, trochu se sama na sebe zlobila. Nemusela se před ním tak ztrapnit, v tomhle si byli rovnocenní, neboť kdyby šel ke dnu jeden, druhý by jej okamžitě následoval. Otřela si orosené čelo a naposledy se zhluboka nadechla a vydechla. Uvědomila si, že se nachází přímo u pokoje slečny Ashley Masonové, toho zapovězeného zamčeného pokoje. Měla klíče ke všem pokojům, až na tenhle jeden, do kterého už léta nevkročila. Přesto si ho dobře vybavovala - královská kombinace rudé na stěnách a zlaté na nábytku, bohatě zdobené lůžko s nebesy a obraz visící na takové úrovni, aby byl to první, co spatřila po probuzení. Shakespearova Titania ze Snu noci svatojánské.
Ashleyin pokoj byl ještě děsivější, než pan William a Arthur dohromady. Snad proto, že Ashley Masonová byla už deset let mrtvá a její nemanželské dítě Arielle právě ležela ve svém pokoji o patro výš a na stejném umístění měla taky jeden portrét, ničí jiný než Ashleyin. Celé jí to přišlo zvrácené a v blízkosti toho pokoje jí naskakovala husí kůže, jako by v něm snad leželo Ashleyino mrtvé tělo. Potlačila třes a otřela si ruce do bělostné zástěry. Rozhodla se, že raději půjde dohlédnout na přípravu oběda a všechno ostatní vytěsnila z hlavy.
V kuchyni měla vyvěšený denní rozvrh domu. Fitzgeraldovic dům byl svět fungující docela nezávisle na tom vnějším. Měl své denní zvyky, více či méně podivné rituály a tradice. Největším svátkem nebyly Vánoce, ale výročí úmrtí Ashley. Do služby vcházeli lidé ve zralém věku, byl to trvalý svazek a odloučení s okolím, jaké by mladí těžko zvládali. Eloise v nich viděla životní ztroskotance, které nikde nic nepojilo s tím světem tam venku…vlastně už ani jiné lidi nepřijímala. Bylo to tak vyhovující ale opět, nemohla si pomoci - děsivé.
Znovu si zakázala příliš nad vlastním životem rozjímat a uvítala se s Rút, která se právě skláněla nad hrncem s polévkou.
"Oběd bude přichystán včas?" otázala se věcně.
"Ale ano, zajisté. Ve dvanáct přesně. Daisy a Evie už přichystaly jídelnu." odvětila baculatá a dobrácká Rút nepřítomně.
"Výtečně. Až je uvidíš, tak je pošli na zahradu. Ten záhonek růží se mi nelíbí a pan Fitzgerald je na něj obzvlášť háklivý." usoudila a odškrtla si z pomyslného seznamu v hlavě jednu položku.
"Jistě, jistě." přitakala Rút a přisolila maso, jehož vůně se pomalu šířila po kuchyni.
Ač si s vždy pozitivně naladěnou Rút plánovala popovídat a zabít tak čas do oběda, nějak neměla stání. Cosi ji nutilo zůstávat neustále v pohybu, navíc ji poněkud rozladil příchod Agnes, druhé kuchařky se kterou si už tolik nerozuměla.
Znovu tedy vyrazila nazdařbůh chodbami, i když tentokrát si dávala pozor, aby k pokoji Ashley nezabloudila. Na odpočívadle mezi třetím
a čtvrtým poschodím narazila na Margaret Thompsonovou, komornou Arielle. Vrhla po ní všeříkající pohled.
"Ne, milostivá slečna ještě neráčila vstát z postele." odpověděla nevyřčenou otázku.
Eloise vzdychla. "Tak běž Evie a Daisy pomoci na zahradu."
Margaret v duchu zalitovala, že si nenašla lepší schovku, když má teď volno. "Jistě, kde jsou?"
"Dala jsem jim na starost péči o záhonek paní Ashley, ten u třešně." Eloise počkala, dokud Margareta neodešla a zaklepala na dveře malé slečny. Nečekala, až ji ta desetiletá žába vpustí dovnitř a prostě vešla. Instinktivně se vyhnula pohledu na obraz Ashley a věnovala přísný pohled její zdrobnělině v posteli.
Stejné havraní vlasy sahající asi do poloviny zad, upravované pod rukama Margaret a Fiony na přání pana Williama do neskutečných účesů dávno vyšlých z módy. Ona jediná tušila, že si z ní vlastně dělá novou Ashley Masonovou - zbytek služebnictva o historii zamčeného pokoje nevěděl tolik, co ona.
Neustále bledá, kvůli zvýšené citlivosti na slunce, opět přirozeně zděděné po matce. Ashley to v tomto ohledu doháněla do bizarní dramatičnosti. Troje rukavičky, neustále zahalená za vějířem, závojem a slunečníkem kdykoliv vykouklo slunce…
Jen její oči. Ty hrozné, hrozné oči. Jsou asi dvakrát větší, než jak to mají ostatní lidé, normální lidé, což vyvolává strach z pohledu na ni. Je ironické, že lidé z ní mívají pocit, že se neustále něčeho bojí, když i oni se zároveň obávají jí.
Větší nos, který jejímu obličeji dodává na strohosti a přísnosti po matce ale určitě nezdědila. Kdoví, snad má trochu tvar toho pana Arthura. Po panu Williamovi nemá docela určitě ve vínku nic. Už začíná pochytávat šílené sebestředné manýry své matky - to jak při hovoru naklání hlavu na svoji lepší polovinu, tedy tu levou je více než výmluvné.
A těžko říci, po kom má ten hlas, otravný rezonující a příliš vysoko posazený. Mrazí z něj, když promluví, vůbec to nezní jako řeč teprve desetiletého děvčete.
"No, slečinko, co tak konečně vstát z postele?" spustila hned ve dveřích.
"Dnes ne. Ne." zazněla odpověď zpod spousty krajkovaných přikrývek a přehozů. Pořád jí byla zima. "Zítra vstanu, bude to nový den a začátek…zítra se polepším. Dnes to už nemá význam." odůvodnila si to.
"Jaký nesmysl!" vyprskla Eloise a chytila se sloupku u její postele. " Vůbec by o ničem takovém nemusela být řeč, kdybys poslušně vstala už v sedm, jako normálně! Tvůj tatínek vstává už ve čtyři ráno, ty lenivá holko!" zamračila se.
Ale s Arielle nebylo žádné pořízení, pokud právě prožívala své "období melancholie". "Dnes už ne. Zítra budu hodná." slíbila tiše.
"Tohle na mě zkoušíš pokaždé, nemůže ti to vždycky projít! Pan Fitzgerald zítra odjíždí do New Yorku a jestli dnes nevstaneš, tak se s tebou nebude chtít ani rozloučit! A pak ho dva týdny neuvidíš!" vyhrožovala zamračeně.
"Zase jede pryč…a nikdy mne nevezme sebou. Proč nikdy nesmím vycházet z domu?" zakňourala ukřivděně.
"Protože slušné mladé dívky nikde netrajdají. Vědí, co se sluší a patří. Učí se etiketě a dodržují protokol." opakovala už nejméně posté.
"Tohle není žádný královský dvůr, abych se musela neustále řídit těmi zkostnatělými pravidly!" namítla docela logicky.
"Tvůj otec si to tak přeje."
Ano, tak končila většina podobných roztržek. Tatínek si to tak přeje a konec. Neplatí nic vyššího, co by mohlo přebít větu, "tvůj otec si to tak přeje". Nejvyšší bankovka, kterou už žádná jiná nepřekoná, protože je zkrátka a dobře nižší.
S tím a desítky dalších nanejvýš prapodivných pravidel už se Arielle musela dávno smířit.