Gone to Seed (1992)

Přemýšlela jsem, o čem bych teď chtěla psát.

Asi jste si už dávno všimli, že starý formát přidávání fotek, informací o obsazení POTO, a dalších aktualit, už jsem vystřídala za tematické články o čemkoliv, co mě zrovna zajímá. Uvědomuji si, že tím pádem je moje aktivita chaotická a zaměření blogu nejasné, ale byl to pro mě jediný způsob, jak v blogování nadále udržitelně pokračovat, což byl hlavní cíl. Zní to strašně dramaticky, ale založit si blog byla jedna z nejlepších věcí mého života a už téměř osm let si sem vylévám srdíčko.

A hlavně to všechno dělám pro sebe, pro své kreativní výlevy a úniky, stálých návštěvníků mám jen hrstku (o to víc si jí vážím), takže je to skoro jako kdybych měla soukromý koutek internetu. :D :D

Rozhodla jsem se, že jelikož mě stále nepřešlo mé melbournovské okouzlení (viz seriál Victoria), nahlédnu do filmové historie Rufuse Sewella. To mi pomohlo uvědomit si, proč dělá tak hořké vtipy na adresu svých minulých rolí. Jeho filmotéka je divoká jízda, na kterou jsem se rozhodla nasednout. Rozhodla jsem se, že nejsem zase až tak šílená, abych se podívala na každý jeden film a seriál, kde se kdy objevil, protože i já mám své hranice, ale rozhodla jsem se vybrat si z nich nějaké "bonbónky". A o těch bonbóncích bych v chronologickém pořadí chtěla napsat sérii článků.

Vítejte v bonboniéře Rufuse Sewella! :D :D :D

---

Jelikož jsem chtěla začít začátkem se vším všudy, zapátrala jsem do devadesátých let, na počátek Rufusovy kariéry, a příhodně se tak s ním poprvé setkáváme v jeho pětadvaceti letech. (Slovo příhodně jsem použila čistě proto, že je to zhruba můj věk a mně ke štěstí stačí málo).

Dámy a pánové, představuji vám velmi pochybný šestidílný seriál Gone to Seed z roku 1992!

Seriál se soustředí kolem dvaačtyřicetiletých trojčat Plantových Hildy, Winstona a Montyho. Jejich matka, generál v sukních, zemře a přenechá své dceři své jediné dědictví - zahradnictví poeticky umístěné na břehu Temže. Monty ani Winston nejsou právě nadšení, protože počítali s tím, že se pozemek bude dělit na tři části. Monty má velkou vizi o tom, jak zahradnictví zmodernizuje a z jeho návštěvy udělá zážitek s občerstvením a živou hudbou. Winston žádnou zvláštní vizi nemá, je jen takové budižkničemu, co chce shrábnout peníze.

Situaci komplikuje byznysman Wesley a jeho nevlastní syn Billy, kteří by lukrativní pozemek rádi koupili, a potom za několikanásobně vyšší cenu odprodali Američanům. Wesley a Billy se nebojí ve svých cílech hrát nečistou hru, a tak se rozhodnou naivní staré panně Hildě obalamutit hlavu. Billy předstírá, že je zákazník zahradnictví, který si přeje zrekonstruovat celou zahradu, aby se dostal blíž k Hildě, svedl ji, a vyloudil z nic netušící zamilované ženy její dědictví. No a záludný Billy není nikdo jiný než Rufus Sewell.

Tyhle dva odstavce jsou jen slaboučký nástřel komplikovaného a šíleného děje Gone to Seed. Kdesi v tom zmatku se ještě objeví duch zesnulé maminky Plantové a po vzoru Dickense navštěvuje zloducha Wesleyho, létá s ním po Londýně, ukazuje mu všelijaké důsledky jeho chování a usiluje tím po jeho nápravě. Do toho všeho ještě řešíme manželské trable Winstona, platonickou lásku Montyho a po vzoru mýdlových oper se tam objeví i jedno šokující přiznání otcovství. Co epizoda, to divoká jízda.

Můžu někomu tento seriál s klidným srdcem doporučit?

Proboha ne, nezabíjejte takovým způsobem šest hodin svého života.

Možná mě ovlivňuje fakt, že jsem z devadesátek zažila jen posledních pět let, které si nepamatuju, ale vůbec nechápu mentalitu tehdejší filmové a seriálové tvorby. Všechno je tak kýčovité, přehnané, melodramatické a zároveň takové divně dětinské. Gone to Seed zmizelo v propadlišti času a musím říct, že je to jedině dobře. Jak režie, tak scénář, jsou tak příšerně přehnané a trapné, a to do té míry, že i ti nejlepší herci jsou najednou špatní.

Neříkám tím, že mladičký Rufus tu byl vyloženě špatný, ale některé dialogy a situace, do kterých ho ten bohem zatracený scénář dostával, byly nezachránitelné a křečovité.

Ale všechno nebylo jen zlé. Rufusovi role floutka, co láme ženská srdce a dělá na ně psí oči sedla, vystupoval jako figura, co stojí v pozadí, a s úšklebkem sleduje, co se to kolem něj odehrává za panoptika, a s tím jsem se mohla ztotožnit. Taky jsem vůbec nechápala, co se to tam sakra děje.

Rozloučím se největším kladem tohoto seriálu. Zpívající Rufus, co víc, překvapivě dobře zpívající Rufus, co nejvíc Rufus zpívající My Fair Lady! To je aspoň technika svádění - muzikály! :D

Těším se a bojím se příští zastávky této pozoruhodné cesty. :D :D :D