Náhradnice - 22. kapitola: Mathieu

Ještě před pár měsíci si Mathieu přísahal, že si po zdlouhavém a úmorném cestování po Titairy, které mělo tak neblaze špatný konec, dopřeje dlouhý odpočinek a veškeré cesty omezí na minimum. Dokonce si plánoval, že pokud to bude jen trochu možné, přemluví Estellu, aby sídelní město neopouštěla až do tradičních žní v Markově údolí.
Kdyby tehdy jen tušil, jaký výsměch Bohovi či osudu jeho naivní plánování bylo!
Namísto kýženého odpočinku strávil více než čtyři týdny v nepohodlných dostavnících s nepříjemnými, a často i zapáchajícími spolucestujícími, Vánoce oslavil sám a roztrpčený v jakémsi zájezdním hostinci uprostřed ničeho a veškeré jeho pokusy o rozptýlení od mučivých myšlenek, provinilých pocitů a vzpomínek na Estellu, se zoufale míjely účinkem.
Když po mnoha útrapách konečně spatřil přibližující se vrchol věže baziliky Notre Dame De La Garde se zlatou sochou Panny Marie s neviňátkem, úlevně vydechl, protože jak dobře věděl, pod „Naší Paní Ochranitelkou“ se rozkládal cíl jeho nekonečné cesty, přístavní město Marseille.  Očekávaná sentimentalita při pohledu na město, které jako dítě tolik miloval, však nepřicházela, byl na to jednoduše příliš unavený a rozmrzelý.
Jezdíval sem každé léto za prarodiči z matčiny strany, ale město se od té doby hodně změnilo a stalo se rušnějším. Nebo se mu to možná jen zdálo a Marseille z jeho vzpomínek byla zakalená vrstvou přikrášlující nostalgie?
Vila jeho prarodičů, nyní patřící jeho matce, ležela na západním cípu města, s výhledem na Frioulské ostrovy, o kterých jako chlapec mnoho fantazíroval.
Musel se proto pousmát, když se dostali dostatečně blízko k moři, aby mohl na horizontu spatřit seskupení čtyř ostrovů, a tušil, že cíl jeho cesty už musí být blízko. Kéž by z toho měl radost.
Kočár, který mu na rozcestník pár kilometrů před Marseille laskavě poslala maman, zabočil do příjezdové cesty lemované akáty a Mathieu s podivným bodnutím u žaludku sledoval nepravidelně rostlé stromy, po kterých jako dítě lezl, a ze kterých nejednou i padal. Docela hloupě se mu v tu chvíli rozbušilo srdce, jako kdyby měl namísto své matky čelit celému tribunálu.
Čekala na něj na schodech lemovaných balustrádou, které ústily ke vchodovým dveřím impozantního sídla z 16. století, které z obou stran lemovaly dvě nesymetrické věže, jedna o celé poschodí vyšší než ta druhá.
Vystoupil z kočáru, upravil si klobouk a rozvážně stoupal ke štíhlé postavě jeho maman, která se mu rozešla vstříc.
Zlehka ho uchopila za ruce, než se k němu naklonila a políbila ho na obě tváře.
„Vítej, cizinče,“ pravila svým jemným, téměř šeptavým hlasem.
Mathieu, který se na podobnou poznámku už od začátku psychicky připravoval, se jen unaveně pousmál. „Rád vás zase vidím, maman.“
„Tak se na tebe podívejme,“ maman po svém zvyku přešla rovnou k věci, uchopila ho za ramena a zkoumavě se mu zahleděla do tváře. Potom se soucitně usmála a pohladila ho po tváři. „Až tak špatné?“
Mathieu na tuto prostou, avšak zároveň velice komplikovanou otázku nenacházel slov, a tak maman mlčky nabídl rámě a společně vystoupali do domu plného zasunutých vzpomínek.

***

Mathieu první dny po příjezdu do Francie prospal. Těžko říct, jestli byl skutečně tak unavený, nebo jenom odkládal okamžik, kdy se bude muset postavit svému rozhodnutí opustit Estellu a zvolit si novou životní cestu v prakticky cizí zemi, nebo to byl nevyhnutelný rozhovor s maman, který ho tak dlouho držel zavřeného v ložnici, nicméně trvalo celé tři dny, než naznal, že je na schovávání pod dekou už trochu starý.
Maman se rozhodla jeho pošetilé chování nekomentovat a když se konečně odvážil vyjít ze svého pokoje a sešel do jídelny na snídani, bez mrknutí oka navrhla, aby se šli projít po rozsáhlých pozemcích, které obklopovaly dům, a Mathieu jí bez reptání vyhověl.
Dlouhou dobu kráčeli mlčky a Mathieuovi tak nezbývalo než vdechovat slaný vzduch, držet krok s energickým tempem maman a trpělivě čekat, kdy začne výslech.
Promluvila až po necelé hodině, kdy dorazili k travnatým loukám, na kterých jeho dědeček choval koně, zavalité Peršerony, které míval rád pro jejich klidnou a trpělivou povahu.
Udivilo ho, když si všiml, že ohrady jsou stále obydlené několika vraníky, zdálo se, že maman mylně odhadl, když se domníval, že v rodinné tradici nebude pokračovat. Pravda, koní bylo podstatně méně, než kolik jich pamatoval z dob svého dětství, ale moc dobře věděl, že maman na tom nebyla tak finančně dobře jako dědeček.
„Pamatuješ si ještě?“ zeptala se maman krypticky a Mathieu se po ní musel ohlédnout, aby zjistil, že ukazuje na jednoho z pasoucích se koní.
Poslušně se na hřebce zahleděl a propadlo se mu srdce.
„Snad to není…?“ zamumlal a užasle přešel blíž k dřevěné ohradě.
„Ale ano, opravdu je to Lord,“ přitakala maman.
Mathieua neskutečně dojalo, když černý kůň přišel k jeho natažené ruce a nechal se pohladit po šíji. Skoro jako by se na něj pamatoval, ačkoliv se tomu po tolika letech těžko věřilo.
„Vždyť už mu musí být přes dvacet let,“ vydechl a nevěřícně si prohlížel známou postavu svého dětství a připadal si, jako by se právě setkal s duchem.
„Ano, tak nějak. Na přesné roky by ses musel zeptat stájníka, ale zatím je to na svůj věk pořád chlapík,“ potvrdila maman jeho myšlenky.
„Neskutečné,“ Mathieu potřásl hlavou a pomalu od Lorda ustoupil. Kůň se na něj podíval zvláštním, téměř vědoucím pohledem, zafrkal a přidal se ke svým druhům na pastvě.
„Tehdy to byl jediný kůň, na kterém ses nebál jezdit,“ ozvala se znovu maman.
„Vzpomínám si…ani sám nevím proč,“ odpověděl s pousmáním.
„Všechno nemusí mít logický důvod, ale to se někomu jako jsi ty špatně vysvětluje. Vždycky jsi byl ochotný věřit jen tomu, co jsi viděl na vlastní oči.“
„Hodně se od té doby změnilo, maman,“ oponoval jí tiše.
Pohled jejích modrých očí ztvrdl. „Ano. Hodně.“ Na okamžik se odmlčela, ale pak se do něj zavěsila a gestem ho vybídla, aby pokračovali v chůzi. „Přestaňme už chodit kolem horké kaše. Proč jsi opustil svůj milovaný Twighburg?“
Postřehl zahořklý podtón v jejím hlase, ale neměl právo jí ho vyčítat a sklonil hlavu.
„Rezignoval jsem na svůj post u dvora i v Císařské univerzitě. Nic mi tam už nezbylo.“
„Já vím, to jsi už napsal v tom nesmírně vágním dopise,“ odbyla ho netrpělivě, „ale přece jsi všechno nezahodil jen tak, z rozmaru?“
„Pustil jsem si tu práci moc k tělu. A to se u dvora a v politice nesmí,“ zamumlal neurčitě.
„Opravdu to byla jen práce, co bylo jádro problému?“ povytáhla maman obočí.
Mathieův první instinkt bylo rozzlobit se a vše popřít, jako to udělal Alexejovi, ale už na to neměl sílu. A co si troufl před Alexem, by si nikdy nedovolil před maman.
„Nejen práce,“ souhlasil s ní unaveně, „porušil jsem to jedno základní pravidlo, které jsem porušit neměl.“
Maman s nečitelným výrazem pokývala hlavou a nic neříkala.
„Nevím, co teď budu dělat. Můžu zkusit rozhodit sítě po zdejších univerzitách, historických ústavech, ale nedělám si velké naděje. Nemám ve Francii žádné známé a dovedu si představit, že první otázka na všech pohovorech bude souviset s mou asociací s twighburskou regentkou,“ zamumlal Mathieu a protřel si oči slzící od větru.
„To nevadí. Nespěchej, odpočiň si. Nic ti u mě chybět nebude, i když sis to vždycky nemyslel.“
Mathieu se zastavil. „Maman,“ vzdychl zkroušeně, „tolikrát jsem se vám snažil vysvětlit…“
„Já vím,“ přerušila ho, „a já ti odpustila. Ale zapomenout nedokážu nikdy. Mrzí mě to, jsem tvá matka, měla bych toho být schopná.“
Mathieu semkl rty a sklopil pohled.
„Chci se už vrátit domů. Jdeš také?“
„Ne,“ zamumlal a stále hypnotizoval špičky svých bot, „asi se ještě kousek projdu.“
„Mimochodem,“ uslyšel ještě za svými zády a překotně se po maman ohlédl, „zítra nebo pozítří očekávám příjezd tvé sestry.“
Mathieu vytřeštil oči. „Alice? Tady? Cožpak vy se s ní…vy se s ní stále stýkáte?“
Maman zdvihla bradu a nepříjemně mu v tu chvíli připomněla Estellu. „Stýkám. Jak už jsem řekla, umím odpouštět.“
Mathieu se škrobeně usmál.
„Buď na ni hodný,“ dodala ještě maman přes rameno a Mathieu nedokázal zadržet hořký úšklebek, kterého si maman naštěstí nevšimla, nebo jej pravděpodobněji záměrně přehlédla.

***

Alice se stejně jako Mathieu podobala otci. Měla stejný hnědý odstín vlasů, stejné zelené oči a výrazné lícní kosti, a všechny tyto atributy jí proto v očích maman nesmírně škodily.
Mathieu s Alicí udržoval pravidelnou korespondenci, přesto ho však šokovalo, když se skandály jejích mimomanželských eskapád začaly probírat i v dalekém Twighburgu. Takové zbytečné detaily mu totiž do dopisů zřejmě zapomněla napsat. Pochopitelný omyl.
Toho samého dne, kdy přijela, maman naplánovala návštěvu divadla, snad aby marseillské společnosti s hrdě vztyčenou hlavou ukázala, že ona se své dcery nezřekla, a každý, kdo s ní bude mít problém, bude mít problém i s ní. Mathieu ani nedoufal, že by podobné gesto někdy učinila i pro něj.
Matčiny plány však překazila Alicina náhlá nevolnost a Mathieu si záhy dokázal vydedukovat, co ji zapříčinilo. A jestliže si to domyslel on, maman bezesporu také (a zaručeně mnohem dříve než on).
Rozhodl se však s maman své alarmující zjištění neprobírat, naznal, že by to stejně nemělo cenu. Tak jako tak byla rozhodnutá postavit se na Alicinu stranu za každou cenu.
Po velice tiché a trapné večeři ve dvou se tedy rozhodl schovat v knihovně, kde se u praskajícího krbu pokoušel rozptýlit četbou.
Překvapilo ho, když ho něco málo po půlnoci vyrušil příchod schoulené postavičky zabalené do těžkého plédu. Nedokázal zarazit prvotní instinkt a pohlédl na sestřino břicho, ale pod vrstvami látek, které ji halily, si nebyl schopen ověřit svoji teorii.
„Správně, petit frère, odhalil jsi mě,“ všimla si jeho pohledu a věnovala mu sarkastický pohled.
„To asi není tvého manžela, že?“ neodpustil si Mathieu.
Alice povytáhla obočí. „Na takové věci se dámy neptá,“ řekla klidně, potom však k němu přistoupila blíž a nečekaně mrštně mu vytrhla rozečtenou knihu z ruky. „Neopovažuj se tady sedět a soudit mě. Nemáš na to právo, nic o tom nevíš!“ zasyčela a v očích se jí zaleskla zloba.
Mathieu odvrátil pohled. „Ano, nic nevím. Jak bych mohl? Když si vzpomenu na všechny tvoje dopisy, kde jsi jen zatajovala a lhala…“
„A co bys udělal, kdybych ti popravdě vylíčila, jak mě muž bije a rozhazuje moje věno v kartách? Hrdinně přispěchal z Twighburgu, abys mě zachránil jako princ na bílém koni, nebo si takové skutky schraňuješ pouze pro svoji princeznu – pardon, regentku?“ vyštěkla Alice.
Mathieu si ztěžka povzdychl. Kéž by se jednou dočkal dne, kdy mu celý svět přestane vyčítat Estellu. Jako kdyby si ji nevyčítal sám, jako kdyby každá zmínka o ní nebolela.
„Posaď se, Alice, prosím, vždyť se celá je třeseš,“ řekl, jak nejklidněji jen dovedl, a rozhodl se ignorovat její výpad.
Kupodivu ho poslechla a usadila se do křesla naproti něj. „Vždycky ses sem chodil schovávat, už jako kluk. Někdy bylo tak těžké se k tobě dostat – vždycky tak uzavřený a nečitelný…máš v sobě až příliš z otce.“
Mathieu vydal otrávený hrdelní zvuk a zaklonil hlavu v opěrce. „Ano, jak mi s maman tak rády připomínáte. Neustále. Dovedeš si představit, jak moc to nenávidím poslouchat?“
„Vždycky jsi otce viděl jako svého boha, co ti na tom najednou tak vadí?“
Mathieu semkl rty. „Protože to proti mně používáte jako skrytou výtku za něco, co jsem udělal, když jsem byl teprve desetileté dítě,“ přejel si dlaní po čele a zavrtěl hlavou.
Alice si se zafuněním opřela nohy o nízkou stoličku a vrhla na něj pronikavý pohled.
„Našel si otec nějakou jinou? Kvůli tomu maman opustil? Nikdy jsem to nepochopila, všechno se zdálo tak náhlé…“
„Ne, pokud vím, tak ne,“ zavrčel Mathieu v odpověď a přešel k oknu, aby nemusel čelit jejímu pohledu.
„Co teď vůbec budeš dělat, Alice?“ rozhodl se odvést její pozornost.
„Nemám ponětí. Bojím se,“ přiznala netypicky otevřeně a pohladila si břicho. „A ty?“
Mathieu výmluvně pokrčil rameny. „Nemám ponětí,“ zopakoval po ní.
„Bože, doufám, že z mého dítěte vyroste něco lepšího než jsme ty a já.“