Náhradnice - 35. kapitola: Danielle
V neosvětleném rohu místnosti stála nehybná postava, ale Danielle se jí nebála. Ten muž nebyl nebezpečný, věděla to.
„Tatínku?“ špitla a postava přistoupila blíž.
Byl rozmazaný, viděla z něj jen odlesk světlých vlasů typických pro Perebelly. Vztáhl po ní ruku, nebo si to aspoň myslela. Napodobila jeho pohyby, ale příliš ji to vyčerpávalo a nechala paži padnout zpět do peřin.
„Mrzí mě, že jsem tak slabá. Nejsem jako Estella, to je skutečná dcera svého otce.“
„I ty jsi dcera svého otce. A co Francis? Miloval jsem ho snad o něco méně, protože mu osud naložil těžší břímě, než co dokázal unést? Estella ti o tom nevyprávěla?“ zeptal se jemným hlasem.
„Vyprávěla. Přála bych si, abyste mi také něco vyprávěl.“
„Nemohu, Danielle.“
„A co můžete?“
„Vůbec nic, dcero, jsem bezmocný stín. Ale ty nejsi bezmocná. Jsi Perebell zrovna tak jako Estella nebo Mercedes.“
„Jsem Perebell…,“ zašeptala.
„To bezesporu jste, ale teď potřebuji abyste byla docela tiše, můžete to pro mě udělat, Danielle?“ ozval se nový hlas.
Nedokázala zaostřit na tvář, ale Kaiův hlas bezpečně poznala. Její srdce vynechalo úder a překvapeně vyjekla, když ji opatrně zdvihl z postele.
„Co se to se mnou děje?“
„Věř nám, Danielle, prosím,“ ozval se další hlas. Patřil Estelle.
„Všechno dobře dopadne. Už vás mám,“ zašeptal jí Kai do ucha.
Zavřela oči a opřela si hlavu o jeho rameno.
Pod jejíma zavřenýma očima se míhaly stíny a ona naslouchala Kaiovu zrychlenému dechu. Tu a tam něco zašeptal, ale ona nevěděla, jestli to patří jí nebo Estelle. Nedokázala vnímat obsah jeho slov, ale jeho hlas stačil. Byla klidná.
Když Kai zastavil, rozeznala hlas Natálie Nikolajevny, ale nebyla si jistá. Nechtěla otevírat oči a spatřit její výsměch.
Znovu ji uložili do postele, ale tahle byla studená a voněla po mimóze.
„Kde to jsem?“ zamumlala a rozlepila od sebe víčka. Viděla nad sebou stát tři stíny.
„V mé ložnici, Vaše Císařská Výsosti,“ odpověděla Natálie.
Zkřivila obličej. „Tady nechci být.“
Postel se prohnula pod váhou jednoho ze stínů, který usedl po jejím boku. Kai ji vzal za ruku.
„Všechno bude v pořádku.“
Kéž by měl jistější hlas, aby mu to mohla věřit!
Možná, že uplynulo jen pár minut, ale zrovna tak to mohly být hodiny, když vstoupil někdo čtvrtý. Na rozdíl od ostatních byl docela klidný.
Potom se znovu ozval Kai a prosil ji, ať otevře oči, pro něj. Poslechla.
Spatřila nad sebou stát muže v šedém saku, z jehož obličeje dokázala rozeznat jen lesklá sklíčka kulatých brýlí.
„Co se to se mnou děje? Proč mám všechno v mlze?“ zajíkla se.
Kai ji znovu začal chlácholit, ale cizí muž ho umlčel. Zahrnul ji spoustou otázek, nazdvihl jí víčka, zatímco mu někdo přidržoval svíčku u jejího obličeje a Danielle se upokojila. Nepředstavil se, ale jistě to musel být lékař. Ten jí přece neublíží.
„Tak je to správné, Madam,“ pochválil ji lékař, když sebou přestala zmítat a přiložil jí ukazováček na zápěstí.
Nakonec se jí podařilo zklidnit natolik, aby vytěsnila povyk kolem své postele a znovu usnula. Tentokrát už jí nikdo nebránil a spokojeně upadla do nevědomí.
Její spánek trval jen pár vteřin, nebo se jí to aspoň tak zdálo. Instinktivně sebou trhla a otevřela oči. Její tělo rozeznalo příčinu náhlého výbuchu dřív než mysl.
„Unesli jste ji! Unesli jste moji nebohou dceru! Je nemocná! Chcete ji zabít?“ křičela za zavřenými dveřmi matka.
Propadl se jí žaludek a zamžourala do kmitavého plamínku svíček. Takže byl stále večer, nemohlo uplynout víc než pár hodin. Jak znala matku, tak ještě méně.
Pokusila se vstát z postele, ale byla příliš slabá a s tlumeným žuchnutím upadla. Dveře Natáliiny ložnice se vzápětí prudce rozrazily.
„Má ubohá holčičko! Co ti to provedli?“ zajíkala se matka a do Daniellina zorného pole se dostal její nezaostřený obličej.
Drtivě ji objala a Danielle se bezmocně odtahovala. Jako kdyby byla panenka, co má paže vycpané vatou, tak chabý byl její odpor.
„Pusťte mě. Ne -,“ bránila se, ale marně.
Byl to cizí pár rukou v tmavém saku, které matku odtáhly.
„Jak se opovažujete sahat na mě těma špinavýma prackama! Vy hnusný míšenče!“
Chtěla Kaie bránit, ale to už ji někdo zdvihal ze země a ukládal zpět do postele. Na tváři ji přitom polechtaly Estelliny zlaté vlasy.
„Estello,“ zakňourala.
„Neboj se,“ řekla Estella zvláštním hlasem, „já už ji nenechám, aby tě trápila. Nedovolím to.“
„Co nedovolíš, hm? O čem si myslíš, že to tu mluvíš?“ rozkřičela se znovu maminka, která se zřejmě vymanila z Kaiova sevření, protože se vzápětí jako velká šmouha v modrých šatech vrhla na Estellu. Popadla sestru za paže a přiměla ji vstát z Danielliny postele.
„To nebyl ten míšenec, že ne? Za vším vězíš ty! Vždycky jsi byla zplozenec všeho zla a proto tě otec tak miloval! Sám nebyl jiný!“
„MLČTE!“ Estelle přeskočil hlas a Danielle marně mhouřila oči, aby viděla, co přesně se mezi nimi odehrává.
„Vy vražedkyně!“ ječela Estella. „Kdo ví, jak to s tatínkovou smrtí bylo! Jste schopná otrávit vlastní dítě, tak proč ne i manžela!“
Ozvalo se tlesknutí a Estella vyjekla. Natálie Nikolajevna, jejíž přítomnost si dosud neuvědomovala, zalapala po dechu.
„Všechno vím! Rulík zlomocný! Lila jste jí do čaje zatracený-“
„Může mi někdo laskavě vysvětlit, co se to tu děje?“ ozval se nový hlas a všechno rázem utichlo. Danielle si ten hlas zprvu nedokázala zařadit, potom ji polil chlad. Osoba, která se v rámu dveří zvláštně blýskala, byla Lyrica.
„Musela jsem od vašeho prahu odehnat poměrně početné publikum. Rádi se předvádíte před celým dvorem, tolik jsem už pochopila, ale přesto očekávám, že se okamžitě zklidníte,“ Lyrica se pokoušela znít klidně, ale v jejím hlase byl patrný vztek. „A ještě k tomu v ložnici dvorní dámy? Sehráváte nám tu etudu z Figarovy svatby?“
„Musím s vámi nutně mluvit, Veličenstvo,“ ozvala se matka přerývavě, „obávám se, že má dcera dočista přišla o rozum!“
„Ano?“ zeptala se Lyrica chladně. „A která, smím-li se ptát?“
„Tak dost!“ Estella se zřejmě musela ovládat, aby se nerozkřičela. „Pokud si někdo musí promluvit jsme to my dvě, sestřenko! Vzhledem k okolnostem bych si snad jednu přednostní soukromou audienci zasloužila!“
„Absolutně netuším, o jakých okolnostech to mluvíte, sestřenko. Pojďme si promluvit ve třech, jestliže se nemůžete dohodnout na pořadí. Ujišťuji vás, že dokážu věnovat pozornost i dvěma lidem současně. Ještě předtím bychom však měli zavolat doktora, sestřenka Danielle vypadá velmi nemocně.“
„Už se stalo!“ vyjekla Estella.
„Mlč!“ zavřeštěla matka.
„Mlčte obě!“ uťala je Lyrica. „Za patnáct minut vás očekávám ve svém přijímacím salonu. Důrazně žádám, abyste se do té doby zklidnily, jinak audience okamžitě skončí.“
Dveře znovu klaply a Lyrica odešla.
Někdo se vrhl k Daniellině posteli a popadl ji za ruku, ale po mnoha potyčkách a nadávkách ji ruka zase pustila.
Danielle pochopila, že se ji Estella a Kai rozhodli bránit vlastním tělem.
„Dobře!“ usykla matka. „Jak chcete! Lyrica rozhodne, co se s vámi stane, potom, co jste se pokusili unést princeznu Twighburskou! Ten nesmysl s rulíkem vám nikdy neuvěří, nikdy! Zvlášť ne tobě, Estello, nenávidí tě!“ dveře práskly podruhé a v pokoji se rozhostilo dlouhé ticho.
Danielle se snažila zůstat vzhůru, aby vyzvěděla, jak dopadl rozhovor s Lyricou, jenže mezitím znovu přišel doktor a píchl ji injekční stříkačkou něco, co jí „pomůže odpočívat“. Než stihla zaprotestovat, bylo příliš pozdě a začala jí padat víčka.
Když se probudila, její, vlastně Natáliina, ložnice byla prozářená jasným sluncem přicházejícího léta. Danielle chvíli pomrkávala do stropu a zkusmo zdvihla ruce do výšky očí.
„Doktor říkal, že se ti oči zase spraví,“ ozvala se Estella.
Danielle k jejímu hlasu natočila hlavu. Uviděla její postavu schoulenou v křesle vedle své postele, úplně stejně, jako mnohokrát předtím vídávala matku.
„Je to pravda? To s tím...rulíkem?“
Estella se na okamžik odmlčela. „Bohužel ano. Podávala ti malé dávky, podle všeho tě chtěla jen upoutat na lůžko, ale...no, není žádný lékař, přehnala to. Proto ty halucinace a problémy s očima. Ale to se zase zlepší,“ ujistila ji ještě jednou.
Všichni ji pořád ujišťovali, že se všechno spraví, a přesně proto tomu přestávala věřit.
„A Kai?“ zeptala se tiše.
„Tvému hrdinovi se daří dobře. Tedy – asi dostane co proto od vlka staršího, ale to přežije. Obávám se, že jsme se postarali o řádný skandál. Zase.“
Danielle se objala pažemi kolem hrudi.
„Ale no tak,“ Estella ji vzala za ruku, „to nebude tak zlé. Celý dvůr nás pomlouvá, a co? Je to snad něco nového?“
Danielle se váhavě zasmála.
„A jak vlastně dopadl rozhovor s Lyricou?“
„Vůbec mi ze začátku nechtěla věřit, jak matinka prorokovala, ale když doktor Jondrette potvrdil mé svědectví, nic jiného jí nezbylo. Závěr je takový, že matku poslala do vyhnanství. Chci říct – za lepším ovzduším kvůli křehkému zdraví.“
Danielle vytřeštila oči. „A kam?“
„Do Markova údolí. Asi aby mohla chodit na procházky k moři,“ odpověděla Estella kousavě.
„Ach...je toho tolik najednou,“ zamumlala Danielle a jen s obtížemi sbírala své myšlenky.
„Odpusť, zbytečně jsem tě tím vším zahltila hned po probuzení. Nechceš...chvíli předčítat?“ navrhla váhavě.
Danielle nestačila žasnout, ale přikývla. „To by bylo hezké.“
Navzdory prvotnímu skepticismu, se v průběhu následujících dní její stav skutečně začal zlepšovat. Do týdne už byla schopná chodit s Estellou na krátké procházky a postupně přestávala mhouřit oči, když chtěla vidět ostře. Navzdory ujišťování ze všech stran se přece bála, že už nikdy neuvidí.
Jednoho dne spolu s Estellou seděly na houpačce u jezera, když sestra z kabelky s rozpačitým výrazem vytáhla přeloženou obálku.
„Matka mě v den svého odjezdu pod všelijakými výhrůžkami a citovým vydíráním přiměla předat ti tohle,“ zaváhala a s povzdechem jí obálku vtiskla do rukou. „Vlastně jsem ti to původně nechtěla dávat, přiznávám. Nejspíš je to plné lží a manipulací. Ale...hádám, že způsob, jakým se s obsahem toho dopisu vyrovnáš, musí být tvůj boj,“ dořekla a odvrátila od ní zrak.
Danielle polkla. „Dovedu si představit, co tam stojí,“ rázným tahem obálku přetrhla na dvě poloviny a Estella se zatvářila užasle. „Už ji nebudu poslouchat.“
Byl rozmazaný, viděla z něj jen odlesk světlých vlasů typických pro Perebelly. Vztáhl po ní ruku, nebo si to aspoň myslela. Napodobila jeho pohyby, ale příliš ji to vyčerpávalo a nechala paži padnout zpět do peřin.
„Mrzí mě, že jsem tak slabá. Nejsem jako Estella, to je skutečná dcera svého otce.“
„I ty jsi dcera svého otce. A co Francis? Miloval jsem ho snad o něco méně, protože mu osud naložil těžší břímě, než co dokázal unést? Estella ti o tom nevyprávěla?“ zeptal se jemným hlasem.
„Vyprávěla. Přála bych si, abyste mi také něco vyprávěl.“
„Nemohu, Danielle.“
„A co můžete?“
„Vůbec nic, dcero, jsem bezmocný stín. Ale ty nejsi bezmocná. Jsi Perebell zrovna tak jako Estella nebo Mercedes.“
„Jsem Perebell…,“ zašeptala.
„To bezesporu jste, ale teď potřebuji abyste byla docela tiše, můžete to pro mě udělat, Danielle?“ ozval se nový hlas.
Nedokázala zaostřit na tvář, ale Kaiův hlas bezpečně poznala. Její srdce vynechalo úder a překvapeně vyjekla, když ji opatrně zdvihl z postele.
„Co se to se mnou děje?“
„Věř nám, Danielle, prosím,“ ozval se další hlas. Patřil Estelle.
„Všechno dobře dopadne. Už vás mám,“ zašeptal jí Kai do ucha.
Zavřela oči a opřela si hlavu o jeho rameno.
Pod jejíma zavřenýma očima se míhaly stíny a ona naslouchala Kaiovu zrychlenému dechu. Tu a tam něco zašeptal, ale ona nevěděla, jestli to patří jí nebo Estelle. Nedokázala vnímat obsah jeho slov, ale jeho hlas stačil. Byla klidná.
Když Kai zastavil, rozeznala hlas Natálie Nikolajevny, ale nebyla si jistá. Nechtěla otevírat oči a spatřit její výsměch.
Znovu ji uložili do postele, ale tahle byla studená a voněla po mimóze.
„Kde to jsem?“ zamumlala a rozlepila od sebe víčka. Viděla nad sebou stát tři stíny.
„V mé ložnici, Vaše Císařská Výsosti,“ odpověděla Natálie.
Zkřivila obličej. „Tady nechci být.“
Postel se prohnula pod váhou jednoho ze stínů, který usedl po jejím boku. Kai ji vzal za ruku.
„Všechno bude v pořádku.“
Kéž by měl jistější hlas, aby mu to mohla věřit!
Možná, že uplynulo jen pár minut, ale zrovna tak to mohly být hodiny, když vstoupil někdo čtvrtý. Na rozdíl od ostatních byl docela klidný.
Potom se znovu ozval Kai a prosil ji, ať otevře oči, pro něj. Poslechla.
Spatřila nad sebou stát muže v šedém saku, z jehož obličeje dokázala rozeznat jen lesklá sklíčka kulatých brýlí.
„Co se to se mnou děje? Proč mám všechno v mlze?“ zajíkla se.
Kai ji znovu začal chlácholit, ale cizí muž ho umlčel. Zahrnul ji spoustou otázek, nazdvihl jí víčka, zatímco mu někdo přidržoval svíčku u jejího obličeje a Danielle se upokojila. Nepředstavil se, ale jistě to musel být lékař. Ten jí přece neublíží.
„Tak je to správné, Madam,“ pochválil ji lékař, když sebou přestala zmítat a přiložil jí ukazováček na zápěstí.
Nakonec se jí podařilo zklidnit natolik, aby vytěsnila povyk kolem své postele a znovu usnula. Tentokrát už jí nikdo nebránil a spokojeně upadla do nevědomí.
Její spánek trval jen pár vteřin, nebo se jí to aspoň tak zdálo. Instinktivně sebou trhla a otevřela oči. Její tělo rozeznalo příčinu náhlého výbuchu dřív než mysl.
„Unesli jste ji! Unesli jste moji nebohou dceru! Je nemocná! Chcete ji zabít?“ křičela za zavřenými dveřmi matka.
Propadl se jí žaludek a zamžourala do kmitavého plamínku svíček. Takže byl stále večer, nemohlo uplynout víc než pár hodin. Jak znala matku, tak ještě méně.
Pokusila se vstát z postele, ale byla příliš slabá a s tlumeným žuchnutím upadla. Dveře Natáliiny ložnice se vzápětí prudce rozrazily.
„Má ubohá holčičko! Co ti to provedli?“ zajíkala se matka a do Daniellina zorného pole se dostal její nezaostřený obličej.
Drtivě ji objala a Danielle se bezmocně odtahovala. Jako kdyby byla panenka, co má paže vycpané vatou, tak chabý byl její odpor.
„Pusťte mě. Ne -,“ bránila se, ale marně.
Byl to cizí pár rukou v tmavém saku, které matku odtáhly.
„Jak se opovažujete sahat na mě těma špinavýma prackama! Vy hnusný míšenče!“
Chtěla Kaie bránit, ale to už ji někdo zdvihal ze země a ukládal zpět do postele. Na tváři ji přitom polechtaly Estelliny zlaté vlasy.
„Estello,“ zakňourala.
„Neboj se,“ řekla Estella zvláštním hlasem, „já už ji nenechám, aby tě trápila. Nedovolím to.“
„Co nedovolíš, hm? O čem si myslíš, že to tu mluvíš?“ rozkřičela se znovu maminka, která se zřejmě vymanila z Kaiova sevření, protože se vzápětí jako velká šmouha v modrých šatech vrhla na Estellu. Popadla sestru za paže a přiměla ji vstát z Danielliny postele.
„To nebyl ten míšenec, že ne? Za vším vězíš ty! Vždycky jsi byla zplozenec všeho zla a proto tě otec tak miloval! Sám nebyl jiný!“
„MLČTE!“ Estelle přeskočil hlas a Danielle marně mhouřila oči, aby viděla, co přesně se mezi nimi odehrává.
„Vy vražedkyně!“ ječela Estella. „Kdo ví, jak to s tatínkovou smrtí bylo! Jste schopná otrávit vlastní dítě, tak proč ne i manžela!“
Ozvalo se tlesknutí a Estella vyjekla. Natálie Nikolajevna, jejíž přítomnost si dosud neuvědomovala, zalapala po dechu.
„Všechno vím! Rulík zlomocný! Lila jste jí do čaje zatracený-“
„Může mi někdo laskavě vysvětlit, co se to tu děje?“ ozval se nový hlas a všechno rázem utichlo. Danielle si ten hlas zprvu nedokázala zařadit, potom ji polil chlad. Osoba, která se v rámu dveří zvláštně blýskala, byla Lyrica.
„Musela jsem od vašeho prahu odehnat poměrně početné publikum. Rádi se předvádíte před celým dvorem, tolik jsem už pochopila, ale přesto očekávám, že se okamžitě zklidníte,“ Lyrica se pokoušela znít klidně, ale v jejím hlase byl patrný vztek. „A ještě k tomu v ložnici dvorní dámy? Sehráváte nám tu etudu z Figarovy svatby?“
„Musím s vámi nutně mluvit, Veličenstvo,“ ozvala se matka přerývavě, „obávám se, že má dcera dočista přišla o rozum!“
„Ano?“ zeptala se Lyrica chladně. „A která, smím-li se ptát?“
„Tak dost!“ Estella se zřejmě musela ovládat, aby se nerozkřičela. „Pokud si někdo musí promluvit jsme to my dvě, sestřenko! Vzhledem k okolnostem bych si snad jednu přednostní soukromou audienci zasloužila!“
„Absolutně netuším, o jakých okolnostech to mluvíte, sestřenko. Pojďme si promluvit ve třech, jestliže se nemůžete dohodnout na pořadí. Ujišťuji vás, že dokážu věnovat pozornost i dvěma lidem současně. Ještě předtím bychom však měli zavolat doktora, sestřenka Danielle vypadá velmi nemocně.“
„Už se stalo!“ vyjekla Estella.
„Mlč!“ zavřeštěla matka.
„Mlčte obě!“ uťala je Lyrica. „Za patnáct minut vás očekávám ve svém přijímacím salonu. Důrazně žádám, abyste se do té doby zklidnily, jinak audience okamžitě skončí.“
Dveře znovu klaply a Lyrica odešla.
Někdo se vrhl k Daniellině posteli a popadl ji za ruku, ale po mnoha potyčkách a nadávkách ji ruka zase pustila.
Danielle pochopila, že se ji Estella a Kai rozhodli bránit vlastním tělem.
„Dobře!“ usykla matka. „Jak chcete! Lyrica rozhodne, co se s vámi stane, potom, co jste se pokusili unést princeznu Twighburskou! Ten nesmysl s rulíkem vám nikdy neuvěří, nikdy! Zvlášť ne tobě, Estello, nenávidí tě!“ dveře práskly podruhé a v pokoji se rozhostilo dlouhé ticho.
Danielle se snažila zůstat vzhůru, aby vyzvěděla, jak dopadl rozhovor s Lyricou, jenže mezitím znovu přišel doktor a píchl ji injekční stříkačkou něco, co jí „pomůže odpočívat“. Než stihla zaprotestovat, bylo příliš pozdě a začala jí padat víčka.
Když se probudila, její, vlastně Natáliina, ložnice byla prozářená jasným sluncem přicházejícího léta. Danielle chvíli pomrkávala do stropu a zkusmo zdvihla ruce do výšky očí.
„Doktor říkal, že se ti oči zase spraví,“ ozvala se Estella.
Danielle k jejímu hlasu natočila hlavu. Uviděla její postavu schoulenou v křesle vedle své postele, úplně stejně, jako mnohokrát předtím vídávala matku.
„Je to pravda? To s tím...rulíkem?“
Estella se na okamžik odmlčela. „Bohužel ano. Podávala ti malé dávky, podle všeho tě chtěla jen upoutat na lůžko, ale...no, není žádný lékař, přehnala to. Proto ty halucinace a problémy s očima. Ale to se zase zlepší,“ ujistila ji ještě jednou.
Všichni ji pořád ujišťovali, že se všechno spraví, a přesně proto tomu přestávala věřit.
„A Kai?“ zeptala se tiše.
„Tvému hrdinovi se daří dobře. Tedy – asi dostane co proto od vlka staršího, ale to přežije. Obávám se, že jsme se postarali o řádný skandál. Zase.“
Danielle se objala pažemi kolem hrudi.
„Ale no tak,“ Estella ji vzala za ruku, „to nebude tak zlé. Celý dvůr nás pomlouvá, a co? Je to snad něco nového?“
Danielle se váhavě zasmála.
„A jak vlastně dopadl rozhovor s Lyricou?“
„Vůbec mi ze začátku nechtěla věřit, jak matinka prorokovala, ale když doktor Jondrette potvrdil mé svědectví, nic jiného jí nezbylo. Závěr je takový, že matku poslala do vyhnanství. Chci říct – za lepším ovzduším kvůli křehkému zdraví.“
Danielle vytřeštila oči. „A kam?“
„Do Markova údolí. Asi aby mohla chodit na procházky k moři,“ odpověděla Estella kousavě.
„Ach...je toho tolik najednou,“ zamumlala Danielle a jen s obtížemi sbírala své myšlenky.
„Odpusť, zbytečně jsem tě tím vším zahltila hned po probuzení. Nechceš...chvíli předčítat?“ navrhla váhavě.
Danielle nestačila žasnout, ale přikývla. „To by bylo hezké.“
Navzdory prvotnímu skepticismu, se v průběhu následujících dní její stav skutečně začal zlepšovat. Do týdne už byla schopná chodit s Estellou na krátké procházky a postupně přestávala mhouřit oči, když chtěla vidět ostře. Navzdory ujišťování ze všech stran se přece bála, že už nikdy neuvidí.
Jednoho dne spolu s Estellou seděly na houpačce u jezera, když sestra z kabelky s rozpačitým výrazem vytáhla přeloženou obálku.
„Matka mě v den svého odjezdu pod všelijakými výhrůžkami a citovým vydíráním přiměla předat ti tohle,“ zaváhala a s povzdechem jí obálku vtiskla do rukou. „Vlastně jsem ti to původně nechtěla dávat, přiznávám. Nejspíš je to plné lží a manipulací. Ale...hádám, že způsob, jakým se s obsahem toho dopisu vyrovnáš, musí být tvůj boj,“ dořekla a odvrátila od ní zrak.
Danielle polkla. „Dovedu si představit, co tam stojí,“ rázným tahem obálku přetrhla na dvě poloviny a Estella se zatvářila užasle. „Už ji nebudu poslouchat.“
Komentáře
Okomentovat