Lottin (ne)divadelní deníček: Čert a Káča (podruhé) a Zamilovaný Shakespeare (taky podruhé)

K předcházející divadelní sezoně se už vracet nebudu, jelikož to už nemá smysl, prvotní dojmy a pocity, jsou nenávratně pryč. Jelikož se mi konec sezony jaksi překrýval s absolutoriem, neměla jsem čas a ani nervy něco psát. I když s mozartovskou povídkou jsem tu spamovala vesele dál, takže asi nebylo tak zle a hanba mému zanedbávání divadelních zápisků. Pozor - zápisků, nikoliv recenzí. Třeba se jednoho dne na nějakou opravdickou recenzi zmůžu, ale to je ve hvězdách.

Když už nic, alespoň vypíšu, na čem jsem byla a nepsala o tom, a shrnu zážitek jednou větou:

Hoří v sadě rodném květ - kabaret o české státnosti, smíšené pocity - jisté pasáže geniální, nicméně posledních patnáct minut jsem se nudila a zírala do stropu

Powder Her Face - netradiční operní zážitek, skvělé podání celého obsazení, důkaz, že opera není mrtvá

Lakomec - klasika v poměrně klasickém zpracování, Bolek Polívka si ukradl celé představení pro sebe, už dlouho jsem se v divadle tak nenasmála

Veroničin pokoj - odešla jsem s mírným traumatem, ale budiž to přičteno velkému talentu obsazení a autorovi

Věra - velmi milé překvapení, mnohem lepší zpracování "české státnosti" než o co se pokoušelo Hoří v sadě rodném květ. Nepřibarvené, ale přesto idealistické, pochmurné, ale přesto ne beznadějné.

Cosi Fan Tutte - premiéra, kterou jsem nejvíce očekávala, načež z ní následně byla nejvíc zklamaná. První polovina zběsilá záplava barev a nenavazujících výjevů, druhá část ustrnulá a pomalá.

---

Novou divadelní sezonu jsem začala osvědčenými kousky, tedy šla jsem na dva tituly, které jsem už předtím viděla.
Prvním titulem byla "ta moje", tedy Čert a Káča. Při premiéře mi pan režisér Heřman řekl, že mé místo v boční lóži není úplně šťastné. A když pan režisér řekne, že blbě sedíte, musíte se vrátit a podívat se na inscenaci znovu, to se rozumí. Ulovila jsem si tedy první řadu uprostřed, takže lepší už to být nemohlo. A když říkám, že ulovila, tak chci říct, že v pokladně seděla moc hodná paní.
Asi se není nutné zvlášť rozepisovat, článek o Čertovi a Káče tu už je. Zmíním tedy, že jsem viděla mírně jiné obsazení - jako Marbuela jsem viděla Davida Nykla, který mě příjemně překvapil. Zatím jsem ho vídala v menších rolích, zejména si ho vybavuji jako Masetta, a neměl tak šanci plně rozvinout svůj potenciál. Jako Marbuel si vyhrál - dokázal sehrát tajemného cizince v šarmem, který uhrane Káču s celou vesnicí dohromady, a v následující scéně rozesmál publikum v prvních tří vteřinách svého nástupu na jeviště, kdy nasadil mistrovský ztrápený výraz pod Káčiným železným sevřením. Občas stačí maličkosti.
Jako ovčáku Jirku jsem tentokrát viděla Petra Levíčka, za což jsem byla ráda. On je těžce nedoceněný, co se obsazování týče, troufla bych si tvrdit. Měl se svojí Káčou (Václava Krejčí Housková) daleko lepší chemii, jejich vztah, který není centrem příběhu, měl i přesto plynulý vývoj a nutno ještě podoknout, že spolu byli rozkošní. Další bonusový bod mu připisuju za malé momentky co měl s Luciferem (Jan Šťáva) - různé grimasy a gesta, která mě bavila sledovat víc než hlavní dění.
Zbytek obsazení byl stejný, jaký jsem měla na premiéře. Koho jsem nezmínila tehdy a chci ho zmínit teď, je Josef Škarka jako pan správce. To je maličká role, ale zaručuju vám, že si ho každý všiml. On všem svým partům dává zvláštní tiky a manýrismy a já to žeru. Každá jeho postava je tak trochu "divná", ale v tom milém slova smyslu. Viděla jsem ho ještě v Powder Her Face a Pravidlech slušného chování v moderní společnosti a pokaždé to byl zážitek.
Úplně poslední bod, co chci zmínit je hudební. Protože je to pohádka, měla jsem tendenci tuhle operu vždycky tak trochu podceňovat, ale jestli se mi nějaká myšlenka z druhé návštěvy Čerta a Káči neustále opakovala v hlavě, bylo to uznalé "ta hudba je lepší, než co si pamatuju!".
Hudba byla ale samozřejmě dobrá pořád stejně, to jen já jsem ignorant.
Mimochodem - další výhoda sezení v první řadě: můžete pokukovat po dirigentovi. Mě hrozně baví sledovat jejich gesta a výrazy. Hlavně v takových těch úderných, grandiózních pasážích. Ale znáte mě, já jsem divná. Dirigoval Robert Kružík, to by bylo vzhledem k mé tirádě jistě záhodno zmínit.

Druhý titul, o kterém chci mluvit, je Zamilovaný Shakespeare. Snad si vzpomenete, že jsem tuto inscenaci shrnula jako velmi milou, nijak závratnou, ale pěknou. Nemít ji na seznamu povinných přestavení, tak bych na to tak brzy podruhé nešla, ale potřebovala jsem si to trochu osvěžit, jestli o tom mám diskutovat s vyučujícími a spolužáky. Viděla jsem úplně stejné obsazení jako minule, a neměla jsem z něj závratně odlišné dojmy než posledně.
Musím jen říct, že loni se mi představení líbilo o něco víc, ubíhalo plynuleji, vtipy se nezadrhávaly a tempo večera bylo sehranější. Ale i přesto to byl v konečném výsledku kvalitní večer.
Hlavní hvězda byla opět královna Alžběta, co si budeme, její sarkasmus byl řezavější než nůž, přesně jak to mám ráda. A z nějakého důvodu obvykle mívám nejradši vedlejší postavy.
Koho jsem ale v prvním zápisku zapomněla zmínit, je Michal Isteník v roli Henslowa - už jsem ho v Městském viděla ve vícero titulech a pokaždé ve vedlejších rolích, kterými ale svým výrazným podáním nejednou zastínil herce v rolích hlavních. Jestliže jsem obecně tempo tohoto představení shledávala pomalejším, on byl ten, který neomylně vyrovnával rovnováhu svým dokonalým komickým načasováním a schopností rozeznat, kdy ubrat a kdy to naopak pro odlehčení "přepálit".
Odcházela jsem spokojená, nedá se říct, že přímo nadšená, ale k vytknutí jsem měla jen drobnosti.

Zdroje obrázků:

http://www.ndbrno.cz/opera/cert-a-kaca

http://www.mdb.cz/inscenace/391-zamilovany-shakespeare