Lottin (ne)divadelní deníček: březen & duben 2017

Hahahahahahaha.

Cože je teď za měsíc? :D

Chápejte (vy imaginární čtenáři), že jsem na tuhle rubriku nezanevřela jen jsem nestíhala a když jsem stíhala, byla jsem líná. To je dostatečná omluva.

Takže k věci.

Březen a duben! Co jsem dělala v březnu a dubnu? :D

Všichni můžete třikrát hádat, proč jsem ten plakát vyfotila. A ne, nejela jsem tam. Fotila jsem to tedy s trpkým výrazem. :D Krásný úvod do článku. :D

---

Někdy v předcházejících měsících jsem vás informovala o mé radosti z mého nového lustru.

Je vskutku skvělý, jen je poněkud otrava ho oprašovat.

Ráda si u této činnosti broukám úvodní znělku Downton Abbey. :D

Toto je brněnská vila Stiassni. Už jsem vám tu o ní psala, v prváku jsem tam byli na exkurzi. Teď jsem se tam vrátila, inspirována právě onou exkurzí, na praxi.

Toto jsou mé nové polobotky. Jsem na ně velmi pyšná, už dlouho jsem si je přála. Šla jsem po estetice prvorepublikového elegána.

Noční Brno. Musím vám říci, že v takové atmosféře to město opravdu miluji.

Další ze série "tisíc a jeden úhlů Janáčkova divadla". Jelikož bude celou příští sezonu uzavřené, můžete si oddychnout, dlouho ho neuvidíte. Já za to naopak truchlím. Tohle je z baletu Chvění.

Fešáci baletního souboru NdB. :) :) :)

Toto je z Lásky na dálku. Mám pocit, že jsem měla tehdy nějaký šílený týden, kdy jsem šla do divadla dva dny po sobě, hehe. :D <3

Ach ano, jsem s těmito články natolik pozadu, že toto je fotka oslavující příchod jara. Ok.

Nějaké ty fotky z Masarykovy čtvrti, kde se nachází vila Stiassni.

Nebo, jak jsem ji nazývala ve špatné dny, snobská čtvrť. Ne že by moje praxe byla špatná, ale člověk prostě má občas dny, kdy se mu nic nechce, nedaří a všechno je černé atd. :D V takové dny to tedy byla snobská čtvrť. :D

Na své poslední praxi v Knihovně Jiřího Mahena jsem byla se spolužačkou a zde jsem byla sama a navrch v takové velmi specifické části Brna, kde si člověk jako v Brně ani nepřipadá, takže jsem se občas cítila lehce izolovaně. Ale bylo tam krásně, jen pohleďte. :)

Knihovna ve vile Stiassni je odborná, specializovaná na architekturu druhé poloviny dvacátého století, takže mi knihy, kterými jsem se probírala, připadaly spíše mimozemské, zato s hezkými obrázky. :D

Vila stojí na kopci a než dojdete od zastávky k vrátnici a od vrátnice k domu samotnému, vypustíte dvakrát až třikrát duši. Zvlášť když máte zpoždění. Vtipný fakt: zpoždění jsem měla za svoji praxi dvakrát. První a poslední den. První den proto, že jsem panikařila a vystoupila na špatné zastávce, poslední den zase proto, že jsem nemohla najít hodinky a já prostě nemůžu odejít z domu bez svých hodinek, jsem v tomhle ohledu trochu divná. Teď se mi ty hodinky rozbily, protože jsem je upustila a držím za ně smutek. Snad půjdou opravit.

Musím vám zbořit jeden mýtus, který všichni ohledně mé praxe měli. Neseděla jsem tam v prvorepublikovém salonku s křiťálovým lustrem nad hlavou a nezapisovala jsem přírůstky do knihovny na mahagonovém stolku. Vila je rozdělená na samotný obytný prostor a pak kanceláře, tedy bývalé pokoje pro služebnictvo. Já samozřejmě seděla v kanclu, docela obyčejném, průměrném kanclu a do obytné části vily jsem nesměla ani vkročit. Vedoucí praxe mi to připomínala velmi často. Párkrát jsem v celé vile zůstala na pár hodin úplně sama a tehdy mi to připomínala zvlášť důrazně. Jediné, co jsem při cestě do koupelny mohla zahlénout přes skleněné dveře, byla tahle místnost, kde si rodina nechávala podávat snídani. Já vím, hned to zní míň cool.

Vila má nádhernou velikou zahradu, jednu z největších soukromých v České republice. O slunných dnech jsem tam moc ráda trávila obědové pauzy. Slunných dnů ale bohužel bylo velmi málo. Duben byl velmi chladný měsíc a ve vile bylo často ještě chladněji, než venku. To je tak, když něco spravuje stát. Šetří na topení! :D

Jak jsem popisovala, cítila jsem se ve vile velmi dobře, ve špatné dny ale trochu izolovaně. Bylo tedy skvělým zpestřením, když jsem se dvěmi spolužačkami mohla zajít do divadla. Zaprvé mi připadalo, jako bych kamarádky neviděla už sto let, zadruhé DON GIOVANNI!!!

Velmi impozantní dopis s pečetí od Barbary Jane. To mi připomíná, že jí už hodně dlouho dlužím odpověď. Sakra.

A podívejte, poslala mi pohled! Divadelní pohled! Pohled z La Scaly! Srdíčkové oči! Dovedete si představit, jakou mi udělal radost. :)

Tohle byl hlavní výsledek mé práce na praxi. Nekonečný seznam knižních přírůstků, coby příloha k darovací smlouvě, hodiny práce s excelem a tabulkami, ale to byla ta lehká část. Dát to do té kroužkové vazby, to byl ten problém. Má vedoucí to se mnou víceméně vzdala a nakonec to způlky udělala za mě. Jsem beznadějně beznadějná na manuální činnosti.

Tritius zní jako zaklínadlo z Harryho Pottera. Bylo by o moc víc cool, kdyby to tak bylo.

Oh, duben byl zvláštní měsíc. Nejdřív se zdálo, že je léto už za bukem, ale potom začalo sněžit.

Švabach vypadá velmi hezky, ale když se v něm snažíte najít nakladatelské údaje o knize, abyste je dali do systému, rvete si vlasy a vůbec jeho estetiku neoceňujete, věřte mi. A ještě k tomu němčina. Br.

Škoda, že jsem neměla čas si tuhle knihu projít. Z toho co jsem si prolistovala, vypadala ohromně zajímavě. Vlastně to byla jediná kniha, co se mi z tamního fondu zalíbila, protože architektura jde bolestně mimo mě.

A hele, Degas! Fantom je všude. :)

Omg, pan Darcy!!! :O (Visí na Konopišti, jestli jste se zamilovali. Jo, tohle si pamatuju. Věci do školy už ne.)

Jak jsem psala, slunných dnů v zahradě bylo spíš pomálu. Většinou jsem zůstávala na oběd uvnitř a většinou sama. Jako správný loser bez přátel jsem tyto chvíle trávila ve společnosti dalšího losera bez přátel. Láskyplně řečeno. Už o Fantomovi bloguju pět let, mám na takové láskyplné vtipy nárok, nechte mě. :D

V dubnu slavím svátek a Bára mi dala čokoládu s Mozartem. Bára je boží.

Vím, že v dubnu jsem měla takový stresový měsíc, takže když jsme se jednou s Bárou rozhodly změnit plány a jít místo opery na improvizované představení, bylo to to nejlepší, co jsme udělaly. Ten večer jsem se smála, až mě bolelo břicho a bylo to přesně co jsem potřebovala. Bylo to príma.

Nechci znít vůči své vedoucí nespravedlivě. To, že mě nepouštěla do vily dává smysl. Neznala mě a nemohla tušit, jestli tam něco neukradnu, nerozbiju a tak.

Ale za svůj tamnější pobyt jsem se dostala hned na dvě prohlídky a když připočtu loňskou exkurzi se školou, byla jsem uvnitř tedy už třikrát. Myslím, že to je tak akorát. :D

A tohle je tedy přijímací pokoj, kam se uvedla návštěva, kde si odložila svrchníky a klobouky. :)

Totálně fejkový telefon, ale vypadá hezky. :D

Toto je schodišťová hala. Vůbec mě nenapadá, proč se tak jmenuje.

Tohle je jídelna. Nevšímejte si těch ošklivých židlí, ty tam dotáhli komunisti a už tam po nich zůstaly.

Jestli se dobře pamatuju, tak tohle je největší obraz ve vile.

DUUUUN! DUNDUNDUNDUNDUUUUN! DUN! DUN! DUNDUNDUNDUNDUN!

Hermína a Alfred Stiassni, majitelé vily. K úplnosti rodiny ještě chybí dcera Zuzanka, ale její portrét se prý plánuje dodat. Tohle nejsou originály, ale reprodukce podle akvarelů paní Hermíny.

Tahle část domu je zařízená tak, jak opravdu vypadala za časů Stiassných. Památkáři provedli nějakou velmi vychytanou analýzu akvarelů paní Hermíny, ze které se jim podařilo získat vzor čalounění, jaké tu kdysi jeho majitelé měli.

No a jestli jste viděli film Lída Baarová, tak vám to tu bude povědomé. :)

BUM! Docela rána mezi oči, že? Tahle tapeta v domě nebývala. Visela tam tapisérie, kterou ale Sověti strhli a použili jako plachtu na povoz. Sovětský svaz, zasloužilý ctitel umění. Sověté, křehcí lidé, co nás přišli osvobodit a vůbec nic za to nechtěli a jejich zájmy byly čistě nezištné.

Ok, ok, už toho nechám. Vila Stiassni nemá zase tak pohnutý osud jako známější Tugendhatka. Může za to nejpíš to, že Hermína Stiassni si svůj dům nechala vybavit v historizujícím slohu, protože v takovém "zámeckém" prostředí sama vyrůstala a bylo jí to bližší. Na Rusy to asi zapůsobilo a udělali z toho vládní vilu, zatímco moderní Tugendhatku docela zpustošili. Když skončila válka, dokonce tu pobýval a úřadoval Edvard Beneš.

Málo Brňáků vilu Stiassni zná pod jejím názvem, hodně z nich ji má stále zafixovanou jako "vládní vilu", i když takovému účelu dlouho neslouží.

Tohle byl salonek pana Alfreda. Ty knihy v poličkách nebyly, místo toho tam byly rodinné fotografie. Paní Hermína náruživě ráda fotila, zvláště růst Zuzanky dokumentovala skoro denně.

Tohle je salon paní Hermíny a jak vidíte, měla ráda BARVY! Na zdech bylo původně čalounění přesně téhle barvy, teď už je tu "pouze" nátěr. Ostatně že tam to čalounění vůbec bylo, na to se přišlo náhodou, když památkáři narazili na jeho zbyteček uvíznutý někde v liště. Při malování místnosti se památkáři opět řídili akvarely paní Hermíny. Paní Hermína na svých akvarelech s největší pravděpodobností zvěčnila každičký kout domu. Fakt. Viděla jsem její akvarel záchodu.

Posezení pod schodištěm.

Pokoj pro hosty, nejčastěji v něm přebývala maminky Hermíny.

První patro.

Šatna Alfreda.

A jeho ložnice...

...propojená s ložnicí Hermíny. Všimněte si, že její postel je větší. Očekávalo se, že ji tam manžel bude chodit...navštěvovat, proto.

Toaletní stolek. Nejprve jsem se nadchla, že ty hřebeny jsou dobové, ale má vedoucí mi prozradila, že je koupili na internetu a jsou z plastu. No jo. Nojo.

Malá Zuzanka byla VIP člen domácnosti. Jako jediná měla kromě ložnice, šatny a koupelny navrch ještě jednu místnost - zde vyobrazenou hernu.

Zuzančina koupelna.

A její ložnice.

A to je konec mé prohlídky, děkuji za návštěvu, přijďte zas. :D

Konec praxe jsem odměnila...divadlem. Ach, ach, Petr Štěpán. :D

Musím říct, že v jarňáku jsme se ve škole moc neohřáli. Sotva jsme se vrátili z praxí, zase jsme si balili kufry a vyrazili jsme do Polska, směr Krakow. A bylo to bájo!

Zde náměstí, kam se už první den všichni naučili trefit z našeho hostelu...kromě mě. Já prostě nevím, proč jsem tak beznadějná s orientačním smyslem, fakt nevím. Doteď se ztrácím v Brně.

Trochu mě mrzí, že jsme do téhle kavárny nezašli. S touhle výzdobou jsme měli.

Do Krakowa jsme dorazili na večer a už jsme byli docela vyřízení, takže jsme si odložili zavazadla v hostelu, prošli se židovskou čtvrtí a pak rovnou do postýlek.

V ideálním scénáři.

V reálném scénaři jsme se na hostelu opili slavnou polskou vodkou a druhý den byli nevyspalí. Knihovníci nejsou žádní svatoušci, hlavně si nedělejte iluze. :D

Obchod s plyšáky. Byl maličkatý a prodavačky na nás hrozně zíraly, takže jsem to tam psychicky nevydržela a čekala na spolužačky venku. Ale i zvenčí byl nádherný. :) A bylo to tam přesně tak předražené, jak si myslíte. ;)

Druhý den začala naše knihovnická mise velmi tematicky.

Jagelonská knihovna. Jako zajímavost můžu uvést, že tam prováději odkyselování knih, které život našich nejlepších přátel prodlouží třeba i o sto let. Bylo to poprvé, co jsem tuhle metodu viděla, zatím jsem se setkala jenom s odstraňování plísně pomocí plynu v Moravské zemské knihovně. :)

Jo a taky tam měli nejvíc náhodnou výstavku na světě. Prostě dinusaurus s mašlí....

...potom autíčka...

....ve vedleljší vytrínce zase letadla a Star Wars (?)

...Harrymu by bylo líto, kdyby chyběl a tak tady je

...kostlivec, protože proč prostě ne

...a na závěr panenky, protože to hned dává lepší smysl. Ok then.

Aktivní využívání mikrofišů nás, jak vidíte, uvedlo v úžas.

Studovna. Studovny jsou v polských knihovnách takové serióznější, než u nás. Prostě sedíte v řadách před katedrou, kde sedí knihovník, tváří se přísně a dělá na váš "pššššt!".

Jako v Bradavicích.

Bára by vám potvrdila, že mám slabost pro fontánky. Nevím proč.

Každopádně tahle potvora se celá vypla, když jsem si ji chtěla vyfotit. Tahle fontánka není kámoš.

Před námi byla návštěva ještě dvou knihoven a já po prohýřelé noci nutně potřebovala kafe.

Knihovní zastávka číslo dvě, knihovna Polské akademie umění. Zde to bylo hlavně o těch historických svazcích, jak vidíte. Ráda bych upozornila na ten milující výraz knihovnice, když nám předváděla ty knihy. Ta dáma byla knihovnická obdoba Mloka Scamandera.

A opět velmi "bradavická" studovna. :)

Ze třetí knihovny nemám vyfocené nic, už jsem upřímně řečeno neměla sílu. :D Byla to městská knihovna a všechny nás nadchla svojí moderností, ale především přívětivostí. Bylo to pohodlně zařízené místo určené nejen ke studiu, ale i odpočinku a zábavě a to množství lidí, kteří tam hráli hry, nebo jen tak seděli na zemi na polštářcích tomu odpovídalo. Opravdu na nás udělalo dojem celé to místo, ale i jeho atmosféra a to množství mladých lidí.

Potom jsme měli zaplacenou průvodkyni, která nás provedla Starým městem, které je nádherné, ale především snadno dostupné, pohodlně si ho prochodíte po svých, všechno je hezky u sebe. :)

Další den jsme vyjeli z Krakowa do Wieliczky, kde je solný důl. Po tom nás opět provedla naše průvodkyně, která byla strašně fajn. Měla super smysl pro humor a hned byla ta zkušenost z Polska o to zajímavější.

Moc jsem si od solného dolu neslibovala, vlastně nikdo z nás, ale o to překvapenější jsme nakonec byli. Je to velmi zvláštní, až magické místo, se svými myticky nasvícenými jezírky a podzemním chrámem (protože jsme v Polsku, takže chrám se sochou Jana Pavla II. je i na místě, kde byste ho jinak nečekali). Byly tam strašně nádherné křišťálové lustry a sochy a lidé tam normálně mívají i svatby, což musí být strašně super a když jsme si to spočítali, tak by to ani nebylo vůbec drahé. Jo a ty křišťálové lustry měly místo křišťálů vybroušenou sůl a fakt to bylo strašně nádherný. Jen se tam bohužel nesmělo fotit.

Omg, to divadlo. Škoda, že jsme nešli na nějakou prohlídku i tam.

No a na oběd jsem počkali zase zpátky do Krakowa. Tam jsme objevili tuhle velmi milou, kýčovitou, ale pořád milou, restauraci.

A já si samozřejmě dala pirožky. Byly tuze dobré. Měla jsem je s masovou náplní, ale spolužačka si dala mix a dala nám ochutnat, takže jsem měla i se zelím, houbami a sýrem a všechny byly vynikající. Dělám si chutě.

Fontááány!

Loučím se s Galerií Krakowska, které jsme ale zarputile říkali Vaňkovka (obchodní dům v Brně). Prostě to byla Vaňkovka a tečka. Brno v srdci. :D

Kniha měsíce: ok, kontroluji Goodreads, abych si vůbec vybavila, co jsem četla. :D Koukám, že za březen to nebylo nic moc, ale vyzdvihla bych milou knížečku Dospělost je mýtus od Sarah Andersen. To je čtení na jednu hodinku, ani ne, je to série velmi pravdivých komiksů zobrazujících lapálie dospělosti, ve kterých jsem se bohužel velice našla. Dospělost je fakt jen mýtus.

Za duben je to young adult kniha Uvnitř mé hlavy od Francescy Zappia, kterou jsem přečetla na doporučení spolužačky. Nečekala jsem, že mě čtení z YA kategorie kdy tak dostane. Vypráví o středoškolačce Alex, která trpí schizofrenií, což je v knize popsáno s neuvěřitelným citem a respektem, bez jakéhokoliv tabu. Kniha je navíc napsaná velmi čtivě a člověk ji zhltne ani neví jak. :)

Seriál měsíce: Znovu mi dělá potíže si vzpomenout. Někdy v té době jsem asi sledovala závěrečnou řadu Pretty Little Liars, což byl seriál dobrý jen do třetí série. V tuto chvíli jsem ho přímně řečeno sledovala jen ze zvyku, protože jsem u něj strávila středoškolská léta a chtěla jsem to prostě dokoukat. Ale hodně epizod bylo spíš ztrátou času a závěr seriálu mě nechal netknutou, asi tak.

Taky jsem začala sledovat Poldarka, což je úlně jiný level. To je neuvěřitelně kvalitní seriál plný komplexních postav. Nejvíc se mi na něm asi líbí, jak autor umí bez patosu vyhrotit situace do extrémů a pak sledovat psychologii jednotlivých postav. Právě pomalu končí třetí série, kterou bych označila za trochu slabší kvůli uspěchanosti jistých zápletek a naopak příliš pomalému tempu zápletek druhých. Ale to mluvím spíš o druhé polovině série, ta první začala moc dobře a mé naděje na finále série jsou stále velké. :)

Divadelní představení měsíce: Za březen Chvění, na které jsem šla s velkou nejistotou a nakonec odcházela nadšená, za duben Don Giovanni - však mě znáte, nic netřeba dodávat. :)

Video měsíce:

Tak jo, dám sem dvě velmi kontrastní videa, ať se sama pobavím svým vkusem. Duet Il core vi dono z opery Cosi fan tutte (Plachetka! A taky - Cosi budou od příští sezony dávat v Brně, juchu!).

No a druhé video je Hamilton, hip hopový muzikál a jeho vystoupení na lonňských udílení cen Tony, které Hamilton posbíral téměř ve všech kategoriích. Hamilton a já máme pozoruhodný vztah. Vždycky chytnu strašlivou mánii a celé dny neposlouchám nic jiného, pak na několik měsíců zapomenu, že ten muzikál existuje a pak mě to chytne znovu a na celý náš dům burácí hip hop. Teď jsem zrovna v tom stádiu, kdy burácí hip hop a já pláču nad americkou historií..:D

Můj vkus je vážně "od všeho trochu, ale musí to být divadlo". :D Vysvětlejte to pak někomu, kdo se vás zeptá, co rádi posloucháte. Nemožné. :D