Saintclairova vila - 5. kapitola: A + A = VL

Sára pomalu kráčela po přerostlém trávníku a mhouřila oči do zapadajícího sluníčka, které probleskovalo skrz drobné ozdobné věžičky Saintclairovy vily. Vracela se se skupinkou pacientů a ošetřovatelů zpět z výletu, který nabral překvapivý, ne právě povedený, ale přesto poučný obrat. Hlavní bylo, že se nenudila.

Tak moc se v tomhle zatraceném ústavu nudila! Chvála Bohu za Saintclairovy a jejich směšné tajnůstkaření, kterému nakonec stejně přijde na kloub. Prostě přijde.

A když už byla řeč o přicházení věcem na kloub…do zorného pole se jí dostal doktor Prescott, jak se snaží nenápadně zahnout do zahrady s labyrintem z živého plotu….ano i takové snobské zhýralosti se na pozemku Saintclairovy vily nacházely. Vlastně si to užívala. Občas předstírala, že není pacientka, ale vévodkyně Kate v drahých šatech. Ztěžka vzdychla a sklonila se k tkaničce, která ale vůbec nebyla rozvázaná. Jen se chtěla odpojit od skupinky výletníků. Prescott byl tak zoufale mizerný ve svém pokusu být nenápadný, až to upoutalo její pozornost. A to chtělo vyšetřit. Zahnula za stejný roh jako on a přimhouřenýma očima pátrala po známkách života. A vzápětí to uviděla. Bylo to…hodně známek života.

---

Byli to Albert a Prescott v objetí tak těsném a vášnivém, až ve svých polibcích vypadali zuřivě. Tiše odcouvala pryč, než si jí všimnou. Albert už nejednou projevil děsivou schopnost vidět a slyšet všechno. Když byla z doslechu, začala se nekontrolovatelně hihňat. Vybavila si, jak byl v Prescottově kanceláři tak necharakteristicky poslední dny cítit kouř, kterýžto obraz vystřídala vzpomínka na Alberta, jak demonstrativně kouří jednu cigaretu za druhou a vesele přitom míjí cedule s přeškrtnutou cigaretou. Mělo jí to dojít už dávno, vážně.

"Albert plus Alfred rovná se velká láska," prozpěvovala si pod vousy posměšně. Mít křídu, napíše to na chodníček rovnou pod okna Prescottovy kanceláře. Proč ty tajnosti? Komu by vadilo, že jsou ti dva spolu? V jednadvacátém století?

Zarazila se ve svých krocích. Možná Saintclairovi? Že by byl skrytý homofob? Nakrčila ústa. To by byla teprve zápletka.

"Věřím, že už byste dávno měla být ve svém pokoji," ozvalo se za ní a ona div nenadskočila.

"Vy a váš syn se vždycky zjevujete jako duchové," ulevila si upřímně, když pohlédla na pana Saintclaira.

"Možná se tak lekáte, protože nemáte čisté svědomí," nabídnul Saintclaire.

"Ne, to asi nemám," broukla s pokrčením ramen. Ne že by ji to trápilo.

Tlumeně se nad tím uchechtl a v padajícím šeru z něj začínala být patrná jen temná silueta. "Tak jak se vám líbil dnešní výlet?" otázal se konverzačně, snad že neměl co lepšího říct. Ale jí tím nahrál do noty.

"Vlastně jsem dostala skvělou příležitost, jak si procvičit sociální schopnosti," pronesla tajemně.

Saintclaire zněl upřímně překvapeně. "Opravdu? A jak to šlo?"

"Nějaká dobrá stařenka kvůli mně málem dostala infarkt."

"Ach. No to už by vám asi znělo podobněji," neodpustil si Saintclaire kousavě a přešel k ní blíž, takže mu znovu viděla do obličeje.

"Vlastně jste za to celé mohl vy," dodala Sára a tváří v tvář Saintclairovi ji najednou začala docházet odvaha. "Zmínila jsem jí vaše jméno a hrozně ji to rozčílilo."

"A kdo že byla ta 'dobrá stařenka'?" otázal se Saintclaire klidně, ale jeho oči ji propalovaly iritovaným pohledem.

"Předpokládám, že se jmenovala Rebecca? Tak či tak vlastnila podnik jménem Rebečina kavárna," vychrlila Sára.

Saintclaire se zarazil a vzdychl. "Rebecca. To už je vážně tak stará, že jí říkáte stařenka? Vlastně ano…když tak nad tím přemýšlím, už musí být. Ale když jsem ji znával já, byla asi ve vašem věku a měla tak velké sny…určitě větší než ta kýčovitá kavárna," řekl zamyšleně, téměř jako by zapomněl na její přítomnost.

Sára v duchu zuřivě počítala. "Ne, to nemůže být. Když jí bylo tolik, co mě, vám muselo být tak mínus deset. Čímž chci říct, že jste nebyl naživu."

Saintclaire se na ni podíval a zacukaly mu koutky. Když promluvil, v hlase mu zněl potlačovaný smích. "Opravdu? No tak to asi musíte mít pravdu, čísla neobelstíte."

"Ano," souhlasila Sára, "počkat ne! Chci říct - jak ji tedy znáte?"

"Jak sama říkáte, je nemožné, abych ji znal," opáčil Saintclaire.

Sára nakrčila čelo. "Nedělejte ze mě blázna…to je na tomhle místě nebezpečné."

Saintclaire se chytil za srdce. "To bych si přece nikdy nedovolil, slečno Sáro. Já bych k vám lidem byl upřímný, problém by mi to nedělalo. Ale co si s vámi mám počít, když mi nevěříte? Ale teď už vážně musím trvat na tom, abyste se vrátila dovnitř, padá noc"

"Ale-"

"To nebyla žádost, slečno. Běžte."

Sára se se vzdorovitým výrazem otočila a bez rozloučení odkráčela.

***

Hodiny na strohé bílé stěně protivně tikaly. Každý pohyb vteřinové ručičky se po tiché místnosti nepříjemně rozléhal a Magdaléna měla co dělat, aby po hodinách něco nehodila. Jaká satisfakce by byla vrhnout po zdi těžítko z Prescottova stolu a sledovat, jak se laciné plastové hodiny rozplácnou na podlaze.

Profesor Abronsius s drobným úsměvem sledoval Magdalénin pohled a se svou charakteristickou energičností se po hodinách natáhl a vytáhl z nich baterie. Prescottova pracovna se znovu ponořila do ticha a Magdaléna povolila tlak v ramenou.

"Lepší?" otázal se Abronsius vítězoslavně, jako kdyby právě objevil Ameriku.

Magdaléna trhla rameny a znovu se zahleděla do zdi.

"Můžu odejít, jestli figuruji coby rušivý element," nabídl se Abronsius.

"Ne," vzdychl Prescott usazený za svým stolem na opačném konci místnosti, "slečna Kaylorová nespolupracuje zrovna tak s vámi jako bez vás. Bohužel."

Abronsius se znovu usadil na gauči a složil si ruce na svém kulatícím se břiše. "Hm," pronesl zamyšleně, "ale když jsem vás potkal s panem Saintclairem, byla jste poměrně výřečná. Jsou to jen lékaři, se kterými nerada komunikujete?"

"Se Saintclairem?" napřímil se Prescott, "Jak se vám a Sáře pořád daří na něj narážet? Začínám mít podezření, že zájem vás obou o pana Saintclaira začíná být poněkud…intenzivní."

"Intenzivní!" zopakovala Magdaléna tak rozčileně, až zapomněla mlčet. "To on přišel za mnou, proč to zase schytávám já? Že si vždycky všechno odskáču na Sáru, na to jsem zvyklá, ale to už mám mít na triku i Saintclaira? Pch," pronesla s nakrčeným rtem a založila si ruce na hrudi. Musela vypadat jako trucující děcko, ale i její trpělivost měla své meze.

Abronsiovi zacukaly koutky. "Nu a proč ne, pan Saintclaire je jistě příjemný společník. O čem jste se bavili?"

Magdaléna si ztěžka vzdychla. "Nic zajímavého. Něco o výletu do města, který se ten den konal, něco málo o Chagalovi…"

"Chagalovi?" otázal se Abronsius.

"Správce areálu a úchyl navrch," vychrlila ze sebe Magdaléna záštiplně, ale pak se zarazila.

"Úchyl?" zopakoval Prescott a obešel k ní stůl. "Co tím myslíte?"

Magdaléna se kousla do rtu, ale potom se zahleděla zpět do zdi. "Nic. Nemám ho ráda."

"Tohle je vážné, Magdaléno, chci abyste věděla, že nám můžete říct cokoliv," naléhal Prescott.

"Jo," ušklíbla se hořce, "mluvení s doktory se mi v minulosti tolik vyplatilo."

Abronsius tázavě pohlédl z Magdalény na Prescotta, ale rozhodl se na nic neptat.

Prescott si unaveně protřel kořen nosu a zřejmě se něco chystal říct, ale Abronsius ho s jemným úsměvem zarazil.

"Nebudeme se už trápit. Můžete jít, slečno Kaylorová, užijte se hezký zbytek dne," navrhl a Magdaléna pocítila značnou úlevu. Díky Abronsiovi ji pravidelná schůzka s Prescottem prošla docela lehko a další ji čekala zase až za týden. Rychle vstala, než si to jeden z nich rozmyslí, ale zarazila se u Prescottova konferenčního stolku u dveří.

"Můžete si ji vzít, jestli chcete. Výhodou spisovatelů je, že vždycky mají kopie svých knih na rozdávání," zaslechla za sebou Abronsiův hlas. Ucouvla od něj, protože se jí nelíbilo, jak se jí znenadání zjevil za zády a zaváhala.

Kniha, která upoutala její pozornost, byla zmiňovaná biografie onoho hraběte Krolocka, kvůli kterému se Saintclaire minule tak rozčílil. Když si teď tu knihu vezme, bude z ní obsesivní cvok, co kolem Saintclaira čmuchá jako pes, nebo spíš jako Sára. Ale nakonec…co má nějaký Krolock co společného se Saintclairem? O nic nejde, jen o nějakou nudnou biografii. Proč ne.

"Proč ne," zopakovala nahlas a sáhla po knize. "Děkuji vám," dodala a Abronsius se na ni zaculil jako sluníčko.

"Není vůbec zač, milá slečno, není vůbec zač."

Magdaléna vyšla z Prescottovy pracovny a dlouze, úlevně vydechla, než si knihu zastrčila pod paži a rozešla se chodbou zpět ke svému pokoji.

"Venku tak rychle?" oslovila ji Sára, se kterou se potkala na rohu chodby. "Neříkej, že jsi snad," Sára si dramaticky přiložila ruku na srdce, "pro jednou i mluvila?"

Magdaléna protočila oči. "Zmlkni, Sáro."

Sára se uchechtla. "Nebo byl dnes Prescott v extra dobré náladě?" pronesla tak významným tónem, až se po ní Magdaléna ohlédla.

"Na co narážíš?" zeptala se podezřívavě.

"Na to, že měl včera rande. Ach, jak vášnivé rande," zahihňala se.

"Rande? Proboha," Magdaléna se zastavila a vytřeštila oči, "nechceš mi teď říct, že máš něco s Prescottem?"

Sára se upřímně rozesmála. "Já? Proboha, ne! Ale zato Albert jo!"

"Albert?" zopakovala Magdaléna nechápavě, ale to už ji kdosi popadl za zápěstí a odtáhl stranou.

"Hezká odpolední konverzace! Drby!" syknul jim do obličeje povědomý hlas. V šeru postranní chodby, kam je zatáhl, z něj nebylo moc vidět, ale jeho zářivě světlé blond vlasy ho přece prozradily. Magdaléna tlumeně zasténala. Tohle bude další den, kdy ji Sára přivede do problémů, už tolik bylo jasné.

"To nejsou drby!" ohradila se Sára a Magdaléna znovu vzdychla.

"Ne? A co jiného?" odsekl Albert.

"Já vás spolu viděla, tudíž bych si troufla říct, že fakta."

"Sáro, zmlkni," zavzdychala Magdaléna a bojovala s nutkáním skrýt si obličej do dlaní.

"Měla bys častěji naslouchat své kamarádce, zdá se být velmi moudrá," odtušil Albert chladnokrevně.

"Já nevím, o co ti jde. Žijeme v jednadvacátém století, všem je to jedno!" vypískla Sára.

"Ach, vážně?" Albert se ošklivě zasmál. "To si opravdu myslíš? Je jednadvacáté století a všechny předsudky světa najednou zmizely? Takhle to podle tebe funguje?"

"J-já…," zakoktala se Sára.

Magdaléna se rychle postavila před ni, než ze sebe vypustí nějakou další bombu. "Co Sára chtěla říct, bylo, že už o tom nebude mluvit. Nikdy. S nikým. Protože to není její věc a nic jí do toho není. Uzavřená kapitola. Už si ani nepamatuje, co si to vlastně myslela, že viděla. Já už si nepamatuju, co mi to o tobě vlastně říkala. Všechno dobrý," vychrlila ze sebe s panikou rozšířenýma očima.

"Jak jsem říkal, máš velmi moudrou kamarádku, vážně bys udělala lépe, kdybys jí poslouchala," Albert s nepokrytou záští na obě pohlédl. "Vy dvě…," potřásl hlavou. "Přestaňte kolem mě…i otce," dodal a oči mu sjely ke knize, kterou Magdaléna svírala v ruce, "tak slídit. Varuju vás už podruhé…potřetí zdaleka nebudu tak zdvořilý," dodal zlovolně a neslyšně zmizel do zákrutí temné chodby, do které je zatáhl.

"Ach, Sáro," vzdychla Magdaléna, "ty jednou budeš moje zkáza."