Náhradnice - 28. kapitola: Mathieu

Paříž měla být nová kapitola, pomyslný bělostně čistý papír. 

Hned po příjezdu do hlavního města Francie však naznal, že je lepší nedělat si předem žádné snové představy – nikdy se totiž nevyplní.

Věci nabíraly ponurého obrazu postupně, zpočátku byl ochotný mnoho nepříjemností přehlížet. Fakt, že byt, který si v Paříži platil, byl ošuntělý, malý a pravděpodobně určený studentovi. Nenápadné či nápadné posměšky na jeho přízvuk, který v Twighburgu nevědomky získal, a obecnou neznalost místních poměrů. Zjištění, že je v očích Francouzů cizákem s francouzským jménem. 

Všechno se to na něj snášelo pokradmu, takže si nevšiml, že je jako žába v postupně zahřívané vodě. Kdyby ho rovnou hodili do vařící, třeba by včas utekl, ale takto po mnoha měsících marného hledání zaměstnání upadal do vtíravě přicházející apatie. 

Bylo to tehdy, když znenadání dostal pozvání na pohovor na katedru historie na Pařížské univerzitě. Byl nervózní, ale přece si dělal velké naděje. Jeho doporučení z Twighburgu byla přímo zářná a už bylo načase, aby ho přestali tak nespravedlivě přehlížet. Začal si připadat jako označený černou známkou a nechápal proč. 

Měl tušit nekalé úmysly už ve chvíli, kdy na poslední chvíli změnili místo konání schůzky z univerzitní půdy na jakousi kancelář na periferii Paříže, ale on v sobě veškerá podezření potlačil, bylo snazší dívat se jinam. Všechno to bylo tak dobré, příliš dobré, aby to byla pravda, a právě proto přehlížel varovná znamení. Už zase chtěl věřit snové představě. 

„Jsme si vědomi, že jste v Twighburgu zastával vlivné postavení. Proč jste se rozhodl císařství opustit, monsieur?“ otázal se ho muž, který se mu sice představil, ale jehož jméno mu nic neříkalo. Snažil se udržovat si o místním akademickém světě dobrý přehled, ale o žádném monsieurovi D‘Assignym v životě neslyšel. . 

„Protože můj domov je Francie,“ zalhal Mathieu. Byla to příhodná lež, kterou předem zadupával do země otázky na jeho patriotismus. Ať už to slovo pro plešatícího muže usazeného naproti němu znamenalo cokoliv.

„Jsem velice rád, že takto smýšlíte, monsieur,“ pochválil ho muž, sundal si brýle s kostěnými obroučkami a pečlivě si je vyčistil do kapesníku. 

„Co se týče mých doporučeních z Twighburské císařské univerzity-,“ začal Mathieu, ale muž mu skočil do řeči. Jeho oči bez brýlí vypadaly zapadle a měřily si ho vypočítavým pohledem. 

„Nám ani tak nejde o vaše akademické úspěchy, jako o ty politické.“ 

Mathieu užasle zamrkal a stáhlo se mu hrdlo. „Obávám se, že nerozumím, monsieur. Moje kariéra  v politice byla velmi krátká a nepříliš úspěšná.“ 

Muž naklonil hlavu na stranu. „Hovoříte teď o svém prvním pokusu v politickém světě, nebo o tom druhém? Ještě jako mladíkovi za císařovny Margaret se před vámi otevíraly slibné vyhlídky – náměstek ministra zahraničních věcí – to bylo ve věku pětadvaceti let velmi impozantní! Jistě bylo velmi nepříjemné, když se ukázalo, že váš nadřízený a mentor  byl celou tu dobu zapletený do nechutné finanční korupce s propojením na nechvalně známý dolní Tvayburg. Aféra poškodila i vás a od té doby o vás ve vyšší politice nikdo neslyšel – až do doby nástupu císařovny regentky, přirozeně. To bylo velmi nespravedlivé. Vy jste, pokud víme, s nekalými praktikami svého nadřízeného neměl nic společného, není-liž pravda? Je kruté, že vás to i přesto tak poškodilo.“ 

Mathieu cítil, jak se mu z tváří vytrácí barva. „J-jak tohle všechno víte?“ vykoktal užasle. 

Muž se slizce usmál a neodpověděl. 

„Váš odchod z Twighburgu byl velmi náhlý, že?“ pokračoval jako by nic. „Pokud mohu do debaty zapojit vlastní názor, měl jste na regentku pozitivní vliv, jehož ztrátu Twighburčané jistě okamžitě pocítili.“ 

Mathieu zaťal čelist. „To není můj problém,“ odsekl s hranou lhostejností. „A všechny ty věci s ministrem Adanem – to bylo před deseti lety! Nikdo si mě z mého období na ministerstvu zahraničí nepamatuje, natolik je irelevantní.“ 

„To ale není tak docela pravda, že? Váš přítel Alexej Petrov u toho všeho byl – a přesto proti vaší kontroverzní minulosti nic nenamítal, a bez potíží vaši kandidaturu na regentčina tajemníka přijal. Alexej Petrov není typ, co snadno odpouští. To vypovídá mnoho o vašem charakteru, monsieur.“ 

„O mém charakteru to nevypovídá vůbec nic!“ zavrčel Mathieu, jehož bublina nadějí nevyhnutelně praskla. Tohle nebyl žádný pohovor, to byl výslech. Ale kdo a proč by se s ním tak namáhal?

„Není důvod se rozčilovat, bylo to míněno jako kompliment,“ odtušil muž klidně a znovu si nasadil brýle. 

„Nemám, co bych vám k tomu řekl,“ řekl Mathieu po zdánlivě nekonečné chvíli ticha, „občas se člověk ocitne v oku hurikánu, ani sám neví jak. Mně se to přihodilo hned dvakrát – jako náměstkovi ministra s dvojí tváři a poté coby nečekanému tajemníkovi ještě nečekanější panovnice. Nic víc za tím není. Můžu už jít?“ 

Nečekal na svolení a vstal. Ke svému překvapení a zděšení však za dveřmi našel dva muže, jejichž výrazy prozrazovaly, že ho jen tak odejít nenechají. Znovu dveře zavřel a se stahujícím se hrdlem se obrátil nazpět k bledému muži za stolem. 

„Co to znamená? Kdo jste?“

„Někdo, kdo vám může pomoci dokázat, že nelžete, když tvrdíte, že vaším domovem je Francie. Jsem si vědom vašich potíží s  nalezením profesního uplatnění, a jak jste už jistě správně poznal, toto není pohovor na pozici profesora historie, po které tak toužíte. To ale ještě neznamená, že bych vám ji nemohl zařídit. Považujte to za předvstupní kolo,“ máchl rukou zpět k opuštěné židli, ze které Mathieu vyskočil, ten se ale neposadil. 

„Opravdu? Tak vy byste mi mohl zařídit práci? A copak byste za to chtěl, monsieur?“ zeptal se s předstíraným klidem. 

Muž se krátce zasmál. Znělo to jako skřípání zaseklých ozubených koleček. „Jste inteligentní muž. To, co po vás požaduji, je pocta, služba vlasti.“ 

„Služba vlasti je velmi vágní pojem,“ odtušil Mathieu, který sice tušil, kam se konverzace ubírá, ale toho dne si už podruhé odmítal připustit pravdu. 

„Zkušenosti a především informace, které jste během vašeho pobytu v Twighburgu nastřádal, by byly vaší vlasti, vaší skutečné vlasti, velice prospěšné. V Twighburgu vás nikdy plně nedocenili, ale my ve Francii víme, jakou máte hodnotu, monsieur Durande.“ 

„Ano? A jakou mám hodnotu? Hodnotu zrádce?“ 

Muž nevzrušeně povytáhl obočí. 

„Zradit můžete jen toho, ke komu cítíte loajalitu. Nuže – ke komu jste loajální?“ 

Mathieu si odfrkl a přešel po místnosti několik rozlobených koleček. 

„K vám ne, monsieur, tolik vám můžu říct bez zaváhání.“ 

„A k císařovně regentce ano?“ zeptal se muž s úšklebkem. 

„Ta s tím nemá nic společného!“ vyštěkl Mathieu. 

„Opravdu ne?“ zeptal se muž a na jeho úzké rty se znovu vkradl ten zlomyslný úsměv. 

„Buď mi řekněte, co mají vaše narážky znamenat, nebo mlčte!“ utrhl se na něj Mathieu, který ztrácel poslední zbytky sebekontroly. 

„Existují jisté...nepodložené zvěsti o vaší blízkosti. Jak často jste spolu tančili na reprezentačních plesech, i o nějakých ukradených chvilkách o samotě, kdy jste se drželi za ruce, a někteří spekulují i o...intimnějších důvěrnostech, které mohly a nemusely proběhnout.“

„Nesmysl!“ vykřikl Mathieu a zastavil se u zaprášeného okna. 

Věděl, že se o něm s Estellou říkají různé věci, a rovněž věděl, že to byla z větší části jeho vina. 

Když ji poprvé poznal, bylo jí devatenáct let. Kolik rozumu má člověk v takovém věku? Viděl ji dospívat, oslavil s ní pětadvacáté narozeniny, ale pořád byla v porovnáním s ním tak nezkušená, tak izolovaná od skutečného světa, a především o celých deset let mladší. Jestli měl být někdo z nich rozumný a odpovědný, měl to být on. 

Jenže nebyl, nechal věci v průběhu let zajít příliš daleko. Pomalu a plíživě, asi jako v tomto pařížském hororu. A když si to uvědomil, bylo už pozdě. Tím, že se před svým odjezdem pokusil vrátit jejich vztah zpět za formální hranice, kam měl náležet celou dobu, jí jen zbytečně ublížil. V tu chvíli už mohl skutečně udělat jen jediné, totiž navždy z jejího života zmizet. 

„Pracoval jsem jako tajemník vévodkyně Karolíny. Tehdy byla jejich větev rodiny opovrhovaná a neznámá. Když se z princezny Estelly stala regentka, nikdo to nečekal, nikoho by takový scénář ani v nejdivočejších fantaziích nenapadl. I já jsem byl v šoku, když jsem se prostřednictvím její dcery ocitl zpět v nejvyšší politice. Na takovou úlohu jsem nestačil, a proto jsem odešel. Je velký rozdíl dělat tajemníka beznadějně zadlužené rodině z předměstí a panovnici druhé největší říše Evropy.“ 

Muž naklonil hlavu na stranu. „Zbytečně se podceňujete.“ 

„Jen tu vykládám fakta tak, jak jsou. Zbytek jsou jen dvorské klepy,“ odtušil Mathieu a znovu se k muži otočil čelem. „Nezradím twighburskou panovnici, monsieur D‘Assigny. Ani za cenu profesorského postu ne.“ 

„A utěší vás zjištění, že twighburskou panovnicí už moc dlouho nezůstane?“ zeptal se muž s povytaženým obočím. 

„Přirozeně že zůstane,“ odpověděl Mathieu s narůstajícím znepokojením. „Nebo se snad Francie hodlá vměšovat do nástupnictví Twighburského císařství?“ 

„Vměšovat? Non. Na základě čeho bychom tak měli učinit, monsieur? Nenapadá vás žádný jiný, přirozený způsob, který by zapříčinil změnu panovníka?“ 

Mathieuovi vyschlo v hrdle. Přešel místností a nakonec na nabízenou židli přece jen ochable usedl. 

„Chcete mi říct, že regentka...že se jí něco stalo?“ 

Muž se znovu zašklebil, tentokrát v jeho očích zahlédl i záblesk pobavení.

„Nic takového. Polekal jsem vás? Odpusťte, myslel jsem, že vás jako první napadne dobrá zpráva, ne ta špatná. Císařovna Lyrica se zázračně probudila.“ 

Mathieuovo obočí vylétlo vzhůru. „Nesmysl. To bych něco musel vědět, celý svět by to musel vědět.  Taková zpráva by byla ve všech novinách!“

Muž si klidně složil ruce na desku stolu a v přemýšlivém gestu k sobě přitiskl konečky prstů. „Zatím to není veřejná informace. Rekonvalescence císařovny Lyricy je podle všeho velmi pomalá, vezme-li se v potaz, že máme březen a ona procitla už na konci ledna. Ze spolehlivých zdrojů však vyplývá, že konec regentčiny vlády je otázka týdnů, možná dokonce jen dnů. Regentka v tuto chvíli sehrává jen roli marionety. Respektive – ještě svázenější marionety než jakou byla doposud,“ zacukaly mu koutky. 

„Podle vás byla marioneta? A kdo ji - jak jste to řekl – celou tu dobu svazoval? Snad ne já? Proto tu jsem?“

„Jistěže ne. Nedělejte ze sebe hloupého, monsieur Durande, nesvědčí vám to. Oba moc dobře víme, že jestli někdo zpovzdálí celou dobu tahal za nitky, byl to ministerský předseda Petrov, do jisté míry i předseda Silverwolf. Obávám se, že jako nezkušená mladá dáma v partii s těmito ostřílenými politiky neměla nejmenší šanci.“ 

„Ne,“ ucedil Mathieu skrz zaťaté zuby, „obávám se, že neměla.“ Potom ale podezřívavě přimhouřil oči do úzkých škvírek. „Jestliže je to, co říkáte, pravda, regentka pro vás už není důležitá. Vám nejde o moje vazbu na ni, vám jde o Alexeje Petrova!“ 

Muž se znovu usmál. „Chováte takovou nehynoucí loajalitu i k němu?“ posmíval se mu. „Nedělejte si iluze, on by vás bez váhání  zaprodal, pakliže by v tom viděl politický prospěch.“ 

Mathieu si představil Alexejovu tvář, i ten chladný lesk, který se občas zrcadlil v jeho očích. Projednou se se skrčkem nehádal. 

„Ano, nejspíš ano,“ souhlasil zachmuřeně. „Ale to neznamená, že budu stejný jako on. Opakuji, že twighburskou panovnici nezradím – ať už její jméno zní Estella nebo Lyrica. Dělejte si se mnou co chcete, pošlete na mě ty obry za dveřmi, mně je to jedno. Nic o interních záležitostech Twighburgu nevyzradím.“ 

Muž se na něj mlčky zahleděl a potom se znovu usmál. „Vy rád sehráváte roli hrdiny a mučedníka, že pane Durande? Nicméně já tento rozhovor považuji za přátelský, nebudete kvůli mně mít potíže – respektive, víc potíží, než máte dosud. Vzhledem k tomu, jaký neochvějný postoj zastáváte, považuji za nejvhodnější předstírat, že k našemu setkání nikdy nedošlo. Radil bych vám na něj zapomenout a nikde se s ním nešířit,“ muž vstal a beze spěchu zamířil ke dveřím. 

„Chcete mi namluvit, že mě ty dvě gorily opravdu nechají jen tak odejít?“ zeptal se Mathieu rozzlobeně. 

Muž se zatvářil nechápavě a otevřel dveře. 

„Nevím, o čem tu mluvíte, monsieur Durande. Tady nikdo není,“ názorně máchl rukou k prázdné chodbě a zdvořile se mu poklonil. „Nuže, monsieur, přeji pěkný den. Snad se na vás ve vašem hledání povolání konečně trochu usměje štěstí, ale něco mi říká, že to se od vás dnes trvale odvrátilo,“ bez dalšího slova si natáhl rukavice, popadl z věšáku svůj klobouk a odešel. 

Mathieu se neodhodlal vstát, dokud za ním neuslyšel klapnout vstupní dveře. 

Něco mu říkalo, že teď už se neuživí ani čištěním bot.