Náhradnice - 33. kapitola: Danielle

 Začátkem května se po několika týdnech příprav konal státní pohřeb ministerského předsedy Petrova. Danielle pořád nerozuměla okolnostem jeho náhlé smrti a zdálo se, že nebyla jediná. Po dvoře kolovalo mnoho klevet a ta nejjedovatější z nich dokonce naznačovala, že spáchal sebevraždu. Tomu ale Danielle nevěřila. Sice Petrova neznala, ale jednoduše si nedokázala představit, že by si muž jako on sáhl na život.
Lyrica si během obřadu skryla tvář za černý závoj, ale záškuby jejího drobného těla na ni i tak všechno prozradily.
Danielle seděla vedle maminky, která s naprosto netečným, vzdáleným výrazem hleděla přímo před sebe.
 Estella oproti tomu vypadala nemocně. Pod jejíma očima se rýsovaly temné kruhy a na bledé tváři měla nepřítomný výraz. Zírala na rakev pokrytou twighburskou vlajkou a chvěly se jí rty, aniž by však uronila jedinou slzu. Bylo to zvláštní, protože zrovna Estella Petrova ve zvláštní oblibě neměla. Nebo se něco změnilo?
Danielle nevěděla, jak se v této situaci cítit. Usazená v přední lavici, kousek od truchlící vdovy, si připadala nepatřičně. Byla nezúčastněným divákem scény, od které by nejraději odvrátila zrak.
I následující dny po pohřbu byly poznamenané čímsi pochmurným.
„Je zvláštní nosit smutek pro někoho, koho jsme sotva znali, že?“ Kai Silverwolf to shrnul asi nejpřesněji. Přesto se po zaslechnutí jeho hlasu hrozivě vylekala. Šla se jako obvykle schovat do knihovny, kde očekávala samotu.
Přitiskla si ruku na prudce bušící srdce a polkla. „Odpusťte, nevěděla jsem, že tu jste.“
Původně se ho chtěla zeptat, zda tu vůbec smí být, jelikož byla přesvědčená, že tato část paláce je přístupná pouze členům císařské rodiny, ale zavčas si uvědomila, že by to mohla být nezdvořilá otázka.
„Vlastně bych tu neměl být,“ potvrdil její domněnky. „I přesto sem chodím často. Doufal jsem, že tu na vás jednou narazím. Pamatuji se, že máte pro knihovny zvláštní zálibu,“ vytáhl jeden koutek do křivého úsměvu.
Zůstala na něj překvapeně zírat. „Dobře,“ řekla nejistě, „potřeboval jste něco?“
Zavrtěl hlavou a jeho úsměv se rozšířil. „Nic konkrétního, ne. Ale dny v paláci jsou dlouhé a lidé u císařského dvora nepřátelští. Nikdy by mě nenapadlo, že je život u dvora tak obtížný. Nechtěl bych se stát součástí tohoto kolosu ani za nic, ale vy jste asi nedostala na výběr, že?“
Zmateně pokrčila rameny. „Nemohu říci, že bych tu byla šťastná, ale rovněž se nedá říct, že bych byla součástí dvora. Nikdy mě sem nepřijali, ne doopravdy.“
Opřel se o zábradlí točitých schodů vedoucích na galerii. „Jejich chyba.“
„Ráda bych vám připomněla, že ani vy jste mě neměl ve zvláštní oblibě,“ opáčila s pozdviženým obočím.
Uchechtl se. „Kolik omluv za to ode mě ještě budete chtít?“ zeptal se hraně ublíženým tónem.
Sklopila zrak. „Ani jednu, samozřejmě.“
„Škoda, umím skládat pěkné omluvy.“
Zasmála se a zavrtěla nad ním hlavou.
„To je asi poprvé, co jsem vás rozesmál. Nebo je to dokonce úplně poprvé, co slyším váš smích? Nemyslím, že to děláte moc často.“
„Ani vy ne. Většinu času se jen ušklíbáte.“
„Takový jsem protiva? Nuže, asi máte pravdu.“
„Jak dlouho se ještě zdržíte v Twighburgu?“ zeptala se opatrně.
Povytáhl obočí. „Tolik se těšíte, až odjedeme?“
„Ne, to ne!“ vyhrkla a do tváří se jí nahrnula horkost. „Chci jen říct – myslela jsem, že jste tu jen kvůli té znovu-korunovaci,“ zaváhala. Nevěděla, jak současnou politickou situaci v Twighburgu popsat. 
 „Ano, ale když už jsme tady, dostali jsme pozvání i na tu vaši ceremonii, kdy se budou udílet svatoalexandrovské řády. Světe div se, i otec by měl jeden dostat. Asi je potřeba obnovit twighbursko-titairijské přátelství. Zvlášť teď, když se ukázalo, že je vaše sestra v našich končinách podezřele populární, je nutné znovu získat naši přízeň hezkou medailí.“
„Jste hrozný cynik,“ zamumlala.
„No a taky by bylo nevhodné odjet uprostřed státního smutku,“ pokračoval, jako by nic neřekla. „O tom, že je otec náramně zvědavý, kdo se teď stane novým ministerským předsedou, ani nemluvím. Rád by toho procesu nějak nenápadně zasáhl ve svůj prospěch.“
Vytřeštila oči. „Ale to nesmí!“
Uculil se na ni. „Bez obav. Nevěřím, že se mu to podaří.“
Přešlápla a nazdařbůh vzala do ruky jednu z knih na polici. Neměla nejmenší ponětí, co na to říct.
„Takže,“ začal znovu rozhovor, i když podle etikety by neměl. Byla mu za toto porušení pravidel nesmírně vděčná. „Jistě se na to předávání cen už těšíte, vzhledem k tomu, že je na seznamu i váš francouzský přítel. Podle všeho ho to přivede zpět do Twighburgu,“ začal ledabyle.
„Mathieu?“ podivila se.
Nakrabatil čelo. „Máte víc francouzských přátel, o kterých nevím?“
„Mathieu dostane svatoalexandrovský řád?“ ujišťovala se.
„Ano, otec mi řekl, že je na seznamu,“ odpověděl a zmateně na ni pohlížel. „Vy jste to nevěděla?“
Zavrtěla hlavou. Ani Estella o tom dozajista neměla tušení, jinak by něco řekla, nebo by přinejmenším vyhlížela o něco radostněji.
„Byl jsem překvapený, když jsem po příjezdu do sídelního města zjistil, že tak náhle zmizel ze scény. Vypadal na svém místě velmi spokojený.“
„Spokojený?“ zopakovala pochybovačně. „Pokud vím, byl vývojem situace spíš ztrápený. Říkal mi, že už jednou předtím ve vysoké politice byl, a nikdy se nechtěl vrátit zpátky.“
Zase se ušklíbl. „Ach, já si myslím, že každý chce mít trošku moci, ať už to přizná, nebo ne. On působí jako přesně ten typ. Moralista s rytířským komplexem, co vždycky činí správná rozhodnutí pro vyšší dobro a je bezvýhradně přesvědčený o vlastní důležitosti. Vsadím se, že takhle nějak odůvodnil, proč vaši sestru opustil uprostřed všeho toho zmatku.“
„Soudíte příliš přísně příliš rychle. Když jsme přijeli do Titairy, šmahem jste odsoudil jak mě, tak moji sestru. Teď děláte to samé Lyrice a Mathieuovi. Je vám vůbec někdo dost dobrý? Zdá se mi, že jste to vy, kdo je přesvědčený o vlastní důležitosti,“ vyhrkla a zamračila se na něj.
Zarazil se. „Snad. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem, a tyhle věci, že? Ale přece – opravdu je podle vás Durand takovým vzorem hrdinné, před kulky skákající bezchybnosti?“
„Nerozumím, proč se mě na něj pořád tak ptáte. Je pro vás něčím významný? Nebo snad pro vašeho otce?“
Podíval se na ni zvláštním káravým způsobem. „Budu se tvářit, že jsem tu pasáž o otci neslyšel.“ Přistoupil k ní o pár krůčků blíž. „Je pro mě Mathieu Durand něčím významný? Ne. Jste vy? To je druhá věc.“
Pohlédla do hnědých očí, které se náhle ocitly nebezpečně blízko.
Způsob, jakým její pohled opětoval, byl zvláštní. Pátravý, jako by něco hledal, posmutnělý, jako kdyby litoval.
Natáhl ruku a zastrčil jí uvolněný pramínek vlasů za ucho. Danielle polilo horko a chlad současně.
„Zajímavé. Domníval jsem se, že tohle bude ten okamžik, kdy buď utečete, nebo mi vrazíte facku,“ řekl tiše.
„Zasloužil byste, za to, jaké se mnou hrajete hry.“
Povytáhl obočí. „Hraju hry? Obávám se, Madam, že jediný, kdo v této hře může tratit, jsem já. Proč bych to tedy dělal?“
„Pane, znáte moji matku?“
Vytřeštil na ni oči, ale potom se z plna hrdla rozesmál a mírně u toho zaklonil hlavu.
„Myslím, že to je poprvé, co jsem vás rozesmála. Měl byste to dělat častěji,“ oplatila mu šeptem.
Znovu k ní zdvihl ruku a jemně ji položil na její tvář. Obezřetně po ní zamžourala a ve spáncích jí pulzovala krev. Určitě to musel cítit.
„Smím vás políbit, Danielle?“
Naprázdno otevřela ústa, hlava úplně prázdná, veškerá slova pryč.
„Já jsem ale nikdy nikoho nepolíbila,“ vykoktala nakonec.
Znovu mu zacukaly koutky. „To nevadí. Jistě to zvládnete.“
Naklonil se ještě blíž a tázavě na ni pohlédl. Bez dechu přikývla.
Jejich rty se setkaly. Ty jeho byly o dost hebčí na dotek, než co si představovala. Ne, že by si to kdy představovala. Možná jen tak trochu. Nebylo to zdaleka tak děsivé, jak si myslela. Ani u toho nepanikařila. A když už, tak jen docela trošičku. Čistě na papíře se jí líbání jevilo jako velmi podivný, ne-li přímo nechutný počin, ale tohle nebylo špatné. Vlastně to bylo velmi dobré. Nedalo se říct, že by věděla, co dělá, ale zároveň na tom bylo cosi přirozeného, skoro jako dýchání. Vlastně ne, vůbec to nebylo jako dýchání. Dost možná, že zapomněla dýchat úplně.
„Co se to tu děje?“ zavřeštěl povědomý hlas.
Trhla sebou a odskočila od něj. Matčin hlas. Srdce, před chvílí tak blažené, se jí propadlo až do žaludku.
„Maminko, já-“
„Tiše, ty poběhlice!“ maminka s neuvěřitelnou rychlostí vběhla do místnosti a popadla ji za zápěstí.
„A vy-vy zvrhlíku! Jak se opovažujete sahat svýma špinavými prackama na princeznu twighburskou?“ „Maminko, prosím!“ vyjekla Danielle.
„Mlč! Mlč! Jak jsi mě mohla tak zradit? Nevděčnice!“
Matka jí vrazila políček a Danielle si nevěřícně přitiskla ruku na rozpálenou tvář.
„Madam, to nesmíte,“ začal Kai, ale matka ho moc dlouho mluvit nenechala.
„Ty mi budeš říkat, co smím a co ne? Ty?! Vypadni odtud, nebo zavolám palácovou gardu! Nemáš tu co pohledávat!“ matčin hlas hystericky přeskakoval a Danielle na Kaie prosebně pohlédla.
„Prosím vás, běžte,“ zapřísahala ho. Věděla, že jeho přítomnost matčin stav ještě zhoršuje.
Zdvihl hlavu a zpupně na obě pohlédl.
„Prosím,“ hlesla.
Semkl rty do úzké linky a beze slova odešel.
„A ty,“ zasyčela matka a zesílila stisk na jejím zápěstí, „půjdeš se mnou!“