Saintclairova vila - 6. kapitola: Pro Magdalénu

Prosím, čtěte rychle. Každým dnem očekávám komando EU, jak naběhne a celý Lotteland mi smaže. :D :D :D
(Směju se, protože je to pravda).

Sára pomalu zvedla oči a zahleděla se na tikající hodiny v Prescottově kanceláři. Je fajn mít přehled o čase, ale uvědomuje si ten chlap, jak protivný vydávají zvuk a že místním cvokům k tomu, aby začali vyšilovat, nejednou stačí mnohem méně, než jeden vlezlý zvuk?

Zkřivila rty do úsměvu a znovu se zahleděla na muže, sedícího v křesle naproti ní, onoho profesora Abronsia, o kterém každý tolik mluvil. Zajímalo by ji, proč tu vůbec je. Píše o místních chovancích nějakou zlomovou studii? Je přece nějaké velké zvíře, ne?

"Nad čím přemýšlíte, Sáro?" otázal se Abronsius.

---

Sára zakoulela očima. "Že se ptáte na docela banální otázky, na to, že máte být takový hlavoun," opáčila bez zaváhání.

"Hlavoun? A na to jste přišla jak?" zasmál se ten dědoušek.

"Prescott kolem vašeho příjezdu nadělal poprask a taky…máte asi deset titulů před a za jménem? A já neznám význam ani poloviny z nich," uchechtla se Sára.

Abronsius se pohodlněji opřel ve svém křesle a zamyšleně na ni pohlédl. "To je od Freda samozřejmě velmi laskavé, ale nemusíte si mnou lámat hlavu. A co se titulů týče - byla byste překvapená, kolik hloupých lidí je má."

Sára se ušklíbla. "Ne, nemyslím si, že bych byla zase tak překvapená."

Abronsiovi zacukaly koutky a nepatrně se napřímil. "Jak dlouho už jste tady, Sáro?"

"Něco málo přes rok," odvětila nonšalatně. "Ale ústavy tohoto druhu věrně navštěvuji od nějakých osmnácti let. Asi se mi to prostě tak zalíbilo," založila si ruce na hrudi a okázale se zahleděla z okna.

"Vskutku, vypadáte jako…jak to říct…jako veterán? Musíte už být velmi znuděná těmi okoukanými triky, které na vás zkoušíme. To proto vás tak zaujal pan Saintclaire a jeho syn? Přece jen - jejich přítomnost je unikum, které zdejší pobyt od všech ostatních odlišuje."

"Dva tajuplní miliardáři, plížící se po sanatoriu pro duševně nevyrovnané? Jasně, že jsou zajímaví - a divní."

"A co zájmem o ty dva získáte?" zajímal se Abronsius.

Sára povytáhla obočí. "Možná tu nic k získání není, možná je. Ale rozhodně jsou to nejzajímavější, co se na tomhle místě kdy stalo."

"Ale vždyť jste sem nastoupila dobrovolně - proč to, pokud je to tu tak nudné?" zeptal se Abronsius s drobným nečitelným úsměvem.

Sára trhla rameny a zatvářila se nevinně. "Protože jsem potřebovala pomoc a klid."

"Protiřečíte si, slečno. Odpovídáte podle svého nejlepšího mínění, nebo jen říkáte věci, o kterých předpokládáte, že je chci slyšet?" Abronsius se napřímil a Sára se zároveň bezděčně odtáhla. Ona toho dědouška podcenila! Udělalo to na ni dojem, nečekala, že v něm objeví schopného oponenta.

"Protože jsem nevěděla, co jiného si počít, jestli to vážně musíte vědět," odtušila opatrně, rozvažující svá slova.

Tiše na ni hleděl a bylo zjevné, že nad něčím přemýšlí, a proto ji zklamalo, když si nakonec jen s drobným úsměškem rozvážně složil brýle.

"Tak dobrá, Sáro. Můžete jít."

S povzdechem pokrčila rameny a odebrala se k odchodu.

S rukama nacpanýma hluboko do kapes kráčela chodbami vily a záměrně se vyhýbala zalidněným zákoutím, protože měla pocit, že dnes na ostatní pacienty nemá trpělivost. Přesto jí udělalo radost, když zaznamenala jakýsi pohyb za gobelínem ve čtvrtém patře, kde byl v dřevěném obložení důmyslně schovaný vchod do tajné místnosti, vyprázdněné bývalé kunstkomory. Správně by o tom prostoru neměla vědět, ale za ten rok, co tu byla, bylo jen velmi málo tajemství Saintclairovy vily, která ještě neobjevila.

Bez zaváhání se vydala k pootevřeným dveřím.

"Tak jste to vy! Vítejte zpátky, pane Chagale!" zacvrlikala přátelsky.

Chagal se k ní prudce otočil čelem a ukázal na ni napřaženým ukazováčkem. "Ty! Ty! To jsem si mohl myslet!"

"Já?" otázala se Sára s přehnaným překvapením. "O čem to mluvíte, pane?"

"Jak jsi se o téhle místnosti vůbec dozvěděla? Kde jsou….moje věci?" vychrlil na ni vztekle a Sára uvážlivě ustoupila stranou, protože Chagal vztekle prskal na všechny strany.

"Jsou pryč…ale možná, že ne nenávratně. Ale to už záleží na vás," pronesla a znovu nasadila úsměv. Už se vážně těšila, až se ten idiot konečně vrátí a zjistí, že mu vyluxovala tajnou skrýš.

Chagal k ní obrátil zamlžený pohled a na čele mu naběhla žilka. "Ty mě….ty mě vydíráš?" zeptal se se sípavým smíchem. "No to je dobrý. Okamžitě mi vrať moje….moje….nebo uvidíš!"

"Uvidím co?" zeptala se Sára zdvořilým tónem. "Schováváte si v tajných místnostech areálu tolik flašek vodky, až jsem byla v pokušení hledat tu i lihovar. Co mi uděláte? Půjdete Prescottovi nebo Saintclairovi nahlásit pohřešované bedny alkoholu? Asi těžko, že? Nehledě na to, že tohle není váš dům - bez ohledu na fakt, že se tak chováte - nemáte právo využívat ke své potřebě jiné místnosti než váš byt v přízemí."

"Ještě mi řekni, že znáš moji pracovní smlouvu," odplivl si Chagal znechuceně.

Sára s andílkovským úsměvem pokrčila rameny. "Možná znám, možná neznám."

Chagal se k ní pomalu rozešel. "Ty si vážně koleduješ…"

Sára s největším sebezapřením zůstala stát na místě a neucouvla před ním. "Jestli se mě jen malíčkem dotknete, hned poběžím za Prescottem a Saintclairem. Pokud si myslíte, že když vám projde otravování Magdalény, projde vám to i u mě, šeredně se mýlíte."

Chagal zaťal ruce v pěst. "Nechci o ní ani slyšet - celý měsíc jsem byl bez platu a jenom kvůli ní! A co se stalo jí, hm? Nesměla jet na výlet k moři, pch!" píchnul si zažloutlým prstem do hrudi. "Tyhle problémy vás snobských vyšinutých dětiček si vždycky vyžereme my, pracující!"

"Nechtějte mě rozesmát!" vyštěkla Sára. "Nevím, co se mezi vámi a Magdalénou přesně děje, ale taky nejsem úplně slepá. Vy jste už od pohledu pofiderní úchyl a ožrala a ona je pacientka, o které každý ví, že odmítá mluvit s lékaři. Perfektní cíl, že? Řekla bych, že se děláte hloupější, než ve skutečnosti jste. A Prescott vám to žere…a Saintclaire…ten je asi ochotný dívat se jinam, protože vám cosi dluží…no, tak jsem problém vaší maličkosti převzala do svých rukou. Nechte Magdalénu na pokoji - říkám vám to poprvé a naposledy," vychrlila ze sebe téměř jedním dechem.

Chagal se zatvářil pochybovačně a přeměřil si ji vyzývavým pohledem. "Já vím, proč jsi tady zavřená, jen jsi nemysli. Od začátku mi bylo jasný, že si na tebe budu muset dávat pozor. Řekni mi doopravdy, o co ti jde, protože ta bloncka to není. Lidem jako ty záleží jen na sobě."

Sára zdvihla bradu. "Stěží jste v pozici, abyste ze mě mohl tahat rozumy. Pěkný den, pane Chagale," rozloučila se důstojně a se spokojeným úsměvem ho opustila.

Za rohem zhluboka vydechla a kráčela s nově nabytou lehkostí v kroku, když se veškerá její dobrá nálada vypařila jako mávnutím kouzelného proutku po zaslechnutí Saintclairova hlasu.

"To bylo působivé představení, Sáro."

Otočila se k němu, téměř vzteklá. "Jak to, že vy a váš syn máte oči a uši všude? Vždyť to je směšné, jak se vám vůbec podařilo ten rozhovor vyslechnout? Máte po celém domě odposlechy?" vypálila na něj bez pozdravu. Ostatně ani on se nenamáhal zdravit.

Saintclaire povytáhl obočí a zdál se být jejím výbuchem pobavený. "Ne, odposlechy tu nemám. Nemám moc rád moderní technologii. Snad s výjimkou aut, ta jsou výborná."

"Auta by se moderní technologií mohla nazývat jen velmi stěží," odsekla Sára netrpělivě.

Pokrčil rameny. "Když říkáte. Ale co by mě opravdu zajímalo - máte nějaké důkazy, cokoliv, co by podložilo vaše obvinění související s panem Chagalem a slečnou Kaylorovou?"

Sára bojovala s nutkáním protočit oči. "A kdybych měla - myslíte si, že bych dělala, co dělám?"

Saintclaire pokrčil rameny. "Možná ano - pro to potěšení?"

"Já nevím, proč ode mě všichni automaticky očekáváte to nejhorší, ale už mě to začíná zmáhat," Sára potřásla hlavou a hodlala odejít, prostě ho nechat stát na místě, ale zadržel ji.

"Jestli je situace opravdu natolik vážná, dávno jste měla něco říct, promluvit za slečnu Kaylorovou, pokud by to bylo nutné."

Hořce se uchechtla. "To není moje práce. To je vaše a Prescottova práce - za to že jste oba tak slepí k věcem, co vám přímo křičí do tváře, nemůžu. A teď už mě nechte jít," odsekla vzdorovitě a bez dalšího ohlédnutí od něj odešla, pociťující jistou satisfakci za jejich poslední setkání, kdy ji jako malou holku poslal do postele.

***

Magdaléna se zachmuřeným výrazem hleděla z okna na jedné z opuštěných chodeb severního křídla. Po okenní tabulce stékaly dešťové kapky, obloha nabrala ocelově šedou barvu, a ačkoliv bylo teprve před šestou večer, rychle začínala padat tma. Babí léto vzdorovalo dlouho, ale anglické počasí ho nakonec stejně umořilo. Zaslechla přibližující se kroky a otočila se k ústí chodby.

"Půvabné počasí, což?" oslovil ji Albert a vyfoukl cigaretový kouř.

Magdaléna na odpověď jen neurčitě trhla rameny. "Chceš si povídat o počasí?" zeptala se nedůvěřivě.

"Nevím, jestli je tu tolik k povídání. Buď mi můj výrok odsouhlasíš, nebo se vytasíš s nějakou emo hláškou o tom, že se ti takové počasí líbí. A to je vše. Víc z toho nedostaneme. Těžko říct, jestli je to povídání," rozhovořil se Albert.

"Zato tímhle složitým výčtem mých potenciálních reakcí jsi závratně navýšil náš společný čas," kontrovala Magdaléna.

Uchechtl se. "Touché, Magdaléno, touché."

Magdaléna povytáhla obočí. To bylo poprvé, co ji oslovil jménem. Vlastně měla za to, že ho ani nepovažoval za hodné zapamatování.

Albert zalovil v kapse a vytáhl krabičku cigaret. "Jsem to ale nezdvořák, ani nenabídnu dámě - dáš si?" natáhl k ní krabičku a vrhl po ní téměř vyzývavý pohled.

Magdaléna si založila ruce na hrudi. "Moc dobře víš, že se tu kouřit nesmí. Ty máš možná protekci, ale já určitě ne."

Albert povytáhl obočí. "Třeba mou přítomností získáváš dočasnou protekci i ty?"

"Protekci? Já? No to těžko," vyprskla Magdaléna a potřásla hlavou. "Proč tu vlastně jsi? Vždycky když se objevíš, znamená to pro mě nějaký průšvih. Je něco, za co mi chceš vynadat?"

"Ne, momentálně nic," odvětil a v hlase mu zazněl potlačovaný smích.

"Tak proč tu jsi? Nebudeme se přece tvářit, že jsi přišel kvůli počasí, to uráží naši inteligenci."

Albert povytáhl koutek. "Jen jsem na tebe byl zvědavý. Dokážu víceméně pochopit, o co jde Sáře, respektive chápu to tolik, kolik mi to umožňují okolnosti, ale ty? Proč se s ní přátelíš? Víš, proč je tady?" otázal se a opřel se ramenem o zeď.

Magdaléna svraštila obočí. "Zdá se ti Sára jako typ, co se na potkání svěřuje s takovými věcmi?"

"Vždyť přece máte být kamarádky," poznamenal Albert s nádechem provokace v hlase.

Magdaléna se zachmuřila. Jako kdyby jí četl myšlenky. Sára je kamarádka, ale…vždycky tam bylo ale. "Ona o mě taky neví všechny…podrobnosti," opáčila neurčitě.

"Sára ví víc, než si myslíš," Albert zavrtěl hlavou a rozdrtil v prstech zbytky své cigarety. "Lidi jako ona vždycky vědí. Možná proto ji tak dráždí, že v případě mě a otce tápe ve tmě."

"To není pravda. Už teď o vás dvou ví poměrně kompromitující informace. Obě víme," odsekla Magdaléna, které se přestávalo líbit, že s ní mluví jako s dítětem.

Uchechtl se. "Znát pravdu občas nestačí, Magdaléno. Jsou tu další faktory. Slovo proti slovu, kredibilita, postavení, peníze a lidé, kteří jsou ochotní je brát…já a otec se vašich kompromitujících informací nemusíme bát, což je ostatně i důvod, proč tu vůbec ještě stojíš. Nenapadlo tě o tom přemýšlet takhle?" zeptal se chladně.

Magdaléna na něj zůstala užasle hledět.

"I když," povzdychl si Albert a pomalu se odlepil od zdi, "uznávám, že jedním z faktorů musí být i otcův nepochopitelný zájem o vás dvě. Ale osobně bych se tím moc neutěšoval. On už viděl všechno, zažil všechno - jediné, co ho ještě dokáže překvapit, jsou blázni," dodal se zlomyslným smíchem a bez dalšího slova ji na chodbě u uplakaného okna nechal stát samotnou.