Poslední symfonie - 9. kapitola: Don Giovanni

Salieri a Wolfgang byli těsně po udělení císařské zakázky příliš vytížení, než aby mohli bezodkladně začít pracovat na společném projektu, což bylo jedině dobře. Nannerl usoudila, že oba potřebovali trochu času, aby si na tu myšlenku vůbec zvykli. Sama na to potřebovala čas, ačkoliv se jí to přímo nedotýkalo.

Salieri odjel spolu s císařskou suitou do Laxenburgu a vzhledem k tomu, že se v následujících dnech do tisku dostala jeho nejnovější kantáta, dalo se čekat, že tam neodjel na dovolenou. Nannerl si o pár týdnů později mohla v novinách přečíst oznámení o premiéře opery Trofoniova sluj, která se setkala s velkým úspěchem u aristokracie i prostého lidu. Se smíšenými pocity zaznamenala, že dílo pojednává o dvou párech, které se k sobě nehodí pro povahové odlišnosti, přesto se však po mnoha nadpřirozených peripetií dočkají šťastného konce.

Wolfi v mezičase dokončil zkoušky a poslední úpravy vídeňského uvedení Dona Giovanniho. Pro snazší usmíření s vídeňským publikem se s da Pontem znovu sešli nad libretem a přidali do opery šťastný konec.

Salieri se z Laxenburgu stihl vrátit právě včas, aby se zúčastnil premiéry, ale Nannerl se s ním ten večer nesetkala a byla za to ráda. Nebo se o tom přesvědčovala.

Slibovaný smír s publikem nicméně nenastal - Don Giovanni byl přijat velmi chladně a dočkal se ještě méně repríz, než Figarova svatba - pouhých pěti. Nannerl se všech uvedeních vzdorovitě zúčastnila a se stístněným pocitem se vracela do čím dál prázdnějšího divadla. Spolu s ní navštívil každé představení Giovanniho ještě jeden člověk, dvorní kapelník Antonio Salieri.

---

Asi si myslel, jak byl nenápadný - vstupoval do sálu během Overtury, odcházel těsně před koncem, a sedával v neosvětlené postranní lóži. Ale Nannerl si ho na každém jednom představení všimla a jeho taktiky jí připadaly směšné. Jak čas postupoval, začal se jí při pohledu na jeho "prázdnou" lóži zmocňovat vztek, který se stupňoval o to víc, když postřehla, že kolosální neúspěch Giovaniho z Wolfiho vysává veškerou energii. Vracel se domů unavený, často přiopilý a celé dny jen prospal.

Při derniéře už bizarní situaci nedokázala nadále snášet a se zaťatými zuby vstala a opustila sál už během scény, kdy si pro Giovanniho přichází duch Komtura. Rázem byla vzteklejší ještě víc, protože to byla nejgeniálnější scéna opery a ona ji kvůli Salierimu meškala.

Nestihla ani sejít schody do foyer, když za sebou zaslechla kroky. Zdvihla bradu a přešla přímo doprostřed mramorového schodiště a založila si ruce na hrudi.

Salieri rychle sbíhal postranní schody napojující se na hlavní schodiště, kde stála, a když si jí všiml, zarazil se stejným výrazem přistiženého školáka jako ten den, kdy vyslechla jeho nechvalný rozhovor s Rosenbergem.

"Užil jste si představení, maestro? Předpokládám, že ano, když jste na něm už popáté," odtušila chladně.

Salieri zúžil oči. "Vám nic neunikne, slečno Mozartová."

Jeho arogance pro ni byla poslední kapka. Vystoupala o pár schodů výš a celá se třásla. "Jaký pokrytec," pronesla štítivě, "musíte být, abyste sabotoval Wolfgangovo dílo, ale potom se tajně vetřel na každou reprízu?"

Salierimu zaškubalo v obličeji. "Mýlíte se, slečno. Váš bratr se pokusil uchlácholit vídeňské publikum, ale to bílý kapesník nepřijalo. Nemusel jsem dělat vůbec nic, vřítil se do záhuby docela sám."

Nannerl zavrtěla hlavou. "Vzhledem k mým zkušenostem mi snad nebudete mít za zlé, když vám nebudu věřit ani slovo."

"Vzhledem k vašim zkušenostem?" zopakoval Salieri pomalu. "Řekněte mi, copak jsem vám někdy lhal? Jmenujte jeden příklad. Byl jsem k vám upřímný jako k nikomu ve svém životě."

Nannerl se rozmrzele odvrátila. "Ano, když jste mi se zápalem popisoval, jak moc nenávidíte Wolfganga, to jste byl jistě velmi upřímný."

Salieri sešel o dva schody níž a ocitli se na stejné úrovni. "Doufal jsem, že mě znáte lépe, než abyste vyslovila něco takového."

"Tak mi vysvětlete, co tu děláte, jste-li tak zázračně upřímný!" vyhrkla Nannerl.

Salieri se zarazil a přiložil si ruku na srdce. "Jít na Dona Giovanniho, je jako jít do kostela, oslavovat samotnou hudbu," řekl téměř neslyšně.

"To říkáte navzdory vaší nenávisti k mému bratrovi?" dostala ze sebe nejistě.

Salieri zaváhal. "Za Dona Giovanniho ho nenávidím snad ještě víc."

"To nedává smysl!" vyštěkla Nannerl.

Salieri sklonil pohled a Nannerl si z bezprostřední blízkosti všimla, jak dlouhé má řasy.

Zatracený chlap a jeho zatracené řasy. Kolik dalších hloupostí ji na něm ještě budou přitahovat, než ji přivede k šílenství? Nannerl se dnes zlobila na celý svět.

"Proč zrovna on? Ta jedna otázka, kvůli které už nikdy nebudu volný," zašeptal Salieri.

"Ne," odporovala mu Nannerl. "To není, co vás trápí. 'Proč ne já?' - to je ta pravá otázka, která vám nedává spát. Jestli chcete celý svůj život zasvětit závisti, tak věci alespoň nazývejte pravými jmény."

Salieri se jí zahleděl do očí. "Byl jsem o tolik jiný, než jsem ho poznal," řekl jen.

"Protože jste přestal žít ve světě, kde jste ve všem nejlepší? Nenudila vás taková existence, maestro?"

Salieri se hořce usmál. "Myslel jsem si, že jsem vyvolený. Žil jsem v trapné iluzi."

Nannerl těžce vzdychla. "Nikdo není vyvolený, ani Wolfgang. Zvlášť ne Wolfgang. Je to jen člověk, jako vy a já, ale přišel na svět s talentem, který má potenciál udělat z něj lepší místo. Setkala jsem se s lidmi, kteří ho za to obdivovali a uctívali, setkala jsem se i s takovými, kteří mu nerozuměli a snažili se ho zničit. Vy jste ale první, který jeho hudbě rozumí jako málokdo - a zároveň mu přeje zkázu. Děsí mě to," dodala roztřeseně.

"Není to spravedlivé!" vybuchl Salieri.

"Nebudu vás litovat, maestro, jestli vám jde o tohle. Nezasloužíte si moji lítost. Kdybyste opravdu miloval hudbu a chtěl jí sloužit - dělal byste to. Nic vám v tom nebrání a můj bratr už vůbec ne. Sám jste si vybral život plný otáčení přes rameno po světle druhých, namísto abyste si vážil toho vlastního," Nannerl se otočila k odchodu.

"A budete mě litovat, když vám povím, jak jsem ztratil lásku ženy, kterou miluji?" vyhrkl za ní.

Nannerl se zajíkla a křečovitě sevřela zábradlí. Měla pocit, jako by jí přímo doprostřed hrudníku vrazil nůž a po těle se jí rozšířila tupá bolest, která jí bránila v dýchání. "Mlčte," zachroptěla s pevně zavřenýma očima. To přejde, žádný nůž v těle nemá, to bude dobré.

"Musíte to vědět," hlesl Salieri a Nannerl cítila, že se k ní přibližuje. Rychle se k němu otočila čelem a zdviženou rukou jeho pohyb zastavila.

"Proč? Abyste mě trápil?" zeptala se vysíleně.

"Myslím, že jsem vás miloval mnohem dřív, než vy mě. To není tak překvapivé. To že by mě někdo vůbec miloval, je překvapivé," pokračoval Salieri, ale poslušně se zastavil na místě.

"Proboha, už mlčte!"

"Myslím tím opravdu miloval. Bez zištných motivů," Salieri svraštil obočí, jako by mu bylo do pláče. "Ale vy jste se mnou prožila to nejhorší a přece jste mě milovala..."

Nannerl zaťala ruce v pěst a praštila ho do hrudi. "Řekla. Jsem. Abyste. Mlčel!" odsekávala s každou ne právě citlivou ranou, kterou si Salieri tiše nechal líbit.

Zavládlo kýžené ticho, které jí náhle připadalo ohlušující. Se zrychleným dechem od něj odstoupila, ale nebyla se na něj schopná podívat. "To jsem neměla, odpusťte mi. Je mi to líto," zamumlala a seběhla poslední schody.

Salieri ji ale i tentokrát následoval a vzal ji za ruku, aby ji zastavil. "Nestačí to? To že se milujeme opravdu nestačí?"

Nannerl se otřásla a vytrhla se mu. "Nestačí," odvětila plačky a ze sálu se ozval vzdálený a velmi vlažný potlesk. "Konec představení," zašpitala a váhavě mu pohlédla do tváře. Upíral na ni prosebný pohled a třásly se mu rty. "Nemůžete mi říct, že nenávidíte mého bratra a druhým dechem dodat, že mě milujete, copak to nechápete?" zajíkala se a po tvářích se jí rozkutálely slzy. Otočila se na podpatku a vyběhla ven, aby utekla jeho zničenému výrazu a té hrozné, tísnivé prázdnotě. Před tou se ale utíkat nedalo.

***

Wolfgang a Salieri se chovali jako děti do té míry, že závazek své spolupráce ignorovali do té doby, než jim začal hořet termín. Da Ponte se jim při každé příležitosti smál, ale Nannerl jejich strategii převzala. Snažila se předstírat, že se nic neděje, pokračovala ve svém životě, usilovně se ponořila do své práce a získávala další žačky. Už se dostala na krásné kulaté číslo deset, což jí umožnilo uzavřít novou dohodu s paní Weberovou, po které začala platit nájem za svoji postel v pokoji Josefíny a Sofie. To znamenalo konec domácím pracím a její despotické nadvládě a Nannerl měla po dlouhé době pocit, že se konečně může zase svobodně nadechnout.

S blížícím se termínem příjezdu Marie Kristiny se však před nechtěnou zakázkou nedaly nadále zavírat oči a Nannerl Wolfganga poprvé v životě viděla nervózního. Tato nevídaná emoce se brzy přenesla na všechny obyvatele domu Weberových a Nannerl byla o to šťastnější, když mohla utíkat za svými žačkami.

"Co mám dělat?" Wolfgang jednoho večera přišel ke klavíru, za kterým byla usazená, když experimentovala s jednou skladbou. Nedalo se tomu říkat komponování, ani se nejednalo o nic inovativního a zvlášť hodnotného, ale bylo to jen její a dělalo jí to radost.

Wolfi se kroutil a nešťastně přešlapoval na místě. "Salieri hraje mrtvého brouka. Myslíš, že na mě s Rosenbergem zase něco vymýšlí?"

Nannerl vstala a vzala ho kolem ramen. "Wolfi, jednu věc si musíš uvědomit. Dvorní kapelník nebo ne, v tomhle jste si rovni," usadila ho do křesla a přistrčila jeho směrem čokoládový bonbón. "Jestli si to necháte přerůst přes hlavu, oba se ocitnete v pořádných problémech. Je doslova nemožné, aby proti tobě s Rosenbergem intrikovali," pohladila ho po vlasech, stejně jako to dělávala, když byl malý. "Jestli rozčílí císaře, nezachrání ho ani ta jeho medaile. Pokud není dost dospělý on, buď ty," Nannerl se na okamžik zarazila, protože nemohla věřit slovům, která opouštěla její ústa, ale pokrčila rameny. "Napiš mu. Nejspíš bude arogantní, ale nakonec s tebou bude souhlasit. V tom je ten vtip. Ani jeden z vás nemáte na výběr."

***

Co Nannerl při udílení svých rad nezahrnula do svých výpočtů, byl dnešní den. Seděla usazená v salonu Wolfiho a Stanzi, naproti ní ztuhle seděl Salieri, po jeho pravici pobavený da Ponte a uprostřed místnosti stál Wolfgang. Zaprvé nepočítala s tím, že by Wolfgang ve svém dopise Salieriho pozval přímo k sobě domů a zadruhé, a to bylo nejzávažnější, nechápala, co tu dělá ona. Začínala si všímat jistého vzorce, totiž že ji Wolfi brával na každé osobní setkání se Salierim - to se ho snad bál a používal ji jako štít?

Pohledu Salieriho očí se úzkostlivě vyhýbala. Jestli s ním bylo těžké jednat poté, co mu pošetile vyznala lásku, teď, když jí sdělil, že její city opětuje, načež ona do něj bušila pěstmi, to bylo nemožné.

"Dobře, tak prvotní otázka libreta je vyřešená. Přemluvili jste mě, abych se podílel na téhle šílenosti. Co takhle začít tím?" pronesl da Ponte otráveně, když bylo jasné, že se ani jeden z těch tvrdohlavců neozve jako první.

"Pořád nemáme téma," broukl Salieri ponuře.

"A copak je pro vás hledání tématu nějaký problém? Buď je to starověká mytologie nebo…," Wolfgang se hraně zamyslel, "starověká mytologie."

Salieri mu věnoval vražedný pohled. "Ano, a teď nám dejte proslov o tom, že vy chcete psát o opravdových lidech a vášni, neboť o té italská opera přece vůbec nic neví. Opera se v Itálii narodila, to je přece," Salieri zamával rukama, "tak zanedbatelné. Co můžou Italové vědět o opeře? Ne, ne, musíme počkat na Rakušany, aby nám to vysvětlili," pronesl hořce.

Wolfi nafoukl tváře jako vzdorovité děcko.

"Musíte najít nějaký kompromis mezi italskou a německou operou, to se prostě nedá nic dělat," prohlásil da Ponte a bylo vidět, že bojuje s nutkáním protočit oči.

"Řekl další Ital," okomentoval Wolfi.

"Tak chceš mě tu, nebo ne? Můžu přijmout nějakou jinou zakázku, ale vážně nevím, kdo jiný na vás dva bude mít nervy," vybuchl da Ponte.

Salieri na Wolfganga vrhl další zničující pohled a Wolfgang se zatvářil omluvně. "Tak jsem to nemyslel, Lorenzo, promiň. Nechal jsem se unést."

"Jaké je vaše mínění, slečno Mozartová?" obrátil se na ni da Ponte a Nannerl vytřeštila oči.

"Já? Já doteď nechápu, co tu vlastně dělám."

"Jste tu coby hlas rozumu," odvětil da Ponte pobaveně.

"Tahle role mě už začíná unavovat," vyštěkla podrážděně, ale potom sklopila pohled. "Odpusťte," roztřeseně se nadechla a horečně přemýšlela. "Myslím...myslím, že byste neměli psát nic vážného. Žádná mytologie, ani opravdové emoce opravdových lidí, nic takového. To by ve spojení tak odlišných osobností byla katastrofa."

"Nannerl má pravdu. Chce to komedii, nějakou pořádně ztřeštěnou frašku. To přece celá tahle situace je. Fraška," zazubil se Wolfi.

Salieri ale Wolfganga nevnímal a upřel na Nannerl neúnosný pohled svých oříškových očí. "Nannerl?" zopakoval a při vyslovení její krkolomné přezdívky se mu do hlasu vetřel italský přízvuk, což bylo vůbec poprvé, kdy mu něco takového uteklo. Nannerl poskočilo srdce a zahleděla se na své ruce.

"Rodinná zdrobnělina," odvětila polohlasem.

"Ach tak," Salieri si odkašlal. "O čem jsme to-? Ano, komedie. Tedy komedie. To je dobrý začátek."

"Vyhnal bych to ještě dál. Udělejme z toho parodii. Ukažte císaři, co si o jeho směšném nápadu na soutěž myslíte. Když si z toho uděláme legraci, úplně otočíme situaci. Lidé už se nebudou smát nám, ale s námi. Musíme tuhle katastrofu nějak zvrátit v náš prospěch," navrhl da Ponte a do očí se mu poprvé za dnešní den vrátila naděje.

"Parodie ztěžka procházejí cenzurou," poznamenal Salieri.

"Co vy můžete vědět o cenzuře?" neudržel se Wolfgang.

"Musel jsem přepsat celého Axura, ale máte pravdu, co já vím o cenzuře," ucedil Salieri.

"No dobrá, beru zpět," povzdechl si Wolfgang a složil ruce.

"Co chcete parodovat?" změnil Salieri téma.

"Tohle všechno - tuhle situaci!" nadchl se Wolfgang a Salieri vrhl prosebný pohled na da Ponteho. Ten si pobaveně odkašlal.

"Není třeba, aby to bylo tak osobní. Obraťme to na divadlo a život v zákulisí celkově. To lidi vždycky fascinovalo, nejvíc pak ty, kteří o něm nemají ani ponětí," zamrkal.

Salieri si viditelně oddechl a Nannerl vstala. "Ačkoliv si velmi cením toho, že jsem mezi vás byla přizvána, pánové, myslím, že je načase, abych se vzdálila a nechala vás pracovat. Jsem ráda, že jste přece jen došli ke společnému kompromisu," dodala a vyměnila si krátký pohled s da Pontem.

Na Salieriho se nepodívala, ale cítila jeho pohled ve svých zádech, když zavírala dveře.

***

Druhý den měla volno od vyučování a tak zasedla ke klavíru v salonu Wolfiho a Stanzi, který byl v podstatně lepším stavu, než ten u Weberových.

Začala hrát nějakou prostinkou melodii, ani nevěděla, jestli pochází z její hlavy, nebo si jen nemůže vybavit autora. Postupně ji rozvíjela do komplexnější kompozice a zvyšovala tempo. Nebyla to právě líbivá skladba - byla zbrklá, nedalo se rozeznat, jestli se pokouší o údernost, nebo má vyjadřovat rozčilení. Bezděčně začala všechny fráze upravovat pro dvouhlas a opakovala každou melodii, jako by byl druhý hlas pouhou ozvěnou toho prvního. Druhý hlas se nejprve beze zbytku podroboval, postupně se ale začal vymykat, přehrával melodii do hlubší tóniny a postupně přebíral kontrolu nad skladbou, narušoval její rovnováhu, až ji proměnil v nezřízený chaos.

Nannerl se zarazila a frustrovaně pohlédla na klaviaturu. Byla to hrozná skladba, prudká, zuřivá, nedávala smysl. Nevěděla, kde se to v ní vzalo a rozhodně neměla v plánu zapisovat ji na papír. Ještě po dohrání ji jako zničující kakofonie drnčela v uších a přála si, aby na ni co nejrychleji zapomněla. Na druhou stranu se jí po dohrání těžce rezonující skladby citelně ulevilo, ačkoliv jí chyběl závěr, který by konflikt rozuzlil. Nevěděla, jak ty dva hlasy smířit. Nebo je smiřovat neměla? Měl jejich konflikt vyvrcholit posledním velkým úderem, vyšumět ve finálním záblesku oslnivého světla? Zaváhala s napřaženými prsty, zaťala ruce v pěst a oběma rukama praštila do kláves. Tak, konec. Ohlušující závěr, po kterém se zastaví čas, a následuje mrtvé ticho.

"To byla vaše skladba, že ano? " Salieriho hlas zněl užasle. "Nikdy jsem nic podobného neslyšel."

Nannerl zamrkala a překvapeně se zahleděla na Salieriho postavu rýsující se ve dveřích. Vůbec nevěděla, že tam byl, ani jak dlouho.

Vstala a uklonila se. "Dobrý den, maestro Salieri," pronesla a napodobila jeho káravý tón, který jednou ostentativně nasadil, když ho Wolfgang zapomněl pozdravit.

Salieri to postřehl a kupodivu se zatvářil pobaveně. Oplatil jí úklonu. "Přeji krásný dobrý den, slečno Mozartová."

Nannerl se rychle odvrátila, protože jinak by to nevydržela a usmála by se taky. "Ano, to…to jsem hrála z vlastní hlavy. Nesnažím se o žádné komponování, jen se to nějak…." Nannerl si odkašlala, "stalo. Není to dobré."

"Je to zuřivé," konstatoval Salieri, "a strohé, docela bez příkras. Nic co bych očekával, ale fascinující. Jste k sobě příliš tvrdá."

Nannerl k němu zdvihla zrak. "Nemusíte předstírat, že se vám to líbí. Ani mě se to nelíbí. Nechtěla jsem, aby to někdo slyšel, popírá to všechna kompoziční pravidla."

Salieri se nepatrně usmál. "Ne tak docela. Jen je to diamant s hodně ostrými hranami."

Nannerl sepjala ruce. "Jste příliš laskavý, maestro. Netušila jsem, že dnes máte přijít," ohlédla se ke dveřím Wolfgangovy pracovny, "nebudu vás s bratrem zdržovat od práce."

"Slečno-"

Dveře Wolfiho pracovny se v tu chvíli rozevřely a vyšel z nich její rozčepýřený bratr. Byl v zápalu práce, což poznala podle rukávů potřísněných inkoustem.

"Salieri, už jste tady? Myslel jsem, že máte přijít na třetí."

"Jsou tři hodiny," poučil ho Salieri a Wolfgang se zachichotal.

"Vážně? Tedy, ano, čas letí. Da Ponte v tom případě přijde každou chvíli. Mohu vám nabídnout šálek čaje?" Wolfi se podíval na Nannerl, "Nannerl by jistě byla tak laskavá..."

"Ale ne, děkuji. Jsem přesvědčen, že ruce vaší sestry nejsou určeny k našemu obsluhování," odvětil Salieri a Nannerl se ošila.

"Ráda budu nápomocná, maestro," opáčila a nepatrně se jí zatřásl hlas.

"V tom případě bych vás rád poprosil, abyste si poslechla, co jsem přinesl vašemu bratrovi. Myslím, že jsme s da Pontem rozřešili menší dilema, kdo bude mít jaké dějství."

Wolfgang se zatvářil podezřívavě, ale přikývl. "Ano? Nuže, prosím," pokynul mu k pianu, které Nannerl před chvílí opustila.

Salieri se zachmuřeně usadil, a prsty se mu rozletěly po klávesách. Spustil hravou melodii s nádechem žertu, ale i frustrace. Skladba spirálovitě stoupala a klesala, eskalovala a hrozící prudkost na poslední chvíli zachránila drobná hudební kudrlinka, která motivu znovu vrátila veselost, jenž v kontextu vyznívala spíš hořkosladce.

Salieri dohrál a pohlédl na Wolfganga. "Představte si dějství věnované čtyřem lidem. Skladatel, libretista, dvě zpěvačky. Skladatel s libretistou dostanou naprosto nemožné zadání v ještě nemožnějším časovém úseku. Pálí je čas a chybí jim inspirace. Do toho všeho do skladatelova bytu přichází náročné zpěvačky, naparují se a dožadují se rolí. Výstup je zakončený společným kvartetem. Něco smířlivého, s pozitivním koncem a tak dále," Salieri si založil ruce na hrudi. "Neptám se vás na názor na moji hudbu, ten si asi dovedu představit. Jen jsem považoval za záhodné, abyste věděl, čím se opera bude otevírat. Vzhledem k tomu, že jste se chtěl věnovat divadelnímu zákulisí, zatímco já se zaměřil na popis samotného vzniku díla, přijde mi samozřejmé, že si vezmu první dějství. Dvě sopránové úlohy tam budete mít tak jako tak, vzhledem k tomu, že vy si trváte na paní Langeové a já na La Cavalieri," lhostejně pokrčil rameny. "Jestli ve svém dějství necháte postavy skladatele a libretisty, nebo to posunete někam jinam, je mi vcelku jedno. Hádám, že jde navázat tak či onak. Co myslíte, Mozarte," věnoval drobnou úklonu hlavy směrem k Nannerl, "slečno Mozartová?"

"Vy mi vážně necháte poslední dějství?" zeptal se Wolfgang nevěřícně.

Salieri povytáhl obočí. "To je všechno, co jste si odnesl z vyčerpávajícího množství informací, které jsem vám právě sdělil?"

Nannerl do Wolfganga jemně strčila.

"Ehm, ano!" zahihňal se Wolfi. "Myslím, že jste z toho vybruslil elegantně! Mohu na to docela pěkně navázat - ženské úlohy zůstanou, ze skladatele s libretistou můžu udělat ředitele divadla a herce a ano - nečekal bych, že to bude tak snadné," dodal s dalším záchvatem veselí. "Ale vážně vám nevadí dát mi finále?"

Salieri na něj chvíli zmateně hleděl a pomalu vstal od piana. "Myslíte kvůli té soutěži? Přijde vám strategičtější mít konec?"

"Přirozeně," odvětil Wolfgang, jako by Salieri spadl z višně.

Salieri na něj mlčky pohlédl, ale potom sklopil pohled, ve kterém se zalesklo něco zvláštního - snad smutek, nebo melancholie. "Tady přece žádná soutěž není, Mozarte. Ne doopravdy."

"Nechápu. Jak to myslíte?" vyjekl Wolfi a Nannerl ztěžkl žaludek.

"Samozřejmě, že vyhraju já," pokračoval Salieri tiše, "a neříkám to z přehnané pýchy, v tom bych se vám neodvážil konkurovat. Ale jak je to dlouho, co mě císař jmenoval dvorním kapelníkem - nanejvýš tak tři měsíce? Uvědomujete si, že kdyby při nejbližší příležitosti v přímé soutěži upřednostnil někoho jiného, shodil by tím váhu svého předešlého rozhodnutí?"

Wolfgang zmlkl a užasle pomrkával.

"Snad jste si nemyslel, že půjde jen o hudbu? Ach Bože, myslel," Salieri se trpce usmál a vjel si rukou do vlasů. "Jste tak naivní, nebo jsem to já, kdo už strávil příliš času u dvora? Nikdy to není jen o hudbě, Mozarte. Opravdu byste to měl už pochopit, já-" Salieri se zarazil a protřel si oči. "Asi bych už měl jít."

"Ale ne, da Ponte tu bude každou chvíli-"

"Myslím, že si poradíte i beze mě. Tak či tak teď musíte vyřešit především vaši polovinu libreta. Nebudu rušit. Představu o mojí části už máte. Můžeme se znovu sejít, až to vyladíte s da Pontem," Salieri vzdychl, ale ve dveřích se zarazil. "Je mi to líto, Mozarte," řekl, aniž by se k němu otočil čelem.

"Cítíte lítost pro mě, nebo pro sebe?" vypálil Wolfgang nečekaně.

Salieri se opřel o rám dveří a sklonil hlavu. "Je mi líto, co se vám děje kvůli vídeňské společnosti, jejíž nedílnou součást tvořím i já. Je mi líto, že jsem vás poznal, protože už nemůžu zavírat oči před člověkem, který se ze mě stal. Musel jsem ho přijmout a zatratit pro něj to poslední, co ze mě ještě zbývalo," pomalu se k nim otočil. "Ničíme vás," řekl a zadrhl se mu hlas. "Nedělejte si naději, že tahle soutěž něco změní," vyhrkl rychle a bez dalšího ohlédnutí vyběhl ven.

Wolfgang a Nannerl ztuhli na místě a nezmohli se na jediné slovo.

_____________

Za obrázek srdečné díky Tahmed