25. výročí Fantoma Opery: 2. jednání

Přicházím s popisem druhého jednání našeho milovaného muzikálu. Pro ty, kdo by snad zapomněli, první jednání končí pádem-nepádem lustru.

Následně se v této rubrice budu ještě věnovat děkovačce a after - party. Poté bych se ráda podívala, jak probíhalo promítání Fantoma po světě v kinech - jen ČR to musela zase ignorovat...

Od našeho osudného incidentu už uplynul nějaký čas a v Opeře zavládnul podivný klid. Žádný

Fantom, žádné dopisy, jen ticho....

Ředitele to oklame a jsou předvědčeni, že Fantoma už se nadobro zbavili. Bez obav uspořádají maškarní bál, na kterém nesmí chybět Christine ani Raoul. I oni už se zdají o poznání klidnější. Dokonce se ukáže, že se tajně zasnoubili. Ale jak se říká, zábavu je třeba v nejlepším přerušit a tak jim Erik v pravou chvíli večírek naruší svým příchodem. Normálně by následovala těžkopádná chůze Erika po schodech - protože chápu, že v tom kostýmu se asi nedá hýbat, a strhnutí prstýnku z Christina krku. Následně by se měl Erik propadnout do země. Tuto část se rozhodli vynechat a tak Fantom po odzpívání své části prostě zmizel v zákulisí a na odvedení pozornosti použil ohnivé efekty. Nesmíme však opomenout na důležitou část, kdy Erik představí svoji novou operu Don Juan triumfující.

Raoul, který toho má už plné zuby po této aféře na maškarádě vyhledá madame Giry, protože tuší, že toho ví více, než předstírá. Giryová není právě ochotná něco prozrazovat, ale přesto mu nakonec vypráví o tajemném muži. O géniovi - architektovi, skladateli, malíři. Na muže na kterého nikdy nezapomene, kvůli jeho tváři. Raoul se tedy dozvídá o Erikově znetvoření.

Zase se ocitáme v kanceláři našich drahých ředitelů, kterým opět přišly dopisy. Tentokrát je jim jasné, že to opravdu není žádný žert. Klid jim není jako obvykle dopřán, protože se dovnitř bez vyzvání vřítí Carlotta a Piangi následována Raoulem a Christine. Christine se poprvé ukáže jako jiný typ, než tichý snílek, když se pohádá s Carlottou, která ji obviňuje, že za tím vším tím stojí ona, protože se dopisy už zase týkají výhradně jí. Erik totiž samozřejmě trvá na tom, aby hlavní roli jeho nové opery ztvárnila Christine.

Ta se něčemu takovému zuby nehty brání, ale znejistí po zjištění, že Raoul není tak úplně na její straně, protože i on trvá na tom, aby Christine vystoupila. Má skvělý plán, něco s čím Erik nepočítal - tedy domníval se tak. Jestliže Christine bude zpívat, je zaručeno, že Fantom dorazí také. A oni ho obklíčí, zamknou všechny dveře, zavolají policii a obstarají aby policie byla ozbrojena. Christine taková zkouška ohněm děsí, ale ví, že je to jediná šance, jak učinit přítrž Erikovu řádění. Na druhou stranu se zdráhá zradit muže, který inspiroval její hlas. V hlavě má takový zmatek, že praští notami o zem a uteče. Není tak tedy příliš jisté, jestli nakonec vystoupí....

Všem ale dodá naději, když o chvíli později dorazí na zkoušky. Je sice celá pobledlá a vypadá, že se každou chvíli sveze ze židle a padne v mdlobách na zem, ale statečně s ostatními zpívá. Jiní se narozdíl od ní rychle oklepali a jednají jakoby nic. Carlotta má zase povýšenecké řeči, Piangi opět kazí co jen může...

Nutno říci, že zkouška probíhá hrozně. Hraje se falešně, zpívá se falešně. Carlottě přeteče pohár trpělivosti a praští notami klavíristu. Jak máme zpívat bez skladatele?

Jejich dilema vyřeší Erik osobně. Najednu se rozezní klavír, aniž by na něj někdo hrál a ještě je jasně vidět, jak se prohýbají klávesy jako po nich přejížděli neviditelné prsty....

Všichni jsou vyděšení, ale přesto se shromáždí okolo a poslušně zpívají. Jen někdo chybí...

Christine toho má dost a nenápadně uteče. Její kroky směřují na hřbitov, k hrobu svého otce. Skrýt se tam před Fantomem a všemi jejími problémy. I po všech těch letech stále cítí obrovskou bolest nad ztrátou nejlepšího přítele a otce. Neví, jak má bez něj žít a ze všeho nejvíce jen touží po tom, aby se mohl vrátit a poradit jí, co dělat. Erik se z budovy Opery vytratil spolu s ní a soucítí se svým zlomeným andělem. Znovu ji konejší svým hlasem a ona mu znovu slepě naslouchá a důvěřuje. Než se však stihne udít něco dalšího, na scénu přichází Raoul. Ví přesně kde ji hledat, protože jakmile ji uvidí, povzdechne si. "Už zase je tady..." Když si ale všimne i Erika a Christine která působí jako ve stavu hypnózy, vyděsí se. Pokouší se na Christine mluvit, ale ona vůbec nereaguje. "Nech ji jít!" oboří se na Erika, ale i ten ho ignoruje. Christine se ze svého zvláštního stavu nakonec přece jen vzpamatuje a rozeběhne se do Raoulova náručí, a rychle po menších peripetiích - plameny ohně, které jim brání v cestě - utečou. Erik zaskříbe zuby. "Výborně, tak teď vyhlašuji válku vám oběma!". (Opět další salva ohně).

Vracíme se do Opery, kde právě zastihneme Raoula jak udává pokyny shromážděným policistům.

Všechny dveře jsou zamčeny a hlídány. Asi si právě potěšeně říkal, jak na Fantoma vyzrál, když v tom se ozve šeptání. "Jsem tady...jsem tady....Fantom Opery..." jednou se šepot ozývá z levé strany, podruhé zase zprava až nakonec přejde do křiku. "JSEM TADY, FANTOM OPERY!"

Raoul i ředitelé pobíhají sem a tam a Erika tím pobaví. "Tento vtip je už vyčpelý, pusťe publikum, nechte moji operu začít!"

V tomhle Raoul Erikovo přání splní a za chvíli už se nám výjev změní na hříšné doupě hry Dona Juana. Po úvodu s Piangim jako Donem Juanem, kdy se zahalí do splývavého černého pláště a skryje se za závojem na jeviště vstupuje Christine. Odzpívá svoji část o snění o lásce a závoj prudce rozrazí...Piangi? To asi ne, i když černá zeštíhluje, tak takto moc určitě ne. A pozorné diváky jistě zaujme i prsten s černým kamenem. Christine ovšem nic nepoznává a hraje s ním bez obav dál. Tato hra je však plná flirtu a vášnivých dotyků a tak, při jedné z nich Christine pod pláštěm nahmatá Erikovu masku. Zděsí se a div neuteče z jeviště. Erik ji ale hbitě popadne za zápěstí a donutí ji vrátit se. Christine si to ale nenechá líbit a strhne mu kápi z hlavy. Erik po ní vrhne pohled typu 'Proooč?' a míní utéct pryč. (Mimochodem, to strhnutí moc nesvědčilo Raminově paruce, měl ji celou rozcuchanou. :D). Rozhodne se, zkusit ještě v jednom posledním pokusu získat Christinino srdce a zastaví se. Začne zpívat "Sdílej se mnou jeden život, jednu lásku..." a přiměje tím zastavit i její útěk, protože Christine začne být Erika opět líto. Erik si to ale vyloží poněkud jinak a navlékne jí na prst jeho prsten. Christine využije tohoto něžného gesta aby mu před zaplněnou Operou mohla strhnout i masku. Erik zakřičí, popadne ji a než stihne Raoul zabránit tupému policistovi vystřelit po nich (aby omylem nezastřelil Christine) oba jsou pryč.

Erik si znovu odvádí Christine pod Operu, ale tentokrát své obydlí již nenazývá králostvím hudby, ale poněkud depresivněji, vězením vlastní mysli. Donutí ji obléci si svatební šaty a ona se konečně dozví trochu víc o jeho životě, když jí vyprávní o matčině strachu z vlastního syna a o jeho prvním kousku oblečení - masce.

Vzápětí ale dostane menší záchvat vzteku, násilím ji na hlavu nasadí závoj a do rukou jí strčí svatební kytici.

"Není to tvá tvář co mě děsí, tvá duše je pokřivená..." obviní ho Christine, ale Erik se s fanatickým leskem v očích usměje. "Počkej, má drahá, máme hosta!" V Erikově doupěti se objeví Raoul, kterého sem navedla madame Giry.

V této speciální produkci se rozhodli, že nevyužijí mříží k zastavení Raoula a tak museli vyřešit, jak ho zdržet, než ho Erik vpustí slovy "Buďte mým hostem, pane...". A tak se asi trošku inspirovali Love Never Dies. Erik vzal Christine pod krkem a na dálku se dohadovali s Raoulem, který děsem strnul na místě. Erik se rozčílí a nechtěně svůj stisk na jejím hrdle zesílí. Ušklíbne se na Raoula "Buďte mým hostem..." ohlédne se na Christine a když ji uvidí lapající po dechu a téměř zhroucenou na zemi, vyděsí se svého vlastního činu a rychle ji pustí. Zrudlá Christine spadne na podlahu a rytíř Raoul ji samozřejmě ihned spěchá utěšovat. Když zjistí, že je v pořádku, rozhodne se postavit tváří v tvář nepříteli.

Erik se k němu zezadu přiblíží a jeho pandžábské laso si s bezpečnou přesností vyhledá svoji oběť. Následně dává Christine kruté ultimátum. Buď s ním začne nový život, nebo Raoula pošle do hrobu. Christine je vyděšená a zmítá se ve svých zmatených pocitech.

Snaží se přeprosit Erika, aby ustoupil z tohoto šíleného rozhodnutí, ale on si stojí na svém.

"Pokoušíš moji trpělivost. Učiň svoji volbu." zavrčí a otočí se k ní zády, jelikož už se na ni nedokáže ani podívat.

Christine se pečlivě vyhýbá Raoulovu pohledu a pomalu přechází k Erikovi. "Bůh mi dá kuráž ukázat ti, že nejsi sám." a vášnivě ho hned dvakrát políbí. Erik je v šoku, protože to je poprvé co jej kdy políbila žena. Dojde mu jak moc musí Christine Raoula milovat a propustí ho. Dovolí jim odejít a vzápětí se zhroutí.

Jedinou společnicí je mu jako vždy hudba, když se mezi jeho pláčem tiše rozecinká melodie Masquerade. Vtom zaslechne nějaké kroky.

Očekává, že se jedná o někoho z rozlobeného davu jeho pronásledovatelů, ale k jeho údivu se ocitne znovu tváří v tvář Christine. Jeho jiskřičku naděje, Christine ale rychle zhasne když k němu natáhne ruku s jeho prstemem. Erik místo prstenu vezme její ruku a zlomeně zazpívá. "Christine...I love you....".

Následuje asi nejdojemnější moment celého muzikálu, který bohužel můžeme spatřit pouze v této výroční produkci, kdy se Christine skloní a políbí ruku svého učitele, Anděle a ochránce. Vzápětí uteče pryč.

Erikovi ví, že dav po něm stále pátrá a je jen otázkou času, kdy ho objeví. Přesto si sedne na svou židli a jen přes sebe přehodí plášť.

Sotva plášť dopadne na židli, do jeho skrýše vpadne Meg.
Plášť je to první co upoutá její pozornost a proto ho rychlým pohybem sundává. Nenálezá ale nic, kromě bílé masky....

Fantom Opery je pryč. Definitivně.