Poslední symfonie - 8 kapitola: Aloisie

"Mí Pražané mi rozumějí," psal Wolfgang a Nannerl se nad dramatičností toho obratu slabě pousmála. Rychle otočila hustě popsaný dopis na druhou stranu a jak těkala očima po řádcích, vyvstávala ji na mysli ponurá a tajuplná Praha, ve které z každé domácnosti zněla oslavovaná Figarova svatba a Wolfi byl uctíván jako bůh. Pobavila se nad historkou, kdy ho v restauraci při hře kulečníku pronásledovali obdivující studenti a nejdelší odstavce zabíraly podrobné popisy prací na jeho nové opeře komponované pro Prahu, Donu Giovannim.

Nannerl odložila Wolfgangův dopis a zádumčivě se zahleděla z okna. Ležela na pohovce v salonu Wolfiho a Stanzi a užívala si vzácné samoty, kterou jí poskytl jejich prázdný byt. Za okny právě odbíjelo poledne, ale Nannerl byla ještě pořád v županu a noční košili - neměla dnes žádné vyučování a tudíž ani motivaci něco se sebou v prázdném bytě dělat.

Od oné nešťastné zkoušky Figarovy svatby už uplynuly více než dva měsíce a opera samotná se dočkala pouhých devíti uvedení - plán Salieriho a Rosenberga vyšel na výbornou. Nannerl se z událostí, které premiéře předcházely, ještě pořád nevzpamatovala a odjezd Wolfiho a Stanzi se stal vítanou úlevou od nekonečného vyptávání. Dokonce i Wolfgang si totiž všiml, že se s ní něco děje.

Nannerl tlumeně vzdychla a objala si rukama kolena. Původně měla jet do Prahy s nimi, ale rozhodla se kvůli svým žačkám zůstat ve Vídni. Už jich měla šest, na což byla pyšná. Možná, že komtesu získala díky Salierimu, ale zbytek bylo dílem její práce, takže na člověku, který to popostrčil, přece nezáleželo. Už na něm nesmělo záležet.

Zaslechla vzdálené kroky a přitáhla si přikrývku, pod kterou se choulila, až k bradě. Očekávala paní Weberovou, nebo Josefínu se Sofií a příchod neznámé ženy s impozantním zjevem, oděné v elegantních černých šatech, jí vyrazil dech. Měla chladný, avšak půvabný obličej a pokojný výraz ve tváři, který narušovaly nebezpečné oči. Nannerl si vedle ní se svými rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima připadala poněkud nesvá.

"Ach," řekla žena vysokým hlasem, "promiňte, mamá říkala, že tu nejspíš budete, ale domnívala jsem se, že už budete vzhůru."

Mamá? Uvažovala Nannerl zmateně. Snad to není…

"Odpusťte mi moji nezdvořilost," pokračovala žena, jako by jí četla myšlenky. "Aloisie Lange, rozená Weberová. Předpokládám, že jste o mě slyšela," podotkla s úsměškem a uklonila se. "Přijeli jsme s chotěm dělat společnost mamá, když Wolfi a Stanzi odjeli."

---

Nannerl povytáhla obočí nad vyslovením výsostně rodinné zkratky Wolfgangova jména, nechala spadnout proděravělou přikrývku a vstala. Horší okolnosti seznámení ještě nikdy nezažila. Oplatila jí poklonu a snažila se nedávat najevo, jak si vedle ní připadá maličká - v metaforickém i doslovném slova smyslu, Aloisie měla vysokou postavu, která musela o pár centimetrů převyšovat i Wolfganga.

"Těší mě, paní Langeová," odvětila zdvořile.

"Aloisie, prosím. Jsme skoro sestry," podotkla a přiložila si ruku na srdce. "Jak můžu oslovovat já vás? V rodině se vám říká Nannerl, je to tak?"

Nannerl škublo v obličeji. "Ano, dětská přezdívka," řekla tiše.

Aloisie se usmála a vypadala tak jako ledová královna. "Už dlouho jsem vás chtěla poznat, Nannerl. Wolfi o vás mluvil jako o svém vzoru."

"Skutečně? Cítím to spíš naopak," odvětila Nannerl a usedla zpátky na pohovku. Aloisie se posadila do křesla naproti ní a složila si ruce ověnčené velkými prsteny do klína.

"Podceňujete se, ale i to je součástí vašeho půvabu. Wolfi tvrdil, že jste velmi skromná," poznamenala Aloisie, ale z jejího tónu bylo poznat, že skromnost nepovažuje za přednost. Zašmátrala ve své kabelce a podala překvapené Nannerl obálku z tuhého papíru.

"Mamá mě požádala, abych vám to donesla. Prý to přinesl nějaký lépe oblečný sluha dnes ráno," pronesla a Nannerl se na ni nedůvěřivě zahleděla. Nedovedla si představit, že by se tahle žena nechala posílat s dopisem jako nějaký poslíček, ani od vlastní matky ne. Pohlédla na pečeť na rubu dopisu a pochopila. Uviděla okázale vyvedený erb Steinmannů - tak to sem Aloisii přilákalo, pozlátko.

Odložila dopis stranou a Aloisie se zatvářila překvapeně. "Neotevřete ho?"

"Je v něm pozvánka na salonkový večírek, ale já se necítím dobře a nemohu ji přijmout," odtušila Nannerl a Aloisie přimhouřila tmavé oči.

"Skutečně? Na zlomené srdce ještě nikdo neochořel, to se tak stává jenom v operách. Ve skutečnosti se člověk musí rychle oklepat a jít dál," zašvitořila Aloisie a Nannerl šokovaně vytřeštila oči.

Aloisie bedlivě sledovala její reakci a pomalu se usmála. "Takže jsem to na vás poznala správně? Nedělejte si starosti, Nannerl, mám na tyhle věci nos," pronesla s neupřímným smíchem a Nannerl otráveně svraštila obočí. Svým zanedbaným zevnějškem a okatou reakcí si o takové odhalení koledovala, ale copak mohla tušit, že její samotářství naruší příchod Wolfgangovy femme fatale? Chtěla mít jen klid a ticho a namísto toho…

"Nemusíte se bát," pokračovala Aloisie pobaveně, "u mě je vaše tajemství v bezpečí. Nebudu se vás vyptávat, kdo je ten tajemný," prohodila zpěvavě. "Ale měla byste jít ven a trochu se rozptýlit, dejte na má slova. Jen tak se mi podařilo přenést přes vašeho bratra, rozumějte," Aloisie působivě sklonila pohled a nechala vyniknout své dlouhé řasy, "bylo to pro mě těžké období. Čím méně na sobě dáváte znát své pocity, tím lépe, Nannerl. Ušetříte si tolik bolestného vysvětlování a starostí vašich nejbližších. Zvlášť od Wolfiho - vidí ve vás takovou křehkou panenku...a vím, jak mamá dovede být...inu, neústupná."

Nannerl povytáhla obočí. Chápala to dobře, že ji Aloisie nenápadně vydírá pod pohrůžkou vyzrazení příčiny jejího patetického stavu?

"Předpokládám, že by se vám líbilo jít se mnou," odtušila chladně.

Aloisiiny oči se rozzářily a vzala ji za ruce. "To byste udělala, Nannerl? Ani nevíte, jak moc by taková společenská událost pomohla mojí kariéře."

"Jistě," odvětila Nannerl a vykroutila se jí. Znovu se natáhla po své přikrývce, letargická z tohoto podivného setkání a ostentativně se zahleděla z okna.

Aloisie pochopila, nebo spíš dostala co chtěla, vstala a uhladila si sukni. "Nebudu vás už rušit, Nannerl."

***

Nannerl od té doby, co začala vyučovat komtesu, večírky v salonu Steinmannových párkrát navštívila, ale nutno podotknout, že většinu pozvánek dostávala na větší události, které bylo potřeba zaplnit lidmi - často si připadala jako trpěný komparz. Nikdy nedostala pozvání na komornější akce pro úzký okruh vyvolených, ale lítost nad tím nepociťovala.

Aloisii se nějakým způsobem podařilo zapadnout do společnosti lépe než Nannerl, ačkoliv ani nebyla oficiálně pozvaná. Brzy kolem sebe obklopila kroužek obdivovatelů a stála v jejich středu s decentně složenýma rukama a skromným úsměvem. Nannerl si trpce vzpomněla na den, kdy se poprvé zúčastnila večírku u Steinmannových ona a kontrast mezi ní a Aloisií se zdál být o to nápadnější.

Ale časy, kdy osamoceně trčela v prázdném koutě místnosti, byly naštěstí pryč. Stála v hloučku několika svých žaček a jejich přítelkyň a kdyby byla v lepším rozpoložení, možná by si dnešní večer užívala.

"Ach, přišel maestro Salieri," vydechla jedna z dívek a doširoka rozevřela své naivní oči.

Nannerl pokleslo srdce. Dalo se očekávat, že přijde, ale přesto doufala, že jeho nepřítomnost v první polovině večera znamená, že se nad ní slitovaly vyšší síly. S největším sebezapřením se po něm neohlédla a důkladně upila vína. Po tom, co se stalo, ji nejspíš bude ignorovat a ona jeho stejně tak. Uzavřená kapitola. Kéž by jenom nebyla tak hloupá a neřekla mu….to, co mu řekla.

"Maestro Salieri se zná s vaší společnicí? Jakže jen-ach ano, paní Langeovou?" k Nannerl se přiřítila komtesa Steinmannová a vzrušeně gestikulovala rukama.

Nannerl se zatvářila udiveně. "Pochybuji, nejspíš ne."

Komtesa netrpělivě trhla hlavou za Nannerlenino rameno a ta se neochotně otočila. Nepříjemně ji bodlo u srdce, když poprvé od premiéry Figarovy svatby spatřila Salieriho. Stál s rukama zkříženýma na hrudi, ale v obličeji měl uvolněný výraz a nevzrušeně rozmlouval s Aloisií. Nannerl povytáhla obočí a otočila se zpět ke komtese. Snažila se napodobit Salieriho klidný pohled, ačkoliv ve skutečnosti v sobě potlačovala prudkou smršť protikladných emocí.

"Paní Langeová je operní pěvkyně, předpokládám, že se s panem dvorním kapelníkem zná z divadla," poznamenala s těžce nabytým neutrálním tónem.

"Tak to se musí znát velmi dobře," prohlásila komtesa a rozevřela vějíř. "Právě ji vyzval k tanci. Za celou dobu, co maestra Salieriho znám, jsem ho viděla tančit jen jednou. S vámi."

Nannerl rovněž rozevřela vějíř, ale jen proto, aby za ním skryla svůj výraz. Semkla rty a ohlédla se po tanečním parketu, kde skutečně spatřila Salieriho s Aloisií. Něco si špitali a Salierimu těkaly oči po celé místnosti. Nannerl se rychle odvrátila ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly.

"Maestro zřejmě našel zalíbení v tanci, to je jistě dobrá zpráva," odtušila suše a bojovala s nutkáním znovu se po těch dvou ohlédnout.

Nannerl v průběhu večera osaměla, ale byla to její vina, protože se nebyla schopná soustředit na vlastní myšlenky, natož na konverzaci s dalšími lidmi. Lidé k ní promlouvali, ale ona se brzy přistihla, že přestává vnímat, nebo si dokonce přála, aby už ztichli a netrpělivě dávala úsečné odpovědi. Po celou dobu si dávala pozor, aby Salieriho neměla v zorném úhlu a točila se po místnosti jako směšná korouhvička.

"Smím prosit o tanec, slečno Mozartová?" ozval se za ní měkký hlas.

Otočila se a ztuhla jí tvář, protože oním vyzyvatelem byl pan Löbel, který měl jistou...reputaci. Odmítnout ho byl okamžitý instinkt, ale přesto dřív, než si stihla uvědomit, co vůbec dělá, uslyšela samu sebe, jak mu vzdorovitě děkuje a přijímá. Nastalá situace jí došla teprve ve chvíli, kdy ji odváděl na parket a ona cítila, jak se do ní zabodávají tázavé pohledy všech přítomných. Po dobu tance byla jako v mrákotách, na jeho komplimenty odpovídala roztěkaně a bylo jí tak trochu do pláče. Za všechno mohla Aloisie, kdyby ji sem nedonutila jít, kdyby netančila se Salierim…

Zatoužila po Wolfiho přítomnosti, po jeho bezstarostném smíchu a energii, která dokázala zaplnit každý kout místnosti.

Když dotančili, Löbl ji odvedl zpět na její místo, ale nepouštěl její ruku.

"Nechte mě jít, pane," vyhrkla úzkostně.

"Necítíte se v mé společnosti dobře, slečno Mozartová? Váš bratr mě má docela rád," odvětil Löbl s ironickým úsměvem.

Nannerl horečně těkala očima a cítila, jak se jí propadá srdce. "Musím se vrátit ke svému doprovodu, paní Langeové."

"Ale proč? Celý večer trávíte odděleně a zdá se, že se o sebe umí postarat sama. Chápu, musíte si chránit pověst, ale přece jen, už nejste sedmnáctiletá debutantka a nemusíte přede mnou nic předstírat. Jste konec konců sestra svého bratra a ten se žádné zábavy nebojí," šeptal přerývavě a Nannerl třeštila oči, zahanbená do morku kostí.

Periferním okem zahlédla pohyb a bylo jí ještě víc do pláče. Mířil k nim Salieri a ona na jednu stranu pociťovala neskonalou úlevu, zároveň se něj ale strašně zlobila, protože tyhle hlouposti tropila kvůli němu. Zuřivě pomrkávala, a ze všeho nejvíc si přála, aby se mohla schovat pod dekou prožranou od molů a předstírat, že vůbec neexistuje.

"Pusťte ji, Löble," pronesl Salieri. Znělo to skoro jako hrdelní zavrčení.

"Špatně chápete situaci, maestro Salieri. Já a slečna Mozartová jsme přátelé," odtušil Löbl s nevinným úsměvem a prohrábl si blonďaté vlasy.

"Jestli máte trochu rozumu v hlavě, víte, že si zahráváte se špatným člověkem. Naposledy vám říkám, abyste odešel," Salieri k němu přešel blíž a demonstroval svoji výškovou převahu.

"Ujišťuji vás, že se jedná o nedorozumění, ale budiž. Měl bych se podívat po své tetě, už je chudinka tak stará a tyhle večírky jí nesvědčí. Omluvte mě," s úklonou odešel a Nannerl si s křečovitě zavřenýma očima přiložila osvobozenou ruku k srdci. Bylo to, jako by ji svým dotykem pošpinil a ona už nepatřila k jejímu tělu. Pořád na ní cítila teplo jeho dlaně a bylo jí z toho fyzicky nevolno.

"Slečno Mozartová…," hlesl Salieri jemným hlasem a ona otevřela oči, ale záměrně se vyhnula jeho pohledu. Věděla, že by byla ztracená ve chvíli, kdy by opětovala pohled jeho velkých očí.

"Nic neříkejte. Jsem hloupá," hlesla těžce.

"To jsem na mysli rozhodně neměl."

Nannerl si na okamžik skryla tvář v dlaních a zhluboka se nadechla.

"Pojďme na chvíli na čerstvý vzduch, balkon je otevřený," nabídl jí Salieri opatrně, ale Nannerl zavrtěla hlavou.

"Já s vámi nechci nikam jít, maestro. Z celého srdce vám děkuji pomoc, ale nechci vás ani vidět, to jsem snad vyjádřila jasně," dostala ze sebe s přemáháním.

"Ano, to jste vyjádřila křišťálově jasně," odtušil Salieri a Nannerl na něj poprvé pohlédla. Jeho chladný výraz ji zamrzel - ještě nikdy předtím se na ni takhle nedíval. Znovu se jí zastesklo po Wolfim a bezděčně zaťala ruce v pěst.

"Doufám, že jste pyšný. Zahnal jste Wolfganga až do Čech a já…," Nannerl spolkla zbytek věty o své ubohé osamělosti a mrzutě se odvrátila.

"Ujišťuji vás, že Figarova svatba by propadla i bez mojí intervence. Nebylo to v její hudbě, ale tématu a mentalitě vídeňského dvora. Tvrdil jsem to už od začátku - i vašemu bratrovi," vysvětloval podrážděně, ale potom se mu zachvěl hlas. "Je mi...je mi líto, jak se to všechno," na chvíli se odmlčel, "zvrtlo."

"Je vám líto, co jste udělal, nebo že jsem vás u toho slyšela?" neodpustila si Nannerl a Salieriho zaváhání bylo příliš očividné. "Ne, už mi nemusíte odpovídat," ucedila hořce. "Když už nic, jsem ráda, že vím, jak to mezi námi je."

"Ne, to nevíte," zastavil ji Salieriho hlas v odchodu.

"Jestli narážíte na to, co jsem vám řekla...lituji, že jsem ta slova vůbec vyslovila nahlas," Nannerl mu nejistě pohlédla do očí, "a prosím vás, abyste na ně zapomněl."

Salieri pomalu zavrtěl hlavou. "Nemohu a nechci, slečno Mozartová."

"Pak zbytečně trápíte nás oba," špitla Nannerl, s pokynutím hlavy ho opustila a zapřísahala se, aby se po něm už neohlížela.

Rázným krokem přešla k Aloisii a vzala ji za zápěstí. "Je mi jedno, co o mě řeknete své matce, nebo Wolfimu, ale odcházíme. Už máte, co jste chtěla, a já chci jít domů. Hned," špitala a nebrala si žádné servítky. Na ty už po dnešním katastrofickém večeru skutečně neměla sílu a rozhovor se Salierim byla poslední kapka.

Aloisie na ni udiveně pohlédla, ale pak ji svýma neprostupnýma očima pohlédla až do duše - nebo z ní Nannerl alespoň měla ten pocit. Lítostivě jí položila ruku na paži. "Ale samozřejmě, Nannerl."

Nannerl ostře vydechla. "Marie," řekla a když se na ni Aloisie tázavě podívala, znovu své jméno zopakovala, "myslím, že zatím bude stačit Marie," zdůraznila Nannerl. "Nannerl mi říkají jen nejbližší a my dvě se ještě neznáme ani jeden celý den. Neříkejte mi tak," vyhrkla v nenadálém přívalu odvahy, způsobeném zničující kombinací vzteku a sebelítosti.

Aloisie kupodivu vypadala, že na ni její výpad udělal dojem. "Dobrá, Marie, pojeďme domů. Tak či tak musím konstatovat, že jsem vídeňskou společností zklamána. Jak by ne, potom, jak se zachovali k Wolfimu," pronesla a se samozřejmostí sobě vlastní se do Nannerl zavěsila a společně se vydaly rozloučit s hostitelkou.

Nannerl se celá jen třásla a své okolí vnímala jako rozostřený hluk. Dnešní večer byl prostě příliš...příliš všeho. Aloisie na ni zkoumavě hleděla a tak od ní odvrátila tvář ve chvíli, kdy usedly do drožky, a zahleděla se z okénka.

"Stalo se vám něco?" Aloisina otázka kupodivu zněla upřímně.

"Jsem unavená," odpověděla a svým způsobem to nebyla lež.

"Tohle ženy říkají, když chtějí zastřít pravou odpověď, ale nebudu se s vámi hádat," odtušila Aloisie.

"Mluvíte, jako byste žena nebyla," poznamenala Nannerl.

Aloisie ze sebe vydala svůj vysoce položený smích. "To samozřejmě jsem, ale jestli jsem se něčím odlišila, tak tím, že jsem na sebe pohlédla mužskýma očima a to mě svým způsobem distancovalo."

Nannerl na ni udiveně pohlédla a Aloisie nenuceně pokračovala: "Ano, a bylo to zničující uvědomění - jak se na nás dívají, co po nás chtějí a očekávají."

"Vysvětlila byste mi, co tím míníte?"

Aloisie se usmála. "Všechno co máme, je naše krása, Marie. Ano, i vy jste moc krásná. Ale bohužel to nepotrvá věčně - už jen pár let a ze mě bude vysloužilá primadona a z vás stará panna, jestli si nedáte pozor. Je to jak to je," pokrčila útlými rameny. "Musíte ty zbraně využít, dokud je máte, protože jakmile se vám na čele udělá první vráska, zavřou vás do stinného kouta."

"Zbraně?" zopakovala Nannerl se zdviženým obočím.

"No ovšem," přikývla Aloisie, "nesmíte se muži nechat ničit, musí to být oni, kdo se pro vás budou trápit pod proděravělou dekou a nikdy naopak."

Nannerl se znovu odvrátila, ale Aloisie pokračovala: "Vezměte si třeba dvorního kapelníka, toho Salieriho," rozvyprávěla se, zřejmě posilněná šampaňským, protože jinak si její náhlou sdílnost nedovedla vysvětlit. "Tváří se jako socha, ale když jsem se mu pozorně zahleděla do očí, nebo zaposlouchala, jak se mu třese hlas, uviděla jsem zranitelnost. Kdybych dostala šanci - ó ano, mohla bych ho zlomit. Třeba se mi taková znalost ještě bude hodit, mohl by mě obsadit do své příští opery."

Nannerl s vynaložením všech sil zachovávala nehybnou tvář. "Salieri celou svou duší nenávidí Wolfganga, věděla jste to? Obávám se, že se budete muset přátelit a nechávat obsazovat jen jedním, nebo druhým," Nannerl se odmlčela, "být loajální oběma je nemožné."

Aloisie na ni zamyšleně pohlédla. "Ne, to jsem nevěděla. Ale hádám, že tím pádem dává smysl, proč tak ztuhl, když si vás všiml."

Nannerl pokrčila rameny a zatínala zuby. "Už jsme na místě," konstatovala s úlevou, když drožka začínala zastavovat. Po rychlém rozloučení vyběhla schody do svého pokoje a k údivu Josefíny a Sofie ze sebe přímo strhala šaty, jen aby se mohla co nejrychleji schoulit do postele, obrátit se ke zdi a předstírat spánek. Nebyla tělesně unavená, ale duševně rozhodně ano. Nechtěla už s nikým mluvit, předstírat rozvahu a plytce se usmívat. Nejraději by zatáhla za kouzelný provázek a umlčela jím všechny svoje rozjitřené myšlenky, ale před těmi se pod polštář schovat nemohla. Pronásledoval ji stud za tu trapnou událost na večírku, chlad střídaný s něhou v Salieriho očích a tísnivý smutek nad Wolfiho dlouhou nepřítomností, která v ní způsobovala pocit palčivé prázdnoty. Musela věřit, že to byla Wolfiho absence, která v ní vzbuzovala ten panický strach ze samoty. Když se o tom jen na minutu přestala přesvědčovat, okamžitě jí před očima vyvstávaly vzpomínky na útržky rozhovorů se Salierim, jejich náhodná setkání a konverzace, které se docela přirozeně stáčely nečekanými směry. Stýskalo se jí po jeho kousavém humoru, břitké inteligenci, tomu pocitu v žaludku, když v davu rozeznala jeho vysokou postavu a směla doufat, že dostanou příležitost k hovoru. Už se neměla na co skrytě sama před sebou těšit.

Řekl, že nemůže a nechce zapomenout.

Co to znamená? Nannerl zabořila tvář do polštáře a křečovitě zaťala pěsti do přikrývek. Teď nesmí plakat. Na jeho slovech nezáleží, jediné co ten muž zná, je přetvářka.

***

"Wolfi!" Nannerl se zajíkla a přeběhla chodbu, aby bratra mohla obejmout.

Wolfgang se zasmál a zdvihl ji do vzduchu. Smutný dům Weberových se znovu zaplnil sluncem.

"Jsem tak rád, že jsem doma," pronesl spokojeně, když ji pustil na zem. "Praha byla….fenomenální, sestřičko. Příště musíš své studentky nechat čekat a jet se mnou, kdybys to tak viděla! Všichni ti lidé nepoznamenaní vídeňskými intrikami - Don Giovanni vzbudil přímo šílenství!" vyprávěl nadšeně a vehementně gestikuloval, ale potom se zarazil a zkoumavě se na ni zahleděl. "Co je to s tebou?"

Dřív než Nannerl stihla odpovědět, ze dveří naproti nim vystoupila Aloisie. Nannerl ji podezřívala, že si svůj příchod pečlivě načasovala a Wolfgang ze sebe vyrazil tichý povzdech.

"Ach, Aloisie. Je to tak dlouho...já - rád tě vidím," vykoktal Wolfi a nasadil jeden ze svých chlapeckých úsměvů, který vyvolával dojem, že je přinejmenším o deset let mladší.

Aloisie k němu natáhla ruku s dlouhými prsty a Wolfi se hluboce sklonil a políbil ji na hřbet dlaně.

Nannerl si uhladila šaty a znervózněla o to víc, když vzápětí vstoupila Constanze obtěžkaná kufry, které vyčítavě je hodila před Wolfiho.

"Omlouvám se, nejdražší, úplně jsem na ně zapomněl!" zahihňal se Wolfi a rychle zavazadla sbíral z podlahy.

"Zase," odtušila Constanze šeptem, ale na rtech jí pohrával shovívavý úsměv. Potom zdvihla oči k Aloisii a po tváři jí přeletěla široká škála emocí. Chtěla mít radost, ale zároveň z ní vyzařovala hluboká obezřetnost.

"Aloisie."

"Stanzi," Aloisie jí věnovala okouzlující úsměv a decentně se políbily na tvář.

"Pojďme dovnitř, vezu z Prahy samé dobré zprávy," uculil se Wolfi, vedle kterého zkrátka nešlo být v křeči. Pokud zrovna nejste Antonio Salieri.

"Doufám, že i samé dobré dárky," zažertovala Aloisie.

Když se shromáždili v salonu v nejvyšším patře, Nannerl se rozhlížela po prostoru, ve kterém od jejich odjezdu strávila tolik osamoceného času. V přítomnosti Wolfiho a Stanzi to najednou byla úplně jiná místnost a Nannerl pocítila zvlášť silnou vděčnost, že je má ve svém životě.

V místnosti se mezitím shromáždili úplně všichni, včetně paní Weberové, Josefíny a Sofie.

"Myslím, že můj pražský sukces probudil zdejší papaláše," pronesl Wolfi spokojeně a Sofie a Josefína se s očima navrch hlavy posadily vedle něj. "Dostanu oficiální pozici u dvora, což samozřejmě znamená," Wolfi se pohodlně opřel a rozpřáhl ruce kolem ramen Sofie a Josefíny, "stabilní příjem. A nejen to - podstatně vyšší příjem. Začíná se blýskat na lepší časy. A Rosenberg, Salieri a ti další, mě konečně budou muset začít brát vážně."

Nannerl přešla k Wolfimu a políbila ho na tvář. "Mám za tebe takovou radost, Wolfi. Ale jak ses to tak rychle dozvěděl?"

"Ještě v Praze mě o tom zastihl dopis. Asi se báli, že bych se tam jinak rozhodl zůstat. Oni vědí, že jsem nejlepší vídeňský skladatel a nechtějí o mě přijít, i když by to nikdy nepřiznali nahlas." odpověděl pobaveně.

"Nedávno jsem se s maestrem Salierim seznámila," ozvala se Aloisie a všichni se k ní jako na povel otočili. "A ačkoliv mě před ním drahá Marie Anna varovala, připadal mi poměrně neškodný."

Wolfi trhl rameny. "On je…," polkl a zavrtěl hlavou, "nevím, jak to říct. Ten člověk neumí milovat - jak může být někdo takový skladatel?"

***

Probíhaly přípravy na uvedení Dona Giovanniho ve Vídni a ačkoliv si Wolfi sliboval zopakování pražského triumfu, Nannerl měla tiché pochyby. Podle jejího názoru to byla nejlepší opera, jakou kdy slyšela, ale musela být sama k sobě upřímná - Vídeňanům o umění nešlo, ač se tak sebevíc tvářili. Smiřování se s publikem po Figarově svatbě samo o sobě představovalo velké napětí, ale potom tu ještě byli Rosenberg se Salierim, což byla další obsáhlá kapitola.

Zároveň bylo odhaleno Aloisino náhlé zjevení ve Vídni - Wolfi ji obsadil do sopránové úlohy Anny, role s nejkrásnějšími áriemi. Dloubal tím do vosího hnízda, protože se obecně očekávalo obsazení nějaké italské divy. Přes veškeré kontroverze se však naplnila Wolfgangova tušení kariérního vzrůstu a císař mu skutečně udělil pozici u dvora. Nannerl doufala, že to znamená nový začátek a omezení vlivu Salieriho a Rosenberga, ale z premiéry Dona Giovanniho pořád pociťovala nepříjemný pocit kolem žaludku.

Snažila se proto brát nenadálé oznámení, že se na zkoušky hodlá dostavit císař, jako dobré znamení. Wolfi s sebou, stejně jako při poslední císařské návštěvě, vzal Constanze, Nannerl a da Ponteho, skoro jako nějaké amulety pro štěstí.

Císař se průběhem zkoušky zdál být spokojen, ale působil zdrženlivě a neprojevoval zvláštní nadšení. Na konci zkoušek vyšel na jeviště, aby složil osobní poklonu Aloisii, což jí jistě bylo zadostiučiněním po útocích, které po získání role musela snášet. Po boku císaře jako obvykle nechyběli Rosenberg a Salieri, což Nannerl nepřidalo na náladě, ačkoliv se to dalo čekat.

Když císař prohodil několik slov se zbytkem obsazení, přešel k Wolfgangovi a da Pontemu a Nannerl nenápadně přistoupila blíž, aby slyšela jejich rozhovor. Po počátečních zdvořilostních frázích císař zakýval na Salieriho, který okamžitě vstal ze svého místa v první řadě a vystoupal za nimi na jeviště.

"Pozval jsem tady pana dvorního kapelníka, protože mě napadla podnětná myšlenka," začal císař a Salieri se zatvářil vyděšeně.

Nannerl proti její vůli zacukaly koutky. Zdálo se, že Salieri už měl s "podnětnými nápady" Jeho Veličenstva císaře své zkušenosti.

"Očekávám návštěvu své drahé sestry Marie Kristiny s chotěm a hodlám na počest jejich příjezdu uspořádat slavnostní večeři v Schönbrunnu, které se zúčastní osmdesát nejvýše postavených lidí říše. Ale co by to bylo za slavnost bez hudby?" pokračoval císař.

Wolgang se při této narážce zatvářil nadšeně, zato Salieri sepjal ruce za zády s výrazem očekávání nejhoršího.

"Musím se přiznat," vyprávěl císař blahosklonně, "že jsem se nemohl rozhodnout, u koho si objednám hudební zábavu. U čerstvého dvorního kapelníka, nebo mladého skladatele, který čeří vídeňské vody?" císař dramaticky spráskl ruce a panika na Salieriho obličeji začínala být čím dál zřetelnější. I Nannerl začínalo pozvolna docházet, k čemu císařův monolog směřuje, a v tu chvíli se jejich pohledy střetly. Nannerl se na okamžik zapomněla a opětovala jeho znepokojený výraz, skoro jako by se beze slov utěšovali před blížící katastrofou. Když si to uvědomila, rychle zavrtala oči do jeviště a měla pocit, že se jí zmocňuje závrať.

"Pověřuji proto zakázkou na složení opery pro schönbrunnskou oranžerii vás oba," dostal se císař ke své pointě a Nannerl nevěřícně vzhlédla. Ano, očekávala to, ale slyšet to vyslovené nahlas, ji i přes to vyrazilo dech. "..nějaké hravé dílko o dvou aktech, každý od jednoho z vás. Rád bych mezi vámi na konci večeře vyhlásil vítěze, myslím, že to bude rozkošné zakončení večera."

Výraz na Wolfgangově a Salieriho tváři nevypadal, že by toto použití slova rozkošné, považovali za vhodné. Pohlédli si navzájem do očí - drobný Wolfi s rozčepýřenými zlatými vlasy a okázale třpytivém kabátci a vysoký a ponurý Salieri v podstatně dražším, přesto střízlivějším oblečení - a tvářili se, jako by se viděli poprvé v životě.

"Jak nanejvýš inovativní nápad, Vaše Císařské Veličenstvo," dostal ze sebe Salieri stísněně.

Wolfi se na rozdíl od něj ještě nesebral a vrhl zmatený pohled na da Ponteho. Ten pokrčil rameny a svým výrazem dával jasně najevo, že se od celé situace distancuje. Nannerl měla pocit, že si jak Wolfi, tak Salieri, budou muset libretistu hledat jinde.

"Bude mi ctí," vykoktal Wolfi, když na něj Nannerl za císařovými zády zuřivě zagestikulovala.

"To by bylo," zakončil císař ve svém obvyklém nedbalém stylu a po poklonách obou mužů se vzdálil.

Zavládlo ticho, které prolomil až da Ponte: "Tohle bude náramná zábava."