Náhradnice - 17. kapitola: Estella

Součástí Estelliných narozenin nebyly jen oslavy a ohňostroje, ale i další, nudné věci. Mezi ně patřila i spousta charity a navštěvování vysoce pochybných míst, kam by za jiných okolností nestrčila ani nos.

Musela se smát všem těm lidem, kteří jí záviděli korunu a mysleli si, že si teď může dělat, co se jí zlíbí. Pravda, v mnoha ohledech teď byla svobodnější než kdokoliv jiný, stejnou měrou však byla i svázaná a pohlížela na svět skrze zlaté mříže. Byl to kuriózní tanec na tenkém ledě a veškeré to pozlátko, které všem škarohlídům stavěla na odiv, stejně nebylo její. Bylo jen půjčené, a Petrov a jemu podobní se třásli nedočkavostí, jen aby jí to všechno mohli zase sebrat. Ano, vše za předpokladu, že se Lyrica zase probudí, jenže po deseti měsících se lidé oprávněně začali ptát, zdali se to ještě stane. Jenže Lyrica se probudí, musí se probudit, a víc o tom Estella nechtěla slyšet, protože kdykoliv uvažovala o opačném scénáři, rozlila se jí po celém těle tíživá panika.

---

Nepříjemný pocit, který se nedal specificky zařadit, no přesto tížil a dusil, ji nepouštěl ani toho dne, kdy přešlapovala na nádvoří starého kláštera, a do kožíšku jejího kabátku se zachycovaly sněhové vločky. Přejížděla očima jeptišky ve vytahaných hábitech, kterým se na krku houpaly nahrubo vyřezané dřevěné kříže, kterak srocovaly své chovance, otrhané a rozjívené děti, do pěti dlouhých řad.

Možná, že kdyby si to sem nakráčela v plné bojové výstroji, s korunou, žezlem, jablkem, šerpou a všemi těmi důležitě vypadajícími řády, bylo by pro malé sirotky snazší vidět v ní císařovnu, nedotknutelnou figuru z portrétů. Ačkoliv oni ani ty portréty nemají, vždyť všechny oficiální vyobrazení císařovny jsou Lyričiny. Ona jako by neexistovala, ona je jen dočasná nepříjemnost.

Má být nedotknutelným vzorem, ztělesněním imperiálního majestátu, ochránkyní koruny pověřenou Bohem, ale zároveň se má všem v krutém denním světle, ve kterém nejde lhát ani zkrášlovat, postavit na oči, jen aby vyšlo najevo, že ve skutečnosti je jen člověk jako oni. Mají k ní vzhlížet, jenže proč vlastně - cožpak ještě neprohlédli a nevšimli si, že není k čemu vzhlížet?

Nemohla by to nikomu přiznat, ale nebyla si jistá, jestli má děti vůbec ráda. Takový pocit od ní byl nepřirozený, šel proti biologii, ale přesto...

Děti byly jako nepopsané stránky papíru, žily moc krátce, než aby stihly napáchat zlo a škody, všechny životní chyby byly daleko před nimi, a tak mohly žít v bezstarostných hrách.

Přesto v nich ale bylo něco krutého. Málokdo dokázal bodnout tak účinně a přesně jako dítě, málokdo dokázal projevit takovou vynalézavost v trýznění svého druha. Ty údajné nepopsané listy, ty čisté lilie, projevovaly znepokojivou nemilosrdnost ve vyčleňování příliš odlišných, příliš tichých, příliš poddajných. Co jim měla říct, aby byl Petrov, kráčející jí v zádech, spokojený?

'Usmějte se milé děti, sledují nás strejdové novináři. Nezapomeňte si vzít cukrátko a pěkně nahlas říct, jak je teta regentka hodná, a jak zavrhujete všechny ty zlé pány, kteří proti ní protestují na ulici.'

Co si o ní asi myslí všichni ti usmrkánci, kterým potřásá rukou? A co si myslí o Lyrice? Nebo je jim to všechno úplně jedno? Vypadají, že mají docela jiné starosti.

"Uctivě vám přejeme všechno nejlepší k narozeninám, Vaše Císařské…Vaše Císařské regentstvo," oslovila ji jedna z ušmudlaných holčiček, když procházela mezi řadou dětí.

Estella nepatrně vytřeštila oči a vynaložila velké úsilí, aby se nerozesmála. Petrov si za jejími zády odkašlal a periferním zrakem zahlédla Mathieua, jak spěšně skrývá úsměv. Už dlouho se neusmál.

"Děkuji, děkuji pěkně," ocenila dívenku, která si tak kuriózně poradila s jejím titulem. "Jak se jmenuješ?"

"Anika."

"Nuže, děkuji za milé přání, Aniko," prohodila Estella s cukajícími koutky.

Jeptiška stojící po jejím boku vzápětí energicky zatleskala a starší děti umístěné strategicky na kraji každé řady, začaly své svěřence shromažďovat a odvádět kamsi do útrob kláštera. Petrov na Estellu důrazně kývl a ona pochopila, že je má následovat. Ach, jaký nekonečný den.

Procházela s téměř militárně seřazenými dětmi dlouhými chladnými chodbami na jejichž zdech se tyčily hrozivé barokní oblouky, dokud nevstoupili do velké společné jídelny, která nebyla o nic přívětivější než cesta, která k ní vedla.

Byla usazena v čele stolu, který se nad všemi ostatními tyčil z kamenného pódia, a měla tak dokonalý výhled na mísy s nevábně vyhlížejícími ovesnými kašemi, které byly staršími chovanci servírovány na stůl.

"Doufali jsme, že by Její Císařské Veličenstvo bylo tak laskavo a přečetlo modlitbu před jídlem," zahuhlala svým vyšeptaným altem matka představená.

Estella byla v tuto chvíli ochotná udělat cokoliv, jen aby už odsud mohla konečně odjet, a tak bez zbytečných průtahů uchopila podávanou knížečku a povstala, což bylo následováno hromotným zaduněním, když stovky nohou její pohyby napodobily a odsunuly dřevěné lavice.

Estella si nenadšeně pročistila hrdlo a spustila: "Požehnej, Pane, tyto dary, které budeme přijímat z tvé štědré ruky. A jako byl tento chléb nejprve v zrnech rozptýlen po polích, než se stal jedním pokrmem, tak učiň, aby tvoje děti byly shromážděny ze všech končin světa v tvém království. Dej svůj chléb těm, kteří ho nemají a svůj pokoj každému srdci," zarecitovala bez valného zájmu a znovu se usadila.

Chvíli tiše sledovala, jak se siroty cpou tou nevábnou šedivou hmotou, než se obrátila k nejblíže sedící jeptišce a zasypala ji naučenými dotazy, aby vypadala, že má zájem.

Její utrpení skončilo až o další hodinu později, po zbytečně důkladné prohlídce celého areálu. Když konečně opouštěla chladné a zatuchlé chodby kláštera sester Cisterciaček, vzhlédla k obloze, ze které se stále sypaly drobné sněhové vločky, zatímco čekala, až jim přistaví kočár. Periferním zrakem si všimla, že k ní míří Mathieu.

"Přál bych si, abychom pro ně mohli udělat víc, než jim hodit almužnu a zase odjet," zamumlal, zatímco si natahoval rukavice.

"Ano, mohla bych třeba roztavit korunovační klenoty, ty rozprodat a koupit jim hezčí a teplejší klášter," souhlasila Estella.

"Nebuďte tak cynická, Estello-Madam," opravil se rychle, nad čímž přetočila oči.

"Všechno je to jen divadlo a vy se toho účastníte, to z vás do jisté míry také činí cynika."

"Jsem tady jen kvůli vám."

Estella se k němu otočila. "A proč jsem tady já?"

"Protože nemáte na výběr," odpověděl prostě.

Uchechtla se. "Protože nemám na výběr. Ano. A to bych si přála změnit." Přešla o pár krůčků doleva a zahleděla se skrze klášterní brány na panorama města.

"A jak byste toho chtěla docílit?" zeptal se Mathieu, který konverzaci udržoval nejspíš jen ze zvědavosti. Poslední dny se jí vyhýbal.

"Pohleďte na ten krásný palác, ten s velkou zahradou," ignorovala jeho otázku a ukázala prstem na impozantní výhled, který se jim naskýtal, "jaká oáza to musí být, vlastnit své malé útočiště, kam si vpustíte jen koho chcete. Žádný dvůr, žádní ministerští předsedové…"

"Estello!" zaúpěl Mathieu a ve svém rozhořčení se dokonce zapomněl otravně opravit. "Tohle jsme probírali! Jsou to už celé měsíce, kdy jsem vám říkal, že si z císařských peněz nesmíte koupit žádný zlatý padák pro případ, že se císařovna Lyrica probudí! Jednoduše nesmíte!"

Estella mu zpříma pohlédla do očí. "Jenže vy mi už nemůžete říkat co smím a co nesmím."

Mathieu se zatvářil unaveně a sklopil pohled. "Já vám nikdy nic nerozkazoval, v životě jsem po ničem takovém nezatoužil. Sama jste mě požádala ať během regentství stojím po vašem boku. A já vás prosím - ano, pokorně vás prosím - abyste to nedělala."

Estella na okamžik uhnula pohledem, ale potom se ušklíbla a přešla k němu o pár krůčku blíž. "A co mám podle vás dělat, až se Lyrica probudí? Vrátit se s matkou a Danielle zpátky na předměstí? Jestliže byl můj dosavadní život peklo, dovedete si představit, jak matka zareaguje, až ztratím korunu a autoritu? Všechno, co jsem jí řekla a vnutila mi vrátí, jenže stokrát horší!"

Mathieu si vzdychl. "Stačilo málo. Mohla jste k ní být zdvořilá, ne milá, ne laskavá, prostě jen zdvořilá - neříkám, že si to vévodkyně svým chováním zaslouží, ale sama jste věděla, že jste svým počínáním zasela vítr."

"Ale tady nejde jen o matku!" usykla Estella skrze zaťaté zuby. "Uvědomujete si, že až doteď měla absolutní kontrolu nad mým životem? Teď si můžu rozhodovat sama - o všem, i o těch nejzásadnějších životních rozhodnutích, o potenciálním...o potenciálním manželství, zkrátka o všem! Na taková privilegia se zvyká až příliš lehce, jenže já o ně v ten okamžik, kdy se Lyrica probudí, zase přijdu, chápete?"

"Chápu," opáčil Mathieu zkroušeně, "dobře chápu, ale i přesto to udělat nesmíte. Nesmíte se obohacovat z císařských peněz. A spřádat plány na život po císařovnině procitnutí je v tuto chvíli už dost - řekněme optimistické. Musíte už konečně převzít odpovědnost, Estello."

"Nesmíte tak mluvit to je-"

"Přísahám Bohu, jestli teď řeknete velezrada, asi začnu křičet!" přerušil ji Mathieu. "Já vím, že se takového scénáře obáváte, ale čeho docílíte strkáním hlavy do písku? Předstíráním, že problém neexistuje, nedocílíte žádného řešení, jen si tím nebetyčně zkomplikujete život ve chvíli, kdy vás to všechno dožene!"

"Nepokoušejte se dělat mi mentora, nestojím o to!" Estella měla co dělat, aby udržela klidný tón, protože si byla až příliš dobře vědomá pozornosti, kterou k sobě začínají poutat. "Nedělá mi žádné potěšení rozkazovat vám, ale důrazně vám zakazuji abyste takhle mluvil, pane Durande!"

"Ne, nedělá vám to potěšení, vskutku. Mám totiž takový pocit, že to je příliš slabé slovo. Vy svoji novou moc začínáte přímo milovat, že ano? Milujete moc, ale schováváte se před zodpovědností. To je recept na neodvratnou katastrofu, Vaše Císařské Veličenstvo," odsekl Mathieu chladně, než s poslední poklonou rozčileně odkráčel.

Estella propalovala jeho záda roztrpčeným pohledem a důrazně napomenula nejblíž stojícího lokaje, že jestli ji ještě jednou nechají tak dlouho čekat na vlastní kočár, bude to poslední den v jejich službě. Vlastně to tak ani nemyslela.