Lottin (ne)divadelní deníček: Don Giovanni potřetí, tentokrát z kina

Zkouškové ke mě nebylo laskavé. Tenhle blog ale není mrtvý a já moc doufám, že jste tu vydrželi. Třeba vás mé ticho inspirovalo, aby víc z vás komentovalo? Mrk, mrk? :D

Během zkouškového jsem v divadle nebyla ani jednou, prostě se to nedalo. Ale v takové fázi klidu mezi první fází zkouškového (která byla děs) a druhou fázi (která byla taky děs) jsem si našla okénko jít na předpremiéru záznamu Dona Giovanniho z festivalu ve Znojmě z loňského roku, do univerzitního kina Scala. Záznam potom o tři dny později běžel na ČT Art a teď ho můžete do 13. 7. vidět v jejich videotéce.

Don Giovanni přijíždí s cirkusem!

Moderní inscenaci z produkce francouzského režisérského dua Constance Larreiu a Didiera Firauldona, Giovanniho pojala jako muže, co s cirkusem / poutí objíždí města, svádí ženy, a pak zase kočuje dál a nechává za sebou jen spoustu cukrátek a chaos.

Když jsem se poprvé o tomto pojetí doslechla, byla jsem docela nadšená, protože je to podle mě skvělý způsob jak Giovanniho zasadit do současnosti, zahrát na bohémskou notu jeho charakteru a zbavit se té aristokratické části jeho osobnosti, která se do takového zasazení už tolik nehodí.

Šlo to místy občas libretu? Ano, nevyhnutelně, ale upřímně řečeno jen v detailech, které nijak nenarušovaly proud děje. Navíc jisté fráze z libreta prostě nejde stoprocentně přenést do moderních inscenací.

Když říkám, že je to zasazené do současnosti, tak je zároveň dost dobře možné, že záměr tvůrců byly asi spíš padesátky, šedesátky? Myslím, že tahle produkce se záměrně nějak časově vymezit nechce. Co se estetiky týče, tak si pro své účely přebírá kousek onoho, kousek tamtoho, ale nic se spolu netlouklo.

---

Manželský pár na jevišti i za ním

V titulní roli zářil Adam Plachetka a jeho zavrženou manželku Elvíru hrála jeho skutečná manželka Kateřina Kněžíková. Je tedy asi zbytečné dodávat, jak skvělou spolu měli chemii. Jejich scény byly přirozené a velmi intenzivní. Bylo vidět, že si navzájem stoprocentně důvěřují, takže z toho plynula autentičnost jejich hádek. Ta důvěra jim totiž umožňovala dávat si navzájem co pro to, a z těch pohledů co si vyměňovali, by nejspíš šlo rozdělat oheň. :D Ještě jsem neviděla Elvíru, co by lépe vystihla tu lásku, která je tak silná, až je z ní nenávist, ale zároveň je to pořád láska. Nebyl v tom žádný patos, ale konflikt sám se sebou. Zároveň uměla podat i vtipnější okamžiky: při své první árii vešla na jeviště přes diváky, svírajíce letáček na operu s Plachetkovou fotkou, což bylo samo o sobě zábavné, ale později byl letáček využit i k odhalení její identity. Když Giovanni přišel za Elvírou aby ji utešil, netušíc, kdo ta žena je, nepoznal ji podle její tváře, ale podle své vlastní roztrhané fotky a jeho reakce byla prostě hřebíček na hlavičku. :D Stejně tak Elvířina reakce když později v opeře zjistila, že se Leporello vydával za Giovanniho. Zkrátka manželé Plachetkovi mají velmi dobré načasování pro komično.

Adam Plachetka v titulní roli je vlastně důvod, proč jsem na promítání toho záznamu šla. Viděla jsem ho už v záznamu z Vídeňské státní opery, která je velice odlišná od té znojemské, no přece jsem postřehla pár drobností, které si z Vídně do Znojma přivezl. Mimo to, byl ale jeho znojemský Giovanni velmi jiný, uzpůsobený modernějšímu pojetí.

Prvně nutno říct, že Plachetka má svou vlastní interpretaci Giovanniho, jak to ostatně má být, takže je to zase úplně něco jiného než co jsem na tomto blogu popisovala u aristokratického, chladného a hrdého Svatopluka Sema, případně jeho pravého opaku, dětinského, rozmarného, občas až manického Romana Hozy.

Plachetkův Giovanni měl úplně převrácený žebříček hodnot a bylo na ně vidět, jak upřímně nechápe, proč mu všichni neustále něco vyčítají. Skálopevně věřil, že nedělá nic špatného a pouze řeší situace, do kterých se dostává. Mimo to byl velmi živočisný, vyzařoval ze sebe tu proutnickou energii, na kterou sváděl ženy, které prostě neumí odolávat "záporákům". ;) Nesnažil se ze sebe dělat nic lepšího a když už, jako v případadě recitativu s Zerlinou, tak s lehce ironickým podtónem a takovým uličnickým úsměvem, kdy jste mu nevěřili, ale chtěli jste mu věřit.

Taky tu roli hrál dost macho, ale nutno říct, že on tak hraje všechny postavy, asi to je podle mě něco, co od něj přichází přirozeně, když se vezme v potaz, že při své výšce zpravidla o hlavu až dvě převyšuje všechny svoje kolegy, a obecně je takový mužně stavěný. :D

Noční hlídač Leporello

V moderní produkci už Giovanni přirozeně nemá žádné sluhy, ale zaměstnance. Leporello je tedy noční hlídač cirkusu, který během předehry s výrazem člověka se syndromem vyhoření, vyhazuje puberťáky z kolotočů. Nenávidí svoji práci a kdo by se mu s jeho nadřízeným divil. Boris Prýgl skvěle pojal tu frustrovanou část Leporella, jehož utrápenost uměl skvěle prodat i v komických okamžicích.

Rovnováha jeho vtahu s Giovannim se přirozeně změnila - nebyl to ustrašný sluha, co se stáhl při jediném ošklivém pohledu. Hádal se s Giovannim, převracel nad ním oči, poslouchal ho z povinnosti, ale nepodlézal mu. Občas se ho bál, ale troufla bych si tvrdit, že většinu času jím byl proti své vůli sám okouzlen.

Ten čas, kdy mi poprvé záleželo na vztahu Anny a Ottavia

Dona Giovanniho jsem naživo viděla zatím pouze dvakrát a pokaždé s Janou Šrejma Kačírkovou jako Annou. Pro nedostatek superlativ, která by mohla byť vzdáleně vystihnout její něžnost, sílu a množství emocí, které je schopna vystihnout pouze očima, jsem ji už opakovaně označila za takového anděla. Proto jsem strašně ráda, že je její dona Anna zachycena v tak kvalitním záznamu. Paní Kačírková je tu v nejlepší formě, jako vždy, její Anna je hluboce nešťastná, má v sobě spoustu hněvu, ale zároveň neztrácí jiskru naděje a je velmi empatické k Elvíře, není jako spousta jiných pěvkyň, které se snaží vracet pozornost samy k sobě.

Ottavia zpíval Krystian Adam a nutno říct, že tahle inscenace s touhle nudnou postavou udělala hotové zázraky. Ottavio byl takový ten upjatý kravaťák, co se tolik neprojevuje ne proto, že by byl zbabělý, nebo prostě vyloženě nezajímavý, ale protože už je prostě takový, roztomile neobratný a introvertní, zároveň přirozeně rezervovaný, asi jako anglický gentleman. Kvůli Anně ale překonával sám sebe a tohle byla *utírá šťastnou slzu* snad první inscenace, kde na ni netlačil ze sobeckých důvodů, ale protože se jí upřímně snažil pochopit. Když Anna na konci své árie vyjádří víru, že jednou se nad ní nebe smiluje a dovolí jí znovu žít, netváří se pochybovačně, neodkráčí jako malé děcko z jeviště (dívám se na tebe, brněnský Ottavio!), ale usměje se, protože se usmívá i Anna. Na konci árie se políbí a není to žádný křečovitý polibek, jaký už jsem viděla v tolika jiných inscenacích, je to prostě polibek dvou lidí, co se mají rádi a vzápětí se popadnou za ruce a utečou z jeviště a jsou roztomilí. Chápete, že tahle inscenace se pokusila jejich vztah vykreslit jako zdravý a povedlo se jim to? ONO TO JDE! Moje drahá Anna může být šťastná, respektive mít reálnou vyhlídku na štěstí! Proč to teda neudělá víc režisérů, ptám se proč? :D

A Ottavio není pasivní budižkničemu, TO JDE TAKY! On dokonce vystřelí po Giovannim - sice mine, ale konečně aspoň něco udělá. Deset z deseti pro Annu a Ottavia. A to je regulérně poprvé, co něco takového říkám, co se o ten pár vůbec zajímám! Já jsem tak šťastná!

Ten čas, kdy mi poprvé záleželo i na Masettovi

Ach, chudák Masetto, milý Masetto. Ačkoliv je všem více než jasné, proč jedná jak jedná, přesto je to postava, která je málokdy podstatněji viditelná a zapamatovatelná. Moje neoblíbenější pasáž z opery je navíc duet Zerliny a Giovanniho, takže za mě je to navíc ten, kdo ten okamžik zdržuje, až si říkám, že by už mohl odejít z jeviště. :D Chudák Masetto.

Jiří Miroslav Procházka tedy dokázal malý zázrak, když jsem si Masetta v této inscenaci tolik oblíbila. Zaprvé je to velmi roztomilý člověk, takový Zerlinin medvídek, ale pozor, ne hloupý. Naopak, si velmi dobře uvědomoval, jak ho má omotaného kolem prstu, ale nedovedl si zkrátka pomoct. Nebyl to ani ňouma, co si od ní nechá všechno líbit, ani násilnický trouba, co ji fackuje (proč tohle musí být tak populární u tolika režisérů).

Jak už je příhodné pro celé tohle geniální obsazení, tak to byl rovněž geniální komik. S Plachetkou si velmi vyhráli se scénou, kdy se Giovanni před Masettem vydává za Leporella, a když pak zmláceného Leporella léčí Zerlina, jeho oči navrch hlavy, když mu dojde, co je míněno "přírodní léčbou", kterou mu chce poskytnout, mě vždycky zaručeně rozesmějí. :D

Zerlina samotná v podání Lenky Cafourkové Ďuricové musela řešit obvyklé dilema této role. Je její Zerlina: a) svedená Giovannim, protože je naivní a zakouká se do něj, b) nechá se svést sama z prospěchářských důvodů, c) je Giovannim k souhlasu napůl dotlačena.

A tato úžasná žena si řekla proč si vybírat jedno, když můžeš mít všechno. Bylo vidět, že se jí Giovanni prostě a jednoduše líbí a ve chvíli, kdy se k ní přiblíží, se s ní dějí věci. Zároveň ale bylo očividné, jak jí šrotuje v hlavě a říká si, proč nespojit příjemné s užitečným (paní Ďuricová má najvíc strašně krásné modré oči, které velmi lichotily kameře a působily tak trochu šibalsky, takže byla prostě dokonalý typ na Zerlinu).

Překlad

Abych vám dokázala, že mi nikdo neplatí za psaní tak bezchybných dojmů, povím vám, že titulky k této inscenaci jsou prostě zmatek. V jednu chvíli jsou plné archaismů, kdy Giovanni mře touhou a podobně a vzápětí Leporellovi nadává, že je pako, načež Leporello prohlásí, že vyvenčil Elvíru a že má katolog žen, které jeho pán ráčil sklátit (no fakt). Já bych se takovým odvážným překladům nebránila, protože v téhle inscenaci se to hodí, ale vzít si nějaký starý překlad a napasovat do něj pár moderních až kontroverzných výrazů je prostě špatný nápad. To se rozhodněte pro jedno nebo druhé, ale nesnažte se o obojí, to prostě nefunguje.

Jo a jak jsem se zmiňovala, libreto šlo občas proti ději na jevišti, zvlášť když Giovanni v přestrojení za Leporella popisoval, jak vypadá Giovanni a zpíval o klobouku s pérem, pláštěm a mečem u boku, což úplně neodpovídalo Giovannimu v modrém obleku a zářivýma ponožkama. Ale Plachetka si z toho uměl udělat legraci a vlastně z té slabiny udělal vtip, tudíž silnou stránku. On je skvělý, zmiňovala jsem to už? :D

V jednoduchosti je síla

Tahle inscenace se neodehrávala v klasickém divadle, ale jízdárně, což znamenalo malý prostor, v podstatě žádné technické možnosti a veeeelké horko. V tom záznamu jde vidět, jak z herců doslova teče. To že se tou operou prokousali do konce se dá v podstatě označit za olympijský výkon.

Nicméně moje pointa je, že takovéhle nastudování se musí udělat chytře. Prostě a efektivně. A přesně takové bylo - kolotoč, který nebyl jen na ozdobu, ale vážně se otáčel, střídaný prostým křížem ve druhém dějství. Papírové stěny v pozadí, které krásně odrážely fialové nasvícení, ale zároveň sloužily jako impozantní vchod pro Komtura, který je protrhnul a prošel skrz, jako pravá neživá bytost.

Zároveň se do stěny propadnul i sám Giovanni, kterého po stranách vtáhli ruce bez těla. Prosté, ale vlastně sakra promyšlené. 10/10, A+.

I operní postavy mohou být reálné

Jak už jsem několikrát poznamenala, tahle režie je geniální ve své hravosti, ale především dokonalém vykreslení postav. Ani jedna postava, byť sebevedlejší, není karikaturou, která slouží pouze k posunutí děje. Všichni mají svoji výraznou osobnost, se všemi jde sympatizovat. Mě, které v první řadě záleží na postavách a až potom na příběhu, z toho plesalo srdíčko.

Režiséři se zároveň zaměřili na detaily, každé scéna je živá, hravá, žádný patos, žádné statické okamžiky. Talent režisérského dua z mála udělat hodně a vyhrát si se všemi rekvizitami, ať už to byla jen taková maličkost, jako byl odložený kabát Elvíry. Prostě bravo. Udělalo to na mě větší dojem, než opulentní inscenace z Metropolitní opery, fakt že jo.

Opera natočená jako film

Jeslti můžu hodit fantomáckou terminologii: ten záznam je kvalitně na úrovni australského Love Never Dies.

Vynalézavé úhly, natočené prakticky jako film, hodně záběrů zblízka, minimum neutrálních záběrů na celé jeviště, pozornost rozdělená rovnoměrně mezi aktéry, kamaramané znali děj opery a věděli, na co se kdy soustředit. Prostě po všech stránkách velmi dobré.

Na operu do kina

Nikdy jsem se neúčastnila žádného promítání z Metropolitní, takže tohle bylo poprvé, co jsem byla na operním záznamu v kině. Jelikož je tahle insenace a záznam tak zatraceně dobré, fakt, že to bylo "pouze zprostředkovaně" na kouzlu nijak neubíral. Jistě, nebudu lhát, jít na operu naživo bude prostě vždycky lepší, ale přesto to byl veliký zážitek.

Veliký zážitek to byl i proto, že se promítání účastnil dirigent Roman Válek, prezident znojemského festivalu Jiří Ludvik, Leporello Boris Prýgl, Zerlina Lenka Cafourková Ďuricová, Anna Jana Šrejma Kačírková a Masetto Jiří Miroslav Procházka. Jestli si myslíte, že jsem těžce fangirlingovala, tak máte pravdu. Když se na malou besedu před začátkem promítání ohlásilo jméno Jany Šrejma Kačírkové, lapala jsem po dechu a když jsem při odchodu ze sálu na schodišti minula Borise Prýgla, pitomě jsem se chichotala. To nešlo, to nešlo. :D

Nicméně fakt, že i oni jsou pouze lidí, mi laskavě připomněli pan dirigent a prezident, kteří seděli při promítání přímo za mnou a já slyšela, co si povídali. Můžu vám říct, že to nebyly sofistikované diskuze o Mozartovi a jeho vlivu na vážnou hudbu, ale procítěná "týýý voléééé", když Leporello v detailním záběru popadl Elvíru za prsa. :D To je všechno, na co můžu při sledování téhle scény myslet, to už "neodslechnu". :D Jsou to pořád jenom lidi, lidi! Přináším vám to z první ruky! :D

Ale abych končila méně úchylně, paní Kačírková měla s sebou na promítání svoji malou dceru, která velmi roztomile při Annině árii zvolala: "Mami!". :)))

Zdroj obrázku:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/11588939119-don-giovanni/31629232033/