Saintclairova vila - Prolog

Jupííí, Lotte se vás chystá oblažovat další fanfikcí, to je ale radosti na starém Lottelandu! :D

Ne, ve skutečnosti to nikoho nezajímá, já víííím. :D

Původně jsem si rozepsala úplně jiný příběh, ale potřebuje ještě "uležet", protože je to trochu větší sousto, než o co jsem se kdy pokoušela a tohle dílko bude spíš kratšího rozsahu bez nutnosti "uležení". :D A aspoň se rozepíšu. :D

Je to taková fanfikce nefanfikce, protože jsem si v podstatě vzala Tanz der Vampire, půjčila si z něj postavy, zasadila je do úplně jiné doby i kontextu a sledovala, co se bude dít dál. A víc vám asi nepovím. :D

(Jistou postavu jsem se rozhodla přejmenovat, ale vám jistě dojde, o koho jde, mí neexistující čtenáři jsou přece chytří. :D)

Trávu a koruny stromů rozezníval mírný vánek a na nedalekém poli zlatě zářilo obilí. Příjemný srpnový den, první po sérii úmorných tropických veder, vylákal ven většinu chovanců Saintclairovy vily.

Vila byla ale velmi nepřesné pojmenování místních pro staré panství pocházející z druhé poloviny devatenáctého století, stejnou měrou pohádkovou jako děsivou budovu, se svými romantickými zákoutími a pochmurnými chrliči, udržovanou květnou zahradou a spoře osvětlenými chodbami lemovanými přísnými portréty století mrtvých lidí. Kromě květné zahrady se za panstvím nacházel uměle vytvořený rybník a anglický park s několika ovocnými stromy, které zaujaly několik rozesmátých dívek, neboť o jednu z jabloní byl opřený zapomenutý žebřík.

"Sáro, ne!" ozvalo se důrazné zvolání dívky s tlustým blonďatým copem.

---

Rudovlasá dívka jménem Sára však na přítelčino zvolání nedbala a hazardně se natáhla po lákavém jablíčku na vedlejší větvi. Žebřík pod jejíma nohama se povážlivě zhoupl, ale Sáře se povedlo vyrovnat rovnováhu a vítězoslavně se do jablka zakousla.

"Volalo na mě," opáčila nevinně.

"Já ti to už držet nebudu, copak mi to stojí za ty nervy? Ještě na mě spadneš," hartusila Magdaléna a ostentativně ustoupila od žebříku, který kamarádce přidržovala.

"Takže se vlastně nebojíš o mě, ale o sebe, ty sobče," obvinila ji Sára žertovně, ale než Magdaléna stihla odpovědět, Sára se prudce narovnala.

"Někdo sem jede!" ohlásila vzrušeně a vystoupala o několik příček výš.

Její slova vzbudila pozornost několika dalších pacientů na vycházce, kteří se shromáždili pod Sářiným žebříkem.

"Myslím, že je to pan Saintclaire!" vyjekla Sára vzrušeně.

"Kecáš," opáčila Magdaléna a otočila se na ostatní, "kecá."

"Nekecám! Říkám, že sem jede auto!"

"A co to má být za auto?" zeptal se Peter, nervózní mladík v pruhovaném tričku, který před rokem podpálil dům svých rodičů.

"Copak tomu rozumím? Ale je to takový ten americký retro model, taková auta se tu moc nevidí. Dovedu si představit, že by pan Saintclaire řídil něco takovýho," opáčila Sára a vystoupala ještě výš.

"Neblbni," napomenula ji Magdaléna, ale Sára ji sotva vnímala. "A jen tak mimochodem - jak si můžeš představovat, co by ten chlap řídil? Nikdy se tu neukázal, nikdy ho nikdo neviděl - a to tu někteří tvrdnou už roky!"

"Myslíte, že je to fakt on?" ozval se znovu Peter.

"Teď říkám, že si vymýšlí. Už zase," odsekla Magdaléna

"A kdo jiný by sem jezdil? I na jižní pól je snazší cesta než sem," zahulákala Sára z koruny stromu.

"Nový pacient?" nadhodila Magdaléna.

"To by nám přece řekli. Vždycky nám to říkají dopředu," poznamenal Peter.

"Já myslím, že něco slyším. Asi sem vážně někdo jede," přerušila ho Magdaléna.

"Vždyť to sakra říkám. Červený fáro, a jede jako blázen," zvolala Sára s očividným zadostiučiněním.

"Tak to přijel na správný místo," odtušila Magdaléna suše.

"Už je v zatáčce! Rychle! Konečně uvidíme pana tajemného! Nesmíme ho nechat zajet do garáže!" vykřikla Sára a začala spěšně slézat ze žebříku.

"Sáro, dávej přece pozor!" napomenula ji Magdaléna toho dne už potřetí, opět zcela zbytečně.

Sára ale její varování už neslyšela. V její zbrklosti se jí smekla noha a s pronikavým výkřikem spadla do podupané trávy.

"Je v pořádku?" zeptal se hluboký hlas se zvláštní ostrou hranou.

"Žádná vnitřní zranění nemá, jen si natloukla. Ale na ten kotník bude muset opatrně, je vyvrknutý. To bude pro slečnu Arundelovou opravdu náročný úkol," odpověděl povědomý hlas jejího ošetřujícího lékaře, pana Prescotta. "Je to nebetyčně tvrdohlavá dívka s přebytkem energie."

"Kolik je jí let?"

"Jednadvacet, pane."

"Nevěděl jsem, že pacienti mají dovoleno lézt po stromech," poznamenal neznámý hlas vyčítavě.

"Taky že nemají," odvětil pan Prescott hořce, "ale se slečnou Arundelovou to vždycky bylo těžké, ona-"

"Děje se něco, Bertie?" přerušil muž lékařovo spílání prudkým hlasem.

"Není mi dobře, otče. Mohu jít? Nebo mi dovolíš abych-"

"Ne," odsekl muž, "o tom už jsme mluvili. Nejednou."

"V tom případě mě omluv," opáčil Bertie a Sára slyšela vzdalující se kroky.

S vynaložením velkého úsilí od sebe rozlepila oči. Nejprve neviděla nic, než hladký bílý strop nemocničního křídla, ale potom její dezorientované oči zaostřily na dvě vzdalující se postavy.

"Pane Saintclaire!" zavolala opovážlivě a muž se otočil. Tak přece to byl on.

Pan Saintclaire byl vysoký, vyzáblý muž s útlými rameny. Měl krátce zastřižené, ale přesto neposlušně rozvlněné černé vlasy protkané stříbrnými nitkami, pichlavé modré oči zasazené nad ostře řezanými lícními kostmi a přísně stažené tenké rty. Sára by skoro zalitovala, že se na něj odvážila zavolat, kdyby nebyla příliš zaneprázdněná vrýváním si každého rysu jeho tváře do paměti. To až poví Magdaléně!

"Spěte," řekl pan Saintclaire tím zvláštním hlasem s řezavým podtónem. "Všechno je v pořádku, běžte zase spát, slečno," řekl a Sára si poslušně opřela hlavu zpět do polštáře.

"Spěte," zopakoval a Sáru obestřely mrákoty.