Náhradnice - 10. kapitola: Estella

Estella kráčela zavěšená do Natálie a zakláněla hlavu, aby si mohla prohlédnout půvabné tváře vytesané do zvláštního bílého kamene. Byla to jemná a precizní práce s vkusnými ozdobnými prvky, které svými detaily předčily všechno, co ve svém života kdy viděla. Nevkusně přeplácaný kostel s přísně shlížejícími světci, který jim Silverwolf ukazoval při jejich poslední zastávce v jakémsi zapadlém městečku, se s tímto místem absolutně nedal srovnávat.

"Tady je to jako nebe na Zemi," vzdychla Estella a pomalu se zatočila na místě.

"Nechce se mi věřit, že stejný národ, který se dopustil takové ohyzdnosti jako je Opálový hrad, zároveň dokázal i něco tak krásného," souhlasila Natálie, která komplimenty jinak ze zásady šetřila.

"Prý to tu nepostavili Titaiřané, ale původní obyvatelé, kteří tu žili před nimi. Mnoho se toho o nich neví, ale očividně byli mnohem zručnější než my, jejich údajně vyspělejší nástupci," podělila se Estella o zkrácenou verzi Silverwolfova výkladu.

"A ví se, k jakému účelu tato stavba sloužila?"

Estella pokrčila rameny. "Těžko říct. Tajemný altánek vytesaný z ještě tajemnějšího bílého kamene, opuštěný uprostřed hlubokých lesů...náramně romantické. A to ani nemluvím o tom výhledu na vodopády - začínám si myslet, že oni původní obyvatelé byli elfové a víly."

---

"Prý se tu nechávají korunovat všichni titairijští panovníci," nadhodila Natálie významně.

Estella si odfrkla. "Na to ani nemysli. Petrova by trefil šlak."

"A Petrov nás trápí odkdy?" zajímala se Natálie.

Estella potřásla hlavou a zahleděla se na mystický kulatý stolek přímo uprostřed altánku. "Ach, ani sama nevím proč, Mathieu by to určitě věděl." Estella si skousla ret a přejela prsty po elegantní linii jedné ze soch. "Co si asi myslí o tomhle místě? Určitě se mu líbí, je to utajovaný romantik."

Natálie zakoulela očima. "Tak se s ním už konečně udobřete, a zjistíte to. Musím vás upozornit, že tohle není poprvé, co se mě ptáte, co by si asi pomyslel nebo udělal monsieur, a já vás už posté musím upozornit, že mu do hlavy skutečně nevidím," opáčila Natálie drze. Estella po ní blýskla nepěkným pohledem, ale Natálie si z toho jako obvykle pranic nedělala.

"Ach. Jde sem skrček," oznámila Natálie nenadšeně a Estella se ohlédla. Skutečně, po lesní pěšině za nimi do strmého kopce namáhavě stoupal ministerský předseda Silverwolf.

"Zvláštní, říkal, že sem s námi nepůjde, protože ho zlobí klouby. Snad se něco nestalo," znejistěla Estella a nejistě se zahleděla na jeho přibližující postavu.

"Osobně bych tipovala, že neodolal představě další zdlouhavé přednášky o historickém a kulturním vývoji vznešeného a starobylého království Titairy," zarecitovala Natálie posměšně.

Estella ji sice napomenula, ale prozradilo jí zacukání koutků.

"Pane ministerský předsedo, jsem ráda, že jste se k nám přece jen rozhodl přidat," oslovila ho s úsměvem, když k nim poněkud zadýchaný malý mužík konečně dorazil.

Silverwolf jí úsměv oplatil, ale bylo v tom cosi neupřímného, co ji přimělo zpozornět.

"Vaše Císařské Veličenstvo, obávám se, že nepřicházím za vyhlídkou. Smím si s vámi promluvit?" zeptal se a ohlédl se po Natálii.

"Slečno Volkovova, buďte tak laskava," požádala ji Estella, ačkoliv si v koutku duše přála, aby zůstala.

Natálie vysekla ukázkové pukrle a s posledním podezřívavým pohledem směřovaným Silverwolfovi odešla.

"Madam, obávám se, že zatímco jsme byli na cestách, a tudíž nedostupní, se věci v hlavním městě poněkud zvrtly," začal Silverwolf rozvážně.

Estella naklonila hlavu na stranu. "Neschopnost dostat se k pointě není vaše slabá stránka, pane ministerský předsedo, řekněte mi prosím, co se stalo," přerušila ho autoritativně, ačkoliv ve skutečnosti se jí nepříjemně sevřelo hrdlo.

"Jak si přejete, Madam," opáčil Silverwolf a mlčky k ní natáhl složené noviny, ve kterých poznala Titairijský týdeník.

Estella je se zmateným výrazem přijala a ošklivě v ní hrklo, když si na titulní straně přečetla své jméno. Obvykle byla předem informovaná, když se o ní mělo psát.

"Twighburská císařovna není to samé co titairijská královna?" přečetla nahlas a užasle se po Silverwolfovi ohlédla. "Regentka se v Twighburgu se vší pompou nechala korunovat císařovnou, ale udělat to samé v Titairy odmítá," pokračovala ve čtení a na čele jí vyskočily zachmuřené vrásky. "Její tour po Titairy slouží jako chabá náhrada k uchlácholení lidu, který se jejími úhybnými manévry nenechá obelstít…," Estella nevěřícně přeskakovala očima po řádcích. "Twighburg zase jednou ukazuje svoji aroganci, ve svém chování Titairy staví na úroveň protektorátu," vydechla a vytřeštila na Silverwolfa oči. "Jak jste něco takového mohl dopustit?" zeptala se přeskakujícím hlasem.

"Dopustit?" zeptal se Silverwolf zdvořile. "Nemám kontrolu nad titairijským tiskem a cenzura byla z nařízení vaší tety milostivě zrušena."

Estella sebou škubla. "Cenzura možná neexistuje, ale bezvýhradně svobodný tisk zrovna tak ne," zasyčela.

"Madam, nemohl jsem nic dělat, byl jsem stejně jako vy několik posledních týdnů odříznut od veškerého kontaktu s hlavním městem," obhajoval se Silverwolf, ale Estella se zaťatou čelistí zavrtěla hlavou.

"Ne, pane ministerský předsedo. Kterého pisálka by tohle napadlo? Korunovace na titairijskou královnu? Každý řádek téhle nestydatosti nese váš podpis. O tohle vám šlo celou dobu, že ano?" uvědomila si mačkala mezi prsty okraje novinového papíru. "Kdepak tour…korunovace coby demonstrace twighburské ochrany vašich hranic, silácké gesto státům, které odmítají uznat titairijskou suverenitu…využil jste mě a ve své drzosti jste si myslel, že svoji zradu schováte za nějakého novináře."

"Mých hranic, říkáte?" zeptal se nebezpečně tichým hlasem. "Titairijské hranice jsou i vaše, není-liž pravda?"

Estella se na něj nedokázala ani podívat. "Vy ani nepopíráte?"

"Přirozeně, že popírám. Jsem zděšen vašimi obviněními, ale ještě více mě rmoutí způsob, jakým v nestřeženém okamžiku citového rozrušení hovoříte o své vlasti, neboť Titairy je vaším domovem stejnou měrou jako Twighburg," odpověděl klidně.

"Ano? A je Twighburg vaším domovem stejnou měrou jako Titairy?" zeptala se ostře. "Snažíte se vytvářet iluzi dokonalé jednoty, ale ve skutečnosti po našich vztazích šlapete!"

"Po čem přesně šlapu, Madam?" Silverwolf poprvé ztratil kontrolu a v očích se mu zableskl vztek. "Domáhá-li se tisk - zdůrazňuji že tisk a nikoliv já - rovného zacházení, je to šlapání po rovnocenných vztazích, nebo jen šlapání po twighburské dominanci? Byla jste korunována twighburskou císařovnou? Byla. Je jen logické, když po vás lid žádá to samé v Titairy."

"Já nejsem vaše královna, já jsem vaše regentka!" zahřímala Estella a cítila, jak se jí do tváří hrne krev.

"A na jak dlouho? Jste regentkou dva měsíce, což znamená, že císařovna Lyrica je neschopná vykonávat úřad již více než půl roku. Kolik šancí dáváte zemi, jejíž císařovna je už osm měsíců v bezvědomí?"

"Vaše slova jsou vlastizrada. Odejděte, pane ministerský předsedo, odejděte dřív, než budete litovat," o Estellu se náhle pokoušely mrákoty.

Silverwolf se mlčky uklonil a odešel. Estella několik dlouhých minut zůstala stát jako přikovaná na místě, neschopná uspořádat si myšlenky. Připadala si jako ve snu, jako ve velmi ošklivém snu. Pohled jí znovu padl na palcový titulek Titairijského týdeníku a zlostně novinami praštila napříč altánkem právě ve chvíli, kdy se k ní vrátila Natálie. Ta překvapeně povytáhla obočí, ale když spatřila výraz Estelliny tváře, zdržela se komentáře.

"Mathieu," vypravila ze sebe Estella přiškrceně, "musí sem přijít. Přiveď ho. Musíš ho hned přivést."

Natálie na ni upřela zvláštní pohled, přesto ale s přikývnutím odešla vykonat zadaný příkaz.

Estella ztěžka dosedla na studenou lavičku a trhaně zalapala po dechu. Kamenné sochy líbezných žen na ni shlížely s posměšným klidem, chladná krása tohoto místa způsobovala, že si náhle připadala maličká a ubohá.

Uslyšela za sebou jeho kroky, ale nedokázala se otočit. "Četl jste to?" zeptala se s předstíraným klidem.

Za jejími zády zašustil papír, když Mathieu sebral odhozené noviny. "Bohužel ano."

Estella ostře vydechla. Nesmí plakat, nebude plakat. Ona přece nikdy nepláče.

"Byl to on, že ano? Silverwolf."

"Nepochybně."

Estella na okamžik zavřela oči a potlačila touhu skrýt si obličej v dlaních. Pomalu vstala a konečně se mu postavila tváří v tvář.

"Celou dobu jste měl pravdu. Neměla jsem souhlasit s titairijskou tour. Touhle dobou jsem měla být doma v Twighburgu a nic z tohohle by se nestalo."

Mathieu si ji chvíli tiše prohlížel. "Myslíte si, že to je to, co chci slyšet? Že se zadostiučiněním prohlásím 'já vám to říkal'? Ne, Estello, já bych dal cokoliv na světě za to, abych se mýlil."

Estella se zuřivě pokoušela zahnat knedlík v krku.

"Řekněte mi…řekněte, co to znamená? Co tohle všechno znamená?" zašeptala úpěnlivě.

"Stojíte v koutě, Estello," řekl Mathieu a pohled jeho očí se jí zavrtal až do morku kostí. "Nenecháte-li se korunovat titairijskou královnou, bude to vypadat jako gesto twighburské arogance. Necháte-li se korunovat, znepřátelíte si twighburskou vládu."

"Ale proč? Možná, že má Silverwolf pravdu…není to vůči Titairy nespravedlivé?" žadonila Estella, jako kdyby Mathieův souhlas mohl celou situaci zachránit.

Mathieu nakrabatil obočí. "Myslíte, že takhle o tom bude Alexej a jeho vláda uvažovat?"

"A jak o tom tedy bude Twighburg uvažovat?" zeptala se Estella frustrovaně.

Mathieu se zarazil a podíval se po ní zvláštním, téměř lítostivým způsobem. "Oni vás na trůně nechtějí, Estello," řekl nakonec netypicky zpříma. "Chtěli, abyste v tichosti podepsala smlouvu o regentství a nepoutala k sobě pozornost. Chtěli někoho, kdo Lyrice zahřeje židli a sehraje divadlo pro okolní státy, které dychtí po jakékoliv známce slabosti," povzdychl si a ztuhle se pousmál. "Jenže místo toho jste přišla vy."

Estella nevěděla, co na to říct. V Mathieuově odzbrojující upřímnosti bylo cosi znepokojujícího.

"Přesně to ale dělám. Jak jste to kouzelně vyjádřil - zahřívám Lyrice židli."

Uhnul pohledem. "Ne, Estello. Vrátila jste se na císařský dvůr a předvedla jste velký spektákl hodný nikoliv regentky ale přímo císařovny."

Estella vytřeštila oči. "Já tím nemínila nějak…zastiňovat nebo ohrožovat Lyricu!"

Mathieu na ni upřel dlouhý pohled pod kterým si připadala jako mraveneček. "Všichni vás s ní ten den, kdy jste si na hlavu nechala nasadit její korunu, srovnávali. A vás těšilo, když jste z toho vyšla jako ta mladší a krásnější, nemám pravdu?"

Estella chtěla odpovědět, ale zmohla se jen na nesrozumitelné zasípání.

Mathieův neúprosný pohled zjihl. "Já vás chápal, Estello. Rozuměl jsem, že se ve vás probudila ta malá holčička, kterou zapudili od dvora kvůli jejímu otci. Vrátila jste se ve velkém stylu, dostalo se vám chvilky zadostiučinění, když se všichni ti, kdo vám křivdili, náhle museli plazit před vaším imperiálním majestátem."

Estella se od něj odvrátila a objala se pažemi kolem hrudi. "Přestaňte už."

"Já vás chápal, ano," neuposlechl ji Mathieu, "ale chápali vás i ostatní? V čem jste vy viděla vítěznou jízdu, co jsem já chabě omlouval jako nezbytný respekt pro panovnici, v tom Petrovova vláda viděla opakující se historii, dceru, která kráčí ve stopách svého otce, pokoušející se přebrat moc…"

"To jsem nechtěla, nic z toho jsem nechtěla…"

"Je to jen další líbivá koruna, kterou vám posadí na hlavu, Estello. Další šaty vyšívané zlatem, další korunovační šperky …zvládnete to, budete muset."

Estella se k němu otočila a prosebně vztáhla ruce. "Ale tohle je jiné. Všechno je to náhle tak…opravdové. Já nechci jejich korunu, nechci ničí korunu! Nikoho jsem se o ni neprosila!"

Mathieu zůstal stát na místě a pořád si ji měřil tím nečitelným pohledem. Estelle propadlo srdce, protože na okamžik uvěřila, že ji tam nechá stát, ale Mathieu po pár nekonečných vteřinách zdráhavě překonal vzdálenost mezi nimi a uchopil její ruce do svých.

"Lituji. Lituji, že jsem se vám nikdy nenaučil říct ne, že jsem dovolil, abyste vlkům dobrovolně vložila všechny trumfy do rukou." jemně její ruce stisknul a pustil ji. "Až vám budou klást titairijskou korunu na hlavu, nevšímejte si její krásy a moci. Všímejte si její tíže, Estello, dobře si všímejte její tíže."

"Mathieu," žadonila Estella, "Mathieu, nehněvejte se na mě. Nemluvte se mnou tak…tak…," nedokázala pro to nalézt slova.

"Nezlobím se na vás, Estello. Ani to jsem bohužel nikdy nedokázal."

"Bohužel?" zopakovala.

Neodpověděl, jen se zase tak krypticky usmál, zatímco jeho oči zůstávaly nešťastné.