1. kapitola - Anděl hudby

Zdravím vás vážení přátelé zeleného údolí :D jsem moc ráda, že se tu opět mohu s vámi vidět a doufám, že neztratím vaši přízeň a pokusím se zaujmout vaši pozornost mým novým dílkem nedílkem které mě čirou náhodou napadlo a bylo nutno ho sepsat :D snad se tu najde někdo, kdo se to pokusí přelouskat :D díky předem. a odvážlivcům hodně zadu :D

Začínáme takže se pohodlně usaďte :D

ještě to nehodláte vzdát?

Vážně ne?

Tak jdeme tedy směle na to

připraveni?

---

Můj příběh a příběh mé sestry Christine se odehrál v době, kdy jsme byly se sestrou malé a náš otec předčasně zemřel. Smrt tatínka našeho Christine nesla velmi těžce. Téměř nespala, jen a jen plakala.

Ujala se nás tehdy jistá paní Giry, která měla dceru našeho věku. S Meg jsme si ihned padli do oka. Byla na nás hodná a brala nás jako sestry své. Madame Giry vzala si nás pod svá ochranná křídla a zajistila nám život v opeře. Navíc jsme se tu objevili v pravou chvíli.

Její dcera Meg se učila baletnímu řemeslu a my se jim hodili do souboru a to díky neschopnosti jiných děvčat, které musela madame Giry vyloučit ze své baletní školy. Zkusila štěstí a talent nás dvou a tím nám zajistila budoucnost na prknech opery Garnier.

Učila jsem se baletnímu umění rychle, ale nešlo mi to tak dobře jako Christine. Madame Giry se se mnou jistě natrápila, ale štěstěna se na mě usmála a madame mě nemusela vyloučit. Zato mnoho jiných dívek, které toužili po této možnosti stát na prknech slávy se tak nedařilo. Ovšem věřila jsem, že se z mé o pár minut mladší sestřičky stane královna baletu.

Já jsem tančila ráda, ale nebyla jsem talentovaná jako Christine a to i Meg mne často předčila ve svém nadání. Zato já se ráda procházela operou. Při jednom mém procházení se po ní jsem čirou náhodou zakopla o vyčnívající hřebík a najednou se vedle mě otevřely dveře.

Byla jsem hodně zvídavá, a tak jsem neodolala a vešla dovnitř. Byly tam všude pavučiny a já pavouky nenávidím, v tu dobu se objevilo v mém nitru nutkání odejít, ale překonala jsem ho a vešla dovnitř. Vedla tu úzká chodba, jejímž ústím jsem vystoupila těsně nad oponou.

Ihned se z toho místa stalo mé oblíbené a chodila jsem tam kdykoliv byla příležitost. Vždy jsem se kochala výhledem na scénu a jeviště. Broukávala jsem si tam melodie, co mě vždy napadly, nebo které jsem zaslechla při zkouškách primadony Calotty.

Když mě a sestře bylo patnáct let, probíhal každý den stejně jako každý jiný, ale jak pro koho. Něco se mi ten den totiž stalo. Když jsem opět vešla do té podivné chodby, která mě vždy dovedla na jeviště, narazila jsem tam na podivný stín. Když uslyšel mé kroky, náhle zmizel. Došla jsem na místo, kde ten stín byl, a tam ležel bílý lístek s mým jménem.

"Charlotte,

Zpívej děvče dál,

tvůj hlas je krásný jako chrám.

Zpívej pro mě každý den,

A večer navštíví tě tvůj anděl.

D.O."

Ten dopis mě velmi zarazil. Jistě si ze mě někdo dělá legraci. Pomyslela jsem si a dala jsem dopis do kapsy. Opět jsem si zpívala pro sebe na vršku operní konstrukce nad oponou.

Nikdy bych nevěřila tomu, co se mi večer stalo. V mém pokoji, kde Christine tvrdě spala, mne náhle vzbudil sametově jemný hlas, jež libozvučně zněl odněkud z nitra světa duchů.

"Otče, jste to vy?" zvolala jsem do tmy tak náhle a zmateně, že bych nevěřila, že se ozve odpověď. Věřila jsem, že stále sním.

"Já jsem anděl hudby." Pravil hlas, který zněl tak známě, a přitom byl tak nový a cizí.

"Otec, než zemřel, nám vyprávěl pohádku o andělu hudby a o tom, že až nás opustí, že se u nás objeví. Jsi to ty? To tebe nám tatíček posílá?"

"Ano divo hudby, divo melodie, jež dáváš hudbě zvuk." Při jeho slovech jsem vyklouzla z postele a snažila se najít zdroj toho hlasu.

Chlad se otřel o mou kůži a chladná podlaha pálivě studila do chodidel. Jeho hlas zněl, ale tak vábivě, že jsem ihned zapomněla na zimu a mráz. Až jeho hlas, který mě nabádal se obléknout, mě přiměl si obléci župan a vklouznout do papučí.

"Divo, divo má, zazpívej mi zas. Já jsem anděl hudby to už víš. Zazpívej, zazpívej mi již."

"Cožpak teď mohu pět? Vždyť má sestra spí tu."

"Divo, divo má, pojď tedy se mnou, do mého labyrintu? Do říše, kde jen hudba zní a kde můžeš pět. Ráno budeš hnedle zpět."

"Já však nemohu teď jít. Copak bych pověděla sestře mé. Když by se probudila dříve, než navrátila bych se sem? Mám jí o tobě anděly povědět?"

"Dobrá dobrá divo má. Posečkejme tedy do zítřka. Hnedle až jí o mne povíš, za mnou se následně dostavíš. Slib mi to dívko má."

"Slibuji." Hlas jeho se rozloučil a já zůstala sama tu. Ulehla jsem tedy zpět do svého pelíšku. Byl vyhřátý, jako bych v něm byla stále. A příhodu s andělem mohla přikládat svým snům. Avšak ráno mi došlo, že to možná sen nebyl. Možná tu byl onen anděl. Možná to byl jen přelud.