Náhradnice - 2. kapitola: Mathieu

Bylo tomu už velmi dlouho od doby, co Mathieu naposledy stál v trůnním sále císařského paláce. Deset let, pokud ho neklamala paměť, což znamenalo, že mu tehdy muselo být stejně jako teď Estelle, pošetilých pětadvacet let. Potlačil vzdychnutí a zaletěl pohledem k prázdnému trůnu na vyvýšeném pódiu na konci místnosti. Tehdy na něm ještě seděla císařovna Margaret I., ale z živoucí legendy už byla jen stará, unavená žena. Na většině portrétů byla vyobrazovaná jako drobná hnědovláska se zvláštním varovným pohledem v očích kolem třiceti let, tedy ve věku, kdy jakýmsi zázrakem zachránila říši, ale tehdy v ní tu ženu z podobizen už nepoznával. Byl to konec konců poslední rok jejího života, a ač k ní tehdy vzhlížel s upřímným obdivem, ten pověstný plamen v jejích očích už nenašel. Všichni tušili její brzký konec, slyšel, jak si o tom lidé kolem něj šeptají, spekulují. Stejně jako šeptali a spekulovali dnes, při korunovaci její neteře, jejíž příchod momentálně všichni v napjaté atmosféře očekávali.

"Ty jsi pro své vlastní dobro až příliš hodný, můj příteli," ozvalo se za jeho zády a Mathieu se s pocitem déjà vu ohlédnul a stanul tváří v tvář ministerskému předsedovi.

---

"Ano?" otázal se nevzrušeně a po vzoru Alexeje se neobtěžoval s pozdravem. "A jak se to projevuje?" zajímal se.

"Velmi jednoduše - že jsi tak dlouho vydržel ve službách císařovny regentky."

Mathieu, který podobnou odpověď očekával, byl odhodlaný nedopřát Alexejovi to, co chtěl, totiž informace o Estelle. V průběhu dnešního večera za ním takhle nakráčel skoro každý, kdo něco znamenal. Všichni se chtěli co nejrychleji a nejpohodlněji dozvědět nějaké drby o Estelle, takže on a Natálie, Estellina vrchní dvorní dáma, dnes neměli jedinou minutu klidu. Přesto zůstával klidný - to by dřív z nebe v apokalyptické bouři začali padat žáby, než by někdo něco vymámil z Natálie, a on sám to zkrátka také musel nějak vydržet. Věděl, k čemu se upisuje.

"Myslím, že klíč ke všemu je různorodost," rozhovořil se ochotně, předstíraje, že jeho narážku nepochopil, "nezapomínej, že jsem kromě pozice tajemníka rovněž působil jako profesor na poloviční úvazek. Také bys mohl uvažovat nad vyučováním, to je teprve ta pravá zkouška trpělivosti," dodal s potměšilým úsměvem.

"Je ti jasné, že s nějakým vyučováním je teď konec?"

Mathieu pokrčil rameny. "Ano, přirozeně, ale netrápím se tím. Tak či tak je moje působení v nejvyšších kruzích jen dočasné, a brzy se na univerzitu zase vrátím."

"Ano," zopakoval Alexej důrazně, "jen dočasné." Přimhouřil oči do úzkých škvírek a bylo zřejmé, že ho jeho odpověď neuspokojila. Potom se ale škodolibě pousmál a Mathieu správně očekával jedovatou odplatu za jeho úhybný manévr. "A přitom to vůbec nemuselo být dočasné. Je to jako včera, co jsi stál na tom samém místě jako dnes, promlouval k císařovně Margaret, a tvá politická kariéra se zdála být na strmém vzestupu - ach, nevyzpytatelné cesty osudu!"

Mathieu povytáhl koutek v nesouměrném úsměvu a nic neřekl. Rozhodl se neživit dalšími slovy plamen jejich hovoru, který se změnil v obyčejné špičkování. Kdysi si provokování Alexeje užíval, bavil se sledováním jeho rudnoucího obličeje, když proti němu na řečnickém pultíku sněmovny obracel jeho vlastní argumenty, ale to už bylo dávno.

"Alexeji," oslovil ho mírně, "našim opozičním dnům je konec. Dnes jsme na stejné lodi. Bez ohledu na to, co si myslíš o mně, nebo o císařovně regentce, oba chceme to samé - aby její vláda byla úspěšná a bezproblémová, doufáme v to pro dobro téhle země. To je všechno, na čem záleží."

Alexej sice přikývnul, ale pochopení by v jeho tváři hledal jen marně. "Já přece vím, že jsi dobrý člověk, co miluje tuhle zemi, Mathieu. Dává mi to trochu víry během bezesných nocí - jestliže si tě vybrala jako svého tajemníka, znamená to, že je v ní víc než jen to rozmařilé dítě, které si na mě vydupalo korunu a svatoalexandrovský řád. Ale jak jsem řekl, jsi až příliš dobrý. Jsi zatracený moralista, Mathieu," prohlásil s novým zápalem. "Vidíš svět černobíle, ale politika je šedá zóna, kde se musí dělat bolavé kompromisy s lidmi, se kterými bychom si v ideálním světě ani nepotřásli rukou. Jako profesor ses určitě musel přímo najít, v bezpečí akademické teorie si bez následků můžeš mudrovat a filozofovat o domnělém dobru a zlu, ale tady jsi na tak zoufale špatném místě, až by jeden zaplakal. Být dobrý člověk občas prostě nestačí. Sám to přece musíš vědět, když učíš historii - ptám se tě, byli nejlepší a největší z našich vládců slušní lidé? I císařovna Margaret musela chtě nechtě pochopit, že pragmatismus je v boji o přežití nezbytný."

"Já nerozumím, co po mě chceš, Alexeji," opáčil Mathieu a náhle zatoužil po šampaňském. Natáhl krk a zapátral pohledem po nějakém lokajovi. "Chceš mě urazit víc než obvykle? Ve výsledku to nejsi ani ty, ani já, kdo bude vládnout, ale císařovna regentka."

"Ne. Žádám po tobě jen jediné - máš v hlavě poměrně dobrý mozek, tak ho používej. Chladně a bez emocí, Mathieu. Čest si nech pro známkování esejí,"

Mathieu zapátral očima v Alexejově odulém obličeji. Zdál se být upřímný a dle volby jeho slov i zoufalý.

"Poměrně záhy jsem zjistil, že v politice nejsem šťastný, a nelitoval jsem, když jsem musel odejít," ztišil hlas a konečně se mu podařilo získat sklenici šampaňského, kterou už začínal nutně potřebovat, "nikdy bych nečekal, že se sem ještě někdy vrátím, co víc, že se zařadím do nejvyšších kruhů. Nevybral jsem si to. Ale jedno ti mohu s klidným svědomím slíbit - budu císařovně regentce ze všech sil pomáhat a jediné, co u toho budu mít na mysli, bude blaho téhle země. Nikdy jsme spolu v ničem nesouhlasili, Alexeji, ale přesto se nám vždycky podařilo najít společnou řeč a zarmoutilo by mě, kdyby se na tom něco mělo změnit."

Alexej si s rezignovaným výrazem povzdychl a přijal jeho nabízenou ruku.

Když se do středu sálu s pompou postavil Lord komoří, oba se šli poslušně zařadit na svá místa po obvodu sálu, a Mathieu odhadoval, že Alexejova vděčnost za předčasné ukončení jejich rozhovoru byla srovnatelná s jeho vlastní.

Lord komoří třikrát poklepal holí s rytinou císařského erbu o zem a důležitě si pročistil hrdlo. "Z milosti Boží přichází Estella, císařovna regentka Twighburgu, královna regentka Titairy a dalších říší a území, imperátorka a ochranitelka víry."

Technicky vzato Estella byla druhou panovnicí svého jména, ale Alexej proti označování Estelly jako "Estella II." ostře vystoupil, snad se domníval, že by ji to stavělo na úroveň regulérní panovnice. Pravděpodobně to považoval za své vítězství a ústupek z Estelliny strany, ale ve skutečnosti jí to bylo poměrně jedno. Další, a už poněkud citelnější porážka byla v otázce čtyř rytířů, čestného titulu udělovaného přímo panovníkem při příležitosti korunovace. Estella si své vlastní jmenovat nesměla a musela spokojit s Lyričinými věrnými. Mathieu tomu byl velice rád, protože měl neblahé tušení, že kdyby si Estella své rytíře měla jmenovat sama, byla by jistá šance, že by byl jedním z nich, i navzdory faktu, že by takové pocty jednoduše nebyl hoden. A Alexej by z toho nejspíš dostal infarkt.

Lakované bílé dveře vykládané zlatem na opačném konci místnosti se otevřely a dovnitř vplula Estella se vší vytouženou parádou. Zlaté lokny měla spletené do tuhého uzlu, který na její hlavě udržoval pětikilogramovou korunovační korunu, která se nestihla včas upravit na její hlavu, ale kdyby s tímto faktem nebyl spraven, ani by si toho nevšiml. Byla přepásána temně modrou margaretskou šerpou, na prsou se jí blýskala stříbrná hvězdice svatoalexandrovského řádu a v rukou třímala korunovační jablko a žezlo. Jednoduše: měla všechno, co chtěla, a ještě mnohem víc. Byla oslňující, když kráčela středem sálu, s bradou hrdě zdvihnutou a odhodlaným výrazem v očích, a jediným zvukem ve ztichlé místnosti byl jemný šelest vlečky jejího pláště s motivem twighburgské lvice a lišky.

Plavně přešla místností a bloudila očima po řadách lidí před sebou, hledajíc známé tváře, které obdařila letmým, snad trochu samolibým úsměvem. Na okamžik pohled jejích modrých očí vyhledal i jeho, a on se s drobným úsměvem uklonil, když ho míjela. Stihl hlavu zdvihnout právě včas, aby mohl sledovat, jak Lyričini rytíři sehraně předstoupili o tři kroky vpřed, tasili své meče a padli před ní na jedno koleno. Byla to stejnou měrou impozantní jako zábavná podívaná. Takže komu teď měli být neochvějně a do posledního dechu věrní? Lyrice? Estelle? Oběma?

Estella pomalu usedla na trůn a vyzařovala ze sebe zvláštní směsici křehkosti a síly. Uměla udělat dojem, ať už jí to ostatní chtěli přiznat nebo ne. Její otec byl stejný, a proto mu lidé tolik odpouštěli…proto tolik odpouštěli i jí.

Sálem se znovu rozezněl hovor, nejprve jen váhavě, ale když se spustila i hudba, šum do sebe splývajících hlasů se začal postupně zesilovat. Estella se krátce vzdálila, aby jí mohla být sňata koruna, která byla následně vystavena pod přísně střeženou vitrínu ve středu sálu, kde ji vznešení hosté pro své potěšení mohli obdivovat přímo zblízka. Mathieu se schoval v nejvzdálenějším koutu sálu, kde měl dobrý přehled o dění v místnosti, a nešťastně si vzpomněl na rozečtenou knihu ve svém pokoji. Začínal být unavený, přesycený dojmy, a především nucenými společenskými konverzacemi.

Díky své strategické pozici si všiml, že k němu přímým krokem míří Natálie, a byl příliš rozumný, než aby se jí pokusil vyhnout, ačkoliv mu ta myšlenka probleskla hlavou.

"Přeji dobrý večer, Natálie Nikolajevno," pozdravil ji vlídně.

Její ostře řezané rty se zformovaly do ironického úsměvu. "Když mě za vámi císařovna poslala, hned mi bylo jasné, že vás najdu schovaného někde ve stinném koutě."

Neprotestoval, jen s nepatrným pobavením potřásl hlavou. "A proč vás za mnou vyslala?" otázal se věcně.

"Přece abyste ji vyzval k tanci," odvětila s vyzývavým pohledem. "Domnívám se, že muž musí být zvlášť natvrdlý, když není schopný poznat, kdy chce dáma tančit."

"Ach, o tom, že dnes císařovna regentka protančí střevíčky jsem nikdy nepochyboval, jen jsem se nedomníval, že pocta prvního tance bude udělena zrovna mě," odtušil a klidně čelil břitkému pohledu jejích chladných očí. Přemýšlel, jestli je něco takového vůbec vhodné, ale na druhou stranu musel uznat, že protokol to neporušovalo, protože kromě Estelly, její mladší sestry a matky, nebyl přítomný žádný další člen císařské rodiny, kterého by tak mohl urazit.

"Tím svoji natvrdlost neomlouváte, naopak ji ještě zhoršujete," odpověděla Natálie, která ho nikdy dvakrát nešetřila. Ale jemu to nevadilo, rozhovory s ní ho nikdy nenudily, což byla u dvorní dámy výjimečná vlastnost.

"Tak to abych to šel co nejrychleji napravit," odtušil suše a odlepil se ode zdi, o kterou se nenápadně opíral.

"Monsieur?" zavolala za ním ještě Natálie.

Znovu se po ní ohlédl a spatřil, že jí na rtech pohrává posměšný úsměv. "A nezapomeňte pěkně padnout na jedno koleno."

Povytáhl obočí. "Bez obav, Natálie Nikolajevno."

Přecházel zaplněným sálem a přísahal by, že se k němu otáčejí pohledy zvědavých očí, ačkoliv si to nejspíš jen namlouval, protože nikdo ještě nemohl tušit, kam má namířeno. Neměl tyhle ceremonie rád, a v centru pozornosti se necítil příjemně. Natálie tohle všechno samozřejmě věděla, a zacílila svým drápkem dokonale přesně, jak už to ostatně bylo jejím zvykem.

Stanul pod třemi schůdky potaženými červeným kobercem, které vedly k vyvýšenému pódiu s Estelliným trůnem, a mohl si být jistý, že teď už na něj zaručeně zírají úplně všichni.

Natálie, která ho následovala, kvapně vystoupala nahoru, a zařadila se zpět po boku své paní, ale neopomněla s cukajícími koutky výrazně trhnout bradou.

Mathieu se zhluboka nadechl a poklekl na jedno koleno. "Vaše Císařské Veličenstvo, pokorně si vás dovoluji požádat o tanec," pronesl nahlas, jako herec předříkávající svoji repliku. Tím se teď ostatně i stal, předkládal svoji žádost jak Estelle, tak i celému osazenstvu sálu, s tím musel být při hovoru s nejvýše postavenou dámou smířený.

"Bude mi potěšením, pane Durande," opáčila Estella zvučně a povstala.

Natálie k Estelle přispěchala a odepnula jí přezku posázenou brilianty, čímž ji osvobodila ze záhybů korunovačního pláště, ve kterém by bylo nemožné tančit.

Vystoupal za ní, aby jí pomohl sejít ony tři schůdky vedoucí na parket, a vedl ji do středu sálu.

"Muset za vámi posílat svoji dvorní dámu, abyste mě vůbec vyzval, povězte, jak vás za to mám potrestat?" nadhodila Estella s mírným úsměvem na rtech, kterým svoji otázku pro přihlížející publikum maskovala jako zdvořilostní konverzaci.

Mathieu se pousmál. "Domníval jsem se, že císařský valčík bude dopřán někomu výše postavenému."

Estella nakrčila ret. "Je pravda, že princ dánský, náš vlastní Hamlet, se tvářil, jako kdybych mu šlápla na nohu, ale já konec konců nejsem Lyrica, na mě žádný nárok nemá."

Mathieu zaujal pozici a rozezněla se hudba. Estella nad jejich spojenýma rukama půvabně obkroužila čtyři úvodní piruety tance, a zavrtala upřený pohled do jakéhosi bodu za jeho ramenem, aby se jí nezamotala hlava. Bylo málo lidí, kteří twighburgský císařský valčík vůbec ovládalo, protože obvykle býval vyhrazen jen pro členy císařské rodiny, ale podle Mathieuova mínění to nebyla zase taková škoda. Neměl císařský valčík rád a být po jeho, vyzval by Estellu na ten klasický vídeňský, bez piruet a dalšího předvádění. Při císařském valčíku jeden strávil stejný čas tančením, jako různými záklony a dalším efektivním pózováním, což z tance činilo překudrlinkovaný zmatek. Kdysi slyšel, že císařovna Margaret, tehdy ještě princezna Mercedes, ho dokázala odtančit ještě coby slepá, a pokud to byla pravda, upřímně jí smekal.

Teprve když si Estella odbyla ony piruety, a on ji uchopil do tradičního valčíkového držení, jí vůbec mohl odpovědět.

"Mluvíte o manželství, jako kdyby to byla koupě," podotkl a vedl ji napříč sálem, v jehož pravém rohu je čekal první záklon a povinné, blýskavé reprezentační úsměvy.

"Nevidíte ho tak?" zeptala se Estella ledabyle.

"Ne," odvětil prostě.

"Nu, to bude jednoduché vysvětlení. Vy jste muž a já žena," přešla do obdivuhodně hlubokého záklonu a vykouzlila široký úsměv. Mathieu se také usmál, ale měl podezření, že to spíš byla grimasa bolavého zubu. Dal si s odpovědí pár vteřin na rozmyšlenou, dokud se zase nenarovnali.

"K posouzení vítěze a poraženého v této neshodě nám chybí to nejdůležitější, totiž osobní zkušenost se svátostí manželskou," odvětil nakonec mírně.

Estella se uchechtla. "Neměl byste mi jako své císařovně dát bez výhrad za pravdu?"

"To byste sama nechtěla. Nebyla byste potom dobrý vládce," vedl ji zpět do výchozího bodu sálu, kde na ně čekala hrozivá, na pohled sice působivá, ale příšerně rychlá otočka na místě, kde nejreálněji hrozilo, že nové císařovně pošlape bílé střevíčky.

"Jakýpak já jsem vládce. Zahřívám korunu někomu cizímu, nikdo mě tu nebere vážně," ušklíbla se Estella. "Jediné, co se o mně bude pamatovat, jsou šaty, co jsem dnes měla na sobě, hotové jmění, na které přišly a že…ach….že jsem v koruně vypadala lépe než Lyrica. To asi bude můj největší triumf," znovu se uchechtla a ocenila ho uznalým pohledem, když tu krkolomnou otočku přece jen ustál se ctí. Další dva záklony, jeden pěkně na každou stranu, i pro laciná místa, a znovu začali kroužit po parketu.

"Vypadáte dnes opravdu překrásně, o tom nemůže být pochyb," řekl s drobným úsměvem a rozhodl se záměrně nereagovat na její tirádu. Když spustila s touhle zahořklou sebelítostí, až příliš v tom poznával nastrčená, naučená slova její matky, vévodkyně Karolíny.

Rozesmála se. "Ale ne, já tím přece nežadonila po komplimentech."

"Ale ne," zopakoval po ní, "já přece neupřímné komplimenty nedávám."

Rozesmál ji, tentokrát upřímně, bez sarkastického podtónu. "Ještě abyste musel dávat falešné komplimenty, vždyť margaretská šerpa mi tak báječně ladí k očím, a to jsem ji ani nezahrnula do svého ultimáta."

Zatvářil se pobaveně. "Tak tu šerpu berte jako vstřícný krok."

"Čímž mi naznačujete, abych nějaký učinila na oplátku?" zeptala se podezřívavě.

Zrychlil krok do čím dál náročnějšího tempa hudby a s náznakem úsměvu pokrčil rameny. "To jsou vaše slova, ne moje. Ale jsou to vskutku znamenitá slova."

"Dobrá, dobrá, nebudu se pokoušet proti vám argumentovat, zpravidla to nemá cenu," Estella mu věnovala jeden ze svých křivých úsměvů. "A za ten císařský valčík se omlouvám, vím, že ho nemáte rád."

Mathieu vytřeštil oči. "Víte? Chci říct - nemám rád je samozřejmě silné slovo, ale-"

"Nesnažte se, neumíte se přetvařovat, monsieur," uťala ho a zajiskřilo jí v očích. "Ale já ho ráda mám, je v něm dravost, ze které se točí hlava."

"Bezpochyby," pronesl Mathieu skrz zaťaté zuby, protože vstupovali do závěru tance, na který Estella pravděpodobně odkazovala. Deset střemhlavých otoček napříč celým sálem, kdy člověk přestává vnímat, kde je podlaha a kde strop, ale přesto musí dámu vést tak, aby skončili přímo ve středu parketu, by se slovem "dravý" určitě popsat dalo.

Dotančili a sál obligátně zatleskal. Mathieu se Estelle hluboce poklonil a odvedl ji zpět k jejímu masivnímu zlacenému trůnu.

Tanec sice pokračoval dál, a po císařském úvodu už se do něj směli zapojit i všichni ostatní a rozptýlit tak od něj svoji pozornost, ale i přesto po své malé exhibici cítil, jak se do něj zabodávají desítky zvědavých pohledů, když mířil zpět do své skrýše v koutě. Klid jeho útočiště mu však nebyl souzen, protože ho na cestě zastavila vysoká postava s rozložitými rameny a blonďatými vlasy sahajícími až po ramena. Překvapeně se uklonil.

"Vaše Královská Výsosti," pozdravil prince Sebastiena.

"Pane Durande, už jsme jeden o druhém slyšeli dost, abychom mohli přeskočit představování a zdvořilostní fráze, není-liž pravda?" otázal se princ zpříma.

Mathieu obezřetně pohlédl do jeho pohledné tváře. "Jsem polichocen, pane."

Princ si založil ruce za zády a pohlédl na vystavenou korunovační korunu, v jejíž blízkosti si Mathieua odchytil. "Povězte, je tohle spektakulární představení na místě, vezme-li se v potaz, že v tuto chvíli, jak spolu hovoříme, císařovna bojuje o život?" otázal se nevzrušeně.

Mathieu s námahou udržel nečitelný výraz a zdvihl bradu. "Ať už je situace jakkoliv politováníhodná, císařovna regentka je stále…inu - císařovna, a jako taková si zaslouží naši plnou úctu."

Sebastien si ho změřil pronikavým pohledem. "Ovšem, bezesporu," opáčil s drobným úšklebkem.

"Smím být tak troufalý a zeptat se na stav Jejího Veličenstva císařovny?" prohodil Mathieu do nastalého ticha.

"Smíte, pane Durande, smíte. Už jen tou otázkou totiž projevujete víc zájmu než císařovna regentka. Její stav je však, mrzí mě to říci, stále beze změn," odpověděl Sebastien kousavě a Mathieuovi bylo okamžitě jasné, že si na tohoto muže bude muset dávat pozor.

"Císařovna regentka císařovně Lyrice přeje co nejrychlejší uzdravení, to se rozumí samo sebou, jsou rodina," odvětil příkřeji, než měl v úmyslu, ale Sebastien se zase jen ušklíbl.

"To se rozumí beze slov, ano, očividně," chtěl ještě něco dodat, ale potom se uchechtl. "Jakže jste to řekl? Císařovna regentka císařovně Lyrice přeje uzdravení? Vidím, že nejsem sám, kdo začíná mít v tolika císařovnách, a jejich vhodném oslovování zmatek. Zdá se mi, že je jich o jednu více, než je zdrávo, a to dřív nebo později vyvolá chaos." Znovu se zahleděl na vystavenou korunu a zálibně sledoval, jak působivě drahé kameny odráží světlo nedalekého svícnu. "Při studiu historie této země jednoho musí napadnout pošetilá myšlenka. Nezdá se vám, jako kdyby ta koruna byla zakletá, aby padala na hlavy těch nejnepravděpodobnějších žen?"