Poslední symfonie - 6. kapitola: Axur, re d‘Ormus

Nannerl přešlapovala ve svých nejlepších modrých šatech po salonu manželů Mozartových. Wolfi seděl rozvalený v křesle a cpal se čokoládovými bonbony, které si zcela jistě nemohli dovolit.

"Jsem z toho trochu nesvá," přiznala Nannerl a Wolfi k ní zvedl zrak.

"Všiml jsem si," odtušil, "ale vážně nechápu, proč by tě měla rozrušovat Salieriho premiéra. Bude-li to dobré, bude se to hrát, bude-li to špatné, stejně se to bude hrát, protože je to Salieri," Wolfi se zahihňal a nacpal si do úst další bonbón.

"Nejsem nervózní kvůli Salierimu," odpověděla Nannerl otráveně, "spíš kvůli Weberovým," ztišila hlas, "slyšela jsem, jak se spolu baví. Ony si připravují argumenty, proč se jim to nebude líbit - už teď, chápeš to? Pilují si fráze, které budou znít co nejvíc fundovaně. A ještě z toho neslyšely ani notu."

Wolfgang se znovu rozesmál. "O krabici bonbónů, že s nejlepšími urážkami přijde moje Stanzi!"

"Wolfi," vzdychla Nannerl.

Wolfgang vstal a vzal ji kolem ramen. "Odsoudit něčí operu ještě předtím, než z ní slyším jediný tón. Hm," řekl dramaticky a přemýšlivě se chytil za bradu, "jaký nevídaný koncept. Opravdu nepamatuji, že by někdo udělal něco tak hloupého a už vůbec se to nestalo mně osobně."

Nannerl zavrtěla hlavou. "Uznávám, tady máš...rozumný argument."

Wolfgang významně povytáhl obočí, zřejmě velmi spokojený sám se sebou. "Tak či tak to nebude jen tak nějaká premiéra. Mezi námi hudebníky se šušká, že císař Salieriho jmenuje dvorním kapelníkem. Takže i kdyby ta opera byla nudná, nějaké to vzrušení na konci přece jen bude," Wolfgang se natáhl po dalším bonbónu a nečekaně ho Nannerl strčil do úst.

"Dvorním kapelníkem?" zeptala se s karamelovou chutí na jazyku.

---

"Už je to tak," přitakal Wolfi.

"Zlobíš se?" zeptala se opatrně.

Wolfi vykulil oči. "Proč? Myslíš, že bych si měl tu pozici nárokovat já? Tedy, zasloužil bych si to, to se rozumí, ale princezna Alžběta mě docela poučila," rošťácky se usmál a rozverně jí vlepil polibek na tvář.

Usmála se a potřásla hlavou. "To není odpověď, Wolfi."

"Mohl bych se vztekat, nebo mu to závidět, ale v tom se vyžívá spíš on než já," zachichotal se. "Je to taková funkce za zásluhy, ty já ještě nemám. Ale dej mi pár let a vystřídám ho," ujistil ji a nabral si další hrst čokolády.

"Ach, to už je ti podobnější," přitakala Nannerl pobaveně a jeho zlomyslnou poznámku směrem k Salierimu raději přešla. V tomhle ohledu si ti dva neměli co vyčítat.

***

Salieriho opera Nannerl už od prvních tónů Overtury překvapovala surovou energií, která hlediště zasypávala ohňostrojem rozbouřených emocí. Jeho práce byla ve své údernosti naléhavá, plná čehosi potlačovaného, co si zoufale přálo vydrat se na povrch. Zároveň se nad celým dílem vznášelo cosi něžného a zranitelného, zastoupené flétnovou sekcí, jejíž tóny se po celou dobu vznášely nad děním na jevišti.

Nannerl s Wolfim, Stanzi a Weberovými seděla usazená přímo naproti jevišti, takže z dirigujícího Salieriho viděla jen záda. Občas se v delších instrumentálních pasážích zkoumavě zahleděla na jeho zátylek, jako by ho svým pohledem chtěla přesvědčit, aby se na chviličku otočil. Jak asi prožíval vlastní hudbu? Ztrácel se v ní v blaženém zapomnění okolního světa jako Wolfi, nebo zůstával pořád tak rezervovaný? Nemožno. Muž, který o hudbě hovořil tak jako on, by v její přítomnosti nedokázal nasazovat chladnou masku, jako to dělával lidem.

Po majestátním Finále s velkou sborovou scénou celé divadlo propuklo v jásot a povstalo, aby mohlo aplaudovat ve stoje. I Nannerl bez přemýšlení vstala ze svého místa, ale paní Weberová ji káravě zatahala za sukni. Wolfgang se uchechtl, odstrčil její ruku a připojil se ke své sestře. Constanze se na něj váhavě podívala, ale pak ho napodobila.

"Co si o tom myslíš?" zeptala se Nannerl Wolfiho. "Ale upřímně."

Wolfgang povytáhl obočí. "Mám ze Salieriho smíšené pocity," řekl a probodával ji zvědavým pohledem, "občas klouže po povrchu a přitom má očividně navíc. A on, jako by si to uvědomoval, si hned v následující frázi vybije vztek něčím, co bych nazval hudební výbuch. On je opravdu taková tragická figurka, tenhle Salieri, a přitom si to dělá sám. A ty se ještě ptáš, jestli bych si s ním náhodou nechtěl vyměnit místo. Ne, ne, jen ať si pozici kapelníka nechá, jestli je tohle ta cena."

Nannerl udiveně naslouchala jeho odpovědi. "Ještě není kapelníkem," poznamenala, aby zakryla své emoce.

V tu chvíli císař v první řadě povstal a divadlo utichlo. Wolfgang Nannerl věnoval vítězoslavný pohled doplněný zvonivým smíchem a několik lidí káravě zasyčelo.

"Věřím," pronesl císař dramaticky, tak aby ho slyšel celý sál, "že jsme právě slyšeli tu nejlepší operu, jaká byla doposud zkomponována."

Salieri se s bezvýraznou tváří hluboce poklonil.

"Má ten chlap vůbec srdce?" špitla Constanze a Nannerl se kousla do tváře.

Císař napřáhl ruku a nějaký sluha v černém mu do ní obratně vložil něco třpytivého. Nannerl přimhouřila oči a bezděčně se naklonila blíž, aby viděla, co se bude dít. Císař Salierimu obřadným gestem pověsil kolem krku zlatou medaili.

"A je z něj Kapellmeister, přesně jak se očekávalo," konstatoval Wolfi.

"Vůbec nevypadá potěšeně," zašeptala Nannerl překvapeně.

"Což mě vede zpátky k mojí teorii, že nemá srdce," doplnila Stanzi s mírným úsměškem.

"Nuže, budu tam muset jít. Poblahopřát mu, pokusit se neurazit ho a tak," zhodnotil Wolfi a zhluboka se nadechl. "Půjdeš se mnou, Nannerl?"

"Proč? Můžeš tam jít i bez doprovodu," podivila se Nannerl.

"Můj plán byl neurazit ho, jestli ses přeslechla. Potřebuji někoho, kdo na něj dokáže být milý. To jsi v naší domácnosti jenom ty," zahihňal se.

"Mám ti šlápnout na nohu, když to budeš přehánět?" odtušila Nannerl se zdviženým obočím.

Wolfi horlivě přikývl. "Tak nějak. Pojďme, nebo ho zmeškáme a já budu za nezdvořáka…zase," nabídl Nannerl rámě a společně opustili svá místa.

Prodrat se k novému dvornímu kapelníkovi byl nadlidský úkon a sám Salieri vypadal, že už toho má dost. Zpocené pramínky vlasů se mu lepily na čelo a v očích měl nepřítomný výraz, když zdvořile děkoval každému, kdo mu potřásal rukou. Když si všiml Wolfiho s Nannerl, nepatrně mu poklesla ramena a poklonil se.

"Pane Mozarte, slečno Mozartová, jaké potěšení."

Wolfi mu stiskl ruku. "Nevím, k čemu gratulovat dříve, maestro. Tohle musí být nejšťastnější večer vašeho života."

"Ano, to mi dnes lidé opakují často," odvětil Salieri dutým hlasem.

Wolfgang se na okamžik zarazil a pak ze sebe vyrazil hlučný smích. "Je to zasloužené, maestro, vaše hudba…,"

Salieri se naklonil blíž. "Ano?"

"Ta vášeň, maestro, upřímně jste mě překvapil! Jsem si vědom, že vás císař dostal do nezáviděníhodné pozice, když trval na svém, abyste uvedl Tarare ve Vídni. Francouzská opera se za italskou při vší snaze nezamaskuje. Podařil se vám s da Pontem malý zázrak, vdechnout nový život už existujícímu dílu, to muselo být vskutku náročné, že?"

Salieri vypadal šokovaně. "Tedy...ano. Vzít něco, na čem mi tak záleželo, vrazit do původní kompozice dýku a z jejích zbytků pak tvořit podle úplně odlišných pravidel," Salieri si začal hrát s rukávy, "pořád nějaká pravidla, pane Mozarte. Proto je vaše hudba tak výjimečná, ale nepochopená - všem těm pravidlům vzdoruje," bezděčně stiskl medaili na svém krku v gestu, které vypadalo, jako by si ji toužil strhnout.

Nannerl si odkašlala a Wolfi se k ní s úlevou otočil. "Moji sestřička vám také chtěla složit své komplimenty, maestro."

"Přijměte i mé gratulace, maestro," začala a kdovíproč se cítila nervózně. "Vaše hudba je plná života a konfliktu, touhy po světle a rozpolcenosti z temnoty. Snad proto strhla celé divadlo - protože je tak lidská."

Salieri se jí poklonil o poznání hlouběji než Wolfgangovi. "Srdečně vám děkuji, slečno Mozartová," vzhlédl a jejich pohledy se střetly. "Jsem velmi vděčný," dodal tiše.

Poté se rozhlédl po divadelním sále a viditelně si oddechl. Většina lidí už byla pryč. "S vaším dovolením se odeberu do zákulisí. Musím umělcům poděkovat za vynikající výkony, polovina úspěchu je právem jejich. Věřím, že se uvidíme na slavnostní recepci v císařském salonu?"

Wolfi se široce usmál. "Rozhodně, maestro."

Salieri oběma pokynul a odešel.

"On je vážně zvláštní, že?" poznamenal Wolfgang konverzačně, zatímco se vraceli ke Stanzi a Weberovým. "Myslíš, že ty věci o mé hudbě myslel vážně?" zeptal se zvědavě.

"Domnívám se, že byl upřímný."

***

Slavnostní recepce byla poté, co byl jmenován nový Kapellmeister, o to očekávanější událostí. Úvodu večera se zúčastnil i sám císař a atmosféra se zdála být velmi klidná a uvolněná. Hned po jeho odchodu ale zásadně ztěžkla. Císařovo místo na pohovce ve středu místnosti zaujal Rosenberg, což mělo s daným vývojem značnou souvislost. Zdvihl ruku a pokýval prstem na Salieriho, což bylo přes tuhé vrstvy jeho krajkového rukávu stěží rozeznatelné gesto. Salieri k němu se zmučeným výrazem přistoupil a Nannerl se zkoumavě zahleděla na jeho tvář. Ve výhledu jí clonil vysoký zlacený svícen a tak z něj viděla pouhé záblesky očí a úst, probleskující mezi plamínky svíček. V první polovině večera vypadal unaveně, ale teď se zdál být frustrovaný a zdálo se, že mu dělá čím dál větší potíže svůj vztek potlačovat.

"Tady přítel Salieri je příliš skromný," slyšela Rosenberga, "všichni jsme tu na jeho počest a on se tváří, jako by nic!" okolo stojící dámy se rozesmály. "Ale jestli je skromný on, tak já rozhodně ne. Kapellmeister! Víte, je to tak trochu i moje zásluha..."

Salieri se zachvěl a odraz svící mu v očích vytvořil hrozivý lesk.

"Dobrý večer, slečno Mozartová," oslovil ji uvážlivý hlas.

Zamrkala a zahanbeně si uvědomila, jak okatě musela na Salieriho zírat. "Dobrý večer, signore da Ponte," uvítala se s dvorním libretistou. "Přijměte moje gratulace k úspěšné premiéře."

Da Ponte se znovu uklonil. "Vřelé díky, slečno Mozartová," pronesl s mírným úsměvem. Zahleděl se přes její rameno na nového kapelníka a těžce vzdychl. "Musím se ale přiznat, že mám z dnešního večera smíšené pocity."

"Hrabě Rosenberg tomu příliš nepomáhá, je to tak?" pronesla ztišeným hlasem.

Jako by jeho jméno přinášelo smůlu, okamžitě po jeho vyslovení uslyšela zvýšené hlasy. Otočila se zpět k Salierimu, který konečně poodstoupil od svícnu a ona mohla pohlédnout do jeho tváře. Rozpolcený kontrast řeči jeho těla ji zarazil. Na tváři měl úsměv, který nepoznávala. Nebyl to jeho typický sarkastický úsměšek, ani jeden z jeho vzácných, upřímných projevů radosti. Byla to křečovitá grimasa úsměvu, který potlačuje zoufalství, což prozrazovaly jeho oči, které křičely. V hlase měl naopak vztek, nebetyčnou zuřivost.

"Jestli je tomu tak," pronesl a jazyk se mu ze všeho toho vína, které za dnešní večer nezřízeně pil, už začínal plést, "tak si ji vezměte! No, ano! K čemu je takový metál mě, když jste ho u císaře vyprosil vy?" Salieri si nemotorně sundal zlatou medaili a nasadil ji protestujícímu Rosenbergovi. "Tak a je to vyřešeno! Teď už to není gesto prázdného uznání, když je konečně u pravého majitele!" Salieri se rozesmál a zástup mladých dívek, který se na něj lepil už od začátku večera, se smál spolu s ním.

"Už byste neměl pít," odtušil Rosenberg a vzal mu z rukou číši s vínem.

"Slyšely jste ho, dámy?" oslovil Salieri okolo stojící ženy, ačkoliv před nimi celý večer utíkal s uštvaným výrazem. "Oslava jen pro mě, považte, a já na ní nesmím pít," popadl nejblíž stojící dámu kolem pasu a zahleděl se jí do očí. "Vy mi dopřejete trochu vína?"

Neznámá žena na něj upřela zasněný pohled a bez váhání mu předala svoji číši.

Da Ponte tiše zaúpěl. "On se definitivně zbláznil. Omluvte mě," opustil ji a ráznými kroky přešel k Salierimu a jeho společnici. K její značné nelibosti se k Salierimu naklonil a přestože se mu zjevně dostalo záporné odpovědi, popadl ho za nadloktí a odvlekl pryč.

Nannerl zaslechla vzdálený smích a ohlédla se. Wolfgang se bavil s kroužkem svých přátel a nic z probíhajícího dramatu nezaznamenal. Ucítila, že se na ni někdo dívá a zjistila, že je to ta žena, se kterou Salieri flirtoval. Vrhla po ní chladný pohled a neznámá se rychle odvrátila.

Nannerl bojovala s vlezlým pocitem úzkosti, který ji strašil od chvíle, kdy zahlédla pohled Salieriho očí. Ten lesk...to nebyl trik, který sehrály svíce, jak se původně domnívala, byl opravdový a děsil ji.

Přešla k občerstvení a už zase tam uviděla ty marcipánové zákusky, nad kterými si posledně povídala se Salierim. Tiše si povzdychla a konečně se rozhodla jeden ochutnat. Zakousla se do překvapivě vláčného dezertu a nemohla se rozhodnout, jestli neznámá chuť jejímu jazyku lichotí, či nikoliv.

Za svými zády zaslechla vzrušené italské hlasy a rychle potlačila touhu otočit se, protože by tím na sebe upoutala pozornost. Měla by odejít, poslouchat cizí rozhovor je vrchol nezdvořilosti. Na druhou stranu Salieri ani da Ponte nevěděli, že umí italsky. Bylo to od ní opravdu hrubé, ale zůstala stát na místě a popadla další marcipánový dezert. Umanula si, že odhalí, co na něm Salieri vidí.

"Proboha, vzpamatuj se příteli," šeptal da Ponte naléhavě.

"O co ti jde, Lorenzo? O co ti pořád jde? Nejprve na mě celý den doléháš, že se věčně tvářím jako na pohřbu, a když začnu slavit, tak mi vyčítáš i to?" odpověděl mu Salieri tak rychle, že Nannerl bezděčně přestala žvýkat, aby lépe postřehla jeho slova. Vážně by se zase sebe měla stydět.

"Tohle nejsi ty. Jestli si nedáš pozor, zítra ráno k tobě ta slečinka nakráčí i s tatínkem a přinutí tě k zásnubám. To bys chtěl?"

"Tohle nejsem já? A kdo tedy jsem? Proč mi všichni pořád říkáte, jak bych se měl a neměl cítit, kým jsem a kým bych měl být?" následovala pauza a pak opilecký smích. "Proč mi to lidé pořád říkají, tak odpověz, Lorenzo. Mají lepší představu o tom, jak žít můj život, než já sám? Dráždí je, že nesplňuji jejich představy o tom, jakým bych měl být a co bych měl cítit? Je to projev dobré vůle, nebo zklamání? Co ode mě, proboha, všichni pořád chcete? Jestli je na mě všechno tak špatně, tak proč se všichni prostě neseberete a nepodpoříte Mozarta? To přece není moje vina, že já jsem úspěšný a on ne! To je vaše vina, že mu nechodíte na premiéry a pomlouváte ho v saloncích. Co to má se mnou společného?"

Nannerl vytřeštila oči a obezřetně se natáhla po dalším dezertu, ačkoliv byl už čtvrtý, a z té přeslazené chuti jí začínalo být nevolno.

"Mluvíš z cesty, Antonio. Zkus se alespoň něčeho najíst, když už musíš za každou cenu pít. A pro všechno svaté - pusť Mozarta z hlavy," domlouval mu da Ponte, ale Salieri kvapně odešel a prošel těsně kolem Nannerl, aniž by si jí vůbec všiml.

"Všechno v pořádku, slečno Mozartová?" da Ponte se k ní vrátil.

"Ano, v pořádku," odpověděla bezmyšlenkovitě, ale pak si uvědomila, že na ni promluvil italsky. Zformovala rty do šokovaného ó.

"Pane da Ponte, nechápejte to zle, to je nedorozumění, já vás nechtěla poslouchat, prostě se tak přihodilo…," Nannerl polkla a zavrtěla hlavou. "Já neumím lhát. Vlastně jsem chtěla poslouchat, ano. Jsem nezdvořák a chovám se jako nejhorší-"

"No, no," napomenul ji da Ponte a krátce jí přiložil dlaň na ruce, kterými začala panicky šermovat kolem sebe, "snad nebude tak zle, slečno. Jemu na vás také záleží, víte? Ty hodiny s komtesou Steinmannovou vám zařídil on. Bylo mi to jasné od první chvíle, ale nechtěl jsem nic říkat."

Nannerl užasle zamrkala a vytáhla vějíř, aby zahnala horkost v tvářích, kterou ji tam vehnalo ono zahanbující odhalení její neomalenosti. "I já o tom vím. Možná mi to nedošlo tak rychle, ale přece. Dokonce jsem od něj vymámila přiznání," vybrebtla. "Opravdu se vám tak omlouvám," dodala nešťastně.

Da Ponte se usmál. "Zapomeňme na to. Už nevím, o čem mluvíte. Prosím vás, zkuste s ním promluvit."

Nannerl se upřímně vyděsila. "Budu vypadat jako jedna z těch," pohrdavě trhla hlavou k hloučku vdavek chtivých ženštin, "co ho celý večer pronásledují a lepí se na něj."

Da Ponte si přiložil ukazováček na rty. "Ujišťuji vás, že to by si o vás Salieri nikdy nemyslel."

"A co bych mu měla říct? Kázat mu ať nepije a chová se rozumně? To mi nepřísluší a byla by to stejně marná snaha, jako když se snažím mírnit Wolfganga," Nannerl se po Salierim nejistě ohlédla, ale jeho místo bylo prázdné.

Da Ponte se zatvářil zmateně a Nannerl sledovala jeho pohled, kterým kontroloval, zda spolu s ním neubyla žádná z dam, ale podle všeho byly všechny. "Snad dostal rozum a odešel domů, aby se z toho vyspal," poznamenal, ale neznělo to přesvědčeně. "Ještě se po něm podívám, ale potom nejspíš také půjdu domů. Už mi to tady vážně leze krkem," dodal zaníceně a rychlými kroky od ní odešel.

Nannerl si povzdychla - tak zase sama. Popadla pohár vína a ohlédla se po Wolfgangovi se Stanzi, kteří se zavázanýma očima a povykováním hráli nějakou bláznivou hru. Shovívavě zavrtěla hlavou a odebrala se na balkon. Rozmrzele se opřela o zábradlí a zahleděla se na dlouhou řadu čekajících kočárů a pokuřujících kočích. Úplně vepředu byl samozřejmě ten Rosenbergův, opatřený zbytečně velkým erbem. Hned za ním stál Salieriho kočár, ten samý, kterým ji onehdy svezl domů. Zamrkala a zarazila se. Takže to znamená, že Salieri neodjel.

Vrátila se zpátky do salonu, ale za da Pontem jít nemohla. Právě se se zkříženýma rukama tlumeně dohadoval s Rosenbergem, a k tomu se nemínila přiblížit ani na půl metru. Ohlédla se po Wolfim a Stanzi, ale svěřovat jim své obavy o Salieriho by bylo bezpředmětné. Rozhodila rukama, své netknuté víno odložila na nejbližší stolek a vyšla ven, ale už za dveřmi se ztraceně zarazila. Netušila kam jít a hlavně proč. Proč by měla jít Salieriho hledat?

Snad jí bylo líto, jak pomíjivá byla všechna jeho přátelství a všichni ti, co mu se slzami v očích gratulovali, na něj zapomněli v tu chvíli, kdy odešel z místnosti.

Nehlučně sešla po schodech potažených rudým kobercem do foyer, kde ho kdysi našla zhrouceného na vyřezávané lavici v rohu. Ale ani tam nebyl. Liduprázdné divadlo uprostřed noci jí nahánělo hrůzu. Obezřetně se ohlížela po všech stinných koutech a nadskakovala při každém zvuku vzdáleného večírku. Nejistě zatlačila do těžkých vchodových dveří a vyšla ven. Okamžitě ji ovanul chladný noční vzduch a naskočila jí husí kůže. Objala se pažemi a nejistě sešla ze schodů lemovaných sochami, zatímco si spílala.

Co si myslíš, že děláš? Máš nejmenší představu, kam v té zimě jdeš? Co když si Wolfi všimne, že jsi pryč? Hlavou se jí honily zuřivé otázky, na které neměla odpověď. Podívám se za roh a vrátím se dovnitř, slíbila si pevně, to přece nic není. Nebylo by, kdyby dvorní divadlo nebylo tak rozlehlé. Obejít křídlo vybíhající z hlavní části nebyla zase tak krátká procházka a Nannerl už na sebe začínala mít vztek, který byl o to větší, když tam nic nenašla.

"Ty jsi ale husa," řekla nahlas a otočila se k odchodu. Zarazila se tak prudce, až se zaškobrtala, když v odpověď na své procítěné vyznání uslyšela chrčivé povzdechnutí. Nejistě mhouřila oči do tmy, ale nic neviděla.

"Maestro Salieri?" zeptala se opatrně. Přísahala by, že to byl jeho hlas.

Nedostala žádnou odpověď a opatrně se krůček za krůčkem plížila neprostupnou temnotou. Zastavila se, když rozeznala siluetu, která se napůl zhroucená opírala o zeď divadla.

"Tak přece jste to vy," zašeptala a přiložila si ruku na bušící srdce.

Kromě neurčitého vzdychnutí nedostala žádnou odpověď. Salieri se svezl na zem, jako by jeho křehkou rovnováhu narušila pouhá síla jejího hlasu.

Nannerl poklekla vedle něj a vzala ho za rukou. "Maestro, tady nemůžete být," přesvědčovala ho úpěnlivě.

"Je mi to tak líto," zašeptal a jeho hlas zněl tak slabě, že ji to vyděsilo.

"Co je vám líto? Nesmíte Rosenberga poslouchat, přece kvůli němu nebudete-"

"Mě nesejde na Rosenbergovi," uťal ji Salieri. "Teď už je to všechno jedno. Ale před vámi se stydím," mumlal a už nezněl tolik opile. Byl jako bez života. "Proč jste mě musela najít zrovna vy?" svezl se ještě níž a hlava mu dopadla na trávník posypaný kapičkami rosy.

"Co je to s vámi?" vykřikla Nannerl.

Byl jako hadrová panenka a jeho ruka, vždycky tak teplá, byla jako led. Vzala ho za druhou a pronikavě vykřikla.

"Tak líto…," zamumlal Salieri.

Na prstech jí ulpěla teplá, lepkavá krev a Nannerl se zhoupl žaludek.

"Co jste to udělal?" zeptala se přeskakujícím hlasem. "Co jste to proboha udělal?"

"Já už nechci…," začal Salieri.

"Co nechcete?"

"Já už nechci…," zopakoval a Nannerl nedokázala rozeznat, jak se tváří.

"Pro umučení Boží," ulevila si Nannerl a roztřeseně vstala, ačkoliv se pod ní podlamovala kolena. "Tohle nemůže být pravda, to se mi musí jen zdát," mumlala si přerývavě. "Zavřete oči!" vyštěkla na Salieriho.

"Já...cože?" zachraptěl ztěžka.

"Zavřete oči a nehádejte se se mnou, prostě udělejte co vám říkám, teď hned!" Nannerl nekontrolovatelně zvyšovala hlas, do kterého se vkrádala hysterie. Zoufale se chytila za čelo. Křičí na člověka, co se pokusil vzít si život, jak ohleduplné, jak citlivé. Ta grácie. Salieri ji raději poslechl a ona se sklonila ke své sukni tak hluboko, jak jí to korzet dovolil. Odtrhla cár ze své spodničky a potom pro jistotu ještě jeden. Znovu si k němu poklekla a vzala ho za poraněnou ruku.

"Co mám dělat?" šeptala si celou dobu, co mu ji obvazovala. Jak se vůbec zastavuje krvácení, co když mu ránu utáhne moc slabě nebo naopak příliš silně? Vyděsila se, když jí na prsty, kterými rozechvěle obvazovala jeho zápěstí, dopadla smršť teplých kapiček. Ale tentokrát to nebyla Salieriho krev, ale její vlastní slzy.

"Tohle vám neodpustím," vyrazila ze sebe dřív, než se dokázala zarazit. Proč se na něj tak strašně zlobila, když by ho měla litovat? To už v těle nemá kouska citu?

Oběma rukama si vjela do vlasů a snažila se přemýšlet, ale ve spáncích jí divoce pulzovala krev.

"Da Ponte! Musím….musím najít da Ponteho!" vyjekla a tělo jí zaplavila neskutečná úleva. Ano, da Ponte jí pomůže. Co jí - jemu! Musí ho zachránit, když ona toho není schopná.

Popadla Salieriho za ramena. "Slibte mi, že neusnete!"

"Já..."

"Jednoduše mi musíte slíbit, že neusnete!"

"Slibuji," dostal ze sebe namáhavě.

Vstala a rozběhla se zpátky do divadla a ignorovala posměšný pískot, kterým ji zahrnuli lelkující kočí. Nedošla ani ke vstupním dveřím, když málem narazila právě do dvorního libretisty.

"Slečno Mozartová, odcházím. To co tam nahoře Rosenberg předvádí, mi nestojí za pocuchání nervů," překvapeně se na ni zahleděl. "Ale co tu děláte?"

Nannerl drkotaly zuby tak silně, že se nezmohla na odpověď. Popadla da Ponteho za ruku a vláčela ho za roh levého křídla divadla.

"Slečno Mozartová!" zaslechla jeho šokovaný hlas, ale jenom zesílila svůj stisk a zrychlila krok. Da Pontemu se zachvěla ruka, jako by se jí chtěl vytrhnout, ale šel za ní.

"Tam někdo leží?" zašeptal da Ponte, když se blížili ke zhroucenému Salierimu, ale Nannerl se stále nedokázala přimět k odpovědi.

"Proboha! To je tak zpitý?" vyhrkl da Ponte, když rozeznal svého přítele a sklonil se nad ním.

"Zápěstí," zašpitala Nannerl, "jeho zápěstí," zopakovala a poklekla u Salieriho hlavy. "Podřezal si žíly."

"Ach….ach, ne. Antonio, proboha!" da Ponte ve své mateřštině vychrlil jednu kletbu za druhou a Nannerl polovině z nich ani nerozuměla. Slabě Salieriho profackoval, aby ho přivedl k sobě. "Jsi vzhůru? Co to provádíš za hlouposti?"

"Jsem vzhůru," odpověděl Salieri malátně. "Musím."

"Cože?" zeptal se da Ponte se zkřiveným obočím, ale potom zuřivě mávl rukou. "To je jedno! Co teď s tebou mám dělat-" další příval italských nadávek. "Když tě vezmu k tobě domů, tvoje služebnictvo okamžitě vynese ven, co jsi provedl a skončíš v blázinci, uvědomuješ si to? Zavřou tě do klece!"

"Tak mě tu nechte," zamumlal Salieri.

"Opovažte se tohle ještě někdy říct!" vyjekla Nannerl a zaťala mu prsty do ramen.

Da Ponte k ní zdvihl překvapený pohled. "Nejsem si tím v té zatracený tmě jistý, ale věřím, že jste mu zastavila krvácení, slečno Mozartová. Všechno je v pořádku, odpusťte mi můj mizerný italský temperament," zhluboka se nadechl a chvíli přemýšlel. "Půjdu teď sehnat drožku, společně ho naložíme dovnitř a odvezu ho k sobě domů. Kočímu budu muset tvrdit, že je zpitý pod obraz, nebo tak něco. To ostatně není tak daleko od pravdy. Já se svým neexistujícím služebnictvem naštěstí žádné trable nemám. Vydržíte tu s ním ještě chvíli o samotě, slečno?"

"A-ano," vysoukala ze sebe Nannerl, které už zase drkotaly zuby.

"Tady," da Ponte jí kolem ramen přehodil svůj plášť. "Hned budu zpátky. Zkuste ho ještě udržet vzhůru."

Da Ponte odběhl a Nannerl se zahleděla na Salieriho. Všimla si, že se mu už zase zavírají oči a opatrně zvedla jeho hlavu a položila si ji do klína, čímž ho probudila. Zmateně se na ni zadíval.

"Kdy jste byl naposledy šťastný, maestro?" zeptala se, ani nevěděla proč. "Ve chvíli jako tahle mi dlužíte upřímnou odpověď."

"Nejspíš jako chlapec," zamumlal.

"Vyprávějte mi o tom."

"Žil jsem uprostřed ničeho, jak jsem vám už říkal. Za letních podvečerů jsem pravidelně utíkal z domova a otec zuřil. Utíkal jsem do sousední vesnice, hrát a zpívat v kostele, někdy i na nějakých tancovačkách. Běžel jsem po prašných cestách, kolem mě se táhla pole a ve vzduchu bylo takové krásné očekávání. Radost ze života a hudby. Občas si ještě dokážu vybavit zvuky těch chvil - cvrčky, zpěv ptáků, moje kroky a zrychlený dech. Možná si ty časy idealizuji, ale takhle jsem se už nikdy potom necítil," rozvyprávěl se Salieri a Nannerl se k němu musela naklonit, aby slyšela jeho slábnoucí hlas. "To mi tady chybí. Teplé slunce po většinu roku a nebe. Nebe ve Vídni je dál, než v Itálii, můžete se mi smát, ale je to tak. Vy pláčete?"

"Omlouvám se," hlesla Nannerl a utírala mu tvář, do které kapaly její slzy.

Uslyšela přibližující se kroky. "Odpusťte, bylo nemožné sehnat drožku. Podařilo se vám udržet ho vzhůru?" vyptával se da Ponte.

"Ano," špitla Nannerl, opatrně položila Salieriho hlavu zpět na trávník a nejistě vstala. Da Ponte se sklonil, přehodil si přes rameno Salieriho zdravou ruku a namáhavě s ním vstal. Salieri mu nemohoucně visel v náručí a hlava mu děsivě klinkala ze strany na stranu.

"Vraťte se dovnitř, slečno Mozartová, a přemluvte Wolfganga, abyste jeli domů. Jste otřesená, měla byste se vyspat. Byla jste neobyčejně statečná," říkal da Ponte s tichým supěním, když se společně rozešli zpět na hlavní třídu. "Tenhle pošetilec by vám měl zlíbat ruce."

Dorazili na místo a se značnou námahou naskládali bezvládného skladatele do drožky.

"Dobrou noc, slečno," rozloučil se da Ponte a sklonil se, aby ji políbil ruku.

"Dobrou noc," odvětila Nannerl a chvíli otálela. Potom se ještě jednou sklonila do drožky a narovnala Salieriho hlavu, která se svezla na stranu.

"Ve vzduchu začíná být cítit léto, letos bude brzy a nebe nám bude blíž," zašeptala mu do ucha.

Da Ponte na ni zaraženě pohlédl. "Co jste mu to řekla? Usmívá se."

Nannerl zavrtěla hlavou. "Jen takovou hloupost. Dobrou noc a...hodně sil," řekla a slabě polkla. Bez dalšího ohlédnutí vklouzla zpět do divadla, protože jinak by se k odchodu snad neodhodlala.