Saintclairova vila - 2. kapitola: Umírající labuť

Pár dní po Sářině úrazu byla neposlušná pacientka propuštěna z nemocničního křídla, aby se mohla opět shledat s Magdalénou, která se zřejmě nemohla dočkat, až jí s očividným potěšením řekne: "Já ti to říkala," doplněné procítěným: "Jsi pako, Sáro."
Magdaléna i přesto věrně zůstávala po jejím boku, zatímco se Sára o francouzských berlích pomalu plížila Saintlairovým ústavem, daleko za všemi ostatními.
Když skončil odpolední klid, vydaly se společně do altánku uprostřed květné zahrady, a pozorovaly při práci zahradníky, kteří sem přijížděli každý týden, aby o pohádkovou zahradu pečovali. Magdaléna Sáře splétala rusé vlasy do stejného copu, jaký zdobil její vlastní blonďaté vlasy, a zvukovou kulisu jim dodával vzdálený zvuk klavírní nahrávky, plynoucí z jednoho z otevřených oken. Sára netušila, kdo by tak nudnou, utahanou hudbu poslouchal, zvlášť teď, když se zdálo, že všichni obyvatelé sanatoria pobíhají venku a užívají slunečného dne.
"Takže," začala Sára důležitě, "když jsem ležela na nemocničním křídle, stalo se mi něco moc zajímavého…"
"Už zase si vymyslíš nějakou šílenou historku?" opáčila Magdaléna nerudně a bolestivě ji zatahala za vlasy.
Sára vyjekla bolestí a ukřivděně se od ní odtáhla. "Viděla jsem pana Saintclaira," pronesla a založila si ruce na hrudi.
Magdaléna nevzrušeně povytáhla obočí. "Tak tobě nestačilo, že jsi kvůli němu spadla ze stromu?"

---

Sára trhla rameny. "Ale měla jsem pravdu, ne? Přijel sem, byl to on. Všichni o tom mluví."
"Šťastný odhad," kontrovala Magdaléna, "nehledě na tom, že na tomhle místě není zase tak těžké být centrem drbů - vůbec nic se tu neděje."
"Povídám ti, že za mnou přišel do nemocničního křídla! Ten samý den, co jsem spadla!"
Magdaléna se ušklíbla. "Přišel si poplakat nad tvé bezvládné tělo?"
"Vlastně vynadal Prescottovi, proč mu pacienti lezou po stromech," vzpomínala Sára s nakrabatělým čelem.
"Takže to za tebe už zase schytávají druzí," chytila se Magdaléna jejích slov, "tomu bych byla ochotná věřit."
Sára se na ni zaškaredila. "A má syna! Jmenuje se….jmenuje se….Bertie, tak nějak. Myslíš, že je to zkratka pro Alberta?"
Magdaléna ji podezřívavě pozorovala, ale potom rezignovaně pokrčila rameny. "Asi."
Obě jako na povel vzhlédly, když zaslechly známou melodii.
"To znám. Na Youtube to dávají jako podklad kýčovitých videí," chytila se tklivé melodie Sára.
"Čajkovskij," identifikovala Magdaléna a Sára se po ní ohlédla s povytaženým obočím.
"Labutí jezero? Nic?" Magdaléna si založila ruce v bok a Sára pokrčila rameny.
"Každopádně ještě jedno jsem ti neřekla - pan Saintclaire je docela fešák," dodala důležitě a Magdaléna se zakuckala.
"Musí být starej. Nebo přinejmenším moc starej na to, aby sis o něm myslela, že je fešák," pronesla, zatímco zvuk klavíru nad jejich hlavami plynule přešel do další melancholické písně, kterou ani jedna z nich nepoznala.
"Má prošedivělý vlasy," připustila Sára, "ale jsou chlapi, kterým to sluší," dodala a Magdaléna se znovu rozesmála.
"Jasný," přikývla a utírala si uslzené oči, "a co jeho syn? To byl tak ošklivej, že ses radši dívala po tatínkovi?"
"Já nevím, jsem?" ozval se za nimi chladný hlas a obě poskočily. Sára si s bolestivou grimasou začala třít kotník a zamžourala na vysokého blonďáka, který se snad vyčaroval ze vzduchu.
Jeho vlasy byly tak světlé, až ve slunečních paprscích srpnového dne vypadaly téměř bíle, a prakticky průhledné modré oči jeho děsivému zjevu nenapomáhaly. Přesto se nedalo říci, že by byl ošklivý - měl pohledný obličej téměř ženských rysů a delikátně vykrojené rty, ačkoliv se na ně právě ironicky šklebily.
"Já bych řekla, že to ujde," dostala ze sebe Sára trochu udýchaně a Magdaléna se po ní nevěřícně ohlédla.
"Ach," zavzdychal muž sarkasticky a chytil se za hruď, "no to mi spadl kámen ze srdce."
Přešel blíž a s přimhouřenýma očima se Sáře zahleděl do očí. "Hned jsem poznal, že šmíruješ. Lidé si myslí, že k předstírání spánku stačí zavřené oči, ale to je hloupost. Změní se vám tempo a hloubka dechu - jste jako otevřené knihy," vyprávěl se štítivým výrazem.
Magdaléna si dodala odvahy a postavila se před otřesenou Sáru, které snad poprvé v životě došla slova. "Rád o sobě mluvíte tak nadřazeně, jako byste se mezi lidi ani nepočítal?" zeptala se a a založila si ruce na hrudi.
Mladíkovi zaškubalo v obličeji, jako by se měl každou chvílí hystericky rozesmát. "Hleďte si svého, vy dvě. Zvědavost zabila kočku, nemáte tady v Anglii takové rčení?" odtušil chladně a rychlými kroky od nich odkráčel. "Zajímavé," poznamenala Sára a se zkřiveným obličejem se znovu posadila a opatrně si položila nohu do přistavěné židle.
"Je jako přerostlý Draco Malfoy," Magdaléna protočila oči a rovněž se usadila.
"To jsem nemyslela," Sára zamávala rukou, jako by odháněla mouchy, "slyšela jsi, co říkal o tom rčení? Pan Saintclaire a jeho syn jsou tím pádem cizinci!"
Magdaléna unaveně zasténala. "Proč jsi jimi tak posedlá, Sáro? A co má být, jestli nejsou odtud?"
"Jestliže se tohle místo jmenuje Saintclairova vila a oni se jmenují Saintclairovi, člověk by si na základě prosté logiky," Sára si důrazně poklepala ukazováčkem na čelo, "domyslel, že pocházejí z Anglie - celé generace jejich rodiny že pochází z Anglie a tohle je jejich sídlo. Ale očividně ne. Je prostá náhoda, že se ti dva jmenují Saintclairovi a téhle vile-"
"Panství," opravila ji Magdaléna automaticky.
"A tomuhle panství," zopakovala Sára netrpělivě, "se nelogicky říká Saintclairova vila, nebo si ti dva jen změnili příjmení, aby se jim hodilo do krámu?" máchla rukou k budově za svými zády.
Magdaléna svraštila obočí. "Nerada to přiznávám, ale to, co říkáš, dává smysl."
"Pst!" zasyčela Sára důrazně. "Jde sem Prescott!"
Magdaléna se ohlédla a vskutku uviděla přibližující se figuru v bílém plášti. Automaticky se narovnala a složila ruce do klína, aby vypadala co nejnevinněji.
"Měla jste se vrátit do svého pokoje už před patnácti minutami, slečno Arundelová. Zdůrazňoval jsem vám - očividně maně - že máte kvůli svému zranění zkrácené vycházky," pronesl mladý lékař rezignovaně. Byl to pohledný brunet, za jehož oříškové oči mu "Saintclairovy pacientky" více než ochotně odpouštěly jeho rázné vystupování.
"A co to, že mě naháníte vy osobně?" rýpla si Sára. "Kvůli panu Saintclairovi?"
"To by stačilo," uťal ji Prescott a pomohl jí vstát, zatímco jí Magdaléna podala francouzské berle.
"Ale ještě tady je, že ano?" nedala se Sára. "Potkali jsme jeho syna, takže tu musí být i on, že je to tak?"
Doktor se očividně zarazil. "Mluvili jste s Albertem?" odkašlal si a bezděčně zesílil stisk na Sářině paži. "Proč jen mám pocit, že si o tom ještě něco vyslechnu," pronesl nešťastně. "Vy mi to nikdy nebudete moc ulehčovat, Sáro."
"A proto mě máte rád," uculila se Sára.
Doktor Prescott tiše potřásl hlavou a odvedl ji zpět do vily.
Magdaléna osaměla a okamžitě setřásla postoj hodné holčičky. Vyhoupla si nohy na dřevěnou lavičku a oběma rukama si objala kolena. Sára si už zase žila ve svém vlastním světě, stavěla si další vzdušný zámek odsouzený k zániku. Trochu jí to záviděla. Žít v realitě bylo neskonale horší.
Ucítila na sobě něčí pohled a instinktivně zvedla hlavu. Z okna hned naproti altánku na ni zahlížel vysoký prošedivělý muž.
"Saint-Saëns," řekl klidně.
Magdaléna párkrát zamrkala. "Uh?" vyloudila ze sebe nakonec hloupě.
"To nebyl Čajkovskij ale Saint-Saëns. Vaše asociace byla nicméně víceméně správná. Mikhail Fokine v roce 1905 zchoreagrafoval na hudbu Saint-Saënse čtyřminutový balet s názvem Umírající labuť. Tehdy to tančila velká Anna Pavlova - ztvárnění jako to její dnes už neuvidíte. Dílo od té doby sice výrazně ovlivnilo interpretaci Labutího jezera, dokonce existují inscenace, kam byl tento výstup uměle přidán, ale přesto se nedá říct, že je melodie, kterou jste mě slyšela hrát, z Labutího jezera a už vůbec ne, že je to Čajkovskij," spustil na ni pan Saintclaire, zdánlivě bez jediného nádechu.
Magdaléna musela jeho monolog pár minut němě zpracovávat.
"Aha…," zajíkla se.
"Zradil vás váš břitký jazyk? Škoda," opáčil pan Saintclaire s úšklebkem a zavřel za sebou okno.

_____________________________

Vím, že jsou tohle strašně krátké kapitoly, ale taková je moje současná situace. Po prvním týdnu ve škole už jsem pozadu asi úplně ve všem, omfg.

A taky mě baví představa, že obě kapitoly...respektive prolog a první kapitola, skončí kryptickým prvním seznámením s "panem Saintclairem".

A ještě víc mě baví představa Krolocka, jak se zjeví v okně, dá hrdince přednášku o Labutím jezeru, a zase zmizí. Tak se pozná legenda.