Oněgin, 13. 11. 2015

Na světě jsou první čtyři videa ze včerejšího představení Oněgina, kde teprve podruhé hrála Taťánu Natalia Martynova po boku Kirilla Gordeeva jako Oněgina.

---

Taťánin dopis (Natalia Martynova, Sergey Khudyakov) - jak už jsem vypozorovala v Mistrovi a Markétce, u Natalie jako herečky je vždycky nejzásadnější a nejvíc vzrušující její vývoj v roli. První představení nejsou zase tolik určující, protože už ve druhém vám vyrazí dech zase úplně jiným způsobem a překvapujícím hlubokým náhledem do role a jejím prožitím. A...přesně to se stalo. Wow!

Motlitba (Natalia Martynova, Yaroslav Shvarev) - Naty hraje stejně, ale přece jinak než předcházející den. Jedno představení jí stačilo na to, aby v roli získala větší důvěru a v jejím druhém představení už je lehké přehrávání eliminováno na nulu. Za každým pohybem je význam, její výkon je tím pádem stabilnější a můj Bože....její oči! Jakou sílu a intenzitu do nich umí dát. To jsem na ní vždycky obdivovala.

Taťána v Oněginově domě (Natalia Martynova, Sergey Khudyakov) - vztah Taťány a Démona v Nataliině podání vyniká. Tak trochu si říkám, že je to možná proto, že Naty vždycky hraje velmi "vnitřně", "pocitově" - já ji zbožňuju možná i právě proto, že se mi tak špatně vysvětluje. S ní to člověk prostě cítí. :)

No a vztah Démona a Taťány je přece takový pocitový - kdyby Taťána nebyla tak senzitivní, tak by ho ani nevnímala a on na druhé straně - ubližuje jí a přitom mu na ní očividně záleží (Sergey se od září, ohromně zlepšil, čtu mu teď ve tváři víc emocí, je trochu pochopitelnější jako postava, i když Démona člověk nemá tak úplně pochopit nikdy, to je zřejmé) - ten paradox a zvrácený, ale svým způsobem krásný vztah těchto dvou postav se mi zaryl do mysli mnohem hlouběji než předtím. Chci tím především říci, že Natalia to nehraje tak, že Démon tam prostě je, manipuluje s ní, hraje si s ní jako s loutkou na provázku, ale reaguje na něj, cítí jeho přítomnost - ne úplně, ale někde v koutku mysli a to je vám tak nádherné.

Sbohem (Kirill Gordeev, Natalia Martynova) - asi vám nemusím dvakrát říkat, jak moc zvědavá jsem na tohle scénu byla. V Mistrovi a Markétce Kirill vždycky hrával jen po boku Very, až jsem si říkala, že to byl záměr a snad i přání, tak jsem přemýšlela, jestli se v Oněginovu konečně setká i s Natalií a jaká bude jejich chemie, protože ti dva mi přijdou jako poměrně rozdílní herci.

Kirill se ve svém projevu více zaměřil na chladnou stránku Oněgina (což je přesně jako podle knihy) a tak se vedle něj Natalia trošku zmírnila svůj obvyklý temperament při takto emočních scénách a já nevěřila svým očím, přišlo mi, že snad sleduju úplně jinou herečku. Měla jsem pochyby - vypsané výše - a nemohu být šťastnější, že se ukázaly mylnými v plném rozsahu. Nataliino a Kirillovo pojetí si navzájem nesmírně lichotí, Natalii trošku drží při zemi, což je dobře, protože má bohužel lehký sklon k přehrávání (řečeno s velkou úctou k velké herečce, ale cítím to tak) a Kirilla Natalia naopak zase trochu "rozehřála", četla jsem v něm víc emocí, pohnutí a ten moment, kdy se mu zlomí srdce je na jeho tváři tak zřejmý, že jsem pro Kirillova Oněgina cítila víc, než doposud předtím. Natalia a Kirill jsou nečekaně vzácná a brilantní kombinace.