Náhradnice - 4. kapitola: Estella

Estella v zrcadle naposledy zkontrolovala svůj odraz a zhluboka se nadechla.

"Naprosto bez chybičky, ani jeden vlásek rozcuchaný, ani jeden záhyb pomačkaný, šperky dokonale sladěné," okomentovala její počínání s drobným náznakem ironie Natálie. Nikdy ji nešetřila, a to ani teď, když se z ní stala císařovna. Docela to na ni dělalo dojem.

Potřásla hlavou a ustoupila od velkého zrcadla, které si do pokoje nechala donést z bývalé ložnice císařovny Emmy, Mercedesiny matky. Zaslechla, že se nad tím někteří pohoršovali, ale ona nechápala, o co jim šlo. Žádná drzost ani neúcta v tom nebyla, prostě se jí líbilo jedno hloupé zrcadlo po bývalé císařovně, na které jako císařovna stávající měla plný nárok. Stavění Mercedes a její matky na piedestal začínalo být strašně rychle otravné.

---

"Já vím," broukla, "už to přeháním. Jdu položit věnec k Mercedesině hrobce, není to, jako kdybych se jí potřebovala zavděčit. Velká zachránkyně národa je mrtvá, protože byla konec konců jenom člověk, jako my všichni," ani nevěděla, proč se tak rozpovídala. Vždycky z Mercedes byla nervózní, ale dávala si pozor, aby to na ní nebylo znát, zvlášť potom, co byla kvůli otci ještě jako dítě vypuzená od dvora.

"Stačí jenom nasadit důstojně pokorný výraz a položit jeden věnec. Lidé vám budou zobat z ruky, stejně jako při té projížďce v parku," opáčila Natálie klidně, zatímco si natahovala rukavičky.

"Dej si pozor, ať tě takhle neuslyší mluvit Petrov, nebo se mu čelo orosí tak, že na to nebude stačit celá palácová prádelna," rozesmála se Estella, zavěsila se do své nejvěrnější dvorní dámy a společně se vydaly do velké schodišťové haly, kde na ně měl čekat ministerský předseda.

Po cestě se střetly s Mathieuem, který stejným směrem doprovázel matku a Danielle. Estella je přelétla pohledem, zapomněla pozdravit, a vyměnila si pohled s Natálií.

"Pro všechno svaté Danielle, první týdny jsem ještě byla tolerantní, protože jsi vypadala jako nadšené štěňátko, co dostalo kost, ale," protočila oči a zamávala rukou k margaretskému řádu, který Danielle od chvíle, co ho obdržela, už nesundávala, "někdo by ti už vážně měl vysvětlit, jak směšně vypadáš. Ten řád máš nosit k formálním událostem, banketům, plesům, státním večeřím, ale víš, co děláš tím, že ho nosíš každý den? Tak zaprvé tím prestiž tohoto významného ocenění snižuješ, a za druhé se ti za zády všichni smějí. Běž si to sundat a nastuduj si protokol, když už žiješ u dvora," upřela na mladší sestru tvrdý pohled a ignorovala slzy, které se jí nahrnuly do očí. Byla tak strašně přecitlivělá, jednou vypukla v pláč jenom proto, že ji na plese někdo poprvé vyzval k tanci, a Estella se ještě nikdy v životě tolik nestyděla. Už v dětství došla k závěru, že jí bůh mladší sestru do cesty seslal jen proto, aby ji nekonečně zkoušel.

Mathieu se v jejím periferním zraku zavrtěl a ona cítila, že ji propaluje zrovna takovým vyčítavým pohledem, který sama směřovala své sestře.

"Nech ji, ať si nosí co chce, kdy chce," vyštěkla nezvykle tvrdě matka, "snížit prestiž margaretského řádu je prakticky nemožné, protože v takovém případě by lidé museli uznat, že to nebyla žádná světice. Taky bys mohla přiznat, že pravý důvod, proč se na něj nechceš dívat, je její podobizna. Hádám, že je těžké kráčet v jejích šlépějích, ale není nutné si to vybíjet na mladší sestře."

Estelle povytáhla obočí. Pravda, netěšilo ji být neustále ze všech stran obklopená portréty své dokonalé tety, ale to s tím mělo stěží co společného. Ale každá záminka, proč obhajovat svoji Danielku, byla pro matku dobrá záminka. Ale dnes nemusela ustupovat. To ji dodalo na elánu a s úsměvem zdvihla bradu.

"Ne, Danielle si nemůže nosit co chce, kdy chce. Teď je nástupnicí mého trůnu a nebude ze sebe, a tudíž i z koruny, dělat terč posměšků. Řekla jsem, že si to sundá, tak si to sundá," sladce se usmála a přešla k nim o krok blíž. "Hned. Natálie jí s tím pomůže, jestli toho sama není schopná," kývla bradou a Natálie s nečitelným výrazem přešla blíž a sňala Danielle, které se už nepokrytě kutálely slzy z očí, řád z hrudi.

Estella tušila, že kdyby pohledy mohly zabíjet, nejspíš by tu už nestála, ale poprvé v životě se ocitla v pozici, kdy proti ní nikdo nic nezmohl, a nehodlala ustupovat, zvlášť když měla pravdu. Matka Daniellu popadla za ruku a odvlekla ji pryč a Natálie konečně odhodila svoji nic neříkající masku a tiše se uchechtla, čímž si i ona od Mathieua vysloužila jeden nesouhlasný pohled.

"Slečno Volkovova," oslovil ji odtažitým formálním tónem, "byla byste tak laskavá a šla napřed? Pana ministerského předsedu v jeho čekání jistě potěší společnost."

Natálie povytáhla jeden koutek v úšklebku, ale nic neřekla, jen přikývla a tiše se vytratila.

Estella s trochu vzpurným výrazem stočila pohled k Mathieuovi. "Neřekla jsem nic, co by nebyla pravda. Dělala ze sebe šaška."

Mathieu se zatvářil, jako kdyby kousl do citronu. "Nepopírám, že bylo načase, aby princeznu Danielle někdo upozornil na její drobný protokolární prohřešek, ale forma vašeho sdělení mohla být dozajisté jiná, Estello."

"Tady ani tak nešlo o Daniellu, jako o moji matku, která jí nechá všechno projít a před vším ji slepě chrání," opáčila Estella otráveně.

"A je moudré zatahovat korunu do rodinných záležitostí?" zeptal se Mathieu s povytaženým obočím.

"Ale koruna jsem já. Jsem císařovna - to nejde jen tak podle libosti vypnou a zapnout, abych sestřičce náhodou nepošramotila už tak pocuchané nervy," odsekla Estella.

Mathieu sklopil pohled a vystavil tak na odiv své dlouhé řasy. "Já bych si jen přál…," začal nezvykle tiše, ale potom zavrtěl hlavou, znovu k ní zdvihl zrak a větu začal jinak. "Tohle není natrvalo, víte o tom, že ano? Císařovna Lyrica se sice ani po své riskantní operaci neprobudila, ale otok mozku zmizel, a to je v tuto chvíli to hlavní. Chci tím říct, že až tohle skončí, miska vah se znovu převáží ve prospěch vaší matky, a na to byste neměla zapomínat."

Estella naklonila hlavu na stranu a poprvé se upřímně usmála. "Ale to přece nemusí být ten případ."

Mathieu se poplašeně narovnal a ona ho napřaženou rukou zarazila. "Nemám tím na mysli, že plánuji zůstat císařovnou, chci tím říct, že teď, když jí ještě stále jsem, se můžu zabezpečit, abych už v budoucnu nemusela záviset na jejích penězích."

Mathieu se zatvářil prosebně. "Nedělejte to. Nepoužívejte korunu k vlastnímu obohacení. Pomineme-li, jak je to samo o sobě nemorální, musím vás varovat, že se takové počínání panovníkům ošklivě nevyplácí, jen nahlédněte do vlastní historie - zkáza samostatné monarchie v Titairy leží na bedrech nezodpovědného muže, který zemi svými zištnými úmysly přivedl k bankrotu."

Estella se uchechtla. "A vy se domníváte, že twighbursko-titairijské císařství hodlám zruinovat? Nepřeháníte trochu?"

"Jakkoliv mě to rmoutí říct, vám se odpustí mnohem méně, než co se tak dlouho odpouštělo v Titairy. Jste mladá žena, regentka…stačí málo, a budou vás po shakespearovsku nazývat jako she-wolf," odpověděl opatrně.

"Vím, co se mi snažíte říct, ale já nejsem žádná panovnice. Ne doopravdy. Jsem jen loutka, kterou napospas vhodili do světel reflektorů. A až je zase zhasnou, musím se o sebe postarat. Uvědomujete si, že budu prvním člověkem v historii, který trůn opustí živý?"

Mathieu se nadechoval k odpovědi, ale Estella zavrtěla hlavou. "Musíme už jít, monsieur, pan ministerský předseda čeká a přijít pozdě k hrobu mé tety by bylo výsostně nezdvořilé," uťala ho a on poslechl. Musel poslechnout, všichni teď museli. Pořád to bylo tak zvláštní…

Ve schodišťovém sále už čekala rozzuřená matka, ubrečená Danielle, znuděná Natálie a Petrov, který právě ostentativně schovával kapesní hodinky. No tak přišla o pár minut později, co na tom. Na panovníky se vždycky muselo čekat, to je úplně normální. Rozhodla se, že se za své zpoždění nebude omlouvat.

"Přeji krásný den, pane ministerský předsedo," pronesla energicky a napřáhla ruku.

Petrovovi zacukalo v obličeji, když se skláněl, aby ji s poklonou políbil.

"Vaše Císařské Veličenstvo," pozdravil.

"Domnívám se, že je nejvyšší čas, abychom vyjeli k císařské hrobce, pravda? Věřím, že věnec a kytice jsou připraveny?"

Petrov přikývl. "Zajisté, Madam."

Vypadal ukřivděně nad přeskočením zdvořilostních frází, ale to ji nepřekvapovalo. Ten muž byl tak zoufale staromódní a usedlý - urazilo ho, když v rozhovoru přešla přímo k věci, urazilo ho, když zavolala sloužící, aby nalili čaj, namísto aby tak učinila sama, jako kdyby to snad byla její povinnost jenom proto, že to tak dělala Lyrica. Nanicovatý chlap, kdyby alespoň uměl lépe skrývat své pocity, nemusí ji mít rád, ale mohl by to umět slušně předstírat! Jak se někdo takový mohl vyšplhat na post ministerského předsedy?

Následována drobnou skupinkou lidí, ve které, jak se zdálo, už stihla za rekordně krátkou dobu všechny rozčílit, vyšla hlavním vchodem z paláce, kde na ni pod třemi schůdky čekal prostorný kočár opatřený císařským erbem, u kterého postával princ Sebastien.

"Vaše Císařské Veličenstvo," poklonil se a blýsknul na ni trochu přezíravým úsměvem.

"Vaše Královská Výsosti," oplatila mu. "Je od vás laskavé, že se účastníte této drobné piety pro moji obdivuhodnou tetu."

"Je mi ctí složit svoji poklonu této veliké ženě," odvětil zrovna tak formálně a Estella uvažovala, jestli je v jeho odpovědi taky tolik přetvářky, jako v té její.

Ohlédla se o zbytku jejich skupinky, která se už usazovala ve třech pro ně přistavených kočárech a s omluvným úsměvem se od něj odpojila, jelikož neměli cestovat společně.

První kočár v průvodu - ten největší a nejpřepychovější - patřil jí, Natálii a Petrovovi, v závěsu za nimi jeli matka, Danielle a princ Sebastien a úplně poslední jel Mathieu, pro nedostatek titulu ode všech izolovaný a sám. Bylo to otravné, nehodné jejího tajemníka, ale ani jako císařovna s tím nic moc nesvedla. I pro takové hlouposti jako pořadí kočárů existovalo pět stran protokolárních pravidel.

Teprve když se spolu s Natálií a Petrovem pohodlně usadili, prolomila poněkud napjaté ticho, které mezi nimi panovalo.

"Stav císařovny zůstává neměnný?" otázala se, když se se zaskřípáním drobného štěrku pod koly houpavě rozjeli.

"S potěšením mohu říci, že riziko otoku mozku bylo zažehnáno a císařovna se po riskantní operaci zotavuje velmi dobře, ale…," jeho drobné hnědé oči potemněly. Asi musel mít Lyricu vážně rád. Čím si to zasloužila?

"Neprobudila se," dořekla za něj. Ano, možná přežila operaci, nad jejímž výsledkem si ten nahoře nejspíš jen náhodně hodil mincí, ale to nejdůležitější se stejně nestalo. Pořád spala tím podivným, děsivým spánkem. Odmlčela se a zamyšleně se zahleděla z okénka. Míjeli právě palácové brány, za kterým na císařský průvod čekal zvědavý dav, muži mávající svršky svých hlav, ženy s květinami a děti s vlaječkami. Pohled jí na pár vteřin utkvěl na holčičce, která si k srdce horečně tisknula velký portrét Mercedes.

Roztáhla rty do širokého úsměvu a zamávala. Šumění davu se proměnilo v jásot. Opravdu stačilo tak málo.

Když dorazili na místo, atmosféra už byla značně komornější. Ostatně při kladení věnce na hrob jeden asi nemůže čekat nadšený skandující dav. Vzduchem omamně voněl bílý šeřík, twighburgská národní květina. Byl jí protknutý i věnec, který měla s Petrovem pokládat na Mercedesinu hrobku, zrovna tak voněl i z kytic, které v rukou svírali matka, Danielle a Sebastien.

Císařská hrobka, umístěná v Katedrále svatého Jakuba, Estelle vždycky zaručeně naháněla husí kůži. Nechodila sem zase tak často, bylo dost dobře možné, že naposledy tady byla ještě jako dítě, když spolu s otcem kladli květiny na hrobky jejího dědečka, slavného císaře Alberta, a strýčka, neslavného šíleného císaře Matthewa. Ať už byli oba jakkoliv uctívaní či nenávidění, nevyrovnalo se to odkazu zachránkyně národů, císařovně, kterou nikdo nečekal. Alespoň tohle jedno spolu měly společné.

Přešla blíž k okázale zdobené hrobce a společně s Petrovem na její střed umístili nákladný sněhobílý věnec s protkaný stužkou v twighburgských barvách. Oba se hluboce poklonili a udělali místo Danielle a matce, které vedle věnce z každé strany umístily své kytice. Úplně poslední k hrobce předstoupil Sebastien, položil svoji kytici pod jejich věnec a s decentní úklonou odstoupil. Estella si ani nedovedla představit, jak moc se její matce musela pieta pro Mercedes zajídat. Byla tou poslední, u koho by se nadála, že jí někdy bude skládat hold, ale císařský protokol byl v tomto ohledu nesmlouvavý. Ostatně rychlost, se kterou se matka zase vyklidila ven (a vláčela za sebou svoji věrnou loutku Danielle) mluvila za vše.

Po očku pohlédla na zřejmě dojatého Petrova, který se zdál být ztracený v myšlenkách, a atmosféra místa ji nedovolila ho popohnat.

Znovu stočila pohled k císařským hrobkám a strohost a opuštěnost Matthevova náhrobku jí přišla zvláštně líto. Ale kdo by chodil truchlit k hrobu šílence? Na něj by se Hamletova přezdívka hodila ještě lépe než na Sebastiena.

Když se očima vrátila nazpět k Mercedes, její pozornost upoutala nenápadná bílá růže, umístěná ve spodním rohu, u jejích nohou. Ohlédla se, aby se ujistila, že i Sebastien už odešel.

"Odkud se tady vzala ta růže?" zeptala se tlumeně.

Petrov sebou trhl, jako kdyby ho probudila ze snu, a zachmuřeně stočil pohled stejným směrem jako ona, náhle v rozpacích. Snad to romantické gesto nebylo jeho, napadlo ji pobaveně.

"Objevuje se tu každý rok v den výročí císařovnina úmrtí, ale obávám se, že žádné další podrobnosti neznám," odvětil vyhýbavě.

Estella pochybovačně povytáhla obočí. "Sem si přece nemůže nosit květiny jen tak někdo."

"Také nenosí. Jsou posílány do paláce a palácová správa je sem každý rok umisťuje v zastoupení," vysvětloval Petrov více než neochotně.

"Posílány odkud?" nenechala se Estella, kterou to kvůli jeho tajnůstkaření zajímalo čím dál víc.

Petrov svraštil obočí a zachmuřil se. "Snad z Vídně, myslím. Nevím o tom víc než vy, Madam. Císařovna Lyrica to povolila, a to je jediné, na čem záleží."

Estella se ušklíbla. Rozhodně o tom věděl mnohem víc než ona, jen byl tak otravně loajální a mlžil. Ale ať se snažil sebevíc, ona už svoje teorie měla. Každý v jejich rodině už slyšel jisté drby a ona je nyní mohla spatřit zhmotněné v plátcích jedné bílé růže.

Když ze zatuchlé hrobky konečně vyšla ven, čekala na ni už jen Natálie, všichni ostatní se odebrali na prohlídku katedrály, které se Estella neplánovala účastnit. Nenápadně se se svojí dvorní dámou vytratila a zamířily na soukromý hřbitov hned za katedrálou, kam se běžný nebožtík nedostal, neboť to bylo prestižní místo vyhrazené pro šlechtu a extrémně bohaté. Ani po smrti se s lidmi nezachází spravedlivě.

Kráčela volným krokem a zachovávala si neutrální výraz, ale v krku ji tlačil čím dál větší knedlík. Těsně před svým cílem Natálii naznačila, aby zůstala stát na místě a dopřála ji chvíli soukromí, a s bušícím srdcem po pár krocích stanula před hrobem svého staršího bratra.

Náhrobek vypadal ošuntělejší, než si ho pamatovala, ale nebylo se čemu divit. Pravidelně se sem chodilo jen za otcova života, potom už Francisův hrob zůstával opuštěný. Nebylo to správné, ale nic proti tomu nezmohla, po otcově smrti vládu nad jejím životem přebrala matka.

Měla by ten náhrobek nechat opravit, napadlo ji zahanbeně, teď už k tomu má prostředky. Proti tomu ani Mathieu nebude moci protestovat.

"Velice se omlouvám, že vás ruším v tak výsostně soukromé chvíli, ale napadlo mě, že byste svému bratrovi chtěla na hrob složit květinu. Jistě si ji zaslouží zrovna tak jako císařovna Margaret," ozvalo se za ní a se směsicí překvapení a podráždění se ohlédla po Sebastienovu hlasu.

"A vy nějakou květinu máte?" zeptala se s povytaženým obočím.

"Ač bych si to přál, nejsem věštec a netušil jsem, že dojde k situaci, kdy budu záložní kytici potřebovat, nicméně i tak mohu přispět svojí troškou," opáčil s úsměvem a vytáhl si z klopy bílý šeřík, kterým v dnešní den byli opasováni všichni muži.

Estella ho od něj užasle převzala. "To je od vás pozorné gesto," zamumlala a usilovně polykala nový knedlík v krku, "opravdu."

Poklekla před Francisův náhrobek, na okamžik vzhlédla ke stejnou měrou konejšivé jako hrozivé soše anděla s rozpraženýma rukama, a opatrně osamělou kytičku umístila pod oprýskaným, zlatem ozdobeným písmenem ef.

Sebastien uctivě mlčel, dokud znovu nevstala.

"Byl jsem překvapený, že návštěva hrobu prince Francise nebyla na oficiálním rozvrhu dne," řekl tlumeně.

Estella se uchechtla. "Oficiálním rozvrhu! Návštěva Mercedesiny hrobky - to je oficiální, reprezentační, něco, o čem se bude psát v novinách. Zapomenutý princ zapomenuté větve Perebellů? To je už jen aktivita navíc, která se nepočítá," vychrlila ze sebe s dlouho potlačovanou záští.

"Žijeme v cynickém světě, Estello," odvětil Sebastien prostě, zamyšleně.

Estella nic neříkala. Byla mu vděčná, že se neptal na očividné - totiž, proč se její matka a sestra procházejí po katedrále a obdivují sochy světců, namísto aby šly k hrobu svého syna a bratra? Ale matka to tak udělala i otci - kdyby se o jeho hrob nestaral palác, vypadal by teď stejně zuboženě jako ten Francisův. Bolest se v jejich rodině řešila prostým lékem - předstíráním, že neexistovala. Francis zemřel, a tudíž se museli navenek tvářit, že nikdy ani nežil. Matka si k sobě náhradou připoutala Danielle a udělala si z ní marionetu, co neumí přemýšlet sama za sebe, a jediní, kteří za Francisem pořád chodili, byla ona a otec. Ale potom zemřel i on a všemu bylo konec.

"Zemřel velmi mladý," ozval se Sebastien podruhé, když přelétl očima letopočty na Francisově náhrobku.

"Ano, v patnácti letech," odvětila Estella stroze, ale potom se jí zamlžily oči a sklopila pohled. "Už jako dítě byl více dní v roce nemocný než zdravý. Ale nikdy nezahořkl, za každý den, který nemusel strávit v posteli byl tak pokorně vděčný. Byl hodný, tak moc hodný, trpělivý a chápavý…možná byl pro tento svět prostě až příliš dobrý," dodala stále roztřesenějším hlasem.

"Neměl jsem tu čest ho poznat, ale jsem si jistý, že by na vás byl nesmírně hrdý," odvětil Sebastien vlídně.

Estella pochybovačně pokrčila rameny. Ne, tomu nevěřila.