Náhradnice - 9. kapitola: Danielle

Danielle se sklopeným zrakem následovala maminku do vstupní haly Opálového hradu, škobrtajíc o lem svých příliš dlouhých krémových šatů, které zdědila po Estelle. Na hlavě ji opět tlačila maminčina perlová tiára a narychlo si za chůze upravovala margaretský řád.

Princ Sebastien do Titairy dorazil rychleji, než se očekávalo, a Danielle netušila, proč sem vlastně přijel, zdali to bylo přání jeho nebo Estellino, a jaká byla jeho role v tom chaotickém zmatku, který po atentátu na Estellu vypukl. S jistotou v tuto chvíli věděla jen jediné: že znenadání dorazil už dnes a ačkoliv byl veřejnosti jeho příjezd utajený, i přesto ho bylo třeba přivítat se všemi poctami hodnými císařovnina snoubence.

---

Estella ve vstupní hale, kde se všichni měli sejít, ještě nebyla, nicméně to se dalo čekat. I předtím, než se stala regentkou, na sebe ráda nechávala čekat. Jediný člověk v sále byl zatím jen Mathieu, osaměle stojící pod obrazem Montara Budovatele, hrozivě vyhlížejícího muže s mohutným zrzavým knírem a pichlavýma černýma očima namalovanýma tak, aby před jejich urputným pohledem nebylo úniku v žádném koutě rozlehlé místnosti.

Danielle by s Mathieuem ráda prohodila pár slov, ale netroufla si, a raději se tiše zařadila po bok maminky. Mathieu se na ni posmutněle usmál, poklonil se mamince, a před trapným tichem je zachránil jen příchod ministerského předsedy Silverwolfa společně s chotí a synem.

"Pane Durande, vy už jste tady? Domníval jsem se, že přijdete až s císařovnou regentkou, vždycky přece chodíváte spolu! Jaké milé překvapení," oslovil ho Silverwolf poté, co se uctivě poklonil mamince s Danielle.

Mathieuovi zaškubalo v obličeji a zaťal čelist. "Potěšení z tohoto milého setkání je na mé straně, pane ministerský předsedo," pronesl se zřejmým přemáháním a potřásl Silverwolfovou rukou. Kai Silverwolf tuto výměnu sledoval se značným zájmem a při pozdravu nasadil svůj obvyklý přezíravý úšklebek. Danielle se zamračila a poprvé v životě se jí ulevilo, když do místnosti vstoupila její sestra.

Obligátně se jí poklonila a vyměnila si s ní neupřímné polibky na tvář, při kterých ji zastudil dotek smaragdových slziček jejich náušnic. Titairijská vláda k ní byla štědřejší, než si myslela, tohle byla už třetí kolekce titairijských smaragdů, kterou na ní viděla.

"Pane ministerský předsedo, drahá Jacqueline, je mi potěšením jako vždy," prohodila k Silverwolfovým a blahosklonně dovolila Kaiovi, aby jí políbil ruku. Ten tak činil s očividným sebezapřením, a o to víc si ho Estella vychutnávala.

Mathieu přistoupil k Estelle a cosi jí zašeptal do ucha. Ostentativně od něj odvrátila tvář, i přesto ho však bez přerušení vyslechla, a jedinou odpověď, kterou mu dopřála, bylo nedbalé gesto ruky.

Mathieu se zatvářil jako kdyby mu vlepila políček, strojeně se uklonil, a kývnul hlavou k lokajům u vstupních dveří, kteří po jeho němém pokynu okázale otevřeli obě dvě křídla dveří najednou, ačkoliv pro pohodlný průchod dovnitř to ani zdaleka nebylo nutné.

Pod zlostným dohledem Montara Budovatele a jejich drobné skupinky dovnitř svižným krokem vstoupil princ dánský, ledabyle modrýma očima přejel osazenstvo místnosti a hluboce se poklonil Estelle stojící ve středu sálu.

"Vaše Císařské Veličenstvo, jsem potěšen, že se naše cesty opět setkávají," pronesl svým medovým hlasem. Všechno na princi Sebastienovi se zdálo být líbivé - od jeho příjemného hlasu a špinavě blond vlasů až po jeho pohlednou, symetrickou tvář s klukovským úsměvem.

"Vstupovat do mých cest je skutečně nanejvýš vzrušující zážitek, stačí se zeptat pana Duranda," opáčila Estella suše, "vítejte v Titairy, Vaše Královská Výsosti."

"Doufám, že i já jednoho dne dostanu šanci nasadit pro vás vlastní kůži, Madam."

Estella zdvihla bradu. "Vaší kůži to perfektně sluší tam, kde je, není nutné na současném stavu věcí cokoliv měnit, pane," kontrovala Estella, ohlížeje se po ostatních v místnosti. "Dovolte, abych vám představila pana ministerského předsedu Akinoriho Silverwolfa spolu s chodí Jacqueline a synem Kaiem," mávla rukou směrem k trojici lidí po Daniellině pravici.

Princ si potřásl pravicí s otcem a synem, políbil drobnou ručku paní Silverwolfové a nezapomněl prohodit pár okouzlujících zdvořilostních frází.

"Moji matku se sestrou už samozřejmě znáte," dodala Estella bez zájmu.

"Přirozeně. Je mi potěšením se s vámi opět shledat, Vaše Císařská Výsosti," prohodil Sebastien uctivě směrem k mamince, která jeho slova přijala s potěšeným úsměvem.

Danielle Sebastien věnoval jen drobný úsměv a políbení ruky, nikdy s ní nemluvil víc, než bylo společensky nezbytně nutné, ale Danielle mu to nezazlívala. Nebyla kdovíjak zajímavá společnice, zvlášť ne vedle své oslňující sestry.

Když bylo vítání odbyté, jejich drobná skupinka se po Estellině pokynu přesunula do jídelny, kde se měla podávat slavnostní večeře na Sebastienovu počest, slabá náhrada za absenci obvyklých uvítacích ceremonií na počest vzácného hosta.

Bylo to teprve podruhé, co využívali velkou jídelnu určenou pro slavnostní bankety. Danielle nechápala, proč Estella rozhodla právě takto, protože místnost byla pro jejich osmičlennou společnost zbytečně velká, a Danielle si u prakticky prázdného stolu připadala zvláštně stísněně a mlčení, kterým se při všech společenských událostí distancovala od ostatních, se už neztrácelo v davu.

Mathieu se věnoval zdvořilostní konverzaci s manželi Silverwolfovými, ačkoliv se zdál být rozptýlený ohlížením se po Estelle, která se zvonivě smála čemusi, co jí vyprávěl princ Sebastien, zatímco Danielle se sevřenými rty seděla usazená vedle Kaie Silverwolfa a upřeně zírala do svého talíře, vyděšená udělat cokoliv, čím by upoutala jeho pozornost.

"Dopřáváte mi ledového ticha coby společenského políčku za to, jak jsem vás posledně hrozivě urazil?" zeptal se škodolibě s náznakem pobavení v hlase.

Danielle nervózně zdvihla pohled k mamince usazené naproti ní. Viděla z jejího obličeje jen polovinu, zbytek zakrývala váza s velice ošklivými bílými květinami, avšak i přes smutečně vyhlížející květy cítila její nesouhlasný pohled.

Nešťastně si odkašlala. "Dal jste mi poměrně jasně najevo, že se mnou nechcete mít nic společného jak v tanci, tak společenské konverzaci."

"Pravda, tanec nemám rád, zdvořilostní konverzace zrovna tak," opáčil nevzrušeně, "nic nám ale nebrání obojímu se vyvarovat."

Rozčarovaně pohlédla do jeho hnědých očí. "Ano? A jestliže nechcete vést zdvořilostní konverzaci, jak se tedy chcete bavit? Nezdvořilostně?"

Povytáhl obočí. "Nezdvořilostně?" zopakoval posměšně. "Je to vůbec slovo?"

"Dobře, tak navrhněte jiný protiklad ke slovu zdvořilostní, jestliže se vám můj nelíbí," odsekla tlumeně.

Ušklíbl se. "Ach, já jsem jen ubohý budoucí student práv, nejsem tak sečtělý, jako dejme tomu členové císařské rodiny, co já nešťastník mohu vědět?" zeptal se dramaticky.

Danielle se ostře nadechla. "Takže se přece jen budete muset spokojit se slovem nezdvořilostní."

Na rtech se mu zavlnil další úsměšek a Danielle už předem tušila, že ji obdaří nějakým zlomyslným výpadem. "Budiž, tedy nezdvořilostní," přitakal. "To je asi poprvé v životě, co jste si v něčem prosadila svou, že? Jsem za vás rád, Madam, i malé triumfy jsou jakýsi start."

Danielle k němu prudce otočila hlavu. "Jakže?" zajíkla se, a rychle se ohlédla po mamince. "Co vy můžete vědět o mém životě?"

"Mnoho ne, jistě. Ale jsem dobrý pozorovatel a vidím, jakým způsobem se k vám všichni chovají, vlastní matka a sestra, dokonce i dvorní dámy…," nadhodil s křivým úsměvem na rtech.

Daniellin první instinkt bylo stáhnout se před takovým útokem pod pás, ale s vypětím všech sil a vědomostí, že ji maminka propaluje intenzivním pohledem, si zachovala tvář.

"Bravo, pane, smekám před vašimi pozorovacími schopnostmi. Skutečně, zdá se, že jsem snadná oběť na válečném poli císařského dvora. Je to snad důvod, proč jste se tak ochotně přidal ke jmenovaným lidem, kteří se ke mně podle vašeho mínění chovají tak špatně?" zeptala se bez obalu, osvojujíc si jeho přímý způsob řeči.

Jakou satisfakci jí dal pohled na jeho tvář, ze které konečně spadlo to blahosklonné pobavení!

"Máte pravdu, zdá se, že jsem si zapomněl zamést před vlastním prahem," zamumlal s náznakem zahanbení a nejistě se zatahal za kožený provázek na svém zápěstí.

Danielle se natáhla po sklenici červeného vína. "Je to snad omluva, pane?"

Znovu se do ní zavrtal pohledem. "Máte pocit, že je nutná, madam?" zeptal se s nově nabitým klidem a ona opět znejistěla. Téměř fyzicky cítila, jak se ji pořád snaží zahnat do kouta a jak trapně pyšný byl, kdykoliv se mu to povedlo.

"Vlastně ano," vypálila proto a šťastně si s ním v onom pomyslném koutě vyměnila místo.

Ve tváři se mu znovu mihlo překvapení, zatímco jeden z lokajů před něj postavil dezert, vymodlený poslední chod dnešní večeře. "V tom případě poníženě prosím, abyste přijala moji omluvu, Madam," zamumlal netypicky tichým hlasem.

Danielle toho dne poprvé v životě usínala s vítězoslavným úsměvem na rtech.

***

Jestli se Danielle chod života na Opálovém hradě po útoku na Estellu zdál hektický, nebylo to nic v porovnáním s vypuknutím oné neslavné tour po Titairy, která započala už týden po princově příjezdu.

První zastávka jejich nečekané výpravy nevedla nijak zvlášť daleko a jejich cesta z hlavního města zabrala jen necelé tři hodiny. Ministr Silverwolf se je poměrně chytře rozhodl hned ze začátku okouzlit slavnými titairijskými levandulovými poli, rozkládajícími se na úctyhodné rozloze čtyři sta akrů. Titairijské kosmetické produkty z levandule se za posledních pár let staly velice módním vývozním artiklem a Danielle věděla, že Estella si na zdejší drogerii velice potrpěla. Bylo dost dobře možné, že to věděl i Silverwolf, který se při komentované prohlídce kosmetické továrny spokojeně usmíval, zatímco Estella se zájmem kladla nesčetné otázky.

Na konci dne se směli projít mezi zdánlivě nekonečnými lány omamně vonících květů, ale tam Estella rychle ztratila zájem. Nabídnutými nůžkami ustřihla jen pár kvítků, kterými obdarovala jimi prince Sebastiena. Ten si je s díky vložil do klopy kabátu, a vrhnul přitom na Mathieua podivný spokojený úsměv.

Danielle se toužebně rozhlédla a plaše přistoupila k mamince, která ve svém odhodlání nenávidět všechno titairijské pronesla, že ji z té silné levandulové vůně bolí hlava.

"Směla bych se…směla bych se tu trochu projít a natrhat si pár květů?" zeptala se s nadějí.

Maminka na ni s přimhouřenýma očima stanula dlouhým pohledem. "To opravdu nevím, co pak s těmi květinami uděláš, k nám do pokojů přijít nesmí, rozumíš?" pronesla s pozdviženým obočím.

Danielle se i přesto zaradovala. Maminčin souhlas byl sice zdráhavý, a bylo jí líto, že si svoji kytici nebude smět nechat, ale třeba by ji mohla někomu darovat. Takový Mathieu vypadal, že potřeboval něčím udělat radost.

Nenápadně si vypůjčila nůžky, které Estella bez zájmu odložila, a rychlým krokem se vzdálila od jejich skupinky. Věděla, že nebude mít moc času - maminka nebo Estella určitě brzy ztratí trpělivost a budou chtít odjet při první zámince, kterou protokol dovolí. Vypočítala si, že víc než patnáct minut na tomto malebném místě mít nebude. I přesto si nedokázala odepřít krátké zastavení, se kterém se okouzleně rozhlédla kolem. Jemný vítr rozechvíval moře fialkových lánů a vytvářel iluzi vodní hladiny. Někde v dáli, skrytá v nedalekých lesích, tiše šuměla voda a dotvářela pohádkové vzezření tohoto místa, zdánlivě nedotčeného a klidného, a přitom se stačilo jen otočit zády a dojem panenské neposkvrněnosti okamžitě zničila nevzhledná šedá budova, ve které se z všudypřítomných květin vyráběly vody, krémy, parfémy, šampony a aromatické oleje. Rozhodla se ale k budově za sebou neotáčet, předstírat, že ve velkém fialovém poli stojí docela sama a příroda ji všechnu tu nádheru poskytla bez ničivého zásahu lidí.

Jak krásná to byla iluze.

"Nechci vás vytrhovat z vaší romantické idylky, ale vévodkyně vám vzkazuje, že se odjíždí za pět minut," vytrhl ji ze zasnění hlas Kaie Silverwolfa. Proč se s jeho příchodem vždycky pojilo něco neradostného?

Danielle nešťastně nakrčila ret. "Nestihla jsem si ještě natrhat žádné květy," uvědomila si zaskočeně. Opravdu tu postávala tak dlouho?

Přeměřil si ji pobaveným pohledem. "Ještě abyste stihla, když jste posledních deset minut strávila zasněným hleděním na obzor. O čem jste přemýšlela, nebo mám snad říct toužebně snila?"

Danielle nakrčila čelo a odvrátila se od něj. "Pozoroval jste mě?" odpověděla na otázku otázkou, aby od sebe odvedla pozornost.

Trhnul rameny. "Levandule se rychle omrzí," odtušil suše, "neměla jste moc velkou konkurenci v boji o mou pozornost."

"V tom případě mi ji rychle pomozte natrhat a hned bude zajímavější," navrhla Danielle, která se svými nůžkami horečnatě pustila do práce. Přece kvůli svému věčnému snění s otevřenýma očima neodejde bez jediné památky na toto místo!

Kai nad její výzvou překvapeně povytáhl obočí. "Nejdřív si ze mě vaše matka udělá posla a vy dílo zkázy dotáhnete na úroveň pomocné síly! Tenhle výlet mě začíná přicházet draho," zabědoval, ale nečekaně poslušně se sklonil a začal trhat fialové kvítky. Danielle to překvapilo, měla za to, že ji určitě nějak zlomyslně odmítne a už se chtěla v duchu pokárat, že si tak snadno naběhla na smeč.

"Proč se na mě tak díváte? Myslela jste si, že opustím dámu v nouzi?" odhalil její postranní pohledy.

"Vskutku. Vyslovila jsem tu nabídku se stejným přesvědčením neúspěchu jako vy, když jste tehdy na plese požádal moji matku o tanec," zamumlala se vzdorovitým ruměncem na tváři.

Uchechtl se. "Vidíte, jak se nám to oběma vymstilo. Já nakonec místo vaší matky tančil s vámi a vy…"

Zarazila se ve svých pohybech a pohlédla na něj. "A já?"

Věnoval jí jeden ze svých posměšných úsměvů. "A vy mi za má příkoří asi budete muset darovat část své kytice, to je jediná spravedlivá cena, nemyslíte?" zeptal se vyzývavě.

Danielle znovu zčervenala. "Držíte v ruce celou náruč levandule. Prostě si nechte, co jste sám natrhal," upozornila ho poněkud zmateně.

"A jaké je v tom potom kouzlo?" zděsil se hraně Kai. "Já vám dám svoji kytici a vy mně tu vaši, spravedlivé, ne?" blýsknul se na ni úsměvem.

Danielle se nešťastně ohlédla po vzdalující se skupince vedené Estellou a Sebastienem. Přísahala by, že i na tu dálku vidí, jak je maminka propaluje pohledem, a nešťastně si povzdychla.

"Na tohle nemáme čas, pane Silverwolfe, všichni už odcházejí."

"Správně, musíme jednat rychle!" chytil se jejích slov a rychle ze zápěstí odvazoval kožený provázek, které na něm pozorovala při večeři na Sebastienovu počest.

"Co to děláte?" podivila se, nejistá, jestli se má jeho počínání smát, nebo si nad ním zoufat.

"Přece vám svoji kytici nedám nesvázanou," odvětil samozřejmě a rychle svým náramkem ovazoval levandulové stonky.

"Ach, vy jste příšerný!" ulevila si Danielle.

"Nechci být nezdvořilý, Madam, ale zdá se mi, že vévodkyně Karolína se po nás už začíná dívat," upozornil ji s úsměvem. Jak rychle by se ten samolibý úsměšek smazal, kdyby věděl, co všechno se za tou nevinnou větou skrývá. Danielle s sebou škubla a nic si nepřála víc, než si celou záležitost co nejrychleji odbýt a rychle se vrátit k mamince. Překotně zašmátrala ve vlasech po své taftové stužce, aby jeho počínání napodobila, s vědomím, že s tím tvrdohlavcem stejně nic nezmůže.

"Ach, Vaše Císařská Výsosti," napodobil její tón, "ještě chvíli a já si snad budu myslet, že mě nemáte ráda," pronesl s dramatickým zděšením. Danielle se nechtěla zasmát, ale nedokázala si pomoct.

"Příšerný," zopakovala už o něco laskavěji, když si své kytice vyměnili. "Jste už konečně spokojený?"

Krátce mezi palcem a ukazováčkem podržel její světle modrou stuhu. "Dokonale, Madam."

"Výborně, protože se už vážně musíme vrátit," uťala ho Danielle a bez varování vyrazila zpět za vzdalující se skupinkou, která na ně očividně už přestala čekat a mířila právě k malému konvoji kočárů.

S tlumeným smíchem ji dohnal a chvíli kráčel po jejím boku, ale rychle se od ní odpojil, když se přiblížili natolik, aby rozeznali výraz maminky - tomu nedokázal čelit ani Kai Silverwolf.

"Co to vyvádíš?" zasyčela ztišeným hlasem a sevřela její zápěstí tak bolestivě, až jí před očima naskočily mžitky.

"Šla jsem si natrhat květiny, dovolila jste mi to," vyjekla překvapeně.

"A ty místo aby sis rychle utrhla pár květů a hned se zase vrátila ke mně utekla bůhvíjak daleko!" osočila ji bez zaváhání.

"Neutekla!" bránila se Danielle šokovaně.

"A když jsem za tebou poslala toho míšence, ještě jsi s ním navrch koketovala! Na co si hraješ? Na obyčejnou flundru z ulice?" soptila polohlasem, zatímco o pár kroků dál se nic netušící Mathieu uvolněně bavil se správcem místního areálu.

"Já s ním nekoketovala," protestovala Danielle téměř plačky.

"Ano? A čím je svázaná ta kytice, kterou drží v ruce, řekni, čím?" syčela její matka a zesílila stisk na její ruce. Danielle zalapala po dechu.

"Maminko, prosím vás, to bolí," zašeptala a rychle kytici ve své ruce přechytila tak, aby prsty skryla Kaiův náramek.

"Řekni, čím je svázaná jeho kytice?"

"Mojí stužkou," vydechla poraženecky.

"Tvojí stužkou," přikývla maminka a konečně ji pustila. Danielle polykala slzy a mnula si zarudlé zápěstí. "Jsi odporná flundra, nic víc. Jaké štěstí, že se toho nedožil tvůj otec."

Danielle šokovaně vytřeštila oči a na několik mučivých vteřin se nezmohla na slovo. Maminka otcovo jméno nezmínila už celé roky, opravdu se musela provinit…

"Omlouvám se, maminko," zašpitala plačky.