Lottin (ne)divadelní deníček: Molieri: recitál Adama Plachetky

(Já jsem na té fotce takýýýý! :D)

Přeskakuji všechny mé divadelní resty (a že je jich žal požehnaně) zcela poprvé a naposledy. Ale považte, toto je velmi výjimečná okolnost. Já viděla Plachetku!!! :D

Na tenhle koncert jsem odpočítávala už hodně dlouho…však mi taky lístek čekal v šuplíku už od července.

Recitál byl unikátní v tom, že pocházel ze série koncertů Bacha na Mozarta (což je slovní hříčka. Bacha jako toho skladatele. :D). Na úvod na jeviště vešel samotný Wolfgang Amadeus Mozart (Radovan Král) a začal ječet na publikum, že nenávidí lidstvo. Následně vešel poněkud zmatený Antonio Salieri (Luděk Randár) a zeptal se ho, proč proboha řve na diváky. Mozart se uraženě ohradil, že si připravil monolog. Molière, proto tu dnes přece jsme, ne? Ale kdeže, jsme tu pro hudbu Mozarta a Salieriho, tedy...Molieriho. Mozart a Salieri už mají shipovací jméno, všichni můžeme klidně zemřít, dámy a pánové, viděli jsme už všechno.

I když ne, všechno zdaleka ne, protože poté na jeviště vešel Adam Plachetka. Já zažila takový osobní šok. Vzhledem k demografickým důvodům a obskuritě mých zájmů, se mi stalo poprvé, že bych najednou uviděla přímo před sebou (měla jsem hodně dobré místo, chluby, chluby) někoho, komu fandím. Nechce se mi říkat idola, protože to mi zní nějak přehnaně a pubertálně. :D Ale Plachetka je velká hvězda operního nebe, jehož kariéru už delší dobu sleduju, zůstaňme u toho. :D

---

Jako první mě překvapila síla jeho hlasu. On byl občas intenzivnější než orchestr za ním, jak je to vůbec fyzicky možné? :D A to není jen můj výmysl, četla jsem recenzi, která konstatovala totéž. :D Já už mám jeho hlas naposlouchaný poměrně důkladně, ale je nepopiratelnou pravdou, že naživo je to prostě vždycky lepší. Má krásnou hřejivou barvu hlasu a jeho jevištní prezence je uhrančivá. V áriích záporáků je velmi charismatický a s děsivou intenzitou propaluje publikum pohledem plným zášti, v další chvíli zase všechny rozesměje svým načasováním pro komičnost a jde na něm vidět, že i odlehčené árie si užívá. No a při bouřlivých ovacích ve stoje se usmíval tak skromně až stydlivě, což bylo strašně milé. :D

Jedním z highlightů večera byla určitě šampaňská árie. Zazněla coby přídavek po dlouhém a nadšeném potlesku ve stoje a byla tak nabitá dvojnásobnou energií. Já už lepší šampaňskou árii asi nikdy v životě neuslyším. :D Zrovna Plachetka je mimochodem důvod, proč jsem s šampaňskou árií hrozně vybíravá, nastavil laťku moc vysoko. :D

Co se týče hudebního programu, zazněly všechny moje milované Mozartovy árie, které jsem si od něj přála slyšet naživo, takže jsem byla nejspokojenější. Třeba árie hraběte z Figarky zazněla hned jako první, takže jsem měla infarkt už na začátku. :D

Co se týče Salierovy hudby, musím se přiznat, že s ní vůbec nejsem obeznámena. Už hodně dlouho jsem si říkala, že si od něj musím něco poslechnout, ale stalo se tak až nyní. :D Musím se přiznat, že jsem ten typ člověka, kterému se úplně nová píseň/skladba/árie málokdy líbí na první poslech. Většinou u mě platí, že si věci musím nechat "dostat pod kůži". Ale hodně ze Salierových melodií se mi hned na první poslech zalíbilo hned ten večer a nebylo to jen díky Plachetkovi. :D Na Opeře Plus napsali na úplný závěr své recenze z onoho koncertu takovou zbytečnou připomínku o tom, že ten večer byl velký kontrast nápaditosti Mozartovy hudby se Salieriho hudbou bez duše. To mi přišlo zbytečně kruté. Teda Salieriho už to asi neurazí, ale mě to líto přišlo. Upřímně si myslím, že Salieri je jeden z těch skladatelů, ke kterému byla historie krutá. Desítky a stovky vynikajících skladatelů propadli časem, aniž by to nutně znamenalo, že byli o tolik horší.

Nesnažím se tvrdit, že Salieri byl lepší než Mozart, upřímně řečeno si myslím opak, ale odepsat ho jako béčkového skladatele taky není spravedlivé. Síto času na repertoáru divadel a koncertních sálů nechalo jen zlomek.

Když už píšu o historii, která byla krutá k Salierimu, samozřejmě musím zmínit i Puškina a Formana, kteří se na tom podepsali svým velmi unikátním způsobem. Salieriho si dnes lidé nepamatují pro jeho hudbu, jako spíš jako ztvárnění archetypu zloby, žárlivosti, závisti, nepřejícnosti...dokonce možného traviče Mozarta. Jakkoliv miluju Formanův film a Puškinovo drama, tohle mi taky občas přijde líto, protože to tak nebylo. Z toho co o Salierim dnes víme, vlastně vyplývá, že to byl docela slušný chlapík. Rozepisuju se tu o tom proto, že kromě hudebního smíření, které obstaral Plachetka, tu ještě byli dva herci, kteří každou árii vtipně uvedli. U některých árií ani není dvakrát těžké hledat nějaké vtipné asociace, protože zamotanost operních zápletek k tomu sama přímo vybízí. :D Jejich dialogy byly perfektní. Zvlášť mě pobavila debata obou pánů o tom, kdo teda zabil Mozarta. Když se Salieri bránil, že on to rozhodně nebyl, Mozart poněkud frustrovaně prohlásil, že on už si to nemapatuje a z žádného svého životopisu se to nedozvěděl, protože žádný nedočetl do konce. Byly moc nudné.

I jejich vzájemný vztah byl trefný - Mozart coby hlasité, rozjívené dítě, které Salieri shovívavě krotil a přátelsky oslovoval "Wolfi". To bylo tak milé. :D

Tenhle formát koncertů klasické hudby mi připadal geniální. Opera zdaleka není tak seriózní a sešněrovaná, jak si lidé myslí. Je to svět sám o sobě, jistě, ale je mnohem otevřenější, než je většinové mínění a tohle byl skvělý způsob jak to ukázat.

Po koncertu byla autogramiáda, kde jsem si nechala podepsat program a CD. Musím na Plachetkovi fakt ocenit, že tam seděl tak dlouho, dokud k jeho stolku chodili lidé a na všechny byl hrozně milý. S každým si popovídal a byl takový přirozený a zdvořilý. Nebyla tam cítit nějaká bariéra hvězda - její fanoušek. Ale musím říct, že tohle všechno vám vyprávím na základě mého pasivního pozorování, sama jsem s ním hovořila jen nezbytné minimum, protože na víc jsem se upřímně nezmohla. Šla jsem k němu nadvakrát, poprvé pro podpis, když tam byla největší tlačenice a všichni mě předbíhali, protože jsem moc zdvořilá nebo stydlivá se tlačit a protestovat. :D

Potom jsem si šla pro kabát a chvíli okouněla opodál a čekala, než se to u něj trochu vylidní, abych ho poprosila i o fotku. Na tento heroický výkon jsem kromě toho také musela chvíli nabírat sil, chápejte, a odtud mé pozorování jeho přístupu k fanouškům. :D

Blbý teda bylo, když si všiml, jak jen stojím a zírám, protože to asi bylo trochu divný a já nepočítala, že budu přistižená. Uklidňuju se jen tím, že si na takovou pitominku už určitě nevzpomíná. :D Ale je mrzuté, když člověk zjistí, že nápadný, když si myslí, že není.

Fotku jsem si s ním nakonec úspěšně pořídila, on seděl za stolem na takové lavičce, takže jsem si šla sednout vedle něj a udělali si selfie. :D Mě se nicméně třásla ruka, takže první vyšla rozmazaně. Ale on se trpělivě usmíval do hledáčku, dokud jsem to nevyfotila pořádně, zlatý to člověk, takže nejenže mám fotku, mám ji i nerozmazanou. :D Já jsem mu poděkovala, on řekl že není vůbec zač a to už byl konec večera. :D Příště mu třeba poděkuju za krásný zážitek, nebo tak něco, ale proteď to takhle bylo perfektní. Člověk musí dělat malé krůčky. :D Nicméně jak se říká "nikdy nepotkávej své vzory, budete zklamaní", pokud je váš vzor Plachetka, určitě ho potkejte. :D

Zdroj fotky:

https://operaplus.cz/adam-plachetka-czech-ensemble-baroque-brne-nadchli/