The Dreamcatcher - 33. kapitola

Ministr Drawlight krátce po svém uzdravení požádal Mercy o naléhavou audienci. Už od jeho příchodu byla roztěkaná, protože zároveň s ním do domu přijel i Erik a ona si nebyla jistá, jak s ním mluvit. Od její poslední návštěvy ho viděla jen párkrát a pokaždé v rozpačité atmosféře i přes to, že mu od Wolanda vyřídila onu dobrou zprávu.

"Jsem velice potěšená vaším zotavením," řekla Mercy dřív, než si stačila uvědomit, že mu to už jednou řekla. Frustrovaně si odkašlala.

"Děkuji, Madame," pronesl Drawlight bez mrknutí oka.

"V jaké záležitosti přicházíte?" zeptala se Mercy, zatímco zcela zbytečně urovnávala papíry na svém stole. Hromadily se neuvěřitelně rychle a jejich zbytečná komplikovanost ji střídavě přiváděla k zoufalství a zlosti.

"Přináším velmi radostnou zprávu, Madame," odvětil Drawlight chraplavým hlasem, který zněl velice unaveně, "císařský palác byl osvobozen od svých uchvatitelů. Tvayburg byl definitivně osvobozen. Poslední boje probíhající ve Valentě podle našich odhadů také brzy potlačíme, což znamená ukončení této nešťastné války."

Mercy na něj překvapeně zamrkala. "Ach," řekla jen. Na víc se nezmohla. Polkla a zahleděla se do jeho klidných očí. "Podle zpráv generála Hewletta jsem očekávala, že válečný konflikt potrvá ještě nejméně několik týdnů," řekla malým hláskem.

---

Drawlight se na ni pátravě zahleděl. "Ferdinandova 'armáda' se začala drolit. Rozhodl se převzít vládu nad zemí přes její šlechtu, což by bylo velice elegantní řešení, pokud to tak mohu říci, kdyby nenarazil na přímý vojenský odpor, s čímž nepočítal. Podcenil sílu naší velké vladařky," mírně sklonil hlavu a Mercy tím už podruhé vyrazil dech.

"Dobrá," řekla přerývavě, "jaký je stav paláce? Vydala vláda doporučení o vhodném termínu mého návratu?"

"Palác je velice zanedbaný, došlo k několika krádežím, ale můj náměstek, který místo osobně navštívil, se zaručil, že bude Jejímu Veličenstvu k dispozici do čtrnácti dnů. Pevně věřím, že do té doby budou ukončeny zmíněné boje v Titairy a nic nebude bránit oficiální kapitulaci protistrany. Dovolujeme si navrhnout, aby Její Veličenstvo v ten samý den slavnostně vjelo do paláce."

Mercy protáhla obličej. "Míníte tím velké davy mávajícími vlaječkami a podobně? Není to těsně po ničivé válce pokrytecké?"

Drawlight znovu sklonil hlavu. "Se vší úctou, Madame, ale to je přesně to, co lidé po válce chtějí. Šťastný konec a pohled na svoji panovnici,, jak se vrací na ukradený trůn, který statečně vybojovala zpět. Víra v milost Boží, která na twighburský trůn dosadila Její Veličenstvo, nikdy nebyla větší."

Mercy vytřeštila oči. Twighburčané měli k víře poněkud skeptický vztah, což jejímu otci dokonce vysloužilo výtku od papeže. Drawlight pokračoval: "Mám tím na mysli vaše zázračné vyléčení v nouzi nejvyšší. Zdá se to být dílo prozřetelnosti."

Mercy se škubajícím obličejem přikývla. "Ano. Ovšem. Prosím vyřiďte vládě můj souhlas s vaším návrhem. Brzy už bude po všem," dodala, ale nezněla ani v nejmenším šťastně, což Drawlight postřehl, ale nedal na sobě nijak znát.

Po ministrově odchodu upřela prázdný pohled do zdi, zahloubaná do myšlenek. Hrdlo se jí stáhlo úzkostí a netrpělivě se zahleděla na listiny na stole. Teď na ně neměla ani pomyšlení.

Vstala a začala si nervózně okusovat nehty, což byl zlozvyk, který opustila už v dětství. Po chvíli panika probublávající celým jejím tělem začala být nesnesitelná a stěny Collierovy pracovny ji dusily. Vyběhla ven a bez přemýšlení vyšla schody do ranního pokoje, kde Daniel často osaměle vysedával u piana. Byl tam i dnes.

Překvapeně k ní vzhlédl a v očích se mu rozhostila něha. Mercy se stáhlo srdce. "Jste mi povědomá, tajemná dámo, neznáme se? Připomínáte mi ženu, kterou jsem miloval, ale pak mě začala po celé dny zanedbávat," prohodil žertovně a vstal z taburetku, aby se s ní mohl přivítat.

"Měla jsem...měla jsem moc práce," pronesla těžce a pak najednou rychle přeběhla místnost a rozhodila kolem něj ruce, jako by se měl rozplynout pod jejím dotekem.

Daniel ji překvapeně objal kolem ramen. "Stalo se něco?"

"Nevím co si počít," zamumlala tlumeně, s obličejem schovaným v záhybech jeho saka.

"Co se stalo?" zopakoval bezradně.

Mercy od něj pomalu odstoupila a objala se oběma pažemi kolem hrudi. "Osvobodili císařský palác a je otázkou času, než se tam vrátím. Poslanci čím dál významněji zdvihají obočí nad faktem, že se mnou pod jednou střechou žije zpěvák, ačkoliv město už nadále není nebezpečné. Chápeš, co se snažím říct?" pronesla zoufale.

Daniel ji vzal za ramena. "Mercy…,"

Prudce zavrtěla hlavou. "Já nemůžu nic dělat!" vyhrkla zoufale. "Až se vrátím do paláce, začne se plánovat pohřeb mého bratra a hned potom moje korunovace a to je konec...konec všeho, Danieli. Žili jsme v bublině a záměrně zavírali očí před budoucností, ale ta věc s časem je, že mu nikdy neutečeš," celá se roztřásla a Daniel ji chytil pevněji.

"Doteď jsme si našli cestu a najdeme si ji i…,"

"Lžeš sám sobě," Mercy se mu vysmekla a znovu se křečovitě obemkla rukama. "Tehdy...je to už tak dávno, když já byla slepá princezna, byl každý společný okamžik ukradené štěstí, veliká náhoda a ještě jednou štěstí. Ale dovedeš si představit, jaké to bude teď? Budu obklopená dvorem každou minutu mého života, neustále pod drobnohledem. Už se nestane, že by sis mě odchytil v temné uličce divadla, nebo na mě dokonce narazil v parku. To už nebude realita mého života, rozumíš?" vjela si prsty do vlasů a zhluboka se nadechla. "Kdybych tak….ach, dohání mě k šílenství myšlenka, že by jen stačilo, abych byla muž a všichni by mě plácali po rameni a spiklenecky se na mě šklebili, kdybych si vydržovala sopranistku z opery. Ale takhle?" vykřikla hystericky a rozhodila rukama. "Byla bych coura, kterou by nikdo nebral vážně. Tohle není doba Kateřiny Veliké! Byla bych….byla bych," její záchvat energické zlosti náhle polevil a ona spustila ruce podél těla, "La Traviata s korunou na hlavě," dořekla velice tiše.

Daniel zkameněl na místě a mlčky ji sledoval. "Tohle nesmíš říkat," řekl rozrušeně. "Po tom všem, čím jsme si prošli..."

"To nikoho nezajímá," zamumlala Mercy.

Daniel na ni zůstal šokovaně hledět.

"Takhle jsem to nemyslela!" ohradila se Mercy skoro rozčileně. "Měla jsem tím na mysli nikoho z ostatních lidí!," skousla si ret. "Ty jsi od divadla a to zkrátka…to..."

"To je hanebné povolání," dokončil Daniel kysele.

Mercy vyčerpaně sklesla do křesla. "Já si přece nic takového nemyslím. Ale nemohu ignorovat, co si myslí společnost. Teď je ze mě její loutka," prosebně k němu vzhlédla. "My už si jednou sbohem dali," připomněla mu jemně. "osud nám přisoudil pár měsíců navíc, za které budu navždycky vděčná, ale oba jsme věděli, že všechno k tomu okamžiku spěje i podruhé. Nemůžeme být spolu oficiálně, to je...mimo veškerou diskuzi. Nemůžeme spolu být ani neoficiálně, protože na to by se nevyhnutelně přišlo. Neexistuje způsob, kterým bychom něco takového utajili, ne v mém postavení."

"Tvá matka měla tajného milence, hraběte Razumovského," připomněl jí Daniel.

Mercy se zamračila. "Matka nevládla. Situace je pořád rozbouřená a všichni mi půjdou po krku. Stačí jakákoliv záminka - a tohle by bylo pořádné sousto. Klidně by mě mohli prohlásit za nepříčetnou, ten zákon je pořád platný, taková….taková ohavnost!" znovu vstala a vzala ho za ruku, ale vytrhl se jí. "Nemysli si," řekla skoro plačky, "že jsem nestrávila bezesné noci nekonečným přemítáním, jak to zařídit. Jak najít i tu nejnepravděpodobnější skulinu. Ale žádná neexistuje a není to moje ani tvoje vina."

"Ale ty jsi chtěla být císařovna," řekl Daniel temně.

"Co prosím?"

"Tak jsi to řekla ďáblovi. 'Vraťte mi zrak, stanu se císařovnou'," řekl s pohledem upřeným do koberce.

Mercy pevně semkla rty. "Nejspíš jsi už přeslechl tu část, kdy jsem zdůvodnila, že tak chci proto, abych mohla zastavit Ferdinanda a zachránit nesmrtelnou duši mého bratra z očistce!" odsekla hlasitěji, než zamýšlela. Odvrátila hlavu a chvíli se uklidňovala, než přeskakujícím hlasem pokračovala: "Kdybych to neudělala, nejspíš bychom teď byli všichni mrtví a Ferdinand by vládl nad Twighburgem i Titairy. Nikdo by se mu tady nepostavil, nikdo by na to neměl dědičný nárok. Jsem poslední z naší rodiny, kdo tu zbyl a musela jsem se podle toho zachovat. Ta volba nebyla mezi tebou a trůnem, svět není černobílý jako nějaká opera!" dodala znovu vztekle.

Daniel se odvrátil a skryl tvář v dlani. Mercy stáhla obličej, jako by se měla rozplakat a podruhé ho vzala za ruku. Tentokrát se nevysmekl a ona na ni vtiskla polibek zkropený slzami.

***

Daniel rázně vyšel na zahradu. Cestou si ze salonku nabral hrst čokoládových bonbonů z drahé bonboniéry, kterou někdo daroval Mercy a roztržitě si nacpal hned dvě čokoládky do úst. Poté zkřivil obličej, protože měly marcipánovou příchuť.

"Fuj," ulevil si.

"Vypadáte nějak jinak," ozval se za ním cizí hlas.

Obezřetně se otočil a našel Erika, usazeného na lavičce u oprýskané zdi. Nejspíš si ho ve svém rozrušení nevšiml. Vůbec jeho nový hlas….nepoznal.

"Ach? A co na mě shledáváte jiné?" zeptal se překvapeně.

Erik naklonil hlavu na stranu. Zrovna od něj to sedí, napadlo Daniela krutě, vypadá celý zmačkaný, jako kus papíru a kůže mu celá zšedla. Je jako smrtka.

"Obvykle vypadáte, jako byste předváděl výkon na jevišti, jestli víte, jak to myslím. Máte teatrální manýry i mluvu, jako člověk, co mentálně nikdy neschází z jeviště. Teď se mi zdá, jako by vás z něj někdo srazil," opáčil Erik nevzrušeně a přerušil Danielovy nelichotivé myšlenky.

Daniel se zhluboka nadechl. "Zajímavé, co vydedukujete z těch pár vteřin, co jste mě pozoroval," zavrčel mrzutě. "Nevěděl jsem, že jste se už vrátil," změnil raději téma.

"Přijel jsem před chvílí spolu s Drawlightem. Věřím, že přijel navštívit Mercy, ačkoliv by měl ještě odpočívat. Asi přinesl důležité zprávy. Nevíte náhodou jaké?" zeptal se bez obalu.

Daniel odvrátil hlavu. "Ona se se mnou nebaví o takových věcech. Moc tajné pro zpěváka," poznamenal se svraštěným obočím. "Ale tentokrát náhodou vím, protože to ovlivní nás oba."

Erik povytáhl obočí.

"Osvobodili císařský palác. Mercy se brzy vrátí 'domů' a přítomnost nás dvou pod jednou střechou s Jejím Císařským Veličenstvem nebude nadále žádoucí," odsekával Daniel důrazně.

Erikovi se na tváři rozhostilo pochopení. "Ale vy jste věděl, že k tomu dříve či později dojde, ne?"

Daniel zvedl bradu. "Mluvíte teď úplně jako ona."

"Ona?" zopakoval Erik posměšně. "Vy se na ni zlobíte? Ale no tak, Lascellesi, i přesto, že si spokojeně žijete ve světě, kde se všechno točí jen kolem vás, vám muselo být jasné, že císařovna a zpěvák….musím vůbec dokončovat tu větu?"

Daniel protáhl obličej. "Vy jste ji ode mě vždycky odrazoval."

Erik přikývl. "To máte naprostou pravdu. Ale zároveň jsem zařídil, abyste si v mém domě mohli udělat tajné dostaveníčko, že? Jestli se ze mě v tomhle příběhu snažíte udělat hlavního padoucha, musím vám říci, že to nebude tak snadné. Nikdo tady není padouch. Snad jen společnost a její pravidla ale…," ironicky se uchechtl, "o tom bych mohl vyprávět já vám a ne naopak."

"Proč mě pořád tak nemáte rád?" vybuchl Daniel.

Erik málem protočil oči v sloup. "Zamilovala se do vás strašně rychle. Pozoroval jsem ji a pociťoval zděšení. Opravdu stačilo tak málo? Narazila na vás v chodbách divadla, když byla zranitelná, pak jste ji okouzlil zpěvem - co jsme to tenkrát hráli? Figarku, že? A to přitom váš hrabě Almaviva zase tak dobrý nebyl, Lascellesi, měl jste si nechat poradit a zůstat ještě pár let u Figara - hm, ale zpátky k věci. Při další příležitosti vám už házela růže při recitálu a vy jste se nemohl tvářit samoliběji," tentokrát oči v sloup převrátil. "Byla příliš dlouho izolovaná, příliš naivní, příliš okatá ve svém poblouznění. A vy jste z toho měl legraci. Věděl jste, že ji máte ve svých rukou a můžete ji rozdrtit jako motýlka. A přesto jste ani na vteřinu nezaváhal. Kolik krutosti v sobě člověk musí mít? Bylo veliké, nedozírné štěstí, že jste se do ní nakonec zamiloval i vy. Ne snad proto, že by bylo těžké se do ní zamilovat, ale proto, že jste mohl zabít poslední zbytky sebeúcty, které ještě měla. Když o vás přijde teď, přežije to. S časem, hodně času. To co jste jí mohl udělat vy? To už není tak jisté."

Daniel zbrunátněl v obličeji. "Vy se tváříte, že mi vidíte do hlavy, ale nevidíte! Nebyl jste u toho, neslyšel jste o čem mluvíme, nemůžete tušit, jaké byly mé úmysly! Dělat ze mě tohohle...tohohle bídáka, co kuje pikle, jak zlomit srdce princezně to je směšné! Absurdní!" zaprskal vztekle. "A co mě rozčiluje ještě víc, je to, jak ji podceňujete! Možná ji znáte déle, ale ona není tahle křehká květinka, kterou se z ní snažíte dělat! Je inteligentní a silná a ano, možná trochu nápadná ve svém zalíbení, ale vždycky si zachovávala důstojnost a uměla mě vykázat do patřičných mezí, bylo-li potřeba," vychrlil ze sebe tak rychle, až se zadýchal. "A," pokračoval už klidným hlasem, "já pro ni prošel peklem. Doslova."

Erik se zatvářil velice znuděně. "Ano, čekal jsem, kdy se s tím vytasíte. To bylo samozřejmě velice odvážné a obdivuhodné, ale vyvrací to něco z toho, co jsem právě řekl?"

"Ne, ale ty věci co jsem vyjmenoval předtím ano," řekl Daniel přidušeným hlasem, jak se pokoušel potlačit vztek. "Poslyšte, já vím, že jsem se k ní nechoval vždycky správně, ale vykreslovat mě jako tohohle krutého….ďábla, to je trochu moc. Nic o mě a Mercy nevíte," zahleděl se do do rozšlapaného trávníku a chvíli nabíral klid. "Já vím, co se vám stalo a je mi to moc líto. Já opravdu rozumím tomu, co taková ztráta znamená. A jestli si na mě chcete vybít vztek, jsem vám kdykoli k dispozici a můžete do mě bez problému celé hodiny hučet o tom, jak brzo jsem se hnal do rolí, do kterých jsem ještě nedozrál a následně v nich byl příšerný a vy jste měl celou dobu pravdu a tak dále. Vybít si vztek na někom, koho nemáte rád přináší hned dvojitou satisfakci, rád věřím. Ale přestaňte," konečně zvedl hlavu a upřel na něj ohnivý pohled, "přestaňte se navážet do mého vztahu s Mercy. Nic o něm nevíte, jakkoliv jste přesvědčen o opaku. Máte pravdu v tom, že eventuálně si beze mě poradí a zapomene, ale napadlo vás, že si třeba já neporadím bez ní?"

Erik povolil napjatá ramena a s přimhouřenýma očima se na něj zahleděl. Z jeho obličeje se nedalo vyčíst, na co myslí, ale nic neříkal, což Daniela povzbudilo k dalšímu výbuchu.

"A počítáte s tím, že lidé se mění? Pořád opakujete tu frázi, že jste do Tvayburgu přijel, abyste začal znovu a oprostil se od minulosti. A podle těch divných narážek od Ferdinanda to asi muselo být něco barvitého - nejste vy ten poslední, kdo by mi měl takové věci vyčítat? Možná jste ztratil hlas a já bych na vás měl být hodný, ale stejně vám řeknu, že jste pěkný pokrytec!"

Erik znovu povytáhl obočí, ale koutky rtů se mu pozvedly v slabém úsměvu. "Typický Lascelles," odtušil. "Víte co, uznávám, že vaše teze má poměrně solidní pointu."

Daniel se nadechoval k dalšímu zuřivému argumentování, ale Erikova náhlá změna chování ho přímo omráčila.

"Ano?"

"Chci říct," pokračoval Erik lenivě, "ano, lidé se mění a bylo by ode mě pokrytecké tvrdit opak. I sám Woland to svým způsobem uznal."

"No to je….," frustrovaný Daniel rozhodil rukama.

"Ale vykřičel jste se pěkně, cítíte se lépe?" zajímal se Erik nevzrušeně.

"Trochu," zamumlal Daniel a zkřížil si ruce na hrudi.

"To je milé. Uznám vám, že máte stejné právo být protivný a rozmrzelý jako já. Takže co teď budete dělat? Vy a Mercy?"

Daniel se zarazil. "Já...já o tom neuvažoval. Bojím se o tom uvažovat. Mercy...ona mě chce pryč ze svého života. Úplně," chytil se za hlavu a posadil se vedle něj.

"Neexistuje způsob, jakým byste mohli utajit váš vztah. Kdykoli měl nějakou pletku její otec, okamžitě o tom věděl celý dvůr a totéž platilo i o Mattovi, ale u nich to samozřejmě nikoho…," Erik udělal rozpačité gesto, "neuráželo."

"To všechno mi už řekla i ona," zahučel Daniel.

"Taková jsou totiž fakta," pokrčil Erik rameny a chvíli se odmlčel. "Pořád platí ta nabídka z Vídně?"

Daniel na něj upřel vyděšené oči. "Ale já nechci odjet do Vídně!"

"Pořád si neuvědomujete, že nemáte volbu? Ona bude císařovna a nemá na výběr, já ztratil hlas a s tím se taky nedá nic dělat a vy, vy se zase musíte vzdát Mercy. Když tu zůstanete, budete zbytečně trápit sebe i ji."

Daniel vstal. "Já...já musím jít, promiňte," zamumlal a kvapně odešel. Erik se po něm zamyšleně ohlédl.

Daniel po dvou vyběhl schody zpět do ranního pokoje. Mercy tam ještě pořád byla, seděla se skousnutým rtem v křesle. Daniel si klekl vedle ní a konečky prstů jí setřel slzy. Zavřela oči když jí zasypal tvář i čelo letmými polibky.

"Kde jsi byl?" zeptala se šeptem.

"Musel jsem chvíli přemýšlet. A mluvil jsem s panem Erikem."

Mercy překvapeně otevřela oči. "Jak se cítí?"

"Nevím. Je protivný," odpověděl Daniel popravdě.

"Právem."

"Ale no jistě, já vím," zamumlal Daniel.

Rozhostilo se ticho a Daniel se zachmuřeným výrazem přejížděl prsty po Mercyině dlani.

"Jak dlouho?" řekl nakonec.

"Asi dva týdny," hlesla.

Daniel si ztěžka povzdychl a položil si hlavu na její rameno. "Je zvláštní mít tě tak blízko a přitom vědět, že za pár dní...napadá mě spousta klišé o zastavení času."

Pohladila ho po vlasech. "Co si počneme?"

"Já...já opravdu nevím."