Náhradnice - 23. kapitola: Danielle

Vánoce v jejich rodině nikdy nebyly zvlášť radostné, ale letos to bylo ještě horší než obvykle. Maminka s Estellou se k sobě chovaly všelijak, jen ne klidně a mírumilovně, byly útočné, podrážděné a každá záminka, proč na tu druhou vyjet a seknout drápkem byla využita. 

Danielle měla jakési matné vzpomínky na Vánoce, když ještě žil tatínek, ale maminka jí o tom zakazovala mluvit, takže si nemohla být jistá, jestli si šťastnější časy a duety u klavíru s Estellou jenom vysnila, nebo se opravdu odehrály. Přesto by přísahala, že si vybavuje, jak vítězoslavně se Estella zatvářila pokaždé, když tatínka rozesmála – ten pohled jí zůstal, jenže teď ho nasazovala ve chvílích, kdy se hádala s maminkou a mohla silou císařského majestátu zadupat každičký její argument. 

S Estellou od onoho zvláštního dne, kdy Mathieu opustil jejich životy, nehovořila, přesto si zvlášť hřála na srdci ten vzácný okamžik, kdy vedle sebe v naprosté tichosti proseděly celé hodiny v jejím salonu, snad z pocitu solidarity, nebo hůř, z nouze, jelikož si jedna druhé prostě zbyly. 

Když ji Estella jednoho šedivého prosincového dne na samém sklonku roku požádala, aby ji doprovodila k hrobům tatínka a Francise, Danielle nedokázala zamaskovat překvapení a podezřívavost. 

„Proč mě o to žádáš?“ vyhrkla dřív, než se stačila zarazit. 

Estella užasle zamrkala a mávnutím ruky odehnala Natálii Nikolajevnu. Ta se sice poslušně vzdálila, ale Danielle dobře postřehla, jak uraženě kvůli tomu stáhla obličej. 

„Ty chceš mít nějaký specifický důvod pro návštěvu hrobů své rodiny?“ zeptala se jí Estella a zkřivila obličej do ošklivého, téměř nenávistného pohledu. 

Danielle se do tváří nahrnula krev a sklonila pohled. „Celé Vánoce jsi se s maminkou hádala až nadskakovaly skleničky, a teď mě chceš vzít s sebou na hřbitov, i když víš, že si maminka nepřeje abych tam chodila…“

„Pro všechno svaté!“ vybuchla Estella. „Copak se všechno musí točit kolem matky? Nemáš vlastní hlavu? Chceš ty, Danielle, dcera a sestra, navštívit hroby své rodiny? Umíš přemýšlet i sama za sebe?“

Danielle se v krku udělal knedlík a jen marně hledala slova. 

Estella si povzdechla. „Poslyš -,“ zarazila se a rozhodila rukama, „je mi líto, nechtěla jsem zvyšovat hlas,“ řekla rezignovaně a Danielle k ní užasle vzhlédla. 

„Když mě tak nevýslovně,“ Estella zhluboka vydechla, „tak nevýslovně rozčiluje, když vidím, jak se sebou necháváš zacházet – a beze slova protestu. Matčin poslušný obětní beránek,“ Estella na okamžik skryla tvář v dlaních, „podívej se na mě, snažím se ti omluvit, a namísto toho jsem tě znovu urazila. Není divu, že Mathieu raději opustil loď,“ vydechla tiše a její tváří projela křeč. 

Danielle užasle povytáhla obočí. Kdyby jí Estella neposkytla tuto nápovědu, nikdy by nepoznala, že její monolog má být ve skutečnosti omluva. 

„Všechno by bylo jinak, kdyby papá žil. To matka ho přivedla do předčasného hrobu,“ zašpitala Estella se špatně skrývanou záští. 

V Danielle hrklo a znovu sklopila pohled. „Takhle nesmíš mluvit,“ zajíkla se. 

„Pamatuješ si na něj vůbec ještě? Nebo ti její předstírání, že Francis ani papá nikdy neexistovali, dočista vymylo mozek?“ ptala se tvrdě. 

„Zrovna dnes jsem na tatínka vzpomínala,“ ohradila se Danielle, ačkoliv se bála jejího chladného hlasu a stále se neodvažovala vzhlédnout do její tváře. „Přemýšlela jsem, jestli jsem si to jen vysnila, ale pořád se mi vrací vzpomínka na tatínka u klavíru, na nás dvě, jak něco zpíváme, na jeho smích…“

Estella se dlouze odmlčela a Danielle toho času využila, aby sesbírala dostatek odvahy znovu k ní vzhlédnout. 

„Ale ano, to se opravdu stalo,“ řekla Estella zvolna a svraštila obočí, „papá měl hudbu velice rád, preferoval Mozarta. Jednou jsem složila…řekněme alternativní text k duetu z Figarovy svatby, naučila tě za matčiny zády slova, a potom jsme to tatínkovy na Štědrý den slavnostně přednesly,“ Estella polkla a pohazovala si s rukavičkami, „ty jsi tomu ještě moc nerozuměla, ale tak trochu jsem si v tom textu utahovala ze všech, koho jsme tehdy znali.“ 

Danielle se váhavě pousmála. V tom svoji sestru poznávala. 

„Vlastně mi šlo jen o to, abych ho rozesmála, vždycky jsem toužila být jeho oblíbená,“ odkašlala si a pokrčila rameny, „ale on oblíbence neměl. Všechny nás měl rád stejně. Dokonce i Francise.“ 

Danielle si na bratra téměř nevzpomínala, bylo jí sotva pět, když zemřel. Vybavovala si, že se jí moc líbily jeho zlaté kudrnaté vlasy a modré oči, tak podobné Estelliným, ale nic víc. 

„Jak to myslíš?“ zeptala se tiše. 

Estella sebou trhla. „Co jak myslím?“ zeptala se roztěkaně. 

„Řekla jsi – dokonce i Francise. To je podivně formulovaná věta. Udělal snad něco, čím by si tatínkovu lásku nezasloužil?“ 

„Nemluv hlouposti!“ vyštěkla Estella a založila si ruce na hrudi. Potom ale její rty zkřivil zvláštní úšklebek. „Pojeď se mnou na hřbitov a vysvětlím ti to. Povím ti, proč jsem svoji větu formulovala tak, jak jsem ji formulovala.“ 

Danielle polkla a přeměřila si sestru nejistým pohledem. 

„Tvoje volba,“ pokrčila rameny Estella a rozešla se k odchodu, „ale musí být rychlá. Odjíždím do patnácti minut a na nikoho čekat nebudu,“ oznámila jí přes rameno. 

Danielle si skousla ret a chvíli za ní nešťastně hleděla. „Počkej!“ zvolala za vzdalující se figurou, než stačila zabočit za roh. 

Když se po ní Estella ohlédla, už zase měla ve tváři ten známý triumfální výraz. 

***

Danielle Hřbitov Nevinných duší naposledy navštívila, když šli veřejně uctít výročí úmrtí tety Mercedes. Připadalo jí to tehdy podivně morbidní – šli položit věnce na hrob a na pozadí slyšeli davy ječících lidí, kteří chtěli vidět novou císařovnu regentku. 

U hrobu tatínka ani Francise tehdy ale nebyla, protože si to maminka nepřála, a pouze z doslechu věděla, že Estella oba hroby navštívila v doprovodu prince Sebastiena, což ji velice udivilo a maminku rozčílilo.  

„Nezdá se ti princ Sebastien poslední dobou nějaký…zvláštní?“ zeptala se sestry, zatímco v doprovodu tajné policie kráčely zasněženým hřbitovem. 

„Zvláštní, že ti ve chvíli jako tato na mysli vytanul zrovna on. Ano, chová se zvláštně, a možná bych ti i řekla proč, ale to bych musela věřit, že to hned nepůjdeš vyžvanit matce,“ Estella si odfrkla, „a tomu já žal nevěřím.“ 

Odmlčela se a Danielle tím téma považovala za uzavřené. Tak či tak bylo dost naivní se Estelly vůbec ptát. 

Jenže Estella náhle hluboce vzdychla. „Ani Mathieuovi jsem nikdy neřekla, co je Hamlet vlastně zač. Moc jsem se styděla. A teď už mu to neřeknu nikdy,“ Danielle zřetelně zaslechla zakolísání sestřina hlasu.

„Určitě ano. Nevěřím, že od nás odešel navždy,“ vyhrkla poplašeně. 

Estella nežensky popotáhla a narovnala se do plné výše. „Nemusíš mě utěšovat. Je pryč. A bezesporu navždy,“ řekla už zase docela klidně, ale Danielle jí to ani na okamžik neuvěřila, rozhodla se však už k bolavému tématu nevracet. 

„Nic bych mamince o princi Sebestienovi neřekla,“ prohlásila ledabyle, odhodlaná odvést její pozornost od Mathieua. Vždyť ona přece umí udržet tajemství a zvlášť před maminkou. Kdyby neuměla, celá podivná historie s Kaiem Silverwolfem by probíhala docela jinak. 

Pořád si na něj tu a tam vzpomněla, ale ani s odstupem času se nedokázala v jeho chování vyznat. Ne že by na tom teď záleželo, nejspíš se už nikdy v životě neuvidí. Přesto si dál schovávala kožený řemínek, který od něj dostala, ale spíš jako vzpomínku na Titairy, než přímo na něj.

„Požádal mě abych zrušila jeho zasnoubení s Lyricou a zaslíbila se mu místo ní já,“ vyhrkla Estella. 

Danielle nevěděla, co ji překvapilo víc. Obsah sestřina sdělení, nebo ochota s jakou to na ni doslova vychrlila. Podle všeho se velice toužila někomu svěřit a nenašla k tomu nikoho lepšího než ji, opovrhovanou Danielle, „matčina obětního beránka“. Bylo to zvláštně smutné. Nikdy by ji nenapadlo, že Estellu někdy bude litovat. 

„A to ses Mathieuovi styděla říct?“ zeptala se po pár vteřinách zmateného ticha, navzdory svému odhodlání už jíjeho jméno nepřipomínat. „Co na tom? První žádost o ruku jsi obdržela už někdy v sedmnácti,“ zamumlala Danielle, která si nemohla pomoci, ale už od malička své sestře záviděla její oslnivou krásu, a především na dojem, kterým na lidi kolem sebe působila. „Z politického hlediska se princ nezachoval správně, ale to je jeho hanba a ne tvoje.“

Estella tuto poznámku odbyla energickým mávnutím ruky. „Nevíš všechno. Stalo se to na mém narozeninovém plese. Jak jsi odešla brzo a já se ti za to posmívala,“ Estella si skousla ret a nakopla špičkou boty hroudu sněhu. „Mathieu se mnou nechtěl tančit, i když jsem ho o to já, jeho panovnice, výslovně požádala, a já potom z rozmaru tančila s každým, kdo se namanul, flirtovala jsem, pila…až příliš jsem pila. Ach, jestliže se ke mně Hamlet choval nevhodně a překračoval jisté hranice, tak to byla má vina. Vyprovokovala jsem ho vyzývavým chováním a potom mě musela zachraňovat Natálie,“ Estella se objala pažemi kolem hrudi. „Copak jsem něco takového měla Mathieuovi přiznat?“

Danielle svraštila obočí.  „Jestliže se k tobě princ Sebastien choval nevhodně, bylo to jeho rozhodnutí a zodpovědnost. Nikdo ho k tomu přece nenutil,“ řekla nakonec. 

Estella sklopila pohled. „Nebyla jsi tam, nevíš, jak to bylo. Celý dvůr mě za zády pomlouvá, některé dámy mi dokonce říkají Violetta – asi tušíš, na co tím odkazují,“ tón jejího hlasu byl bezstarostný, ale Danielle v tom opět vycítila přetvářku. 

„Dvůr se zády směje nám všem,“ opáčila Danielle hořce, „nikdo před jejich ostrými jazyky není v bezpečí. Ani ne vteřinu jsem se v císařském paláci nedokázala cítit jako doma…“ 

„Ach, jistě. Pro někoho tak rozkošně stydlivého jako ty, to musí být peklo na zemi. Neuvědomila jsem si…asi mi nikdy nedošlo, jak to pro tebe všechno musí být těžké,“ zamumlala Estella. 

„Takže už ne trapná, ale rozkošně stydlivá?“ zeptala se Danielle, ale vzápětí toho zalitovala. Byla to zbytečná kousavá poznámka, kterou si mohla odpustit. Ale přece, občas měla Estelle její chování za zlé, občas ji za něj – nerada si to přiznávala – dokonce i nenáviděla. 

Estella se po ní se zvláštním výrazem ohlédla. „Ano, hádám, že to je oprávněná otázka. Dejme tomu, že mě poslední týdny naučily většímu porozumění pro tišší způsob života,“ zamumlala a konečně se zastavila. „Nuže, tady to je, zde leží náš bratr.“ 

Francisův polorozpadlý náhrobek byl pro Danielle citelným zklamáním, které jí sestra podle všeho okamžitě vyčetla z tváře. 

„Správně, místo bratrova posledního odpočinku je v hanebném stavu. Tatínkův hrob je na tom o něco lépe, ale ne o moc. Ale nemysli si, pracuje se na tom, už jsem prosadila kompletní rekonstrukci obou hrobů, začne se s tím hned na jaře,“ vyhrkla Estella rychle, téměř jako by se omlouvala. 

„To je skvělé,“ Danielle se snažila znít povzbudivě. Vždyť nebyla Estellina chyba, že oba hroby za ty roky zchátraly. „Ale jsem překvapená, maminka říkala, že už nemáš kontrolu nad císařskými financemi.“ 

„Taky že nemám,“ zahučela Estella. „Všechno teď musí projít přes Regentskou radu a Petrova. Hrozně jsem to všechno pokazila, Danielle. Uvědomila jsem si, jaké mají moje chyby následky – dost možná, že jsem ovlivnila nejen svoji, ale i budoucí vládu kohokoliv, kdo přijde po mě. Možná, že je tohle začátek konstituční monarchie v Twighburgu. Všechno kvůli mně…někdo jako já není stavěný pro tolik odpovědnosti.“ 

Danielle měla za to, že Estella jen dětinsky hledá výmluvy, ale neměla odvahu jí to říct do očí. Mathieu by jí to určitě řekl, ten se jejích nálad nikdy nebál, a ať už byly její výbuchy sebehorší, vždycky na ni hleděl s takovou laskavostí v očích…Danielle občas přemýšlela, jestli v tom nebyla víc než jen laskavost. 

„Pověz mi raději o Francisovi,“ vybídla ji jemně ke změně tématu. 

Estella se ušklíbla. „To se rozumí, musím přece splnit svoji část dohody, jinak bys tu vůbec nebyla. Nuže, Francis…jak ti to jen říct. Matka by mi vyškrábala oči, kdyby se dozvěděla, že jsem ti to řekla, ale máš na to konec konců právo. Každý by měl vědět, když má, ehm – riskantní geny,“ zamumlala Estella a nakrabatila čelo. 

„Riskantní geny?“ vyjekla Danielle, až se po ní opodál stojící tajní policisté a Natálie Nikolajevna ohlédli. 

„Ještě hlasitěji, prosím. Naše rodina by potřebovala víc klepů,“ odtušila Estella. 

Danielle bojácně sepjala ruce. „Vysvětli mi, co to znamená,“ požádala ji tišeji. 

„Náš bratr byl veskrze dobrý, laskavý a inteligentní člověk, chci abys na to nikdy nezapomínala,“ začala Estella, ale potom se zarazila a sklopila pohled k jeho náhrobku. „Ach, jak těžko se mi náhle hledají slova. Netušila jsem, že to pro mě bude tak obtížné,“ zamumlala a zdálo se, že promlouvá spíš sama k sobě. 

„Jistě by z něj byl dobrý císař, kdyby žil,“ broukla Danielle, která si nebyla jistá, jak na její samomluvu vhodně zareagovat. 

Estelle k ní prudce otočila hlavu. „Ne, ne, to nebyl. Jakkoliv byl Francis dobrý, vlastně přespříliš dobrý pro tento svět, byl takový jen ve své dobré dny. Dny, které nejvíc stojí za zapamatování, avšak i přesto nelze přehlížet fakt, že měl i špatné dny.“ 

Danielle svraštila obočí a snažila se nalézt skrytý smysl v jejích slovech.  „Každý máme špatné dny,“ zamumlala nakonec nejistě. 

„To jistě,“ souhlasila Estella a do jejího hlasu se vkradla zvláštní tvrdost, „ale ne tak, jako Francis. Byly dny, kdy byl tak energický, že by si podle vlastních slov nejraději rozerval kůži a vyskočil z ní ven. Jednou tatínkovi ukradl o nůž a přesně o to se pokusil.“

Danielle otevřela ústa, ale potom je zase naprázdno zavřela. Naznala, že se jí jednoduše nedostává slov. 

„Zlatý, rozkošný Francis…občas byl přesvědčený, že dokáže cokoliv. Třeba létat. Jednou otevřel okno ve svém pokoji a zatoužil to zkusit. Papá mu v tom zabránil doslova na poslední chvíli. Byla jsi tak malá – nemůžeš si to pamatovat, nehledě na fakt, že matka měla tendence izolovat tě od všeho a od všech už od raného dětství. Papá se tomu vzpíral, pokoušel se vymanit tě z její kontroly, ale zdá se, že zemřel příliš brzy na to, aby zabránil nejhorší škodě,“ dodala Estella a spočinula na ní nelítostným pohledem. 

Danielle se rozhodla pro jednou jejímu zničujícímu pohledu odolat. „Takže byl nemocný?“ 

Estella trhla hlavou. „Snad, sama tomu nerozumím. I já tehdy byla jen dítě. Má jediná smůla je, že jsem byla dostatečně stará, abych si to zapamatovala. Jeho dobré a špatné dny, včetně lékařů, kteří k nám za nejvyššího utajení docházeli. Někteří ho strkali do vany plné ledové vody, jiní na něj vysypali pijavice, někteří mu zase pouštěli žilou, co si ale pamatuji nejvíc, je kvílení, které se ozývalo z jeho ložnice, když ho přivázali k posteli jako nějaké zvíře…“

„Přestaň!“ zaúpěla Danielle a bojovala s nutkáním zacpat si uši, aby nic dalšího neslyšela. Nejraději by svoji sestru obvinila ze sprostého lhaní, svedla její výpověď na další nechutnou hru, kterou se jí snažila z rozmaru ublížit, ale příval hluboko zasutých útržků vzpomínek potvrzoval všechno, co jí Estella vypověděla. Možná, že to nebyly jen ošklivé sny, které ji občas budily ze spaní, možná, že se všechny ty věci opravdu staly…

Estella ji kupodivu poslechla a se založenýma rukama se opět zahleděla na bratrův náhrobek. 

„A jak tedy zemřel? Ve skutečnosti?“ zeptala se po dlouhé odmlce Danielle.

„Rodiče o tom nikdy nechtěli mluvit. Ale papá mi naznačil…nejspíš zemřel na svoji vlastní léčbu,“ zamumlala Estella. „Celkovým vyčerpáním po všem tom utrpení, kterému ho vystavili.“

„Jak můžeš být tak klidná a zároveň mi říkat takové věci?“ Danielle by ji nejraději popadla za ramena a zatřásla s ní, aby to z ní vytlouklo nějakou, jakoukoliv emoci. 

„Já vím. Občas mě to samotnou znepokojuje.“ 

„Ach, nebuď melodramatická!“ nevydržela tu šarádu Danielle. „Moc dobře jsem viděla tvoje slzy, když odešel Mathieu!“ okamžitě své prostořekosti zalitovala. Znala jedno přesné místo, kam Estellu bodnout a bodla. Možná, že nejsou zase tak odlišné, ona a její sestra. 

Estella zkřivila tvář a nápadně zbledla. „Budiž!“ zavřískla a tajní policisté se po nich podruhé zmateně ohlédli. „Budiž,“ zopakovala šeptem. „Možná, že jsem v té hanbě už nechtěla žít sama! Možná, že mě to rodinné tajemství, zločin z vraždy člena vlastní rodiny, už dusilo!“ do jejích očí vstoupily slzy, ale zuřivým mrkáním je zahnala. „Asi je to tak. Nechtěla jsem ti svěřit něco, co máš právo znát, část tvé minulosti a tudíž tebe samé, jednoduše jsem v tom už nechtěla být sama. Obávám se, že jsem přesně tak sobecká, jak si myslíš, ano, jen si nemysli, že se nějak pokouším utužovat naše sesterské vztahy – co je mrtvé, už mrtvé navěky i zůstane!“ 

„Prosím tě, udělej nám oběma laskavost a už zmlkni!“ vyštěkla Danielle, načež se z obou stran rozhostilo užaslé ticho. Danielle by však lhala, kdyby tvrdila, že si Estellin konsternovaný výraz zčásti neužívala. „Nevím, proč se ze sebe snažíš dělat tuhle bezcitnou ledovou královnu. Obě víme, že to tak není.“ 

„Jenom lidem dávám, co ode mě chtějí. Byl Petrov od samého začátku odhodlaný nenávidět mě, protože ohrožuju jeho milovanou Lyricu? Skvěle, donutila jsem ho sledovat, jak nosím její korunovační klenoty, udělala jsem z toho představení pro celý dvůr! Vyčítají mi prohřešky mého otce? Žádný problém, klidně všem ukážu, jaká jsem dcera svého otce, a řádně jim v tom vymáchám obličej! No a ty? Ty ze mě děláš zlou sestru jako z Popelky – nuže, tady ji máš!“ vyštěkla na ni. 

Danielle si ji vyslechla a cítila, jak se její rty nekontrolovatelně stahují do úšklebku. „A k čemu ti ta vzdorovitá pýcha byla? Řekni, kam tě dovedla? Tady stojíš, obklopená mrtvými a nenáviděnou sestrou.“ 

Estella se po ní s rozšířenýma očima ohlédla. „A kdo řekl, že tě nenávidím?“

***

Danielle ani na okamžik nedoufala, že by svůj „výlet“ před maminkou mohla utajit. I tak ji ale překvapila její rychlost, když to byla právě ona, kdo je uvítal ve vstupní hale. 

„Jak se opovažuješ!“ rozkřikla se a Danielle koutkem oka postřehla pár mladých služek, které rychle zacouvaly za roh a zmizely ječící vévodkyni z očí. Nejhorší bylo, že si Danielle nebyla jistá, na kterou z nich maminka křičí. Dost možná, že na obě. 

„Tenhle tón bych si vyprošovala,“ opáčila Estella nevzrušeně, zatímco si prst po prstu stahovala rukavice. 

„Jakým právem jsi Danielle vzala na hřbitov? Moc dobře víš, že na takové věci není dost silná ani zdravá!“ pokračovala maminka a upírala planoucí pohled na Estellu. 

„Nic mi není,“ odvážila se hlesnout Danielle, ale maminka ji okamžitě umlčela a ona zavrtala pohled do podlahy. 

„Šálí mě zrak, drahá máti, nebo jste se nepoklonila své císařovně?“ slyšela sestřin posměvačný hlas. 

„Nasaď svini korunu, stejně zůstane sviní,“ usykla maminka a Danielle si vyděšeně přitiskla ruku na ústa. 

„Ach, opravdu? Zajímavé, že vám i tak stojím za ztropení hysterické scény,“ uťala ji Estella ledovým hlasem. 

„Neopovažuj se ještě jednou ohrozit Danielle!“ 

„Ne, máti, to vy se neopovažujte se mnou takhle mluvit.“ 

„A co uděláš? Zavřeš mě do kopky, pošleš do exilu, dáš mi setnout hlavu? Můžeš ještě něco z toho vůbec nařídit? Podařilo se ti korunu, se kterou se tak pyšně oháníš, zredukovat na pouhý módní doplněk. Zruinovala jsi tuhle dynastii, jednou se zapíšeš do historie jako poslední Perebell na trůně, monarchie v čele s někým, jako jsi ty, nemá šanci na přežití!“ zahulákala maminka a Danielle pozorovala, jak Estelle tuhne obličej. 

„A ty pojď! Nebudeš už se svou sestrou trávit ani minutu!“ maminka Danielle surově popadla za zápěstí a odvlekla ji nahoru po schodech, kolem zachmuřených podobizen jejich předků.  

„Mějte se na pozoru, máti,“ zavolala za ní Estella, „budete ještě překvapená z věcí, které dokážu.“