Poslední symfonie - 7. kapitola: Figarova svatba

Nannerl stála u okna s nákladnou záclonou a unaveně vyhlížela ven. Bolestně vraštila obočí pokaždé, když komtesa Steinmannová udělala tu samou chybu v té samé frázi, na kterou ji toho dne upozorňovala už třikrát. Zhluboka se nadechla a s pracně nasazeným úsměvem se obrátila zpět do místnosti. Občas ji už unavovalo být hodná, protože to od ní každý z nějakého důvodu očekával. Nannerl, vždycky tak trpělivá a laskavá, hotový anděl!

Události Salieriho premiéry před třemi dny ji o tomto obraze sebe samé přiměly pochybovat. Copak by "hotový anděl" křičel na krvácejícího člověka? Nejhorší bylo, že drobná část její mysli se na něj pořád ještě zlobila. Za co vlastně?

"Procvičte si prosím prstoklad na začátku druhé věty, tak jak jsme si říkaly," Nannerl se sklonila nad klaviaturu a počtvrté jí ukázala, jak se daná fráze hraje.

Možná, že umět hrát na piano nestačí k tomu, aby člověk mohl učit. Tohle už přece není možné, u jedné z nich musí být chyba. Představila si, jak žádá Wolfganga o radu a ten jí odpoví něco v tom smyslu, ať komtese vyřídí, že je slepice, a zacukaly jí koutky. Zároveň jí na mysl docela nečekaně vytanul obraz Salieriho. Jaký asi byl jako učitel?

Pohlédla na hodiny v koutě a s úlevou se poklonila. "Vypršela nám hodina, komteso. Zase ve čtvrtek?"

Komtesa se vymrštila ze svého místa a rozhýbávala si prsty, jako by právě odehrála vrcholný koncert. "Rozhodně, drahoušku!" přisvědčila.

Nannerl sbírala notové partitury, když si všimla, že komtesa otálí s odchodem z místnosti. Rozmařile si pohrávala s krajkovým rukávem a vrhla na Nannerl kradmý pohled.

"Vy jste se účastnila slavnostní recepce po premiéře Axura, že ano, má milá?" zeptala se ledabyle a Nannerl zpozorněla.

"Ano, můj bratr byl tak laskavý a vzal mě s sebou," odvětila opatrně.

---

Komtesa k ní vzhlédla s úsměvem, který Nannerl při vší snaze nemohla popsat jinak než jako připitomělý. "Je pravda, že se tam maestro Salieri opil, pohádal s hrabětem Rosenbergem a především," komtesa našpulila ústa, "flirtoval s dámami?"

Nannerl sváděla tuhou bitvu se svojí únavou a měla chuť se komtesině otázce hystericky zasmát. Od té chvíle, co Salieriho našla s podřezanými žilami, se ještě pořádně nevyspala. Dnes ráno se situace vygradovala natolik, že se po pár hodinách neklidného spánku vymrštila z postele a v jakémsi tranzu se vrhla k umyvadlu. Tam si začala zuřivě drhnout ruce od snové krve dvorního kapelníka a příšerně tím vyděsila Josefínu a Sofii, se kterými sdílela pokoj. Ztěžka potlačila zívnutí a tak tak se zarazila, aby nepronesla sarkastickou frázi 've Vídni se drby šíří rychle'.

"Okruh přátel mého bratra a maestra Salieriho je poněkud odlišný. Kromě gratulace těsně po představení jsem s maestrem Salierim onen večer vůbec nehovořila a nemohu tak posoudit jeho chování," odvětila, spokojená se svojí nicneříkající odpovědí.

Komtesa rozmrzele pokrčila rameny. "Tak tedy - ve čtvrtek, drahá slečno Mozartová."

"Přeji pěkný den," odtušila Nannerl pobaveně.

Komtesa pohlédla k oknu. "Spíš to vypadá, že bude bouřka. Pozor ať nezmoknete, drahoušku," dodala s nádechem zlomyslnosti. V tu samou chvíli v dálce zahřmělo a Nannerl si povzdechla.

Sesbírala si noty, pomalu vyšla z paláce Steinmannových a vzhlédla k obloze, která se zatáhla černými mraky. Jestli domů stihne dojít suchá, bude to zázrak. Za normálních okolností by nad tím mávla rukou, ale v jejím mizerném rozpoložení a očima slzícíma od únavy, ji to zvlášť rozmrzelo. Nacpala si noty pod paži, vydala se směrem k domu paní Weberové a déšť se spustil ještě dřív, než stihla zajít za roh ulice. Semkla rty a zrychlila krok, když do kohosi narazila. Na jevišti by to byla zvlášť efektní scéna, protože v ten samý okamžik hlasitě zahřmělo.

Vzhlédla k vysoké postavě a rozeznala da Ponteho charakteristický pichlavý pohled.

"Odpusťte - ach, slečno Mozartová! Vracíte se z vyučování?" zeptal se a statečně ignoroval stupňující se déšť.

"Ano, ano, přesně tak," odvětila bezmyšlenkovitě a pak ztišila hlas. "Promiňte mi moji přímočarost, ale jak se daří maestrovi Salierimu? Po té recepci se o něm začaly šířit poněkud nešťastné drby, ale zdá se, že nikdo nic neví...o tom."

Da Ponte se ohlédl přes rameno a zavedl ji pod stříšku jednoho z domů. "Zotavuje se. Je moc slabý, ale věřím, že bude v pořádku. Musel jsem lidem namluvit, že u mě doma dostal náhlý žaludeční záchvat ze špatného jídla a dokud nenabere síly, musí zůstat u mě," pokrčil rameny. "Netušil jsem, co jiného říct a jeho to v tuhle chvíli nezajímá. Obávám se, že je poměrně apatický."

"Neměl jste ho nechávat samotného," špitla Nannerl úzkostně.

Da Ponte zkřivil obočí. "Ano, ale musím pracovat. Schůzka na kterou mířím je velmi důležitá, prosím chápejte mě. Ptal jsem se ho a on mě ujišťoval, ať klidně jdu, že bude v pořádku. Upřímně řečeno, nebojím se, že by utekl z postele, nebo udělal nějakou horší hloupost, ještě na to není dost silný," ujišťoval ji da Ponte.

Nannerl zavrtěla hlavou. "O to nejde, pane da Ponte. Ale maestro se bojí bouřek, víte?"

Da Ponte se zatvářil udiveně. "To vám řekl?"

Nannerl se musela usmát. "Ne, to by myslím nikdy neudělal. Ale poznala jsem to na něm. Tehdy na zahradní slavnosti, když Wolfgang hrál na počest císařových narozenin, pamatujete? Trhal sebou a zatínal pěsti při každém zahřmění, ale," Nannerl shovívavě naklonila hlavu, "tak usilovně se to snažil zakrýt, že jsem předstírala, že to nevidím."

Da Ponte se na ni překvapeně zahleděl. "Tedy...měl mi něco říct, nebo naznačit, tvrdohlavec jeden," pronesl mrzutě.

"Ta schůzka, kterou máte, je skutečně neodkladná?" ptala se Nannerl opatrně.

Da Ponte nešťastně rozhodil rukama. "Jdu za Rosenbergem a zbytkem rady papalášů a je dost možné, že se tam krátce objeví i císař. Měl bych hrozný problém, kdybych nepřišel," v tu chvíli znovu zahřmělo a da Ponte nešťastně vzhlédl k obloze. "Ale máte pravdu, nemůžu ho nechat samotného, ne v jeho stavu. Snad mě z té kaše bude schopný vytáhnout, když je z něj teď ten kapelník," slabě se usmál.

Nannerl vyschlo v ústech. "Na takové jednání by si dokonce ani Wolfgang nedovolil přijít pozdě, natož nedorazit vůbec," sklopila pohled ke svým zmáčeným partiturám. "Ráda bych vám nějak pomohla, ale nevím jak. Domnívám se, že by maestro Salieri neměl radost, kdybych za ním přišla já."

Da Ponte povytáhl obočí. "Ale. A proč to, slečno Mozartová?"

"Tedy, prostě mu vejít do ložnice, to je nevhodné a pro něj jistě i ponižující."

"Nevešla byste do ložnice jemu, ale mně," opáčil da Ponte pobaveně, "a co se ponížení týče - viděla jste ho, jak leží opilý na trávníku za divadlem s podřezanými žilami. To už při vší snaze horší nebude," odtušil.

Nannerl zamrkala. Věděla, že da Ponte je velmi přímý člověk, ale i tak ji svojí odpovědí bez obalu překvapil.

Da Ponte nejspíš vycítil její rozpaky a přátelsky se usmál. "Slečno Mozartová, byl bych vám neskonale vděčný, kdybyste mně i jemu pomohla. Vrátil bych se tak rychle, jak by mě drahoušek Rosenberg propustil, ujišťuji vás."

Nannerl váhala - vlastně za Salierim chtěla jít, ale bojovala s představou svého otce, který by se zhrozil nad vidinou své dcery, jak vstupuje do bytu a co víc - do ložnice - nezadaného muže. Ale ještě víc se bála Salierimu po tom, co udělal, podívat do očí.

Zakoktala se, ale další zahřmění uspíšilo její odpověď. "P-půjdu za maestrem Salierim, nemusíte si dělat obavy."

Da Ponte se usmál a vytáhl z kapsy klíč, který ji diskrétně předal. "Pamatujete si adresu?"

Nannerl nervózně přikývla.

***

Na váhavé zaklepání u dveří jediné ložnice v da Pontově malém bytě zaplněném knihami, nedostala odpověď. Bázlivě vstoupila dovnitř a pohlédla na prázdnou postel se zuřivě rozházenou přikrývkou. Nebe proťal blesk a osvítil Salieriho předkloněnou siluetu u okna. Jednou rukou se opíral o zeď, aby se udržel na nohou, a druhou tiskl k okenní tabulce. Při oslnivém záblesku se schoulil a hlava mu spadla na hruď.

Nannerl k němu bezmyšlenkovitě přeběhla a položila mu ruku na rameno. "Proč stojíte u toho okna, když nemáte rád bouřky? Proč se pořád tak trápíte?" zajíkla se se staženým hrdlem.

Salieri se schoulil ještě víc, jako by čekal ránu, ale potom se vzpamatoval a šokovaně se po ní ohlédl.

"Opravdu jste to vy?" zašeptal.

"Pojďte si zase lehnout, zapřísahám vás," Nannerl mu sundala ruku ze studené okenní tabulky. Salieri se nechal, ale když se pustil zdi, ztratil oporu a rychle se Nannerl chytil za obě paže. Naštěstí na ní nespočíval plnou vahou, ale i tak se pod ní podlamovala kolena. Salieri sklonil hlavu tak nízko, až se téměř opíral o její rameno.

"Dejte mi chvíli, jen dokud se mi nepřestane točit hlava," hlesl přerývavě a Nannerl trpělivě stála na místě a neparně se chvěla chladem.

Salieri se pomalu narovnal a ztěžka s její pomocí ulehl zpět do postele. Nannerl v zšeřelé místnosti spěšně rozsvítila svíčku. Salieri upíral zamlžený pohled do stropu, ale pohlédl na ni, když mu narovnávala rozházené polštáře.

"Kde jste se tu vzala?" zeptal se ochraptěle. "Už zase mě zachraňujete, to vás ještě neunavuje?" zeptal se s náznakem svého ironického humoru.

Nannerl opatrně usedla na okraj jeho postele, protože v místnosti nebyla žádná židle.

"Vím, že nemáte rád bouřky a nechtěla jsem, abyste byl sám. Potkala jsem na ulici pana da Ponteho, a….tak jsem tady, " odpověděla popravdě.

Salieri se zatvářil zmateně, ale potom se hořce pousmál. "Tak vy jste mě na té zahradní slavnosti přece jen odhalila." Naklonil hlavu na stranu, aby na ni lépe viděl. "Da Ponte se na mě pořád dívá tak úzkostně, jako by čekal, kdy vytáhnu zpod polštáře nůž a udělám to znovu. Našlapuje kolem mě, jako by mě zvuky jeho kroků mohly rozbít," pohled jeho hnědých očí byl ostrý, bez obvykle nasazované fasády rezervovanosti se do ní bolestně zarývala syrovost jeho rozbouřených emocí. "Ale vy se tak na mě nedíváte. Proč ne? Nemyslíte si, že jsem blázen?"

"Samozřejmě že ne," vyhrkla Nannerl.

"Tak co tedy vidíte?" naléhal Salieri.

"Jste nešťastný."

Salieri se odvrátil a Nannerl poznala, že to byla špatná odpověď. "Ne, mýlíte se. Jestli ve mně vidíte tragického hrdinu, pak se omlouvám, ale nejsem jím. Pravda je, že necítím nic, slečno Mozartová, vůbec nic," přiložil si ruku na hrudník, "jen takovou ošklivou tíhu, tady. Ale kromě ní - není to smutek, není to zoufalství, je to jen prázdnota. A to je horší než všechna trápení, která jsem kdy zažil, dohromady," Salieri křečovitě semkl víčka. "Tu noc to bylo to samé. Pronásledovaly mě pohledy všech těch lidí, jejich otáčející se hlavy, kamenné tváře s maskami vlídnosti. Má hudba přestala dávat smysl, mé bytí přestalo dávat smysl," Salieri si kvapně otíral tváře. "Pro co mám žít, je-li má existence odsouzena k prázdným poctám, bez něčeho vyššího, něčeho co udává řád mému životu?" pohlédl na ni a oči se mu třpytily. "Chápete, co chci říct? Nejspíš ne, viďte. To je na tom to nejhorší, nikdo nerozumí. Já jsem asi opravdu blázen, slečno Mozartová. Snad proto mě tak uklidnilo, že ho ve mně aspoň vy nevidíte."

Nannerl bojovala se slzami. Jak mu pomoct, když žádné z jeho trápení nebylo vnější, dosažitelné a natož řešitelné? Všechny démony si nesl uvnitř.

"Já už nechtěl zabírat místo," zamumlal Salieri.

Nannerl se chytila za čelo. "Mému bratrovi?" řekla a bála se odpovědi.

"Váš bratr mi nastavil zrcadlo a já ho zatoužil rozbít," Salieri se vyhnul přímé odpovědi a roztřeseně se nadechl. "Rozhlédl jsem se a viděl jsem malé lidi a jejich malé životy a tolik let jsem si myslel, že mezi ně nepatřím, protože mě nad nimi povznáší má hudba. Jenomže abych u nich získal úspěch, musel jsem zaprodat sám sebe."

"Co teď uděláte?" zeptala se Nannerl a drtila v prstech promáčené rukavičky.

Salieri na ni úkosem pohlédl a neodpovídal.

"Jestli jste zatoužil ukončit svůj život, ale osud tomu chtěl jinak, musíte ve svém životě něco změnit. Je očividné," Nannerl těkla pohledem po jeho ruce, ač se za to zastyděla, "že takhle dál pokračovat nemůžete."

"Neříkejte mi, slečno Mozartová, že věříte na osud?" zeptal se s nečitelným výrazem.

"Věřím, že se věci dějí z příčiny. Jinak bych měla pocit, že se celá má existence pohybuje v neprostupné černé díře, do které bezhlavě padám," odvětila Nannerl.

Salieri si se zkřivenými rty pohrával s prsty. "Ano, vím co musím udělat. Prohlédl jsem - nejsem vyvolený a když jsem byl dítě, nestal se mi žádný Božský zázrak," zdvihl obvázanou ruku a zahleděl se na ni. "Bůh mě už nezajímá, stejně jako já nezajímám jeho. Je krutý a já budu také takový."

Nannerl na něj hleděla s vytřeštěnýma očima a Salieri pohlédl z okna. "Bouřka už skončila," konstatoval klidně.

Nannerl vstala. "Chápu, už půjdu, maestro."

Salieri se zatvářil poplašeně a chytil ji za ruku. "Tak jsem to nemyslel, slečno. Prosím vás, abyste ještě chvíli zůstala. "Pořád mě pronásledují vaše slova po premiéře Únosu ze Serailu. Prosím vás, vysvětlete mi je."

Nannerl se posadila zpět na okraj jeho postele a vyvádělo ji z míry, že Salieri pořád nepouštěl její ruku. Snad si to neuvědomil, protože už zase upíral nepřítomný pohled do stropu.

"Máte na mysli," Nannerl si odkašlala, "když jsem řekla, že Wolfgangova hudba může člověku přinášet trýzeň?"

"Přesně to," zašeptal Salieri popraskanými rty.

"Slyším v jeho hudbě touhu a myslím, že ji slyšíte i vy. Nikdo nezáří jasněji než Wolfgang a já v sobě kdysi měla také takovou - byť nepatrnou - jiskřičku světla," Nannerl se plaše usmála. "Ale je pryč."

Salieri se na ni znovu zahleděl a s omluvným výrazem pustil její ruku. Přemýšlivě jí hleděl do tváře a ostré hrany jeho pohledu se změkčily. "Takže vy jste se také věnovala kompozici, rozumím vám dobře?"

Nannerl roztřeseně vydechla. Pochopil, ona věděla, že pochopí. "Je to moc dávno."

"Co byla vaše poslední skladba?" zeptal se Salieri a v jeho hlase se odehrála podivuhodná změna. Nemluvil svým obvyklým tónem, za kterým věrně číhal sarkasmus, jeho hlas nabyl teplejšího odstínu. Každé nahlédnutí za jeho přetvářku ji bolelo - proč v sobě nedokázal vidět toho muže, kterého viděla ona?

"Slečno Mozartová?" zeptal se Salieri tlumeně, jako by šeptal a přitom vlastně ne.

Nannerl zamrkala. "Když jsem byla moc stará, abych mohla s Wolfgangem a otcem koncertovat po Evropě, musela jsem zůstávat doma v Salzburgu. Složila jsem bratrovi takovou drobnou kompozici, abych mu vyjádřila, jak se mi stýská," pohlédla do strany a něžně si vybavila malého chlapce se zlatými vlasy. "Víte, on hudbě rozumí lépe než slovům. Ale nikdy jsem na svůj dopis nedostala odpověď. Vždycky jsem si myslela, že to proto, že má skladba byla tak špatná," zkřivila obličej a zahleděla se na své ruce složené v klíně, na které ji začínalo zábnout. "Ale když otec zemřel," vyprávěla a bezděčně snižovala hlas do stejného polovičního šepotu jako Salieri, "procházeli jsme jeho pozůstalost a já mezi ní našla Wolfgangův dopis z té doby. Napsal o mé skladbě tak krásné věci - a Wolfgang přitom není právě...mistr komplimentů. O to víc jsem si jeho chvály cenila, byla upřímná," Nannerl pokrčila rameny a snažila se znít lhostejně, ale nedokázala to. "Otec ten dopis nějak...ztratil, abych ho nikdy nedostala. Chápu, proč to udělal, ale přece, bylo to….," Nannerl zuřivě pomrkávala, "bylo to kruté."

"Domnívám se, že si svým způsobem rozumíme," řekl Salieri se zvědavým pohledem. "V teorii by měl každý, kdo se plně oddá svému umění a tvrdě a disciplinovaně na něm pracuje, dočkat své zasloužené odměny," Salierimu škublo ve tváři. "Ale není to tak. Prostě není a my se s tím máme smířit. Nuže, já to odmítám," oči mu zuřivě vzplály.

Domovní dveře klaply a oba se ohlédli za sebe. V tu samou chvíli se na dveře ložnice ozvalo rázné zaklepání a dovnitř vstoupil da Ponte se zrudlými tvářemi.

"Omlouvám se," řekl udýchaně a poklonil se Nannerl. "Ale musím říct, Antonio, že se bez tebe jednání neuvěřitelně vlekla. Hádám, že jsem nikdy plně nedocenil, že funguješ jako takový smírčí soudce té mocipánské party."

Salieri na něj hleděl s prázdným výrazem a nevypadalo to, že by se chystal odpovědět. Da Ponte si odkašlal a vytáhl z kapsy kabátu zlatý řetízek s kulatou medailí. "Každopádně...všichni ti přejí brzké uzdravení a Rosenberg ti posílá tvoji medaili," řekl a Nannerl ho poprvé viděla rozpačitého. Salieri řád beze slova přijal a vrhl na něj nenávistný pohled.

Nannerl vstala. "Neuvědomila jsem si, že jsem se zdržela tak dlouho. Musím vás už opustit, nebo se po mě začnou shánět," podívala se na Salieriho, ale ten její pohled neopětoval, protože pořád propaloval zuřivýma očima zlatý kov ve svých rukou.

"Nashledanou, maestro, ať se vám brzy navrátí síly," zamumlala.

"Nashledanou, slečno Mozartová. Kéž bychom se znali za jiných okolností," dodal tiše a Nannerl překvapeně povytáhla obočí. Salieri se na ni ale pořád nedíval a tak s poslední úklonou odešla.

Domácnost Mozartových mezitím nežila ničím jiným než Figarovou svatbou. Práce na zkouškách brzy uťal hrabě Rosenberg, když z Wolfgangova libreta vytrhl celou svatební scénu s odůvodněním, že je zakázáno ve dvorním divadle uvádět balet. U Wolfganga tento pokus o další sabotáž jeho díla zprvu vyvolal hystericky pobavenou reakci - v opeře, která ve svém názvu nese slovo svatba, není dovolen tanec? Jak ale dny plynuly, upadal do zádumčivosti a často se opíjel, protože si začal uvědomovat, že tahle absurdní situace není jen hloupý vtip.

Světlo naděje přinesla zpráva, že se nejbližší zkoušky Figarky hodlá zúčastnit císař. Wolfgang okamžitě přeskládal rozvrh tak, aby se v daný den zkoušela taneční scéna a pozval i da Ponteho, aby měl spojence, který by se za něj mohl přimluvit. Constanze a Nannerl Wolfiho doprovázely jako velmi potřebná morální podpora.

Samotný výstup před císařem byla nejpodivnější zkušenost Nannerlenina života. Stála v ústraní a sledovala, jak Wolfi diriguje orchestr, aniž by ubral cokoliv ze svého obvyklého zápalu, navzdory faktu, že se žádný z hudebníků ani nedotkl svého nástroje a všichni seděli s demonstrativně zkříženýma rukama. Baletní sbor nevzrušeně tančil nacvičenou scénu a tanečníci se zřejmě celou situací dobře bavili a občas si něco špitali, což se po ztichlém divadle neobyčejně rozléhalo.

Nannerl upoutal pohyb na opačném konci jeviště a ze dveří, které měly znázorňovat dveře do hraběnčiny skříně, vyšel Salieri. I napříč celým jevištěm viděla, jak velice byl bledý. Očividně chvíli zvažoval, že se připojí na místa k Rosenbergovi a císaři, ale zapotácel se ve chvíli, kdy udělal první krok a musel se opřít o falešné dveře. Rozhlédl se, jestli si ho někdo všiml a jeho oči se střely s Nannerleninými. Na okamžik se zarazil a pak hlavou naznačil úklonu, kterou mu nervózně opětovala. Rezignovaně zůstal stát na místě a nenápadně se opíral o kulisy, stranou všech ostatních.

"Co se to tady děje?" nevydržel podivnou atmosféru císař a přejel očima Rosenberga, než oslovil da Ponteho. "Proč nehraje hudba?"

Da Ponte se hluboce poklonil, ale bylo v tom cosi posměšného. "Pokorně plníme přání Jeho Císařského Veličenstva."

Císař rozmrzele povstal. "Moje přání? To se na to podívejme! Všichni okamžitě přestaňte!" zvolal a tanečníci se s poklonou zastavili na místech.

"Hrabě Rosenberg mi zakázal hudbu ve svatební scéně, Vaše Císařské Veličenstvo. Dokonce mi ji vytrhl z partitury a hodil do ohně," odvětil Wolfgang a vysekl jednu ze svých přehnaných poklon. Nannerl mírně zaškubaly koutky - pasáž o vytržených listech byla pravdivá, ta o ohni už o něco méně.

"Ale no tohle-!" durdil se Rosenberg.

"Je to pravda?" uťal ho císař.

"To, že se ve dvorním divadle nehraje balet? Ano, Veličenstvo, to je pravda. Takové jsou zavedené pořádky," odtušil Rosenberg kysele.

"Pořádky," zopakoval císař a v očích se mu kmitlo pobavení. Vystoupal po postranních schůdcích na jeviště a minul Nannerl, která mu vysekla hluboké pukrle. Císař se na ni překvapivě vlídně usmál a pak si všiml Salieriho na opačném konci jeviště.

"To jste vy, maestro Salieri? Jsem velmi potěšen, že vás vidím. Věřím, že se opět těšíte dobrému zdraví?" oslovil dvorního kapelníka.

Salieri se poklonil. "Jsem hluboce poctěn zájmem Vašeho Veličenstva. Jednalo se pouze o krátkou indispozici, ujišťuji vás, Sire, že jsem připraven vám opět oddaně sloužit."

"A co si myslíte o tomhle nesmyslu?" zeptal se císař nejistě, jako by toužil, aby ho Salieri ujistil o správnosti jeho názoru.

Salieri se znovu poklonil. "Svatební výstup bez hudby je nepřijatelný, Vaše Císařské Veličenstvo."

Rosenberg zlostně udeřil svojí vycházkovou holí do podlahy, ale nic neřekl.

"Samozřejmě, že je!" řekl císař s úlevou. "Vyřiďte tu trapnou záležitost, Salieri, buďte tak laskav."

Salieri nejistým krokem přešel do středu jeviště a pohlédl na Nannerl, krčící se za postranní kulisou.

"Zahrajte nám svatební scénu i s hudbou, pokud budete tak laskav, pane Mozarte," pronesl s pohledem upřeným na její tvář. Jeho nelibost k Wolfgangovi zřejmě nabrala zcela nových rozměrů, pakliže se na něj nebyl ochoten ani podívat.

"S radostí, maestro, děkuji!" vypískl Wolfi, kterému bylo jako vždy všechno kromě hudby úplně jedno.

Divadlo vzápětí zaplnily hravé tóny baletního výstupu a Salieri zkřivil obličej a otočil se k odchodu, aniž by se po ní třeba jen ohlédl.

Nannerl se rozhlédla a teprve teď si uvědomila, že Stanzi není nikde v dohledu. Provinile se ohlížela na všechny strany a pak se ji vydala hledat do zákulisí. Věděla, že Stanzi mívá časté problémy s orientací ve spletitých divadelních chodbách a tak si zvlášť vyčítala, že na ni takhle zapomněla. Vydala se k šatnám baletek, kde ji viděla naposledy, ale když vstoupila dovnitř, našla jen prázdnou místnost plnou rozházeného šatstva. Chtěla vyjít ven, když zaslechla rozčilené hlasy.

"Děkuji, děkuji pěkně!" vyštěkl Rosenberg a kdyby snad Nannerl byla na pochybách, jestli je to opravdu jeho hlas, doprovodil svůj výrok důrazným poklepáním hole.

"Poslouchejte," uťal ho Salieri a Nannerl naskočila husí kůže. Snížil hlas do úlisného tónu, jaký u něj ještě neslyšela, a z celého srdce se jí protivil. "Figarova svatba propadne, to je prostě fakt. Lokaj co poníží šlechtice, svého pána? A ten závěrečný výstup, kdy hrabě klečí na kolenou před očima celého svého služebnictva? Nechápu, jak se té opery vůbec můžete bát, není šance, že by ji Vídeň přijala," Nannerl uslyšela kroky a Salieriho hlas zazněl blíž. "Ale jestli vás to opravdu tak trápí, rozšiřte to dál, po saloncích a ulicích. Jen všem řekněte, jaká je zápletka Figara a jakou roli v ní sehrává aristokracie. Zasejte to semínko nedůvěry ještě před premiérou. Podle mě je to zbytečná námaha, ale miska vah tím bude ovlivněna ještě před zazněním prvního tónu a to není na obtíž."

Nannerl zuřivě vrtěla hlavou a ztěžka usedla na nejbližší židli.

"To je dobré," řekl Rosenberg uznale, "to je moc dobré."

"Snad si příště dvakrát rozmyslíte, než mi začnete dělat kázání jako nějakému školákovi," ucedil Salieri.

"Omlouvám se, Salieri, já-"

"Nechte to být. Mohu s vámi počítat?" vyštěkl Salieri.

"Samozřejmě."

Na okamžik zavládlo ticho a pak zaslechla vzdalující se kroky. Skryla si tvář do dlaní a nevěděla, koho lituje víc, samu sebe, nebo chudáka Wolfiho. Vybavila si jeho nadšený výraz, když mu císař povolil balet, následovanou Salieriho grimasou agonie, když uslyšel jeho hudbu, a do očí jí vhrkly slzy.

Prudce sebou trhla, když se dveře šatny vzápětí rozrazily, protože si byla jistá, že osaměla.

Salieri se smrští italských kleteb vešel dovnitř a začal si vytahovat rukáv levé ruky. Všimla si, že se mu bílý rukáv košile nasákl krví a odtušila, že se mu znovu otevřela rána, ale zřejmě to nebylo vážné, protože krev už byla podle všeho delší dobu zaschlá. Nejspíš se mu to stalo ještě během návštěvy císaře.

Nannerl pomalu vstala a ten pohyb konečně upoutal jeho pozornost. Zdvihl oči od svého zápěstí a spadla mu tvář. S rozšířeným pohledem hnědých očí a spadlými čelistmi vypadal jako přistižený školák.

"V-vy jste tu byla celou dobu?" zeptal se Salieri hloupě.

"Ne," opáčila Nannerl suše a ukázala na otevřené okno za jejími zády, "před chvílí jsem přiletěla oknem."

Salieri se vzpamatoval a zašklebil se nad její odpovědí. "Slečno Mozartová, já..."

"Ne," přerušila ho, "nemusíte mi nic říkat. Vlastně," hystericky se uchechtla, "všechno už bylo řečeno."

Salierimu ztvrdl obličej. "To je ten problém, jste jeho sestra, vždycky se na věc budete dívat z jeho úhlu pohledu."

Nannerl se rozesmála ještě víc, což ho zřejmě rozčilovalo, ale jí to bylo jedno. "Jeho úhlu pohledu," zopakovala s neskrývanou ironií," tak tedy dobrá, maestro Salieri," řekla a vložila do vyslovení jeho titulu stejnou míru opovržení, jako mu to kdysi udělal Wolfi. Salieri to zaregistroval a nepatrně sebou trhl, což ve svém momentálním rozpoložení zaznamenala se škodolibým zadostiučiněním. "Řekněte mi, co je váš úhel pohledu? Já nevidím nic než intriky."

Salieri zaťal ruce v pěst. "Snažil sem se s vaším bratrem držet krok, a i když pracuji stejně tvrdě jako on, selhal jsem. Chtěl jsem mu uvolnit místo, ale zase jsem selhal. Pokusil jsem se ho tolerovat - kvůli sobě, kvůli vám - ale nedokázal jsem to. Nenávidím ho, strašně ho nenávidím. Za to jak mi obrátil život vzhůru nohama, pošlapal všechny moje hodnoty, zastínil moji hudbu, ačkoliv nežiju pro nic jiného," Salierimu se roztřásl hlas. "Jestliže všechno zklamalo, pak ho musím zničit. Je to já nebo on. Jeden z nás musí z Vídně zmizet, nebo přijdu o rozum. Potřebuji zpátky svůj starý život, nebo ať raději nemám žádný."

Nannerl k němu udělala několik kroků a nejspíš se tvářila stejně zuřivě, jak se i cítila, protože Salieri ucouvl.

"Vy nejste na cestě ke zničení mého bratra, ujišťuji vás. Ať tahle vaše sabotáž dopadne jakkoliv, nejvíc na ni doplatíte vy," Nannerl přimhouřila oči. "Skončíte přesně tam, kde jste začal. Obklopen Rosenbergem a dalšími lidmi, kterými pohrdáte - jak jste jim to říkal - ach ano, malí lidé s malými životy," Nannerl udělala znechucenou grimasu. "Jenže tentokrát, až se rozhlédnete, neuvidíte lidi, kterým jste se musel zaprodat a snížit se k nim. Bude to horší, klesnete na ještě horší úroveň než oni sami. A vězte, že ta zlatá klec, která vás tak dusí, je vystavěná vašima vlastníma rukama," Nannerl hrozivě bodlo u srdce a zapotácela se. Do očí jí vyhrkly dlouho potlačované slzy a Salieri ji nejistě zachytil.

"Slečno….,"

"Nesahejte na mě, pane dvorní kapelníku," odtušila chladně a Salieri okamžitě stáhl ruce. Nannerl k němu vzhlédla a po tvářích se jí beznadějně rozkutálely ty zatracené slzy. Hrozivě se na sebe za svoji slabost zlobila a ještě víc se zlobila na něj, za to, že byl její příčinou. "Jsem v pořádku, nemusíte si dělat starosti, ani je předstírat. Jen mi něco došlo - právě v tuhle chvíli, jak ohavně ironické," Nannerl rozhodila rukama a zabodla do něj pevný pohled. Slova se jí řinula z úst, aniž by je promýšlela, nebo se pozastavila nad jejich dopadem. "Já jsem vás celou tu dobu milovala," řekla trpce a Salieri naprázdno otevřel ústa. "Ano, neuvědomila jsem si, že jsem vám dala své srdce, dokud jste ho nezlomil, jako to udělal každý muž v mém životě. Můj otec, můj bratr...vy. Jak trefné, jak úžasně dramatické," Nannerl znovu ovládla zuřivost. "Už vím, proč jsem se na vás ten večer tak zlobila. Bože, měla jsem to pod nosem a neviděla jsem to. Žárlila jsem, protože jste flirtoval s těmi ženštinami a tak strašně se mě dotklo, že jste mě chtěl opustit," Nannerl se chytila za čelo, které měla jako v jednom ohni. "Nezapomeňte to všechno říct hraběti Rosenbergovi," pokračovala, ačkoliv si uvědomovala, že se chová jako hysterická ženská, ale nemohla se zastavit, dokud na něj nevykřičí všechnu svou křivdu, kterou se už v dětství musela naučit spolknout. Dnes ne. "Určitě mu to řekněte," pokračovala, "ať se všichni pobavíte nad tou zchudlou husou Mozartovou-"

"Slečno," zaprotestoval Salieri, ale Nannerl ho uťala.

"Ne! A především o tom všem nezapomeňte napsat operu! Třeba v ní potom konečně bude ta vášeň, kterou tak závidíte mému bratrovi!" zaječela plným hlasem a Salieriho obličej se stáhl bolestí, ale Nannerl to bylo jedno. Prosmýkla se kolem něj a nechala ho stát přimrazeného na místě.

Zdroj obrázku:

http://www.cosplay.com/costume/320374/