Notre Dame de Paris, symbol pro Francii v mnoha ohledech, včetně toho muzikálového

(© Alessandro Dobici)

Předpokládám, že první myšlenka, která se teď nabízí je: "jasně, teď, když každý mluví o vyhoření Notre Dame, budeš psát o Notre Dame", a já se musím přiznat, že sledování toho požáru, který mi zlomil srdce, mě opravdu popostrčilo k tomu konečně se na tento muzikál podívat. Když o něm v roce 2011 (!!!) Bára napsala článek, moje reakce byla, že si to dávám na seznam a určitě se na to podívám a je smutné, že ve výsledku mi trvalo osm let to reálně udělat, ale já se k tomu prostě potřebovala postupně propracovat a věřím, že NDdP mi do života vstoupilo přesně tehdy, kdy mělo.

---

NDdP je muzikál z pera Riccarda Coccianteho (skloňování?) a Luca Plamondona a podle anglické Wikipedie toto dílo ve Francii oživilo skomírající zájem o muzikálové divadlo, což je velice zajímavé tvrzení, protože v současné chvíli, o nějakých dvacet let později, se muzikál ve Francii opět ocitl ve stejně bídném postavení, a originální francouzské produkce už přežívají jen díky tour produkcím po Asii, kde se stále těší velké oblibě. Doufám, že francouzský muzikál znovu dostane nějaký závan čerstvého vzduchu, který žánr zachrání a znovu zpopularizuje, ale to už ukáže jen čas.

Jestli tu nejste poprvé, jistě víte, že můj první francouzský muzikál byl Mozart L'Opera Rock, a rovněž jistě víte, že to bylo setkání osudové. Ve svém prvním článku jsem MOR nazvala muzikálem v hollywoodském stylu, protože mě šokoval ten drasticky odlišný formát od všeho, co jsem doposud znala: stadion na místo divadla, jeviště o velikosti, o kterém by si klasický divadelní dům mohl nechat jen zdát, neuvěřitelné množství tanečníků na scéně, a tudíž grandiózní davové scény (obsazení o rozsahu šedesáti lidí normou!!!), na muzikálové standarty netradiční hudba a netradiční hlasy, a tak dále a tak dále, mohla bych pokračovat.

Přemýšlela jsem, kde tohle neobvyklé pojetí vzniklo, teď už vím, že Mozartovi a dalším francouzským muzikálům vyšlapalo cestičku právě NDdP, dílo ve své době skutečně přelomové.

Je proto zajímavé, jak si tak specificky pojaté dílo hledá život v zahraničí. Rozhodneme-li se z hlediska tradice za nejvyšší muzikálovou metu označit Broadway a West End, pak NDdP uspělo, protože na West End skutečně proniklo.

Rozhodneme-li se hledáček rozšířit o méně tradiční, ale o to dynamičtější scény, musíme ještě zákonitě přidat i Hamburk, respektive Německo + Rakousko celkově, ale tam se NDdP uvést nepodařilo. A rozšíříme-li hledáček ještě víc, objevíme dva velmi hladové trhy s obrovskou poptávkou: Korej a Rusko, a tam je NDdP obrovský trhák, větší než ve své domovině, což je pozoruhodný paradox, ale rozhodně nikterak překvapující, protože velký odsun muzikálů do těchto končin je dlouho trvající trend. Korej je tak vděčný trh, že se tam dokonce daří dostávat i české muzikály a považme, to o něčem vypovídá, protože ČR z hlediska muzikálového divadla není zvlášť významná země (ač samozřejmě existují výjimky potvrzující pravidlo).

A proč to tu tak rozebírám? Zaujaly mě různící se reakce na toto dílo. Na jednu stranu se mu nepodařilo "dobít" nejtradičnější, nejviditelnější scény, na druhou stranu se stalo hitem v mnoha zemích, kde bylo uvedeno: v Belgii, Kanadě, Číně, Francii, Itálii, Japonsku, Libanonu, Lucembursku, Polsku, Singapuru, Jižní Koreji, Španělsku, Švýcarsku, Taiwanu a Rusku, upravená a zkrácená inscenace dokonce běžela i v Las Vegas.

Můžete proti předcházejícímu odstavci argumentovat prostým: "sama jsi říkala, že se dílo dostalo na West End, to ti nestačí?".

Jenomže uvedení na West Endu bylo…inu, komplikované. Dílo bylo velmi špatně přeloženo, což byla první rána. Kritici nevěděli, jak si muzikál zaškatulkovat, "co si s ním počít", a recenze byly zničující, což byla druhá rána. Původní obsazení přivezené z Francie se rychle začalo otáčet, když se producenti přeobsazováním pokoušeli zachránit katastrofu, tak se však ukázala jako nezvratná, a londýnské uvedení nakonec dopadlo neslavně.

(© Alessandro Dobici)

Ta bezradnost nad neschopností si muzikál začlenit do pohodlné škatulky, způsob, jakým ve West Endu vyčníval, krásně shrnuje kritika z Daily Mail: "koncert s tancem, světelnými efekty a kupou francouzských zpěváků pohazujících vlasy v přehlídce hrubě znějících hlasů" (Coveney, Michael (24. 5. 2000). "For Quasimodo, there is nothing like this Dame)

Au.

Když se producent Michael White kritikám pokoušel bránit, řekl: "Toto není muzikál, ale rocková show se silným příběhem," (Encyclopedia of popular music (online ed.). Oxford University Press. 2006. ISBN 9780195313734.) což mě zaujalo ještě víc, protože "rocková show se silným příběhem" není způsob, jakým bych NDdP osobně popsala, a obecně mě taková slova z úst producenta trochu překvapují. Je možné, že Londýn prostě na muzikál tohoto typu v té době (rok 2000) jednoduše nebyl připravený a ani sami jeho producenti nevěděli, jak jeho propagaci uchopit?

Tato otázka se nabízí i proto, že když se muzikál v roce 2018 v rámci své (dosud stále trvající) tour na dva týdny vrátil do Londýna, dočkal se značně vřelejšího přivítání jak ze stran kritiků, tak diváků. Zajímavý pohled na tuto otázku mohl přinést Daniel Lavoie, představitel Frolla, který jako jediný svoji roli zahrál při prvním londýnském uvedení v roce 2000, tak i tom druhém o osmnáct let později.

Vyjádřil se o situaci takto: "Tehdy tomu nerozuměli. Byli zvyklí na určitý styl muzikálu a tohle bylo něco odlišného. Teď už si ale lidé zvykli a muzikál mezitím o nic nezestárl. Vypadá skvěle, je plný energie a je krásný." (Matthew Hemley (8. 11. 2018) "Notre Dame de Paris star: Critics killed us last time we ran in London", thestage.co.uk)

Osobně s jeho názorem souhlasím: muzikály jako Hamilton, Nathasha & Pierre & The Great Comet of 1812 nebo Hadestown tak drasticky změnily pohled na muzikály i v tak tradičních baštách jako je Broadway a West End, že Notre Dame de Paris už dávno není "ta nezařaditelná show, co nezapadá".

Opravdu to nutí k zamyšlení, jak výrazně napřed francouzská muzikálové scéna svého času byla, a jak je její současná stagnace pro žánr velkou ztrátou. Ale tak kdo ví, třeba se ve Francii objeví další zlom, co vody znovu zčeří, jako do kdysi udělalo NDdP.

Co se děje muzikálu týče, myslím, že je jen málo lidí, co by tuto klasiku z pera Victora Huga neznalo, no na druhou stranu menší osvěžení maturitního čtení asi taky nezaškodí.

Muzikál se točí okolo tří mužů a jedné ženy. Tou ženou je Esmeralda, pouliční tanečnice, která zahoří naivní láskou k Phoebovi, krásnému rytíři, který je ale bohužel krásný jenom zvenčí. Phoebus je už zasnoubený s Fleur-de-lys (Lilií), i přesto Esmeraldu svede, protože ji hodlá využít jako rozptýlení na jednu noc.

Potom je tu arcibiskup Frollo, muž, který po Esmeraldě toužit nesmí, no o to víc je jeho chtíč zničující pro ně oba.

A nakonec je tu hrbáč Quasimodo, který Esmeraldu jako jediný miluje upřímně, ale jeho životní tragédií je jeho znetvoření, pro které ho všichni zavrhli. Všichni kromě Frolla, který ho jako dítě zachránil a Quasimodo ho podle vlastních slov miluje oddanou láskou psa ke svému pánovi, což velmi trefně shrnuje dynamiku jejich vztahu. Frollo Quasimodovi přikáže, aby Esmeraldu unesl, nicméně ji před tímto osudem zachrání Phoebus a Quasi je zatčený a odsouzený na pranýř.

Je to právě Esmeralda, která se nad ním jako jediná slituje a podá mu vodu. Právě v tomto okamžiku si můžeme vychutnat asi nejkrásnější píseň muzikálu, "Belle", kde Frollo, Quasi a Phoebus reflektují o svých pocitech vůči Esmeraldě, kdy z pochmurného textu, ve kterém o Esmeraldě mluví spíš jako o kusu masa než jako o člověku, jasně vyplývá, že její osud je odsouzený k nevyhnutelné zkáze.

Esmeralda později souhlasí se schůzkou s Phoebem, naivně věřící, že ji miluje stejně upřímně jako ona jeho. Jejich schůzku ale tajně sleduje Frollo, který posedlý svou zvrácenou touhou Esmeraldu pronásleduje, a Phoeba v nestřeženém okamžiku bodne do zad, aby z jeho zločinu následně byla obviněná Esmeralda.

Esmeralda je uvězněná a Frollo jí dá hrozivé ultimátum: buď mu bude na jednu noc povolná, nebo ji nechá za zločin, který nespáchala oběsit, a Esmeralda si raději zvolí smrt. Z vězení ji osvobodí Quasimodo a Clopin (Esmeraldin "opatrovník", který se jí ujal po smrti obou jejích rodičů) a Quasimodo ji schová v Notre Dame, kde ji, jak doufá, bude chránit právo azylu. Frollo ale coby arcibiskup dá armádě svolení, aby do chrámu vtrhli a právo azylu porušili, a Esmeralda tak svému tragickému osudu na šibenici přece jen neunikne.

Když se to Quasimodo dozví, ze vzteku Frolla svrhne z katedrály a muzikál končí jeho truchlením nad mrtvou Esmeraldou.

Díky nesmrtelné knize Victora Huga měli tvůrci muzikálu velmi dobrou předlohu, se kterou dílo tvořili, i přesto však musím v závěru smeknout za fascinující, komplexní postavy, za to, jak se tvůrci nebáli pohrát si s "šedou zónou", kde nikdo není tak úplně dobrý nebo špatný. Muzikál se často shazuje jako žánr, který příliš přikrášluje a zjednodušuje, ale NDdP prokazuje, že je tomu přesně naopak.

Na úplný závěr přidávám ještě dvě videa: obě jsou zmiňovaná píseň Belle, kterou jsem opěvovala jako svoji nejoblíbenější. První je z roku 1998 s originálním obsazením, druhá z roku 2018 se současným tour obsazení. Pro mě je strašně zajímavé sledovat, že ačkoliv muzikál zůstává v podstatě stejný, v detailech se i přesto mění. Nehledě na fakt, že v obou produkcích v roli Frolla vystupuje Daniel Lavoie, což je úžasné, protože jak často se stává, aby měl divák možnost porovnat si vývoj herce v roli s tak velkým časovým odstupem? Nehledě na fakt, že on je prostě skvělý.

(None, Lotte vyzdvihuje záporáka, to je ale novinka, to tu ještě nikdy nebylo. :O :O :D).