Náhradnice - 3. kapitola: Alexej

Omlouvám se za tu šílenou nepravidelnost s mým blogováním, ale můžu říct jen tolik, že tohle je šílené životní období...heh. :)

Před deseti lety a deseti kilogramy Alexej míval ježdění na koni rád. Teď se jen nešťastně kolébal na ještě nešťastnější klisně a útrpně počítal metry k palácové bráně, kde sebe i koně konečně osvobodí z mizérie. Přímo před ním jela princezna Danielle, mladší sestra císařovny regentky, které se na hrudi houpal margaretský řád narychlo udělený poté, co si palác s hrůzou uvědomil, že je teď vlastně nástupnicí trůnu…byly ty chaotické časy. Princezna Danielle byla pošetilé plaché dítě, takže ji raději ani neupozorňoval, že podle protokolu by řád měla nosit pouze k formálním reprezentativním událostem, do nichž se projížďka v parku ani omylem nepočítala.

Úplně v čele jela císařovna regentka, která byla příčinou náhlého přelidnění Alexanderova parku, neboť dnešek byl pro dychtivé twighburgské obyvatele první příležitostí, kdy mohli na vlastní oči spatřit svoji novou císařovnu regentku.

Oděná do temně růžového jezdeckého oblečení s kloboučkem podle poslední módy v jejich malém průvodu přímo zářila, a Alexej nepochyboval, že růžová bude hitem letošní sezony. Sluneční paprsky se efektivně odrážely v jejích blonďatých vlasech, když pohodila hlavou a zasmála se čemusi, co jí řekl Mathieu, jedoucí po jejím boku, který si tohle představení neužíval o nic víc než Alexej, ale na rozdíl od něj to alespoň dovedl předstírat.

---

Znovu vzdychl a toužebně pohlédl ke stále tak vzdáleným palácovým branám, které se zdánlivě vůbec nepřibližovaly.

Otočil hlavu, když k němu bez varování náhle přijel princ dánský.

"Vaše Královská Výsosti," pozdravil a sklonil hlavu.

"Pane ministerský předsedo, jaký hezký den, pravda?" začal princ Sebastien nenuceně.

Alexej měl podezření, že počasí nebylo tím důvodem, proč za ním Sebastien přijel, ale rozhodl se hrát hlupáka, protože tak už se zkrátka se členy nejvyšší rodiny mluvit muselo.

"Snad je to dobré znamení pro první uvedení Jejího Veličenstva císařovny regentky do společnosti," prohodil stejně neurčitým tónem.

"Poněkud netradiční první uvedení - na koňském hřbetu," uchechtl se princ a Alexej smířlivě pokrčil rameny.

"Nic na naší současné situaci není obvyklé," pronesl opatrně.

"Bezesporu," broukl Sebastien a zahleděl se na císařovnu regentku a Mathieua. "Víte, jak mi císařovna regentka říká? Té hloupé a nanejvýš dětinské přezdívce se už směje polovina paláce."

Alexej to samozřejmě věděl, ale znovu sáhl k osvědčenému partu hlupáka. "Já o ničem neslyšel, pane."

Sebastien na něj znovu pohlédl. "Hamlet. Říká mi Hamlet. Jak originální, haha," dodal otráveně a Alexej s vynaložením značného úsilí zachoval kamennou tvář.

"Ano, její větev rodiny je nechvalně proslulá jistou…lehkomyslností," pravil neochotně. Věděl, že by ji neměl by ji očerňovat, vždyť za prohřešky svého otce nebyla odpovědná, ale ke své škodě ho až příliš připomínala. Nehledě na fakt, že jí pořád nemohl zapomenout její rozmařilé, nanicovaté požadavky ohledně korunovace, a bezesné noci, které mu tím způsobila.

Princ Sebastien se odmlčel, snad si stejně jako Alexej uvědomil, že kráčí po příliš tenkém ledě a namísto toho zabodl pohled do Mathieuových zad.

"Kdo je vůbec ten muž, který jí pořád kráčí v patách jako lovecký pes? Prohodil jsem s ním pár slov na korunovačním plese, ale byl k uzoufání korektní a nečitelný. Slyšel jsem o něm už hodně, ale přesto mám pocit, že vlastně nic nevím…," nadhodil a upřel na něj pichlavý pohled.

"Po smrti regentčina otce, prince Edmunda, se ukázalo, že veškeré jeho písemnosti, jakožto i finance, jsou v zoufale chaotickém stavu a rodina byla v naléhavé tísni po tajemníkovi, někom, kdo by všechno dal do pořádku a postaral se o ovdovělou vévodkyni se dvěma dcerami - a tehdy do života budoucí císařovny regentky vstoupil pan Durand," odvětil Alexej po krátké úvaze. Mohl na jeho vágní otázku odpovědět hned několika způsoby, a pořád si nebyl jistý, kam tím vším dánský princ vůbec míří.

"A z tajemníka zapomenuté větve Perebellů se dostal až k trůnu. Impozantní," zkonstatoval Sebastien suše. "Jedno mě ale zmátlo: zjistil jsem si cosi o jeho politické minulosti a byl jsem překvapený, jak se jakýsi Francouz dostal do twighburského parlamentu?" otázal se konverzačním tónem.

Alexejovi na čele vyskočilo pár vrásek. "Pan Durand má francouzské i twighburgské občanství. Pokud se pamatuji dobře, jeho otec byl Francouz a matka Twighburčanka."

Sebastien se pousmál. "Je na něm všechno tak komplikované?"

Alexej pokrčil rameny. "To ponechám k vašemu posouzení, pane."

"Slyšel jsem, že se příští týden zúčastní plánované návštěvy Titairy, je to tak?" pokračoval princ a Alexej se nepatrně napřímil, protože tušil, že se konečně dostávají k pointě jejich rozhovoru.

"Jste dobře informován, pane," souhlasil.

"Nabyl jsem dojmu, že by bylo vhodnější, kdybych místo něj jel já," pokračoval princ Sebastien bez obalu a Alexej povytáhl obočí. "Abych demonstroval, že dánsko-twighburgská aliance stále trvá, a projevil svoji plnou podporu císařovně regentce."

Alexej zamrkal a rozvažoval, o co mu tím vším jde.

"Hovořím za celou twighburgsko-titairijskou vládu, když říkám, jak velice si naše země vašich slov váží," začal se stejnou pompou, s jakou na něj Sebastien vychrlil svůj požadavek, "ale vláda je s panovnicí ve shodě, když zastává názor, že byste měl zůstat v sídelním městě po boku Jejího Veličenstva císařovny Lyricy. Nechceme, aby se začalo říkat, že stav císařovny je natolik beznadějný, že jste ji opustil, nedej Bože snad, aby se rozšířily zprávy, že císařovna regentka nahradila její místo a stala se vaší novou snoubenkou," odvětil opatrně. Tak dánskému princi se začalo stýskat po reprezentativních povinnostech, jásajících davech a pozlátku? Možná si byli s císařovnou regentkou podobnější, než tušil.

Princ Sebastien s jeho odpovědí očividně nebyl spokojený, ale s neurčitým výrazem trhl rameny.

"Samozřejmě. Jde mi jen o blaho Twighburgu," pronesl a zbytek jízdy se nesl v poněkud tíživém tichu.

Jakkoliv to bylo neuvěřitelné, vlivem tohoto podivného rozhovoru se Alexejova úleva když konečně slézal ze svého koně, dokázala ještě zvětšit. Zašmátral v kapse, utřel si kapesníkem čelo a děkoval Bohu, že už zase stojí oběma nohama na pevné zemi. Vytáhl své kapesní hodinky s rytinou, které dostal od své ženy ke dvacátému výročí svatby, a přímou čarou se vydal na naplánovaný čaj s císařovnou regentkou.

Když vstupoval do dobře známého salonu s rudými závěsy a křišťálovým lustrem dovezeným z Čech, bylo mu podivně těžko. Pořád se mu nechtělo věřit, že tam na něj místo císařovny Lyricy čekalo to nevyzpytatelné stvoření, kterému teď v rukou spočíval osud dvou národů.

Poklonil se a políbil jí ruku ozdobenou prstenem, který svého času nosila císařovna Margaret. Povídaly se o něm podivné věci, mimo jiné, že ho dostala přímo od ďábla. Ale tuhle nešťastnou situaci s regentstvím by nevymyslel snad ani sám rohatý. Vyměnil si strohé kývnutí hlavy s Mathieuem, který jako obvykle stál po jejím boku, a opět pohlédl na císařovnu regentku.

"Vaše Císařské Veličenstvo," pozdravil uctivě.

"Pane ministerský předsedo, posaďte se," prohodila s drobným úsměškem a všichni tři se usadili do křesel s rudým čalouněním ladícím k závěsům.

Císařovna se natáhla a uchopila drobný zvonek, kterým přivolala sloužící, která jim začala rozlévat čaj. Císařovna Lyrica se tohoto úkonu obvykle vždycky chopila sama, ale to zřejmě byly časy, kdy panovníci nepovažovali nalití čaje svému ministerskému předsedovi za něco pod svoji úroveň.

"Předpokládám, že itinerář mé cesty do Titairy je už hotový?" otázala se císařovna, když převzala svůj šálek.

"Ovšem, Madam. Má kancelář bude s panem Durandem v nejbližších hodinách ve spojení. Ale stěžejní body programu jsou každoročně víceméně neměnné - položení věnce v hrobce císařovny Margaret, slavnostní odjezd do Titairy, ples v Opálovém hradě, proslov na náměstí Odboje," rozhovořil se Alexej, upil svého čaje a nakrčil nos. S mlékem ho neměl rád. "Otevřete také první nezávislou titairijskou univerzitu a je tam i nějaká charitativní činnost, přirozeně."

Císařovna regentka se zatvářila otráveně a Alexej se musel přemáhat, aby jí tu grimasu neoplatil.

Pořád lepší, utěšoval se, než kdyby se dožadovala, aby byla oficiálně korunovaná i v Titairy, to už by byla organizační noční můra. Tohle je ještě dobré, snesitelné. Každopádně myšlenka, že velké oslavy výročí založení dualistické monarchie připadnou na potomka muže, který proti dualismu od začátku ostře vystupoval, byla podivně ironická a zanechávala mu v ústech nepříjemnou pachuť. Osud s lidmi občas sehrává tak nepěknou frašku!

Ponořen do nepříjemných myšlenek se císařovně regentce naposledy uklonil a opustil v doprovodu Mathieua dusný salon.

"Vím, že nejsi nadšený, že výročí dualismu vyšlo právě na období regentství, ale i ty musíš uznat, že ji davy milují," pronesl Mathieu tlumeně, když byli v dostatečné vzdálenosti od dvou lokajů, střežících dveře císařovnina salonu.

"A ona přízeň a pozornost davů stejnou měrou miluje nazpět," zkonstatoval Alexej suše. Byla to kombinace, kterou považoval za nebezpečnou, ale nemělo cenu před Mathieuem něco říkat, jen by ji zase slepě bránil. "Ale budiž, uznávám ti to. Její popularita se nám teď bude hodit, zvlášť když přijde na tvrdohlavé Titaiřany" pronesl nakonec smířlivě, protože neměl energii se s Mathieuem pouštět do pří. Zatracený chlap, celý život měl nutkavou potřebu mít za všech okolností poslední slovo. Ať si lidé říkají, co chtějí, akademici jsou mnohem horší než politici.

Mathieu zřejmě vycítil jeho touhu po zachování neutrální konverzace a zbytek jejich rozhovoru zůstal v bezpečné rovině fádních témat.

Alexej by si mohl gratulovat k relativně mírumilovnému průběhu stresujícího dne, kdy museli najít nevinnou záminku, jak císařovnu regentku ukázat co nejvíce lidem, jako kdyby byla nějaký cvičený poník, kterému se takové předvádění vlastně velice líbí, ale to by toho štěstí na jednoho člověka bylo asi moc.

Pohled na svého běžícího a funícího prvního náměstka ho z jeho euforie rychle vyléčil. Bylo jen málo věcí, které by Roberta Levertona donutily k běhu, a každá jedna z nich znamenala pohromu.

Nebohý rudý Robert se ani nezmohl na pozdrav, jen před zmateného Alexeje napřáhl ruku s obálkou. Mathieu na obálku krátce pohlédl a když spatřil, čí pečetí byla opatřená, nepatrně vytřeštil oči a vyměnil si s Alexejem výmluvný pohled.

"Mám požádat, aby nás císařovna ještě jednou přijala?" zeptal se bez zaváhání.

Alexej ho napřaženou rukou zadržel a rozhodl se nejprve spěšný dopis přečíst, než se pustí do předčasných soudů. S nepříjemným pocitem v žaludku pečeť rozlomil a spěšně očima přejel narychlo načmárané řádky.

"Císařovna není mrtvá," vydechl a pocítil takovou úlevu, až se mu málem zatočila hlava, "lékaři se ale obávají otoku mozku a žádají, aby císařovna regentka schválila operativní zákrok."

"Samozřejmě," přitakal Mathieu a otočil se zpět ke dveřím do císařovnina salonu, ale po pár krocích se zase ohlédl. "Jaká je přibližná úspěšnost operace tohoto druhu?"

Alexej se ztuha pousmál. "Asi padesát na padesát."