Náhradnice - 41. kapitola: Danielle

 

Danielle předpokládala, že až jednou opustí císařský palác, bude to proto, aby se vrátila ke svému předvídatelnému životu na předměstí sídelního města, strávenému pod ostřížím dohledem matky. Místo toho opouštěla nejen palác, ale i svou zemi, aby se provdala a začala novou kapitolu, aniž by tušila, co od ní očekávat.

Byla si jistá jen dvěma věcmi. Zaprvé, Akinori Silverwolf nepřipustí, aby jejich svatba zabránila velkému plánu Kaiových studií práv a následného nástupu na politickou scénu.
Zadruhé, Kai v takovém životě nikdy nebude šťastný – bez ohledu na to, jestli mu bude nebo nebude stát po boku.

Od chvíle, kdy společně nastoupili do vlaku, Kaie pozorně sledovala. Nebylo pochyb o tom, že pokaždé, když na něj upřela zrak, rozbušilo se jí srdce. Právě tak věděla, že je pro ni ochotný udělat cokoliv – dokonce se i vrhnout do boje s matkou a unést ji jako pohádkovou princeznu z věže. Ano, milovala ho, s tím nešlo argumentovat. Přesto to všechno bylo tak rychlé a zcela mimo jejich kontrolu.

Ráda by se někomu svěřila, ale měla jen Estellu, která nebyla právě nápomocná. Nemohla jí to po Mathieuově smrti mít za zlé, ale její chladná nezúčastněnost ji přesto zraňovala, stejně jako vzpomínka na slova, kterými ji od sebe odehnala, když se ji pokoušela podpořit před Lyricou. Přecházela, jako tolikrát předtím, její chování, ale ve chvílích, kdy se její bezohlednost začínala projevovat i vůči Kaiovi a dokonce i manželům Silverwolfovým, pohár trpělivosti přetékal. Cožpak panu Silverwolfovi nebyla ani trochu vděčná? Kdo ví, jak by s ní Lyrica naložila, kdyby nezasáhl v její prospěch a nezařídil, aby s nimi mohla vycestovat z Twighburgu.

Vnímala Kaiovu rostoucí frustraci, a zpočátku se snažila působit jako neutrální vyjednavač pro obě strany, ale byla to neudržitelná úloha. Všechno vyeskalovalo v ten nešťastný den, kdy byla jejich cesta do Titairy přerušena poruchou na trati, a jejich pětičlenná skupina musela přenocovat v zájezdních hostinci na twighbursko-titairijských hranicích.

Vybalovala si právě věci ve svém skromném, ale čistém pokojíku, když dovnitř vběhl Kai.
Byl to sice její snoubenec – stále si na to slovo nemohla zvyknout – ale přesto ji to poněkud vyvedlo z rovnováhy.
Když spatřila jeho zrudlé tváře a planoucí pohled, rozhodla se nic nekomentovat.

„Musíš si promluvit se svou sestrou! Pokud to neuděláš ty, budu to muset udělat já a potom to nebude hezké!“ vyhrkl a jeho hlas se chvěl rozčilením.

Danielle odložila rukavičky a nejistě na něj pohlédla. „A jaká je příčina mého naléhavého rozhovoru se sestrou?“

„Od chvíle, kdy jsme sem přišli, má hloupé poznámky! Nic jí není dost dobré!“

Danielle si skousla ret. „Kope kolem sebe, protože je zraněná.“

Kai rozhodil rukama. „A já s ní soucítím! Ten Durand nevypadal jako zlý člověk a je mi upřímně líto, jak to s ním dopadlo, ale to jí nedává právo chovat se neuctivě k mým rodičům! To nestrpím!“

„Ano, vím, že společné cestování je...náročné, ale jsem si jistá, že své chování nezamýšlí jako nezdvořilé. Ne...přímo,“ vydechla rozpačitě.

„Danielle, tvá sestra mé rodiče právě přinutila, aby si s ní vyměnili pokoj, protože je v něm údajně tepleji, je větší a ona má pocit, že by mohla dostat rýmu!“ vybuchl Kai.

Rozhostilo se tíživé ticho.

„Promluvím s ní.“

Přistoupil k ní blíž a vzal ji za ruce. „Děkuji ti.“

Pohlédla mu do očí a bylo tolik věcí, na které by se chtěla zeptat, ale nebyl na to čas ani místo. Mlčky se usmála.

Našla Estellu v onom tvrdě vybojovaném pokoji, kde seděla na posteli a zírala do prázdna. Danielle se zastavila ve dveřích a opřela se o veřeje.

„Bylo to nutné?“ zeptala se tiše.

Estella k ní otočila hlavu a s úšklebkem pokrčila rameny. „Ne...když o tom tak přemýšlím, tak vlastně ne, nebylo.“

„Estello!“

„Ale je to hezký pokoj.“

Danielle předstoupila před apatickou sestru. „Silverwolfovi za Mathieuovu smrt nemůžou!“ vyštěkla a okamžitě toho litovala.

Estella vstala z postele a přimhouřila oči do úzkých škvírek. „Opravdu? A kdo za ni může? Sebastien! Ale ten je mrtvý! A kdo může za jeho smrt? Já. Tak se mi zdá, že jsem jediný žijící člen této nešťastné rovnice.“

„Možná. Ale ta rovnice existuje v dalším, širším kontextu a má víc členů. Zřejmě nejsou tak důležití, ale přece. Jsem tu já a Kai, kteří ještě nejsme manželé, ale už se hádáme. Kvůli tobě. Jsou tu Silverwolfovi, kteří se musí mačkat v nevyhovující místnosti. Kvůli tobě.“

Estella se uchechtla. „Hleďme! Nečekala bych, že se tak rychle zorientuješ ve hře ukazování prstem.“

„Pokukazuju na věci, které jsou ve tvé kontrole, na rozdíl od Mathieuovy smrti, která tvoje vina nebyla a...změnit ji už nedokážeš. Jeho poslední dar byla druhá šance na život.“

„Ale já o to nestála! Já chtěla jeho!“ rozkřičela se Estella.

Danielle se přikrčila a Estella si s povzdechnutím přejela prsty po čele.

„Omlouvám se, nechtěla jsem křičet. Vždycky ve mně bylo tolik zlosti, už když jsem byla dítě. Zatímco ty...ty jsi vždycky byla tak dobrá,“ dlouze se na ni zahleděla. „Zasloužíš si svůj šťastný konec. Je mi líto, že ti ho kazím. Asi si nemůžu pomoct.“

„Kdo jiný může poručit tvému chování než ty?“ zeptala se Danielle tiše.

„Ano? Proč si v tom případě neporučíš, abys přestala být tak úzkostná a nervózní?“ Estella k ní popošla blíž a zalesklo se jí v očích. „Když si stačí říct – tak, a teď se přestanu červenat a koktat - proč to neuděláš, hm?“

Danielle odvrátila zrak. Nedokázala skrýt, jak se jí to dotklo. „To je stěží to samé. Nejsi spravedlivá a víš to.“

Estella ustoupila a rozhodila rukama. „Já...nevím. Možná nejsem. Tolik jsem se snažila být k tobě lepší, nevím, jestli sis vůbec všimla, byly to mizerné pokusy. Nemysli si, že si neuvědomuji, jak jsem se k tobě celé ty roky chovala. Ale nakonec všechno pokazím. Vždycky.“ Zavrtěla hlavou a znovu se posadila na postel. „Je mi líto, co jsem ti tehdy řekla před Lyricou. Chtěla jsem, abys dostala rozum a odešla, dokud jsi mohla. Nevěděla jsem, jak jinak tě ochránit, tak jsem tě odehnala. Šlo mi jen o tvoje dobro...v tu chvíli to bylo nejefektivnější řešení.“

Danielle dlouze vydechla. „Teď hovoříš jako pravá panovnice.“

Estella se ironicky rozesmála. „Tak to je poprvé.“

„Vrátíš Silverwolfovým jejich pokoj. Spokojíš se s tím, co máš.“

Estella zpupně vystrčila bradu. „To mi rozkazuješ?“

„Já vím, ty si poroučet nedáš. Ale pokud je pravda, že si někde v hloubi duše přece jen uvědomuješ, jak krutá občas dovedeš být, tak teď ustoupíš. Kvůli mně.“

Estella dlouho mlčela. Danielle se snažila čelit jejímu pohledu, ale dlouho to nevydržela. Estella se znovu uchechtla a Danielle zaťala čelist.

„Máš pravdu,“ hlesla nakonec Estella.

Danielle k ní pomalu vzhlédla. „Opravdu?“

„Opravdu. Třeba se Mathieuovi přece jen podařilo zasít do mě trochu dobra. Tolik se, chudáček můj, snažil. Bylo by opravdu smutné, kdyby to nepřineslo žádné ovoce. Aspoň tolik mu dlužím.“

Danielle zavrtěla hlavou. „Mathieu by nechtěl, abys mu skládala dluhy.“

Estella na okamžik vypadala, že se rozpláče, ale ovládla se. Danielle si přála, aby to v sobě přestala dusit, ale nutit ji nemohla.

„Zase máš pravdu, moudrá sestřičko. Je to tak zvláštní, byly doby, kdy jsem si připadala jako středobod všeho, teď si říkám, co na mě vlastně mohl vidět. Myslíš, že byl tak povrchní a šlo mu jen o mou krásu? Muži občas dovedou být takoví.“

„Proč Mathieua pořád tak urážíš?“

Estella si skousla ret a zaleskly se jí oči. „Já se tak moc zlobím. Měla bych truchlit, ale místo toho mám chuť na něj křičet! Jak se opovažuješ mě opustit? Podruhé! Ten tvůj zatracený rytířský komplex – ať tě spere ďas! Proč si pořád musíš stoupat na nedosažitelný morální piedestal? Nechtěla jsem, abys mi byl vzorem, chtěla jsem přítele a později...později i něco víc než přítele! A teď jsi mrtvý,“ Estelle se zlomil hlas a sklopila tvář.

Danielle k ní přiskočila a objala ji. Estella se zoufale rozplakala a sevřela její ramena v drtivém sevření. Danielle bolestně nakrabatila tvář, ale nic neřekla a pohladila ji po vlasech.

„Nemyslím si, že jsi krutá, neměla jsem to říkat,“ špitla.

„Ale myslíš, a je to docela v pořádku,“ vzdychla Estella mezi záškuby pláče.

Danielle si povzdechla. „Dobrá. Možná občas. Ale taky myslím, že se schválně děláš horší, než ve skutečnosti jsi.“

Estella se pomalu odtáhla a spěšně si otírala uslzené tváře. „Zdáš se být odhodlaná vidět ve mně to nejlepší. To musí být těžká práce.“

„A ty se zdáš být odhodlaná dělat ze sebe cynika. To naopak musí být velmi snadné. Můžeš pak prostě říct, že si nemůžeš pomoct, a smést tím problém ze stolu.“

Estella se na okamžik odmlčela a utírala si tváře do kapesníčku.
„Celý můj život byl definovaný tichými bitvami. Proti matce, potom proti Petrovovi a Silverwolfovi a nakonec proti Sebastienovi a Lyrice. Nechtěla jsem skončit jako ty. Tichá, poslušná, utlačovaná...málem zavražděná vlastní matkou. Chtěla jsem být silná,“ utřela si další zakutálenou slzu. „Těžko se mi přiznává, že jsi ta silná vlastně ty.“

Danielle vytřeštila oči. „Já? Silná? Těžko. Já jsem přece tichá, poslušná, utlačovaná a ano – málem zavražděná vlastní matkou.“

„Už nejsi ta samá Danielle, co se bezmocně ploužila v matčině stínu.“

„A ty nejsi ta samá Estella, co mě dokázala pro pobavení své dvorní dámy rozplakat.“

 „Vrátím Silverwolfovým jejich pokoj. Omluv se jim za mě.“

Danielle si unaveně povzdechla. „Jestli se jim chceš omluvit, budeš to muset udělat sama. Obávám se, že rozkazy už neudílíš.“

„A možná je to tak dobře.“

Váhavě se na sebe usmály.