Lottin (ne)divadelní deníček: Budapešť

Se školou jsme se vydali, stejně jako minulý rok, na tři dny do zahraničí, obhlédnout, jak to v knihovnách dělají "jinde". Tentokrát padla volba na Budapešť, ačkoliv já hlasitě propagovala spíš Vídeň. Nakonec jsem ale byla s konečným výběrem nadšená.

Pan průvodce

Byli jsme ubytovaní v hostelu jménem Madison a když jsme s holkama poprvé otevřely dveře našeho apartmánu, ve vší vážnosti jsme si myslely, že je to omyl a že tak hezké pokoje nemůžou být naše. Když jsme se ujistily, že tohle je skutečně náš příbytek pro následující dvě noci, chtělo se mi trochu plakat. Bylo to hezčí, než v čem normálně bydlím v Brně. T-o n-e-n-í f-é-r! :D

Po vybalení jsme měli domluveného průvodce po městě a nikomu z nás se upřímně řečeno moc nechtělo. Když pomineme fakt, že jsme byli unavení, bylo fakt hnusné počasí. Nepřetržitě hustě sněžilo a my po třech hodinách chození po městě vypadali jako zmoklé slepice, klepali jsme kosu a mnoho z nás mělo mokro v botech. Nutno říct, že na Instagramu ty zasněžené fotky ale vypadaly romanticky. :D :D

Pan průvodce byl Maďar, ale studoval v Česku a měl krásnou češtinu. Provedl nás po historické centru, ukázal nám třeba Náměstí Hrdinů se sochami králů, podívali jsme se do Opery, kde jsem, jak si dovedete představit, značně fangirlingovala, do Baziliky svatého Štěpána, kde mi přecházely oči nad výzdobou z pravého zlata a více než čtyřiceti druhů mramorů. Nahlédli jsme i do Královských lázní, nejstarších maďarských lázní, takže si dovedete představit jaká je to krásná historická budova. Svezli jsme se i nadzemkou, jednou z nejstarších v Evropě, a to rovnou po trase, kterou spolu otevřeli František Josef a Alžběta. Hodně silně se mi do mysli zavrtal výhled z Mostu Svobody, v minulosti známého jako mostu Františka Josefa, který kdysi poklepal na jeho základní kameny. Majestátní kopce budínské strany s povlávající vlajkou a rovinatá Pešť s elegantními budovami, jako je třeba Opera, rozdělené neúnavnou Dunají. Budapešť má silnou atmosféru a romantickou duši, pokud mi odpustíte trochu sentimentu.

---

Akademie věd a plavba po Dunaji

Druhý den jsme měli exkurzi v knihovně Akademie věd. Za ni Maďarko vděčí Istvánu Széchenyi, což je jméno, které jsem v Bupadešti slýchala často, jelikož je nazýván největším z Maďarů. Ostatně nedaleko Akademie věd stojí slavný řetězový most, který jako první vůbec propojil Budín s Peští, o jehož stavbu se zasadil a který nyní nese jeho jméno. Dá se tak říct, že Budapešť je Budapeští právě díky němu. Získala jsem dojem, že jsou na něj Maďarové dodnes náležitě hrdí, což mě fascinovalo. Přece jen, my Češi jsme si za největšího Čecha zvolili fiktivní postavu, což vypovídá o naší národní hrdosti a identitě.

Kromě exkurze po knihovně, jsme dostali i výklad o nejvzácnějších výtiscích jejich fondu. Co by mohlo zaujmout i neknihovníky, je jeden výtisk ilustrovaný biblickými obrázky, napsaný v zašifrované řeči, kterou do dnešního dne nikdo nerozluštil, ač se o to pokusilo a pokouší mnoho odborníků. Jelikož je volně dostupný na internetu, jeho tajemství láká i amatéry a pan knihovník nám s úsměvem na tváři vyložil, že zrovna minulý týden dostal email od nějaké paní z Rakouska, která byla přesvědčená, že odhalila jeho tajemství. Tak jí prý popřál hodně štěstí a ať se mu určitě ozve, až dokončí svou "studii". Tak jestli se chcete nějak zapsat do dějin, tady máte svou možnost. Mě se nejvíc líbí teorie, že je to prostě nějaký troll ještě z dob, kdy se slovo troll v našem dnešním kontextu vůbec nepoužívalo. Že to prostě vůbec nic neznamená a X generací si láme hlavu kvůli nějakému žertíku.

Poté jsme měli volný čas, který si každý využil po svém. Já jsem se přirozeně okamžitě vydala zpět do Opery a koupila si lístek na prohlídku. Měla jsem ale docela smůlu, protože Opera se momentálně rekonstruuje. Vtipně, ze stejných příčin jako "naše" Janáčkovo divadlo v Brně - zázemí pro diváky je krásné, ale zákulisí, šatny, zkušebny, trubky a tak už nutně potřebovali vyměnit a opravit. Takže nás provedli po bohatě zdobených chodbách, speciální kuřácké chodbičce, která byla upřímně řečeno moc pěkná na to, aby ji někdo celou začmadil kouřem a přímo do hlediště jsme žal nemohli. Musím ale dát Opeře palce nahoru za to, že to návštěvníkům vynahradili minikoncertem na hlavním schodišti.

Má zkáza byl Opera Shop. V podstatě jsem tam nechala většinu forintů. Ale takové věci, jako hrací skřínku se Sisi a propisku s Mozartem do života nutně potřebujete a to je vědecký fakt.

Poté jsem se znovu shledala se zbytkem skupiny a znovu se vyrazilo ven - na večerní plavbu po Dunaji. Já mám parníky a celkově vodní živel moc ráda, takže jsem byla na vrcholu blaha. Schválně jsem si zaintrovertila a posadila se sama k oknu, dala si do uší sluchátka s výkladem, který byl i v češtině a popíjela si šampaňské. Bylo to perfektní. Třpytící se hladina Dunaje, romanticky nasvícené historické budovy, jako například koncertní sál Reduta, impozantní Parlament nebo Budínský hrad... bylo to perfektní zakončení dne, všem nám svítily oči.

Parlament

Poslední den jsme se vydali do Parlamentní knihovny. Museli jsme tam jít už se svými zavazadly, takže si dovedete představit, jak jsme zacpali provoz, než nám je všechna zrentgenovali.

Parlamentní knihovna byla velmi fotogenické místo, takže naše Instagramy byly opět zaspamované. V této knihovně je, jak si asi dovedete představit, fond především legislativního rázu. Takže studenti politologie, sociologie a práva jsou hlavní návštěvníci. Na evropské poměry je to průměrně velká parlamentní knihovna, vybočuje snad jen tím, že je veřejná, takže se tam můžete dostat i vy, jediná podmínka je zletilost.

S prohlídkou knihovny se pojila i prohlídka přímo Parlamentu, což bylo velmi VIP. Být knihovníkem nám skutečně poprvé za celá studia dalo nějaké luxusní výhody. :D Myslím, že do Parlamentu turisty pouští, ale asi si tam nemůžete jen tak spontánně zajít, že jdete zrovna okolo, a zaplatit si prohlídku. Nemůžu říct, jak to tam běžně chodí, my se tam vážně dostali jen díky té knihovně.

Maďarský parlament je obrovský a mírou přepychu a zlata je na úrovni Opery. Veliké schodiště, obrovitánské stropní malby, sochy, ručně vyšívané koberce, drahý porcelán...opravdu neskutečný prostor. Nahlédli jsme i přímo do parlamentního sálu a zlatá třešnička byly korunovační klenoty, ke kterým jsme strategicky dospěli akorát v čas výměny jejich stráží.

Pak už nám zbyl čas jen na tržiště. To je postavené v pařížském stylu podle Eiffelovky, což se hned pozná podle železných konstrukcí a jejích tvarů. V přízemí se prodává neuvěřitelné množství klobás a krásného ovoce a zeleniny, v prvním patře pak najdete různé blbinky. Já si tam koupila magnetky a pohlednice, jsem tenhle typ turisty. :D Trochu jsem třeštila oči nad množství věcí s komunismem. Komunismus má svůj merch, lidi. Matrjoška s Leninem, magnetka se srpem a kladivem, nebo "žertovné tričko" s obrázkem Lenina ve stylu toho pána z KFC s nápisem "KGB. So good". Proč.

Pak už jsme nasedli na roztomilou žlutou tramvaj a hurá na nádraží.

Budapešť je nádherné historické město, které mě uhranulo a hlavně překvapilo, protože jsem tam nejela se zase tak velkými očekáváními. Maďarská úcta k historii a především jejich hrdost mě donutila k menšímu zamyšlení. Moc se tam chci vrátit a projít si ji důkladněji, nasát ještě trochu její opojné atmosféry. Už chápu, co si Sisi na Uhrách tak moc zamilovala. :)