The Illusionist (2006)

Je zajímavé, jak si čas od času uvědomím, že jsem Rufuse Sewella poprvé nepoznala v seriálu Viktorie, ale že jsem na něj v minulosti už narazila ve vícero partech, a jen na to tak nějak pozapomněla a neuvědomila si to. Vyjevilo se mi tak, že mé první setkání s panem Sewellem bylo ještě když jsem byla dítě, a táta donesl DVD s filmem Zorro 2, kde hraje hlavního záporáka. Tento film, jak jste asi poznali, jsem v této rubrice vynechala, obávám se, že mě ani jako dítě nebavil, a Rufusova poněkud plochá role slizouna, co chce ovládnout svět, mi za to nestála.

Nicméně k věci. Iluzionista byl v době vzniku tohoto blogu před nějakými osmi lety můj oblíbený film, ne-li přímo nejoblíbenější. Postupem času jej nahradily a vytlačily jiné kusy a já se musím přiznat, že jsem na Iluzionistu dočista zapomněla. Když jsem jej teď, o tolik let později, zahlédla na seznamu Rufusových filmů, dosti jsem užasla, vůbec mi nedošlo, že ho znám nejen ze Zorra, ale i Iluzionisty navrch, a v obou případech jsem to naprosto vytěsnila. Svým způsobem to však hovoří o Rufusových hereckých kvalitách – je to takový chameleon až skoro není rozpoznatelný. :D

Neodpustím si ještě jedno sentimentální vylití srdíčka. Iluzionista spadá do stejného období jako mé největší fantomácké období, Pandora a Delila použily záběry z filmu na trailer pro svoji tragicky nedokončenou, přesto brilantní fanfikci Soumrak nad Vltavou, zkrátka jsem zažívala silné pocity déja vu. To byly časy lidičky, to vám byly časy. Tenhle blog toho se mnou už zažil věru hodně.

 Nicméně dost už výlevů, k věci!

Děj

Všechno začíná láskou, jak poetické. Sofie, hraběnka von Teschen, neboli hraběnka z Těšína, a Edward, obyčejný syn řezbáře, dětská láska, která je přirozeně zakázaná a obě strany jsou tak násilně rozděleny.
Ovšem z chlapce, malého nikoho, se o patnáct let později stal iluzionista Eisenheim, tajemný a uhrančivý muž, který svými dovednými, téměř strašidelnými triky upoutá pozornost samotného korunního prince Leopolda. A v tu chvíli se do života Edwarda vrací Sofie, ovšem ani zdaleka ne tak, jak si to vysnil – přichází po boku Leopolda jako jeho předpokládaná nastávající.
Edwardova ani Sofiina láska po letech o nic nezeslábla, a tak Edwardovi nezbývá než se pokusit o největší trik svého života, takový, který překoná i sílu monarchie.

Rufusova postava

Rufus ztvárnil korunního prince Leopolda, který je fiktivní verzí korunního prince Rudolfa, což není zvlášť zastíraný fakt, vzhledem k časovému zasazení, mnohým zmínkám o Rudolfově otci, císaři Františkovi Josefovi I., a i samotnému Rufusovu zevnějšku, který na Rudolfa jednoznačně odkazuje. Rudolf je v Leopoldovi dostatečně zjevný natolik, aby to informovaný divák poznal, ale zároveň nese jiné jméno, aby ospravedlnil, že kromě zmíněných atributů nemá s reálnou historickou osobou nic společného.

Nic proti takovému využití kreativní licence nenamítám. Film sice zabředá do Rudolfova neslavného konci v Mayerlingu, což jak odhaduji posloužilo jako prvotní zdroj inspirace pro tento příběh, nicméně autoři se nepokoušejí předstírat, že je jejich příběh založený na pravdě, neprokazují tím neúctu ke skutečným osobám, a od všeho se distancují onou zmiňovanou změnou jména.

Jen tak mimochodem ještě přidávám poznámku, že zasazení do Rakouska-Uherska a záběry natáčené v Praze zahřejí srdíčko každého milovníka historie. Jakkoliv je děj samotný čistá fikce, přece potěší velmi půvabně vykreslená dobová atmosféra, na jednu stranu přikrášlená, na druhou stranu ukázaná i v těch méně lákavých barvách (cenzura, nekonečná úředničina, nulová svoboda slova, policejní tyranie).

Iluze, romantika, detektivka

Kvůli ději filmu jsem procházela sérií protichůdných pocitů. Střídavě jsem si říkala, jak je ten film úžasně chytrý, čemuž kontrastoval pocit, že příběh není nejsilnější stránkou filmu, že je jím spíš ona zmiňovaná rakousko-uherská pražská atmosféra, charismatický hlavní představitel + Rufus jako antagonista a téma zakázané lásky, které nikdy neomrzí.

Film se až příliš spoléhá na sérii neuvěřitelných šťastných náhod, drobných nastrčených indicií, kterých si ve správný čas musel všimnout jistý policejní inspektor a dále na přímo neuvěřitelné iluze hlavního hrdiny, které hraničily s regulérní magií. Kousky, které Edward předváděl byly působivé, na filmovém plátně přímo vysoce efektivní, ale nezvládnutelné. Ani v dnešní době by iluzionisté nezvládli to, co Edward předvádí za Rakouska-Uherska. Je to tedy ironické, ale pro film, který se tváří velice chytře, je nezbytné tiché a nekritické přijímání všeho předestřeného, protože přílišné přemýšlení jenom zkazí dojem.

Závěrem

Tenhle film je veskrze milý a půvabný (dnes slovo půvabný nadužívám, já vím). Velice úspěšně se tváří, že je o něco chytřejší než ve skutečnosti je, ale i to je svým způsobem působivé – přece jen pojednává o iluzionistovi. :D Mé dojmy jsou značně zakalené patinou nostalgie a sentimentality, jak už je znát z prvních tří odstavců, přesto si ho směle troufám doporučit. Já si připomněla, proč byl kdysi můj oblíbený a tímto ho i na seznam svých oblíbených znovu zařazuji, už ne déle zapomenutý.

Zdroj obrázku: https://www.imdb.com/title/tt0443543/