Náhradnice - 34. kapitola: Estella

 

Bylo jasné, slunečné odpoledne a Estelliny prsty čeřily hladinu císařského jezírka. Natálie plynulými tahy navigovala jejich člun k uměle vytvořenému ostrůvku přímo uprostřed zrcadlové plochy a neustále u toho brebentila. Estella jí za to všechno byla vděčná, ale rozptýlit se nedokázala. 

Byla už spravená o plánované ceremonii udílení svatoalexandrovských řádů, a o Lyričině nečekaném rozhodnutí nevyškrtnout ze seznamu laureátů Mathieua, ale ani to ji z úzkostného stavu nevytrhlo. Na naději bylo příliš pozdě.

„Madam? Madam!“ Natáliin hlas se marně pokoušel proniknout krunýřem chmurných myšlenek, který ji svíral ve svém zajetí. 

Ospale k ní zdvihla hlavu. „Co se děje?“ 

„Už nějakou dobu nás podél břehu někdo sleduje. Myslím, že je to pan vlk mladší.“ 

Estella se zmateně ohlédla a přimhouřila oči proti oslepujícímu slunci. Na břehu se skutečně rýsovala postava, která se podle roztřepených vlasů dala snadno rozpoznat. 

„Natálie,“ oslovila svou dvorní dámu a protřela si oči slzící únavou, „pověz, proč jsou muži tak otravní?“ 

„Taková už je jejich podstata,“ odtušila Natálie s úšklebkem. 

Estella semkla rty a vrátila se k nečinnému zírání do vodní hladiny. „Jestli mu na setkání se mnou opravdu záleží, tak si počká, až se vrátíme ze Svobodného ostrova. Jaký hezký a lživý název…,“ zamumlala. 

Když se po společné procházce a pikniku vracely zpět, dočista už na Silverwolfa zapomněla. On na ni zřejmě ne. Pořád stál na tom stejném místě, s rukama založenýma za zády, nehybný jako sfinga. 

„Ale propána,“ zamumlala Estella. „Když se Silverwolf do někoho zakousne, už nepustí, moudro pravdivé pro otce i syna.“

Natálie se uchechtla, ale nijak nezrychlila své tempo. 

Silverwolf je znovu následoval podél břehu a zůstal stát u maličkého mola na jižním cípu jezera. 

„Jak laskavé, že jste se přece jen rozhodla vrátit zpět, Madam. Jen po dvou hodinách,“ vyprskl se zrudlým obličejem namísto pozdravu. 

Estella s Natáliinou pomocí vystoupila z člunu a sjela ho příkrým pohledem. „A co jste si myslel? Že zapískáte, a já přiběhnu jako pes? Já jsem bývala…,“ zarazila se a nevrle si nad hlavou roztáhla slunečník. Nebožtík Petrov měl pravdu. Skutečně si až příliš často kompenzovala respekt titulem, který jí už navíc nenáležel. „Správně bych vás měla za vaši impertinenci okamžitě poslat pryč, ale vaše oddané čekání vzbudilo moji zvědavost. Nuže – mluvte,“ poručila mu s mávnutím ruky. 

Zaťal čelist a ztuhle se poklonil. „Jak laskavé, Madam,“ ucedil skrz zaťaté zuby. „Jedná se mi o vaši sestru. Směl bych být tak troufalý a zeptat se, kdy jste ji viděla naposledy?“ 

Estella si vyměnila užaslý pohled s Natálií. „Jakže?“ povytáhla obočí a rozvažovala, jestli je blázen ona nebo Silverwolf. „Co je to za hloupost?“ 

Věnoval jí zvlášť vzteklý pohled. „Hloupost? Tímto slovem označujete starost o vaši sestru?“ 

„Proč byste měl mít starost o Danielle? Co je vám po ní?“ vyjela na něj. To poslední, na co měla náladu, byla hloupá hádka s někým, kdo otevřeně nenávidí její rodinu, a ještě má tu drzost předstírat opak. 

„Víc než vám, tolik je zřejmé!“ Silverwolf ztrácel nervy stejně rychle jako ona. 

„Co se tím snažíte naznačit?“ Estella měla pocit, že mezi řádky jeho rozčilení čte něco, čemu jednoduše nedokázala uvěřit. 

„Chci tím naznačit jen tolik,“ odpověděl přeskakujícím hlasem, „že už dobré tři dny po vaší sestře není ani památky. Jednoduše zmizela!“ 

Ten muž se dočista zbláznil. 

„Že zmizela?“ zopakovala nedůvěřivě a ohlédla se po Natálii. „Kdy jste viděla moji sestru naposledy?“ 

„Musíte se ptát své dvorní dámy, abyste si vzpomněla na existenci své sestry? Co jste to vůbec za lidi?“ zahulákal Silverwolf a Estella důrazným gestem složila svůj slunečník. Nejraději by ho zlomila o jeho hlavu. 

„Měla jsem trochu jiné věci na starosti než hlídání své dospělé sestry!“ zaječela na něj zrovna tak hlasitě. „Na co si to vůbec hrajete? Víte, s kým mluvíte?“ 

S krajně znechuceným pohledem se chystala Silverwolfa obejít, ten ji ale chytil za zápěstí. 

„Okamžitě Její Císařskou Výsost pusťte,“ zavrčela Natálie. 

„Vaše matka nás s Danielle přistihla při...přistihla nás v knihovně, když…“ 

Estella po očku zaznamenala Natáliin překvapený výraz, který se nejspíš zračil i v její tváři.

„Vy máte poměr s mou sestrou?“ vyjekla s vytřeštěnýma očima. 

„Ne, já jen...zatraceně! Políbili jsme se, jasné? Políbili jsme se, vaše matka nás přistihla a Danielle od té chvíle zmizela z povrchu zemského! Něco takového by mě znepokojovalo i za normálních okolností, ale…“

„Matka má do normálních okolností daleko, ano, chápu,“ dořekla Estella a marně se oklepávala z prvotního šoku. „Já ale o své sestře opravdu nic nevím,“ zamumlala tišším hlasem a nejistě pohlédla na Natálii. Ta pokrčila rameny. 

Estella polkla a pevněji sevřela v rukou svůj slunečník. „Nuže, dobrá, půjdu Danielle najít. Matka jistě zuří, to bezesporu, ale...ale to přejde.“ 

Sama své lži nevěřila. 

Stroze přikývl. „Dobře. Pokud dovolíte, počkám tady na vaše zprávy.“ 

Estella si o tom myslela své, ale už pochopila, že ten paličák by tu klidně strávil celé dny, kdyby mu nevyhověla. 

„Dobře. Natálie Nikolajevna vám bude dělat společnost,“ opáčila s úšklebkem. 

Jestli ho někdo dokáže vycepovat, tak ona. 

Když vstoupila do Danielliných apartmánů, ihned poznala, že jsou prázdné. Byly nevětrané, tmavé a ve vzduchu vířil prach. 

Povzdechla si. Matka Danielle s nejvyšší pravděpodobností donutila přestěhovat se zpět do jejího křídla. A Danielle poslechla. Vždycky poslechne.

Vděčně provinilý pocit nahradila vztekem na sestru a rázným pohybem za sebou práskla dveřmi. 

I v matčiných apartmánech panovalo podezřelé ticho, přesto metodicky prošla jednu místnost za druhou. Danielle nebyla ve své staré ložnici, v salonu, ani v šatně…

Otevřela dveře matčiny ložnice a strnula na prahu. Danielle ochable ležela v posteli, podepřená nespočtem polštářů, a odtahovala hlavu od čajového šálku, který jí ke rtům přikládala matka. 

„Co se to tu děje?“ 

Matka s nevrlým výrazem zvedla hlavu. „Nevidíš? Tvoje sestra je nemocná! Já ti to říkala – vám oběma – že má velmi křehké zdraví! Tady to máš! Hloupé nápady s vlastním apartmánem a služebnictvem – takhle má ubohá holčička dopadla!“ lamentovala a odložila šálek na noční stolek. 

Estella nestačila žasnout. „Proč o tom nevím? Prohlédl ji lékař?“ 

„Es-Estello-“ pokusila se na ni zavolat Danielle, ale matka ji okamžitě umlčela. 

„Nesmíš se vyčerpávat mluvením, drahoušku, tiše. Mlč, nic neříkej.“ 

Estella obezřetně přistoupila blíž a Danielle ji okamžitě popadla za ruku. Zvláštní bylo, že se jí to podařilo až na druhý pokus. Estella sebou škubla, sestřina ruka byla jako led.

„Es-“

„Říkala jsem, abys nemluvila! Ubližuješ si!“ zopakovala matka důrazně. 

Danielle na Estellu prosebně pohlédla.

Estella nejistě těkala očima z jedné na druhou. „Viděl ji lékař?“ zopakovala svou otázku. 

„Samozřejmě! Předepsal jí nějaké kapky a klid na lůžku,“ odpověděla matka ledovým hlasem. „Těžko může odpočívat, když si sem bez dovolení vtrhneš, jako kdyby ti to tu patřilo! Podívej se, jak je kvůli tobě rozrušená!“ řekla vyčítavě a osušila Daniellino zpocené čelo. 

„Dobře,“ řekla Estella pomalu. „Tak v tom případě…,“ 

„V tom případě prostě běž! Hned!“ vyštěkla matka. 

Estella ucouvla, ale Danielle ji nechtěla pustit. Na to, jak křehce a nemocně vypadala, byl její stisk překvapivě silný. 

„Pusť svou sestru, Danielle,“ matka vypáčila Estellino zápěstí z Danielliných prstů. Estella to sledovala se zvláštním pocitem v žaludku. 

Danielle střídavě mhouřila oči a pomrkávala, nepřestávajíc u toho pohybovat rty. Musela by se k ní naklonit, aby jí rozuměla, ale to jí matka nedovolila. Prakticky jí vystrkala z místnosti a vzápětí uslyšela otáčení klíče v zámku. 

Estella několik minut nerozhodně postávala před zamčenými dveřmi než se vrátila zpět k jezeru za Silverwolfem a Natálií. 

„Nuže?“ oslovil ji nervózní a bohužel stále stejně nezdvořilý Silverwolf. 

„Nuže...nuže, Danielle je nemocná. Viděla jsem ji, ale neměla jsem příležitost s ní pohovořit. Zdála se mi velmi slabá. Matka říkala, že ji prohlédl lékař a předepsal jí nějaké kapky. Víc nevím,“ zamumlala. 

„Viděla jste ji, ale nemluvila s ní? Jak...jak vypadala?“ zajíkl se Silverwolf. 

„Nemocně,“ odtušila Estella nevrle. „Byla bledá, měla strašlivě studené ruce a zdálo se mi, že blouznila…“  Estella se objala pažemi kolem hrudi a odmlčela se. 

„Co je to?“ zeptala se Natálie.

 „Něco na tom – něco nebylo správně. Ve chvíli, kdy jsem odešla, jsem věděla, že jsem měla zůstat.“ 

Silverwolf si vjel rukama do vlasů a jeho obličej nabral podobně nezdravý odstín jako ten Daniellin. 

„V tom případě se musíte vrátit,“ řekla Natálie. 

„Matka mě nenechá. Řekla mi, že se Danielle musí šetřit a nikdo k ní nesmí,“ odpověděla Estella a svěsila ramena. 

„Tak sestru navštívíte tajně, až vévodkyně Karolína odejde na oběd,“ opáčila Natálie samozřejmě. 

Estella zalapala po dechu. „To je šílenství! Matka by mi byla schopná vyškrábat oči, kdyby mě přistihla. A ne, nemyslím to obrazně.“ 

Natálie se uculila. „I kdepak. Znám se s dvorní dámou vaší matky. Můžu se postarat, aby načasování bylo v náš prospěch.“ 

„Stará Bergerová je matce bezvýhradně oddaná,“ nevěřila Estella. 

Natáliin úsměšek se rozšířil. „Mám Bergerovou pod palcem. Vím na ni věci, které by ji dokázaly zničit.“ 

Estella uhnula pohledem před naléhavýma očima Silverwolfa, a s rezignovaným povzdechem přikývla. Jako kdyby ještě měla co ztratit.

Ani pocit absolutní beznaděje jí však nezabránil pociťovat strach, když se později toho dne plížila matčiným apartmánem. V hlavě jí přitom vyvstávala jedna dětská vzpomínka za druhou, a ani jedna neměla šťastný konec.

Pomalinku otevřela dveře matčiny ložnice a opatrně nahlédla dovnitř. Danielle upírala prázdný pohled do stropu a nevšimla si jejího příchodu. 

Estella rychle proklouzla dovnitř a potichu za sebou zavřela. 

„Danielle,“ zašpitala naléhavě. 

Sestra na ni upřela zmatený pohled. „Kdo je to?“ zeptala se slabým hlasem. 

Estelle pokleslo srdce. „Estella,“ odpověděla a vzala ji za ruku, která nebyla o nic teplejší než posledně. „Nepoznáváš mě?“ zeptala se s obavami. 

„Ano, teď už ano. Tvůj hlas. A vidím, jak se ti ve vlasech odráží slunce…,“ zamumlala a zase tak zvláštně mhouřila oči. „Máš tak krásné vlasy, Estello, kéž bych i já…“ 

Estella si vyposlechla nanejvýš zmatené komplimenty o své kráse, podepřené sestřinou zničující sebekritikou. Ještě nikdy se při vyposlechnutí komplimentu necítila tak mizerně. 

Naklonila se k sestře blíž a zamávala jí prsty před očima. Danielle sotva zareagovala. 

„Ty máš něco s očima?“ zeptala se malým hláskem. Vzpomněla si u toho na Mercedes a sevřel se jí žaludek. Možná je to něco genetického...ale Mercedes se z toho přece vyléčila!

„Jako kdybych byla pod vodou…,“ zamumlala Danielle a Estella nebyla o nic moudřejší. 

Estella ji uchopila za obě ramena a jemně je stiskla. „Danielle,“ šeptala k ní naléhavě, „co se to s tebou děje? Proč jsi se vrátila k matce?“ 

Danielle překvapeně zamrkala. „Já jsem u maminky?“ zeptala se a pokusila se vytáhnout do sedu. Estella jí v tom s obtížemi zabránila. „Estello, musíš mi pomoct. Prosím, Estello,“ Danielle sebou začala zuřivě mrskat na posteli a Estella se ji marně pokoušela uklidnit. 

„Danielle, prosím, no tak!“ naléhala zoufale, ale nic na sestru neplatilo. „Jestli se hned neuklidníš, přijde sem matka!“ 

Byla to zákeřná rána pod pás, ale co měla dělat? 

Danielle se roztřásly rty a okamžitě se uklidnila. Estella jí zahanbeně utírala slzy a nepřestávala ji u toho prosit. 

„Musíš mi říct, jak ti mám pomoct, Danielle. Co mám udělat?“ 

Danielle ale nereagovala. Upírala nepřítomný pohled do stropu a cosi si vyděšeně mumlala. 

„Kai Silverwolf!“ zkusila Estella. „Měla jsi dostaveníčko s vlkem...chci říct Kaiem, že ano? A matka vás přistihla. Co bylo potom, Danielle, co se stalo?“ 

Danielle se na ni znovu podívala a na tváři se jí objevil unavený úsměv. „Viděla jsi ho, Estello?“ 

Netrpělivě přikývla. „Ano, ano. On je...totiž...on je důvod, proč jsem tady,“ přiznala se a převalila se přes ni další palčivá vlna výčitek. „Zapřísahám tě, mluv. Co se stalo potom, co vás matka přistihla?“ 

Danielle svraštila čelo. „Strašlivě zuřila, nazvala mě jmény, které ani nemohu zopakovat. Estello, že jsem neudělala nic zlého? Estello, řekni!“ 

„Neudělala jsi nic zlého,“ odkývala jí to okamžitě. „Co bylo potom?“ 

„Snažila jsem se ji uklidnit, ale nic nezabíralo. Bála jsem se, že přišla o rozum...a že je to moje vina.“ 

„Nic z toho není tvoje vina,“ chlácholila ji Estella. 

„Přišly jsme sem a maminka chtěla, abych jí zazvonila pro čaj. Říkala, že...že jí moje hanba zlomí srdce a zabije.“ 

„Na hanbu ještě nikdy nikdo neumřel, věř mi,“ prohlásila Estella suše. 

„Jenže mě po tom čaji začalo být strašlivě špatně. Čím víc jsem ho pila, tím větší jsem měla sucho v ústech a...a...všechno se mi rozmazávalo před očima a...potom si moc nepamatuju. Asi jsem musela ztratit vědomí. A je mi pořád taková zima,“ zanaříkala a chytila ji za paži. Estelle z toho doteku naskočila husí kůže. 

„Já už ten čaj pít nechci,“ plakala Danielle, „ale čím víc se bráním, tím je to horší. Říká, že jsou v něm kapky od doktora, ale já si nepamatuju, že by u mě nějaký byl.“

Estelle se zamotala hlava a musela se chytit sloupku postele aby nezavrávorala. 

„Občas vidím tatínka, Estello. Myslím, že brzy-“

„Nic takového!“ skočila jí do řeči. „Brzy ti bude lépe. Pomůžu ti.“ 

Z chodby se ozvalo slabé zapískání a Estella sebou škubla. 

„Musím už jít,“ vyjekla úzkostně. 

„Slibuješ, Estello? Musíš...musíš mi to slíbit!“ Danielle se začala zadýchávat, přesto sípala dál naléhavé prosby. 

„Slibuju.“ 

„Slib to na tatínkův hrob!“ 

Estella stiskla kliku tak silně, až jí zbělaly klouby. 

„Slibuji na tatínkův hrob,“ špitla přidušeně než vyběhla z místnosti. 

Další příležitost pro poradu se Silverwolfem a Natálií dostala až o dvě hodiny později, které jí připadaly jako dvě století. 

Lyrica se rozhodla vyjet si na vyjížďku spolu s celým dvorem, a z důvodů, které se jí zdály naprosto záhadné, trvala i na její účasti. 

Teprve když jí byl jako společník přisouzen jakýsi hrabě Ceppi pochopila. Takže tohle byl ten příhodný ženich z provincie, který ji odvést bezpečně daleko ze sídelního města? 

Byl to vcelku dobrácky vyhlížející muž kolem čtyřicítky, který k ní promlouval příjemným tlumeným hlasem, ale ona se na něj ani tak nedokázala dívat příliš dlouho, aniž by ji nezachvátila vše pohlcující panika. 

Na Ceppim teď ale nezáleželo. 

„Musíš mi nějak zařídit další setkání se Silverwolfem. Jakkoliv, ale rychle,“ sykla koutkem úst na Natálii, když se průvod vracel zpět do paláce. 

Natálie diskrétně přikývla a vzdálila se. 

Když později toho dne seděla v Natáliině bytě, kde si měly společně „číst“, připadalo jí, že od chvíle, co Danielle viděla naposledy, už uplynula celá věčnost. Co když…

Tajné dveře důmyslně zamaskované květinovou tapetou a obložením splývajícím se zdí tiše vrzly a dovnitř vstoupil nadmíru rozrušený Silverwolf spolu s Natálií. 

„Všechno na tomhle zatraceném místě tak trvá,“ zadeklamoval namísto pozdravu, jak už to měl ve zvyku. „Projížďka parčíkem, které se musela účastnit snad půlka města! Taková fraška!“ soptil dál. 

Nepokrytě nad ním přetočila oči. „Pokoušel se vás někdo na té projížďce prodat jako dojnou krávu? Ne? Tak mlčte a posaďte se.“ 

Vyvalil na ni oči a kupodivu poslechl. 

„Uvědomuji si, že to, co se chystám říct, zní dramatičtěji než Shakespearova tragédie, ale…,“ zaváhala a polkla, „myslím...věřím, že má matka Danielle otrávila. Podle všeho jí vnucuje jakýsi čaj, po kterém je Danielle špatně. A ta historka s lékařem, který jí předepsal kapky...nejsem si jistá, zda jí ještě věřím,“ vyslovila s obtížemi. 

Zavládlo dlouhé ticho. 

„Jste si tím jistá?“ zeptala se Natálie se svraštěným obočím. 

„Já nevím,“ řekla Estella přidušeně. „Bylo nesmírně obtížné dostat z Danielle smysluplnou větu. Tvrdila...tvrdila, že vidí tatínka,“ zamumlala a semkla rty. 

„Možná jen blouzní z horečky,“ navrhla Natálie opatrně. 

„Možná,“ polkla Estella, „ale ta věc s tím čajem – já nevím. Celý den rozvažuji, jak daleko by byla matka ochotná zajít a...udržovat Danielle nemocnou v posteli, aby ji mohla mít pod kontrolou? To by nebylo poprvé,“ sklopila pohled a odložila stranou šálek s vystydlým čajem. Zhluboka vydechla a neochotně pokračovala: „Po smrti tatínka jí to dělala často, hlavně když zlobila, nebo když jsem ji k něčemu ponoukla a ona mě poslechla. Nezacházela tak daleko, že by ji něčím trávila….pokud vím,“ dodala s bolestným bodnutím v žaludku, „ale nutila ji ležet v posteli a všem tvrdila, že je nemocná. Danielle byla jen dítě – když jí matka řekla, že je nemocná, tak jí to prostě věřila,“ vhrkly jí slzy do očí a rychle vstala z křesla, aby jí neviděli do tváře. 

„Danielle byla tak sladké dítě, ona se jen chtěla...jen se chtěla všem zavděčit, být hodná holčička, ať už to znamenalo cokoliv.“ Estella se zatvrdila. „Už tehdy se mi na tom zdálo něco špatného, ale nikdy jsem nic neudělala-“ 

„Sama jste tehdy byla dítě,“ ozvala se Natálie. 

Zhluboka vydechla a obrátila se k nim čelem. „Teď ale nejsem. Musím něco udělat a začínám se bát, že nemáme příliš času.“

„Musíme ji dostat co nejdál od vaší matky,“ řekl Silverwolf netypicky tiše. 

„Bezesporu,“ souhlasila Estella, „ale skutečně nevím, jak toho docílit. Zvažovala jsem apel u Lyricy, ale…,“ uchechtla se. „Nikdy by mi neuvěřila. I mně samotné to zní bláznivě.“

„Bláznivé to jistě je, ale každý, kdo zná vaši  matku, musí vědět, jak...jak intenzivní žena to je,“ namítl Silverwolf. 

Estella se hořce uchechtla. „Opravdu chcete sázet na tuto kartu?“ 

Silverwolf vyskočil ze svého křesla a vztekle rozhodil rukama. „Ta vaše zatracené rodina!“ 

Estella nad ním už nejméně potisící překroutila oči. A do tohohle se zakoukala její sestřička?

„Diplomacie tuhle situaci nevyřeší. Musíme princeznu Danielle zachránit drastickým řezem,“ ozvala se Natálie s nevzrušeným výrazem. 

„Ano, a copak to je, ten drastický řez?“ zeptal se Silverwolf netrpělivě. 

„Uneseme ji z vévodčiných apartmánů a dostaneme k ní skutečného lékaře.“ 

„Prosím?“ zajíkla se Estella. 

„Máte lepší nápad, Madam? Nebo vy, pane Silverwolfe?“ 

„Když jste si tak jistá sama sebou, slečno Natálie, buďte tak laskavá, a svěřte nám, jak chcete něco takového dokázat,“ zeptal se Silverwolf chladným hlasem. 

„Císařovna se každý večer setkává s nejvýše položenými dámami dvora u čaje. Vévodkyně se také musí účastnit, byť bude celý večer okázalé přehlížená. To je naše příležitost udeřit. Její Císařská Výsost si vymyslí zástěrku, proč se dnes nezúčastní. Ideálně nevolnost nebo bolest hlavy. Až budou všichni sedět u císařovny, proklouzneme do vévodčiných apartmánů a jednoduše ji..uneseme. Věřím, že tentokrát budeme potřebovat i našeho rytíře v lesklé zdroji. Někdo musí princeznu Danielle nést a on se zdá být vhodným kandidátem.“ 

„Nedomníval jsem se, že se tato situace může vyvinout ještě bláznivěji, ale tady jsme,“ vydechl Silverwolf. 

I Estella dočista ztratila řeč. 

„Tohle se nám nemůže povést! Pan Silverwolf nesoucí princeznu twighburskou po chodbách jako nějaký Robin Hood? To nezní jako běžné úterý v paláci.“ 

„Stačí, když ji dostaneme do mého pokoje, to je blíž. Část cesty si zkrátíme tajnými spojovacími dveřmi, ve zbytku se budete muset spolehnout na mě. Ohlídám, aby byl čistý vzduch,“ opáčila klidně. 

Estella zhluboka vydechla a ztěžka usedla zpět do křesla. „Abych byla upřímná, to zní jako naprosto příšerný plán, ale...co jiného můžeme udělat?“ 

Silverwolf si založil ruce za zády. „Opravdu jste ochotná něco takového udělat?“ 

„A vy, pane Silverwolfe?“ vrátila mu to Estella.

„Ano.“ 

„Nuže, zdá se, že se nám tu zrodilo nanejvýš nečekané spojenectví.“

Silverwolf mladší, její spojenec při únosu vlastní sestry. Nic podivnějšího se už stát nemohlo, napadlo Estellu, když opouštěla Natáliin byt. 

Nic podivnějšího určitě ne, ale něco horšího? Bezesporu. 

Do její cesty vstoupil Sebastien a Estellino srdce vynechalo úder. 

„Tak tady jste. Schováváte se v bytě své dvorní dámy? To není zdaleka tak chytré, jak si asi myslíte, že je.“ 

„Nic takového nedělám,“ Estelle dočista zdřevěněly rty.

„Znamenitě. Rozumějte, jen jsem tak tak uvažoval – jak se vám líbilo setkání s vaším nastávajícím?“ 

Estella tu otázku nehodlala poctít odpovědí, ale jen ho tím zbytečně rozčílila. Zatlačil ji do stinného kouta a ledabyle si opřel obě ruce o zeď. Estella, uvězněná mezi jeho nataženými pažemi, jednoduše nechápala, jak se jí tohle může dít. Skoro jako by se pozorovala seshora a nevěřila vlastním očím.

„Každý večer chodíte s Lyricou na čaj-“

„Nepromluví na mě ani slovo!“

„A přesto jste ani jednou nevyužila své příležitosti,“ mluvil dál, jako by nic neřekla. 

„Na Lyričiných čajových dýchancích sedí půlka dvora, jakým způsobem mám něco takového udělat?“ zeptala se Estella hystericky přeskakujícím hlasem. 

„Jsem z vás unavený a znuděný. Plýtváte mým časem. Myslíte si, že si ze můžete beztrestně dělat blázna?“ zaťal čelist a z pohledu jeho bezcitných očí ji zamrazilo. „Dávám vám poslední šanci. Máte čas do udílení svatoalexandrovských řádů. Hned potom půjdu za Lyricou s naší předmanželskou smlouvou a váš osud bude zpečetěn,“ řekl přívětivým hlasem, ve kterém nebylo ani památky po předchozím vzteku. Políbil ji na tvář a s veselým hvízdáním odešel. 

Estella pomalu sklouzla podél zdi na chladnou podlahu a pro nic na světě nedokázala potlačit zuřivý třes po celém těle.