DSOCI - 26. kapitola

Vítr si pohrával se stébly vysoké trávy a rozechvíval dvě osoby usazené na jednoduché dřevěné lavičce poblíž malého přírodního jezírka. Mark stisknul rty do podrážděné linky.

"Doufám, že se cítíš lépe, má drahá."

"Zajisté, snad jsem včera byla jen unavená z dlouhého dne," odvětila Mary nepřítomně. Další poryv větru rozevlál stužku na jejím kloboučku.

Mark vydal napůl rozhořčený, napůl znechucený zvuk, "Únava - nebo zmínka o Raoulovi?"

"Pouhá shoda okolností -"

"Nevěřím na takovou shodu okolností," vyštěkl Mark, "vím že si dopisujete - velmi frekventovaně. Bylo to celou dobu jen o něm? To kvůli tvé poblázněnosti teď celá rodina trpí na Coney Islandu?"

"Nebuď směšný!" okřikla ho Mary zrovna tak ostrým hlasem. "Jak se ti taková myšlenka vůbec dostala do hlavy? Snad ti někdo nenaznačoval...? Takové lži!"

Mark mluvil dál, jako by vůbec nevnímal, co mu říká, "Chápu. Ovšem. Mladý, pohledný. Nevinné modré oči, pravý gentleman, princ po jakém provdané ženy, které už ztratily iluze po nocích sní..."

---

"Přestaň s tím už!" zarazila ho Mary prudce, "Nemám zapotřebí poslouchat tvé žárlivé výstupy! Tohle všechno kvůli jednomu záchvatu nevolnosti. Opravdu směšné," dodala rohořčeně.

Mark se tentokrát nenechal zviklat, nepřistoupil na její hru. Nezačal se omlouvat ani cítit provinile. Věřil tomu, že se už poučil. Získal svoji pravdu, ale nevěděl, jak se vyrovnat s jejími následky. Rozbortila mu svět, ve kterém si tak poklidně žil. Vstal s netečným výrazem, "Musím řici, nejdražší, že jsem změnil názor. Prateta Florette má naprostou pravdu, když včera přišla s tím roztomilým nápadem uspořádat na oslavu Christinina očekávání ples. Chtěla nás tím vyprovokovat, jaký bude její nelíčený údiv až zjistí, že se nás její slova ani v nejmenším nedotkla a měníme je v činy!"

Mary upustila vějíř, "To přece," nasucho polkla, "to přece neuděláš. Takové vyhazování peněz a proč?" zuřivě zavrtěla hlavou a z obličeje se jí vytratila barva.

Mark se mírně zapotácel. Její obličej prozradil, co slova zapírala. "Ale ano - jako správná hostitelka se budeš muset o všechno postarat, jsem vytížený muž - ostatně jsou to mé peníze, co se budou rozhazovat. Můžeme pozvat všechny významné osobnosti z okolí. To nebude těžká práce, není jich zase tak mnoho, že?" dodal mrazivým hlasem a nepřítomně se usmál. Jen v jeho očích se dalo vyčíst skutečné rozpoložení jeho mysli. Byly zoufalé, křičely....

Pokývnul hlavou a rychlými kroky romantické zátiší jezera opuštěl.

Mary si po jeho odchodu složila tvář do dlaní, ale neplakala. Cítila, jak jí ve spáncích zuřivě pulzuje, navzdory větrnému dni jí najednou bylo nesnesitelné horko. Snažila se přemýšlet, ale nešlo to. Kéž by lépe dokázala ovládat své emoce! Nic z toho by se nemuselo stát - Mark by netrpěl a především by se dětinsky nemstil. Není to tak dlouho, kdy všechno bylo krásné, proč se věci najednou obrátily proti ní?

"Maminko, není ti dobře?" ozval se dětský hlásek za jejími zády. Překvapeně se otočila, vůbec Amelii neslyšela přicházet.

"Ale vůbec ne, broučku, jak jsi na něco takového přišla?"

Amelia se posadila vedle ní a zaujala opuštěné místo po Markovi, "Slyšela jsem, že jsi na včerejší večeři omdlela, maminko," prohlásila nevinným dětským hláskem.

"Kdo - kdo ti to řekl? Tatínek?"

Amelia rozvážně přikývla. Mary pocítila, jak se jí začíná zmocňovat migréna. Nevěděla co říct, nedokázala čelit pohledu Markových očí z Ameliiny tváře. Jak jen mohl - kde vzal tu opovážlivost vyřizovat si spory se svojí chotí prostřednictvím nic netušícího dítěte? Sevřela zmatenou Amelii v náručí. "Má milá holčičko, všechno je v pořádku. Nemusíš se ničeho bát," opakovala horečně, avšak nepřesvědčeně o vlastních slovech.

***

Počasí na Coney Islandu se postupně zlepšovalo, přicházelo léto a s ním i Arielliny narozeniny. Už šestnáct let! Těžko se tomu věřilo - tak těžko, když určité dva roky svého života si stále ještě nedokázala vybavit. Jak významě se to na ní podepsalo? Bylo těžké uvažovat jestli se cítí spíše jako šestnáctiletá - nebo uvízla v dvouleté propasti a je ještě čtrnáctiletou, jen o rok starší potom co - jak to říct - ztratila příčetnost? Ztěžka vzdychla a opřela se o zábradlí balkonku matčina - vlastně už jejího pokoje.

William na dveře právě těchto pokojů netrpělivě klepal, ale protože se nikdo neozýval prostě vstoupil dovnitř. Povytáhl obočí, když uviděl Arielle na balkonku, tak trochu se mu ulevilo, když si nejdřív ověřil, že nemluví s nikým neexistujícím. Nemilosrdně prolomil zasněné rozpoložení, ve kterém se jeho dcera nacházela, "Zase sníš za bílého dne s otevřenýma očima?"

Arielle sebou nepěkně trhla a na okamžik měla nepříjemný pocit, že padá přes zábradlí. Za chvíli si uvědomila, že ve skutečnosti jde pouze o automatický záchěv strachu, který ji zachvátil pokaždé, když jí tohle William udělal - náhle se vynořil ze stínů, nehlučný jako predátor. Věděl, jak ji tím děsí, moc dobře to věděl. Strach vystřídala zlost. "Neslyšela jsem vás přicházet, tatínku. Snad jsem přeslechla vaše klepání?" zeptala se sarkasticky s podezřením, že se s podobnou zdvořilostí ani nenamáhal.

"Klepal jsem, vlastně dost dlouho. Čekal jsem, že tě najdu tady - úplně pohlcenou v těch tvých záhadných myšlenkách. Možná by ses mohla začít soustředit na svět okolo, myslím tím skutečnost, drahá Arielle. Je načase. Dítě může být snivé, prosím, ale mladá dáma tvého věku nikoliv. Obdržel jsem dnes zajímavou pozvánku na ples pro nás oba, ale jak se na tebe dívám, nejsem si jist, jsi-li schopna zúčastnit se podobné reprezentativní akce," s tím jí před obličejem cíleně zamával obálkou tak, aby stačila postřehnout erb, kterým byla opatřena. Arielliny zorničky se rozšířily. Nad horním rtem se jí ve stále sílícím slunci zatřpytila kapička potu. Nepřítomně si začala tříst palec levé ruky s ukazováčkem. Nemusel čekat na její verbální reakci, ta neverbální byla víc než výmluvná, usvědčující. Proto pokračoval sám, "Nezdá se, že by tě nabídka tvého učitele nějak zaujala. Chápu, zřejmě nechceš jak se říká - propojovat práci se zábavou," dodal důrazně, tóninou o které věděl, že ji vytrhne z toho jejího světa, kam ji pohled na erb francouzského rodu uvhrnul. Či lépe řečeno světa Marka de Chagnyho?

Arielle se na něj podívala se zmateným výrazem ve tváři. Bylo vidět, že má něco na srdci - a William přirozeně moc dobře věděl co - ale obává se zeptat. V její hrudi narůstala naděje, o které byla přesvědčená, že ji v nejbližší vteřině zadupe země. Ale to protentokrát nebyl jeho plán.

"A, ah, copak vy byste na ten ples šel, otče?" hlesla a roztřásly se jí ruce.

"Ovšem," přisvědčil William, "de Chagnyovi jsou významná šlechtická rodina," poučil ji o dobře známém faktu.

"A," Arielle se zadrhnul hlas v hrdle tolikrát, že si na pokračování musel počkat hodnou chvíli, ale trpělivost lovce byla nevyčerpatelná, "vy-vy byste mne vzal sebou, vy byste tomu skutečně svolil?"

William se usmál, ale jeho oči zůstaly mrtvolně chladné, "O čem bychom se tu v opačném případě celou dobu bavili?"

Arielle koutky nervózně zacukaly do potěšeného úsměvu, ale tváří v tvář Williamovi se jí výraz štěstí na obličeji nikdy neudržel déle než pár vteřin.

"Rozhodně si musíš vzít ty rudé šaty z mé sbírky. Nezapomeň. Jedině ty rudé." pošeptala jí do ucha Ashley se záludným výrazem.