Viděla jsem tour produkci Love Never Dies, popřemýšlela nad problematičností celého díla, ale i přesto se dojala a poplakala si, aneb definice guilty pleasure

K Love Never Dies se váží počátky Lottelandu, takže už je to sedm let, a tudíž už je v tom patina nostalgie.

Pořád vzpomínám, jak jsem třikrát denně sledovala všechna dostupná videa s "Rierrou" na Youtube, jak jsem hltala každý nový gif, video, obrázek, cokoliv z nového DVD australské produkce, jak mohutně jsem obrečela historicky první sledování onoho DVD (a když říkám mohutně, tak myslím, že jsem preventivně spustila už u Beauty Underneath), prostě Love Never Dies je jako člen rodiny, ale takový ten problematický člen rodiny.

Nedávno, při mém pravidelném plýtvání času na Tumblr, jsem narazila na gify z americké tour LND, z čehož jsem já Sherlock vydedukovala, že na světě je nový bootleg, ony gify jsem repostla, trochu jsem si pofrflala nad svým osudem, že se ke mně ten bootleg asi nikdy nedostane a šla dál.

A pak se stalo něco neuvěřitelného - ta osoba, co ty gify postnula, se mi ozvala a nabídla mi odkaz na stažení toho bootlegu! A ta osoba mi ten odkaz poslala jen tak, bez obvyklých výhrůžek "nikomu jinému to neposílej, nebo tě po smrti přijdu strašit", takže předpokládám, že když mi nepošlete svůj mail, tak vám nepošlu ten kouzelný odkaz, protože bootlegy jsou nelegální a já nedělám nelegální věci a vy byste taky neměli. *mrk mrk*

A zde je vaše odpověď na otázku, proč najednou zase řeším Love Never Dies. Tenhle článek je extrémně divný mix následujícího:

•"recenze" daného bootlegu

•dojmy z návratu k LND po X letech

•zjištění, že mám LND pořád ráda

•zjištění, že LND zároveň vlastně nemám ráda

•zjištění, že LND je moje quilty pleasure

Začnu názory na hlavní obsazení:

Bronson Norris Murphy jako Fantom

Odběhla jsem si googlit, kolik je mu vůbec let, protože první věc, co mě při pohledu na něj napadla, byla technická poznámka o tom, že na roli Fantoma v LND, tedy "o deset let později", vypadá dost mladě. Nemohla jsem nic najít, jedna stránka naznačuje, že by mu mohlo být jednatřicet, což by vizuálně odpovídalo, i když já jsem na odhadování věku lidí úplně marná. Ale věk sem, věk tam, v divadle tyhle věci člověk musí přehlížet velmi často.

Bronson se velmi rychle zařadil mezi mé oblíbence. Přidal do své interpretace spoustu malých detailů navíc, reagoval na Gustava mnohem víc než Ben a Ramin, za což okamžitě získal bonusové body a trochu mi svým podáním připomínal originálního Fantoma - vždycky, když k němu někdo přišel moc blízko, vyskočil skoro až na strop, základní lidská interakce mu byla pořád stejnou neznámou, a byl správně fantomovsky nevyzpytatelný - nevím, jestli to bylo rozhodnutí režie, nebo prostě Bronsonovo charisma, ale neustále na jevišti dominoval scénu - i ve scénách s Raoulem měl velmi výrazným způsobem navrch.

---

Meghan Picerno jako Christine

Začnu asi tím, že stejně jako Bronson, i ona ze všech hereček, které jsem v roli viděla, nejvíce reagovala na Gustava. Když Erik Gustíka vyhoupl na to balkonové zábradlí, málem vyskočila z kůže a kdyby Erik právě nedržel v rukou život jejího syna, asi by ho byla schopná na místě zavraždit. I jejich první setkání po deseti letech bylo to nejenergičtější, jaké jsem kdy viděla, řekla bych, že se na Fantoma zlobila mnohem víc než Sierra nebo Anna, ale zároveň se i zdálo, že ho všemu navzdory z obou zmíněných dam i nejvíc milovala. Těžko říct, jestli tomu tak bylo, protože Bronson a Meghan spolu měli naprosto skvělou a intenzivní chemii, která směle konkuruje "Rierře", nebo jestli v tom sehrál roli i fakt, že tour verze Beneath a Moonless Sky je o něco kontaktnější a vášnivější než australská předloha.

Hlasově je mi asi sympatičtější lehčí, jemnější soprán, než je ten Meghanin, zejména její nadužívání vibrata mě trochu odrazovalo a občas bylo i na úkor srozumitelnosti. Avšak na druhou stranu se její interpretace Love Never Dies oficiálně stala mojí nejoblíbenější. Zpívala, jako by všechno v té písni prožila, zpívala, jako by znovu našla starou lásku a zároveň o jednu i přišla, měla s každým slovem v očích tolik citu…opravdu mě dojala.

Sean Thompson jako Raoul

Zatím jediný Raoul, který mi kdy v LND byl sympatický, byl Simon Gleeson v australské produkci. Viděla jsem ještě londýnskou verzi, rakouskou koncertní verzi a nyní USA tour verzi a tento názor zůstal neměnný.

Jak už jsem naznačila, Bronsonův Fantom měl nad Raoulem Seana Thompsona výrazně navrch, Seanův Raoul byl spíš slaboch, všechny jeho výhrůžky byly očividně jen blufování, jeho vystupování vůči Christine bylo soustavně otrávené, až nezaujaté, dokonce i scéna v její šatně, která by měla okamžik, kdy si uvědomí, jak moc ji stále miluje, je z jeho strany podaná spíš nezaujatě, občas se dokonce na Chritine díval, jako kdyby se zbláznila, a přitom on je ten, kdo se o ni bez jejího vědomí sází, jako kdyby to byla nějaká hračka, že. Že.

Mary Michael Patterson jako Meg

Obsazení Mary Michael jako Meg bylo určitě největším překvapením této produkce. Nicméně i v tomto případě musím konstatovat, že moje nejoblíbenější Meg stále bezpečně zůstává Sharon Millerchip z australské produkce, která stejně jako Simon Gleeson ne právě šťastně napsané postavě dokázala libretu navzdory dát hloubku, lidskost a citlivost.

Mary Michael jako Meg byla spíš chladná, ambiciózní - měla radost, že vidí Christine, ale ve chvíli, kdy zjistila, že Christine bude mít hlavní číslo, jí spadl obličej, byla otrávená, a i s Raoulem se šla vzápětí vítat jen velmi ironicky, ačkoliv on jí technicky vzato vůbec nic neudělal. Jde to asi trochu ospravedlnit její očividnější zamilovaností do Fantoma. U některých jiných hereček bychom mohli mít otevřenou diskuzi, jestli do něj Meg skutečně byla zamilovaná, nebo jestli se jen prostě nechala zmanipulovat svou matkou a jediné, co od Fantoma chtěla, byla trocha pozornosti a uznání (a možné nějaké lepší písničky do repertoáru, lol). U Mary je myslím zřejmé, že do Fantoma byla opravdu zamilovaná, její reakce na něj byly podstatně intenzivnější, zvlášť v té scéně, kdy ho Gustík odmaskuje a ona se u toho omylem namane.

(Photo by Joan Marcus.)

Fantom a Christine

Tahle produkce tak dokonale ilustruje všechno, co je špatně s příběhem Love Never Dies právě oním zmiňovaným "kontaktnějším" vztahem Fantoma a Christine, protože o to okatěji všechno vynikne. Na jednu stranu ohromně zafungovala ta intenzivní chemie Meghan a Bronsona, takže to celé bylo ohromně romantické a všechno, o čem kdy mé shipovací srdce snilo, na druhou stranu se v plné parádě ukazovalo, jak moc je jejich vztah nezdravý. Kdykoliv Fantom ke Christine přešel blíž, ztuhla nebo sebou přímo škubla, protože nevěděla, jestli se na ni chystá vrhnout, nebo ji pohladit, neustále vedle něj byla jako na trní, zároveň jím však byla učarovaná, zase a znovu podléhala jeho kouzlu, občas vědomě, občas ne…

A podotýkám, že takhle ustrašená z něj byla i POTOM, co si ho vybrala, a co se políbili, tedy když už měli být šťastně spolu - Fantom poté, co se domníval, že Raoul unesl Gustava, praštil do stolu, a ona vyděšeně poskočila a ucouvla.

Rozhodně to nabízí otázku k zamyšlení, jestli "klidnější" pojetí Anny O'Byrne a Bena Lewise z DVD Love Never Dies podalo "skutečný" obraz jejich interpretace, nebo jestli záměrně všechno zmírnili, protože věděli, že herectví pro kameru je podstatně odlišné od herectví pro živé publikum v hledišti. Hrozně ráda bych měla možnost porovnat si "běžné představení" LND v Austrálii se zfilmovanou verzí, protože by mě potom tenhle bootleg třeba vůbec nepřekvapil.

K této úvaze mě přiměla i poznámka ALW, kde v rozhovoru podotkl: "Měli jsme štěstí, protože to snadno nemusel být ten případ, že jsme byli obdaření herci, kteří rozuměli, jak pracovat s kamerou, hodně muzikálových herců by nebylo schopných to ztvárnit jako tito dva, myslím tím Bena a Annu, (…) je pozoruhodné, že to byli schopní zahrát, jako kdyby to bylo určené pro stejnou měrou pro film, jako pro divadlo." (Zdroj)

Sázka o Christine

Tahle zápletka je něco, co mě mělo iritovat už dávno, ale budiž, byla jsem sweet innocent summer child, a snažila jsem se to omlouvat, protože jsem měla pocit, že když budu na LND něco kritizovat, budu "špatný fanoušek".

Postava Christine je zredukována na věc, na hračku pro toho, kdo ji přiměje zpívat/nezpívat. Jak samozřejmě víme, vyhraje Fantom, a je nad slunce jasné, že se tak stalo jen proto, aby dostal "svoji odměnu" za to, jak měl těžký život, jak nespravedlivě se k němu zachovala společnost, je to ten vytoužený šťastný konec, který mu všichni přejí na konci originálu, když ho vidí plakat na podlaze, protože to by jeden musel mít místo srdce kámen, aby ho nelitoval.

Ale tady je ta věc: nezáleží na tom, jak moc se Fantomovi ublížilo, nezáleží na tom, jak moc miluje Christine, nezáleží na tom, že Gustave je ve skutečnosti jeho syn: žena není odměna, která má vynahradit bolavou minulost, žena není věc, o kterou se můžeme sázet, žádný muž na světě nemá na ženu právo čistě toho, že si ji "zasloužil" protože hodně trpěl, nebo protože na ni byl jednou hodný…žena je úplně stejnou měrou člověk jako muž, má právo na vlastní volbu, není ničí odměna a nesmí ve fikci sloužit jako laciný nástroj pro smutný konec.

Díky, že jste přišli na můj TED talk.

(Photo by Joan Marcus.)

Christinina smrt

ALW se už několik let marně pokouší dostat LND na Broadway, o této ambici poprvé promluvil už v roce 2010, a to dokonce ještě předtím, než mělo LND světovou premiéru v Londýně.

Z londýnské produkce se, jak víme, nestal právě hit, takže druhou šanci na broadwayské uvedení LND dostalo teprve až s přepracovanou australskou produkcí z režie Simona Phillipse, ale ani tato ambice se doposud nepodařila uskutečnit, ačkoliv zvěsti o případné broadwayské inscenaci se pravidelně objevují už od roku 2014, kdy se poprvé začalo spekulovat o změně konce LND.

"Po umělecké stránce se současným koncem nemáme problém," uvedl [Simon] Phillips. "Dává to naprosto srozumitelný umělecký smysl, který by v mnoha kontextech nemohl být lepší." I přesto režisér dodal, že současný konec je "šok do systému" pro diváky. "Lidé si dělají starosti, co se stane s dítětem," řekl Lloyd Webber. "To je zpětná vazba, kterou jsme dostali. Pokud konec změníme, mohli bychom to pro lidi udělat přijatelnějším." (Zdroj.)

Docela mě mrzí, že režisér Phillips neupřesnil, co tím uměleckým smyslem, co ve všech kontextech dává lepší smysl, přesně míní. Podle mě je to jen završení Christinina příběhu, jakožto postavy loutky bez vůle - splnila svůj úkol, dala Fantomovi "odškodnění" za jeho těžký život v podobě své lásky, a jelikož mu svěřila Gustava, pořád mu tím do jisté míry zařídila jakýs takýs šťastný konec. A obavy o osud Gustava jsou vzhledem k tomu, jak se Fantom ke Christine v průběhu muzikálu choval, jaksi oprávněné, co si budeme.

Za mě by lepší smysl určitě dávala Fantomova smrt. Christine, svobodná od obou nezdravých vztahů, dostane šanci na nový život se svým synem. Meg, která podvědomě schválně zastřelí muže, který ji nikdy nedocenil, kvůli kterému toho tolik obětovala, je po psychologické stránce taky silnější a zajímavější okamžik, než náhodně zbloudilá kulka do Christina srdce (nebo kam ji to trefilo).

(Screenshot pořídila Lotte z bootlegu, který vůbec nemá.)

Závěrečné scéna ještě jednou, tentokrát sentimentálně

A teď se dostáváme do fáze, kdy se ve mně pere sentimentalita s racionalitou a argumenty, které jsem před vás předestřela výše.

Chemie Meghan a Bronsona je neuvěřitelná. Jejich podání Christine a Fantoma se okamžitě zařadilo na špičku mého pomyslného žebříčku. Všechny ty detaily, doteky a pohledy navíc jsou možná teatrálnější, než u Anny a Bena, no na druhou stranu díky jejich jevištní dynamice všechno učinili opravdovější, silnější, emočnější…a spoustu dalších superlativů.

Meghan po Bronsonovi v jednu chvíli natáhla ruku a on si její prsty okamžitě propletl se svými a ten způsob, jakým se na ni díval….a když zazpívala "remember, love never dies," smutně zavrtěl hlavou a přidušeně řekl "no…," a když ho požádala o poslední polibek, tiše vzlyknul….aaaaaaaach. A když pak přiběhl Raoul - Sean, Bronson po něm natáhl ruku, Sean se nejdřív nenávistně odvrátil, nejspíš že od Fantoma očekával výhrůžku, nebo že mu jen obecně naznačoval, že s ním nechce mít nic společného, ale když se na něj potom přece jen znovu podíval, a uvědomil si, že mu jen chce dopřát možnost rozloučit se s Christine, překvapeně a zároveň vděčně přijal, a to byl další strašně krásný okamžik hodný vypíchnutí. A pak ten konec! Způsob, jakým Bronson zahrál, když ho Gustík objal, když mu sundal masku, jak mu zazpíval Love Never Dies…mé srdce, lidi, mé srdce. :D

Vlastně už to video ani nepotřebujete vidět, já vám to všechno detailně popíšu. :D :D :D

(Jen mě mrzí, že je bootleg z takového úhlu, ze kterého Meghan v daný okamžik nevidíme do tváře, ale to bylo něco, co natáčející prostě neovlivnil.)

A z téhle tirády, vážení, vidíte, jak komplikovaný vztah plný protiřečení já a LND máme. Platí pořád všechny argumenty, které jsem proti příběhu toho muzikálu a jeho nelogičnosti nastínila? Platí. Platí pořád mé rozněžnělé pocity, slzičky, vzdychání a fangirlingování nad tímto bootlegem, jeho obsazením a jeho režií? Taky platí.

Jestli něco dokonale splňuje definice guilty pleasure, je to tohle.