Náhradnice - 29. kapitola: Danielle





Danielle by si nikdy nepomyslela, že kdy zažije večer srovnatelný s tím, kdy se Estella stala regentkou. Jenže slavnostní ples, kterým její vláda oficiálně skončila, všechno ještě předčil. Zdálo se, jako by Lyrica vzala všechno, co v ten den udělala Estella a převzala si to za své, jenže ještě nákladněji a teatrálněji. 
A pak že to její sestra tehdy přehnala, kroutila hlavou, zatímco sledovala tisíce mihotavých prskavek zformovaných do písmen LR, které se jako kouzlem objevily zavěšené na Albertově mostu, rozdělujícím Dolní a Horní Tvayburg. I ostatní hosté, kteří ten výjev sledovali z balkonu císařského paláce, si mezi sebou udiveně šeptali. Namačkali se tam úplně všichni, jen Estella nápadně chyběla, ale tím se Danielle na rozdíl od šeptajících dvořanů nezabývala. Estella jí totiž s nesmírně zahořklým výrazem pověděla, ať se zvlášť těší, protože její příchod na ples bude přímo třešnička na dortu. Danielle neměla ponětí, co tím míní a neměla odvahu se ptát. 
Ohlédla se a spatřila v davu střapaté vlasy Kaie Silverwolfa. To byl další významný rozdíl mezi Lyričiným a Estelliným plesem – dnes byli přítomní zástupci ze všech koutů říše a rodina titairijského ministerského předsedy přirozeně nesměla chybět.
Kai si všiml jejího pohledu a věnoval jí svůj křivý úšklebek, který vydával za úsměv. 
Danielle se ošila a sklopila pohled. Když se spolu viděli naposledy, rozloučili se za velmi podivných okolností a ona se teď za svá slova cítila trapně. 
Když se znovu odvážila zdvihnout oči, ke své hrůze zjistila, že zamířil jejím směrem. Polkla a s křečovitě staženým výrazem zdvihla bradu. Marně se pokoušela napodobit sebevědomý postoj své sestry, když si důrazně prosazovala svou. 
Kai sklonil hlavu v hluboké pokloně. „Vaše Císařská Výsosti, snad mi odpustíte, že vás oslovuji. Jsem zvlášť poctěn, že se znovu shledáváme.“
Danielle nad jeho formální zdvořilostí vytřeštila oči. Utahoval si z ní, nebo jen dělal divadlo pro případ, že by je poslouchal někdo z hostů? 
Nejistě přešlápla na místě. „Dobrý večer, pane Silverwolfe. Dlouho jsme se neviděli, pravdaže. Jak...jak se vám daří při studiích?“ vykoktala. Při pozorování Estelly si všimla, že klíčem k hovoru s mnoha lidmi je pokládání otázek a nasazování zdvořilého výrazu. Nechat toho druhého, ať na svých bedrech nese tíhu konverzace – při rozhovoru s Kaiem Silverwolfem zvlášť nutně potřebovala, aby z ní někdo sejmul tíhu, kterou právě pociťovala. 
I on se po její otázce zatvářil překvapeně. „Mizerně, Madam, nenávidím každou minutu,“ odpověděl nakonec. 
Teď to byla Danielle, čí obočí vylétlo do vzduchu. „Práva vám nejsou po chuti?“ 
„Práva mi už od začátku nebyla po chuti, jen plním rozkazy svého otce. Málokdo mu dokáže vzdorovat. Asi víte, o čem mluvím, svým způsobem to pocítila i vaše sestra,“ odpověděl. 
Danielle polkla. „I teď se mnou mluvíte na jeho rozkaz – jako tehdy v Titairy?“ zeptala se tiše. 
Zarazil se a sklonil pohled. 
„Ne, Madam, nejsem tu na jeho popud. Chtěl jsem se vás jen zeptat, jak se daří mému koženému řemínku. Byl to svého času můj oblíbený náramek. Je smutné, že stuhu, kterou jsem za něj dostal výměnou, jsem si nakonec nemohl ponechat,“ pronesl rádoby lítostivě. Zavrtal do ní pohled tmavých očí. „Nevěřila byste, jak se jednomu po takové stuze může stýskat.“ 
Zavrtěla nad ním hlavou. „Vašemu náramku se daří výborně. Posledně vás velice mrzelo, že ho nenosím,“ škubnutím prstu si popotáhla rukavičku a ukázala, že pod diamantovým náramkem skrývá právě jeho řemínek. 
Vytřeštil oči a pročistil si hrdlo. „Jsem tedy už naprosto klidný a přestanu po něm truchlit. Smím se zeptat, proč ho nosíte? Pokud vím, tak na jeho majitele nevzpomínáte v dobrém.“ 
„Nasadím si ho, když vím, že mě čeká náročný den. V takové chvíle doufám, že se na mě přenese trochu drzého sebevědomí jeho majitele. I takové otravné vlastnosti je občas potřeba, zvlášť když je jeden...jako já.“ 
Přimhouřil oči. „A co to znamená – jako vy?“ 
Danielle padl pohled na přibližující se postavu maminky a v krku jí narostl knedlík. „Slabá,“ špitla. 
Kai už nedostal šanci odpovědět, protože se mezi ně postavila maminka. Nijak nevzala na vědomí jeho přítomnost a popadla ji za ruku. 
„Pojď, nebudeme čekat na slavnostní příchod Lyricy – k čemu by nám to bylo dobré? Jsi unavená a musíš si jít lehnout.“ 
„Ale...ale já nejsem unavená,“ zamumlala vyděšeně. Další ples, ze kterého ji odvede předčasně? Proč to pořád dělá? Proč se nikdy nesmí s nikým bavit déle než pět minut?
„Nesmysl,“ uťala ji, aniž by se na ni podívala. 
Danielle se marně snažila vyprostit z jejího sevření. Čím víc se kroutila, tím bolestivěji ji maminka držela. 
„Bylo by nezdvořilé odejít před Lyričiným příchodem!“ zajíkla se. „Už teď nás na dvoře všichni nenávidí! Maminko, prosím vás!“ žadonila. Připadalo jí, jako kdyby její zápěstí drtil železný svěrák, a do do očí jí vhrkly slzy. 
„Její Císařská Výsost byla tak laskavá a přislíbila mi valčík. Velmi by mě mrzelo, kdyby ho zmeškala,“ ozval se Kai, v jehož hlase byl patrný šok. 
„Jak se opovažujete? Vás se nikdo na nic neptal!“ zasyčela maminka. 
„Takhle s ním nemluvte!“ vykřikla Danielle a zapomněla ztlumit hlas. Několik lidí se po nich tázavě ohlédlo a hlouček dvorních dam skrylo smích za vějíře, což maminku zřejmě přimělo konečně pustit její ruku.
„Děláš mi ostudu. Děláš ostudu celé své rodině!“ ucedila na ni skrz zaťaté zuby. „Jediným tvým úkolem je reprezentovat – jestliže ani to nezvládáš, k čemu jsi dobrá?“ 
„Je mi to velice líto, ale jestli máme stihnout náš valčík, tak už musíme jít, Madam,“ ozval se znovu Kai. Danielle musela ocenit jeho statečnost. 
„Vy si snad opravdu myslíte, že s vámi moje dcera bude tančit?“ zeptala se maminka s neskrývaným opovržením. 
Do Danielliných tváří vstoupila horkost. „Ano, to budu. A bude mi velkou ctí,“ rychle vklouzla do Kaiova nabízeného rámě. „Pojďme, pane Silverwolfe,“ řekla přiškrceně. 
Kvapným krokem ji odváděl zpět do sálu. Danielle by přísahala, že v zádech cítí oheň vypalovaný maminčiným pohledem. 
„Omlouvám se, budete kvůli mně mít potíže? Nevím, jestli jsem vám tou lží o valčíku prospěl nebo spíš uškodil,“ zamumlal Kai po dlouhé odmlce. 
Danielle na něj ze strany pohlédla. Zdál se být otřesený. 
„Já budu mít potíže tak jako tak, netrapte se tím. Jsem vám vděčná, že tu smím zůstat,“ vykoktala roztržitě. 
„To by měla být výhradně vaše volba.“ 
„Tou by měl být i váš studijní obor. Jeden nikdy nemá všechno, co chce,“ vydechla unaveně, když se vrátili zpět do sálu. 
Z drobného hloučku lidí postávajícího pod obrazem tety Mercedes se vynořil ministerský předseda Silverwolf, důkladně si je oba přeměřil pohledem a hluboce se Danielle uklonil. Ta nepatrně sklonila hlavu a oplatila mu němý pozdrav na dálku. 
Kai jejich výměnu zdvořilostí sledoval s povzdechem. „Ano, to je zasloužené. Ale přesto nevěřím, že naši situaci lze srovnávat. Ten způsob, jakým se k vám chová – opravdu v tom nevidíte to...to zlo?“ zeptal se staženým obočím. 
„Zlo?“ zalapala po dechu. „Nebuďte směšný, maminka mě miluje.“ 
„Miluje,“ zopakoval a se zvláštním výrazem ji odváděl na taneční parket. Zdál se být téměř nešťastný. „Ano, možná. Ale i láska může být zlá, napadlo vás to někdy?“ 
„Láska je dobrá,“ namítala šeptem, zatímco se společně postavili do tanečního držení. 
„Ze své podstaty by měla být,“ zamumlal a jemně stiskl její ruku. „Ale já vás pozoroval už během vaší cesty po Titairy, a dospěl jsem k názoru, že láska sama o sobě nepředstavuje bezvýhradné dobro. Láska může být majetnická, manipulativní, ne-li přímo ničivá. Ne vždy je nalezení spřízněné duše šťastný konec, někdy je to počátek zatracení. Prozradila jste mi, že máte v oblibě Shakespeara, takže jste jistě četla i Macbetha.“ 
Danielle zalapala po dechu. „Neopovažujte se-,“ 
„Neurážejte se, snažně vás prosím. Tentokrát to nebyl můj úmysl, přísahám. Má slova jsou řečená neobratně, na dvorské poměry příliš upřímně, ale jsou míněna v dobrém, opravdu,“ zarazil ji a zase se zatvářil tak zvláštně melancholicky. 
Svižně se rozvířili po tanečním parketu a Danielle se pokoušela přehlížet pohledy, které po nich vrhaly ostatní taneční páry. 
„Takže předtím jste mě urážel záměrně?“ zeptala se po chvíli ticha, když se trochu uklidnila. 
Uchechtl se. „Obávám se, že ano. Neříkejte, že jste to nepoznala? To by bylo mrzuté, já se tolik snažil.“ 
„Vy jste neuvěřitelný!“ vyjekla, ale potom se rozesmála. „Buďte ujištěn, že vaše snahy nezůstaly nepovšimnuty. Urazil jste mě hned při několika příležitostech. Opravdu tak nenávidíte mou rodinu? Pouze z principu?“ zeptala se už vážněji. 
Zatvářil se rezignovaně a povzdechl si. „Ještě před několika měsíci bych pyšně odpověděl, že ano, ale bohužel si přestávám být jistý.“
„To je pro vás jistě velmi smutné,“ odtušila Danielle zmateně. 
Zpříma jí pohlédl do očí. „Jestlipak se pamatujete, s jakými slovy jste se se mnou tehdy v Titairy rozloučila?“ 
Po chvíli uvažování zavrtěla hlavou. „Byla jsem k vám zbytečně příkrá, ale na přesné detaily si nevzpomínám.“ 
Usmál se – tentokrát to nebyl úšklebek, ale opravdový úsměv. „Řekla jste: ‚Sbohem, pane Silverwolfe, věřím, že tohle je naposledy, co jsme spolu mluvili. Jistě jste tomu velice rád a já vás ujišťuji, že naše pocity jsou oboustranné. I tak vám přeji všechno nejlepší,‘ věřte ale, že zbytečně příkrá jste nebyla. Dostal jsem, co jsem si zasloužil.“ 
Chvíli na něj užasle zírala. „Vy si to pamatujete slovo od slova?“ 
Viditelně zrozpačitěl. „Vedu si docela podrobný deník. Kdysi mě k tomu nutil otec a já to nenáviděl, teď to ale shledávám poměrně užitečným. Zapsal jsem si vaše slova dokud byla ještě čerstvá a párkrát se k nim od té chvíle vrátil. Nějak mi nešla z hlavy.“ 
Danielle nešťastně stáhla obličej. „To mě mrzí, já to tak nemyslela. Když vy jste ale dělal všechno, co jste mohl, abyste se mi dostal pod kůži, a já to...já to nakonec už nevydržela,“ zašeptala. 
„To je vcelku pochopitelné. Na jednu stranu se mi líbilo, když jste se konečně přestala chovat tak bázlivě a konečně mi to začala vracet, zároveň mě ale zamrzelo, když jsem si uvědomil, že na mě už navždycky budete vzpomínat ve zlém. Já na vás vzpomínám docela rád. A odtud můj nově nabytý zmatek v postoji vůči Perebellům.“ 
Polkla a nejistě mu pohlédla do očí. „Jestli si se mnou zase jen tak pohráváte…,“ 
Jemně zavrtěl hlavou. „Ne, nepohrávám, věřte mi, že ne.“ 
Nakrabatila čelo a rezignovaně se pousmála. „Neměla bych, ale asi věřím.“ 
Zlehka se s ní otočil. Na to, jak ostentativně jí při plese v Titairy dával najevo, že nerad tančí, tak v tom vůbec nebyl špatný, když se opravdu snažil. 
„Řeknu vám tajemství, chcete? Můžete ho proti mně kdykoliv použít jako pojistku, zradím-li kdy vaši důvěru,“ uculil se na ni. 
„Tajemství? A jaképak vy máte tajemství?“ 
„Vůbec nechci být právníkem.“ 
„To už přece dávno vím.“ 
„Chtěl bych být hudebním skladatelem,“ řekl velmi tiše a do tváří se mu dokonce nahrnulo i trochu červeně. 
„Ach,“ zamumlala Danielle udiveně. Určitě nelhal. „Váš otec to ví?“ 
„Samozřejmě, že ne. Vždyť je to přece tajemství.“ 
„Mohl byste mi někdy něco svého zahrát.“ 
S podivným úsměvem na ni pohlédl. „Obávám se, že k tomu nikdy nedostaneme příležitost...Madam.“ 
Sklopila zrak. „Ne. Předpokládám, že ne.“ 
Do sálu vplul dvorní ceremioniář a důrazně poklepal holí s erby Twighburgu a Titairy do podlahy. Hudba okamžitě utichla. 
„Snad se ještě uvidíme,“ rozloučil se s ní Kai, když spatřil, že se k nim znovu blíží maminka. „Opatrujte se, Madam.“ 
Poklonil se, věnoval jí jeden poslední, vzácně neironický úsměv a obrátil se zády k supící mamince, která nebezpečně brunátněla v obličeji. 
„Pojď, musíme stát pěkně v čele, jak se sluší a patří,“ mumlala maminka, když ji znovu popadla za zápěstí a táhla ji k formujícímu se zástupu dvořanů podél sálu. „Ještě jeden poslední políček do tváře, než nás odsud vyhodí. Historie tvého otce s Mercedes se dnes bude opakovat. Mohla jsi toho být ušetřená, ale tanec s míšencem ti byl přednější – teď kvůli němu budeme trpět obě, ty sobecká holko,“ mumlala, zatímco se postavila přímo do čela zástupu, hned vedle císařského trůnu. Několik dvorských úředníků k nim s nesmírně pohrdavými výrazy obrátilo hlavu. Danielle se ostře nadechla. 
„Maminko, nemohly bychom se postavit trochu víc stranou?“ šeptala úpěnlivě. „Už nemáme právo stát na čestných místech.“ 
„Kdepak,“ odpověděla maminka ponuře, „jen si to pěkně vychutnej. Chtěla jsi zůstat, tady to máš.“
Danielle sklopila pohled a sepjala ruce, když do místnosti se slavnostní fanfárou vplula Lyrica, její sestřenice a císařovna. 
Nevnímala ceremoniální výčet jejích titulů, pouze se jako v mrákotách hluboce poklonila, když kolem ní prošla, aby znovu převzala své právoplatné místo na trůnu. 
Když se směla znovu narovnat, vzhlédla k její tváři. Byla bledá, ale nebyla zdaleka tak ošklivá a strhaná, jak ji popisovala Estella. Pravda, bylo poznat, že nosí paruku, ta ale byla vyrobená ze zvlášť krásných kaštanových vlasů a bylo zřejmé, že vlásenkář, který ji vyrobil, byl mistr svého oboru. 
Lyrica byla stejně jako Danielle černá ovce rodu Perebellů, nebyla zlatovlasá, modrooká, vysoká a ušlechtilá, což bylo Danielle okamžitě sympatické. Lyrica měla úzký, ostře řezaný obličej odhodlaných rysů a hnědé oči, ze kterých sršely jiskry. 
Možná, že jí koruna neslušela tolik jako Estelle, ale na první pohled bylo patrné, že Lyrica si uvědomuje, co všechno diamantová ozdoba v jejích vlasech obnáší. 
Lyricu následoval průvod sedmi mužů, čestných rytířů s velkoknížecími tituly, které jinak nikdo v říši nesměl nosit. Ti samí muži před více než rokem přísahali věrnost i Estelle, napadlo Danielle s pocitem naprostého absurdna. 
Hned za sedmi rytíři dovnitř vstoupil i princ Sebastien, v dánské vojenské uniformě zvlášť pohledný a důstojný. 
Jako poslední do místnosti vstoupily Lyričiny dvorní dámy následované Estellou. 
Danielle periferním zrakem zahlédla jakýsi pohyb a setkala se s chladným pohledem Natálie Nikolajevny. Významně se na ni zašklebila, ale Danielle i bez toho pochopila, jaká je v tom urážka. Estella, a tím pádem i ona a maminka, klesly ještě na nižší úroveň než dvorní dámy. 
Danielle se znovu s nervózním bodnutím u žaludku zahleděla na Estellu, ta si ale jejího pohledu nevšimla. Nedívala se vůbec na nikoho, hleděla upřeně vpřed a ignorovala smích i tlumené posměšky, které se s jejím příchodem rozléhaly sálem, a proti kterým se Lyrica nijak neohradila. 
Daniellinými vnitřnostmi se rozlézal chlad, když sledovala svoji sestru, jak se zastavuje pod schůdky před Lyričiným trůnem a klesá na kolena. 
„Přísahám věrnost koruně a své svrchované panovnici,“ začala odříkávat Estella, poraženecky a vzdorovitě zároveň, „přísahám, že své zemi budu sloužit jako věrná služebnice a zříkám se,“ zachvěl se jí hlas a její tváří se na okamžik kmitl hněv, „veškerých práv na Twighbursko-Titairijský trůn,“ dokončila svůj příslib a v sále se rozhostilo užaslé ticho. Dvořané se jí dokonce zapomněli i smát. Estella pomalu povstala, důstojně vystoupala schůdky k Lyričinu trůnu a políbila sestřenici na obě tváře. Danielle upřeně sledovala Lyričin obličej, ale nedokázala z jejího výrazu vůbec nic vyčíst. Tvářila se odhodlaně, ale její oči byly nezúčastněné. 
Estella s poslední poklonou sešla schůdky, které z obou stran střežilo sedmero rytířů, a poprvé si všimla Danielle s maminkou. Při pohledu na maminku se zatvářila útrpně, ale Danielle k jejímu údivu věnovala slabý úsměv. 
Postavila se vedle ní a sklopila hlavu, když se rozezněla císařská hymna. Danielle se sevřelo hrdlo, když si uvědomila, že nevzdává hold hymně, ale skrývá slzy, které se jí derou do očí. Ještě nikdy svou sestru neviděla plakat. 
Považovala za docela samozřejmé, když svou rukou opatrně vklouzla do její a jemně ji stiskla, Estella se však po ní užasle ohlédla a doširoka rozevřela pomněnkové oči. 
Její gesto podpory nezůstalo utajeno více lidem – maminka vydala ostrý syčivý zvuk, několik dvořanů se ošilo a jistě by si mezi sebou začali znovu špitat, jen kdyby to během hymny bylo přípustné. Nejvíc ji však pálil pohled pocházející od Lyričina trůnu – nebyla to však přímo ona, kdo je upřeně sledoval, byl to princ Sebastien, ten samý Sebastien, který se na ni až doposud nikdy nepodíval dvakrát. Jak zvláštní. 
Když hymna dozněla, Estella k ní znovu obrátila zrak a vyslovila slova, která od ní Danielle ještě nikdy neslyšela. Šokovalo ji to víc, než její slzy. 
„Děkuji ti.“ 


Komentáře

Oblíbené příspěvky