Náhradnice - 39. kapitola: Mathieu

 Mathieu za šestatřicet let svého života nikdy neobdržel dopis tak potenciálně skandálního charakteru, a to si jednu dobu dopisoval o záležitostech národního významu s twighburským ministerským předsedou. Ještě nikdy ho kus papíru tak nepřekvapil, nepotěšil a nevyděsil. Zdálo se, že dostal pozvání na své docela první tajné dostaveníčko.

Věděl, že oranžerie bylo Estellino oblíbené místo, i když se jí tak často vysmívala. Nebo možná právě proto?

Technicky vzato by neměl v císařských zahradách co dělat, jeho existence na dvoře skončila předáváním svatoalexandrovských řádů a to tu kdysi byl jednou z nejvýznamnějších postav...jaká úleva, že to byla minulost.

Tlumeně vykřikl, když ho někdo zezadu popadl kolem ramen. Estella se mu pokusila v hravém gestu zakrýt oči dlaněmi, ale byl na to příliš vysoký.

Usmál se a ohlédl se po ní. Vzala ho za ruce a zavedla do stínu rozložité palmy.

„Tohle bychom neměli,“ zamumlal, ale umlčela ho polibky.

„Ale stejně jsi přišel.“

„Přijdu na každé tvé zavolání, Estello.“

„Ach, to je neprozíravé. Dáváš mi příliš mnoho trumfů do ruky, monsieur. A navíc lžeš. Dokázal jsi ode mě odejít jednou, dokázal bys to i podruhé.“

Pustil její ruce. „Estello, musíš se rozhodnout. Odpuštění nebo zavržení, ale konec vyčítání starých vin. Tuhle hru bychom mohli hrát oba, ale k čemu by to bylo dobré?“

Nikdy předtím v její tváři neviděl takový výraz. Sklopila oči, ale ještě předtím v nich zahlédl strach.

„Já přece vím, že jsem tě od sebe odehnala já a nikdo jiný. Pokud tu jde o staré viny, jsem to spíš já-“

„Nedělej to. Tohle není účetnictví a my si navzájem nemusíme skládat má dáti a dal. Bylo to komplikované – pořád je. Už mnoho let skrývám, co k tobě cítím, a snad jsem v tom měl pokračovat i nadále.“

Přejela si dlaněmi po dlouhých šňůrách perel, které měla těsně omotané kolem krku. Musela to být velmi nepohodlná ozdoba.

„Prosím tě, to neříkej,“ zašeptala, ale Mathieu její slova nevnímal.

S vytřeštěnýma očima ji popadl za zápěstí a odtáhl ruku od jejího krku. Nenosila ten šperk pro krásu. Po jejím krku se táhly dlouhé fialové podlitiny a ona usykla bolestí, když se jich dotkl.

„Estello,“ začal zajíkavě, ale skočila mu do řeči.

„Nech to být, Mathieu.“

„Nechat být? Uvědomuješ si, co po mě žádáš? To byl on, že ano? Pověz!“

Vytrhla se mu a zlostně na něj pohlédla. „Tak tedy ano! Ano, byl to on! Kdo jiný by mi něco takového udělal?“

Zaťal čelisti a roztřásl se po celém těle.

„Mathieu, přestaň! Nedívej se tak! Tuším, co se ti honí hlavou, ale nic z toho tě nesmí ani napadnout! On je pro tebe nedotknutelný, rozumíš? Je to princ!“

„A ty jsi princezna! Co všechno ti udělal? Snad….snad ne-“

Chytila ho za paže. „Ne, nic takového. Prosím tě, uklidni se! Máme pro sebe tak málo času – opravdu ho chceš všechen vyplýtvat zbytečným vztekáním?“

„A co mám dělat? Nejraději bych křičel a rozbíjel věci! Ne...nejraději bych rozbil jeho obličej!“ běsnil Mathieu.

Estella ho uchopila za roztřesené ruce, ale každý pohled na perly na jejím krku, a tajemství, které skrývaly, ho doháněl k šílenství.

Ta bezmoc, ta odporná bezmoc!

„Rozbít můj obličej, pane? Abych to nebyl já, kdo rozbije váš obličej!“ ozvalo se za nimi. Estella zkřivila tvář do výrazu nepopsatelného hororu.

Sebastien vystoupil zpoza sochy nymfy Dafné.

„Tajná dostaveníčka v oranžerii. Roztomilé, opravdu. Bývalá panovnice této říše a nejvyšší tajemník, a nevědí, že nesmí věřit palácové poště. Způsob, jakým mi to usnadňujete se zdá až nespravedlivý.“

Estella tlumeně vzdychla, ale znělo to spíš jako zakňourání.

Sebastien přistoupil blíž a přeměřil si je přezíravým pohledem. Rychlým pohybem vystřelil ruku vpřed a popadl Estellu za nadloktí.

Mathieu se mu bez váhání vrhl po krku.

„Okamžitě ji pusťte,“ zasyčel skrz zaťaté zuby.

„Ale! Psík umí štěkat? Být tebou, tak si rozmyslím, co dělám, žabožroute!“

Sebastien odstrčil Estellu a ta s třeskotem rozbíjených květináčů dopadla na zem, zavalená pomerančovníkem.

Mathieu se po ní ohlédl a dostal od Sebastiena přímý zásah do spánku. Zvedl se mu žaludek a zzamáchal rukama ve vzduchu, snad doufal, že jimi trefí Sebastiena Místo toho ztratil rovnováhu a zřítil se na palmu, o které ještě před pár minutami naivně věřil, že jim s Estellou poskytuje bezpečné útočiště před světem.

Bezradně zachroptěl, když se do jeho rozmazaného výhledu vřítila temná skvrna a vytlačila mu vzduch z plic.

Sebastien mu zasedl hrudník a druhá rána mu zlomila nos. Třetí na jeho hlavu dopadla s takovou silou, až mu zadunělo v lebce.

Tak tohle je tedy konec. Byl Estelle špatným rádcem a ještě horším ochráncem.

Rány ustaly. Opravdu bylo po všem? Kolem něj se vznášela mléčná vlna a on byl v pokušení nechat se ukolébat ke spánku. Zabránil mu v tom Estellin pláč. Slyšel ji plakat jen jednou v životě, když se s ní setkal poprvé, krátce po smrti jejího otce.

„Proboha….proboha, co jsem to udělala? Co jsem to udělala?“

Vytáhl se do sedu, zamotala se mu hlava, a převrátil se na stranu, kde se pozvracel.

Pláč se změnil v tiché kňourání a on se zasténáním zdvihl hlavu od vlastních zvratků. Nepřítomně pohlédl na nehybnou postavu Sebastiena, kterému ze zad trčel velký střep. S nejvyšší námahou se vytáhl na čtyři a doplazil se k němu, ale bylo to zbytečné. Puls nenahmatal.

Estella sledovala jeho počínání a znovu se neovladatelně rozkvílela. Bylo to, jako kdyby mu do třeštící hlavy zasadila další ránu.

Zpočátku zvuk přibližujících se hlasů nebral na vědomí, protože ničemu, co se ozývalo v jeho pískajících uších nevěřil, ale když se daným směrem ohlédla i Estella, ztuhl.

„Matičko Boží!“ vykřikla Danielle a doširoka rozevřela mandlové oči.

Kai Silverwolf kráčející po jejím boku ji rychle strhl stranou a v hrdinském gestu se před ni postavil.

Jako když utne, Estella přestala plakat.

„Tak...to by bylo.“

„To by bylo?“ zopakoval po ní mladý Silverwolf nevěřícně. „To by bylo? Vy jste právě...zavraždili člověka. Proboha, vždyť musíme zavolat stráž!“

„Ne!“ vykřikla Danielle.

„To jsem byl já,“ zasípal Mathieu a klopýtavě se vytáhl na nohy. „Všechno jsem to byl já, Estellu z toho vynechte.“

„Přestaň si pořád hrát na zatraceného hrdinu, Mathieu!“ zaječela Estella a on sebou škubl.

„Byl jsem to já,“ zopakoval.

„Nám se zpovídat nemusíte,“ uťal je Silverwolf.

I když se nacházeli v odlehlém koutě císařských zahrad, potyčka se Sebastienem a hlasité dohadování s mladým Silverwolfem nemohlo zůstat utajeno. Netrvalo dlouho a uslyšel praskání štěrku a vzrušené hlasy dvořanů, které se blížily k oranžerii.

Ohlédl se po Estelle a vytrhl se z jejího sevření.

„Mathieu…“

„Slib mi, že se postaráš o Claru.“

„Mathieu, tohle ti nedovolím,“ Estella zavrtěla hlavou. „Já jsem to byla! Já!“ zakřičela z plného hrdla. „Zabila jsem prince dánského!“