Náhradnice - 40. kapitola: Estella & Mathieu

Estella

 Byli předvedeni před Lyricu. V koutku duše musela palácové stráže litovat. Najít dvě císařské princezny, syna ministerského předsedy a nositele Alexandrova řádu nad mrtvým tělem prince dánského? Sama by takové dilema nechtěla řešit.

Tehdy to bylo poprvé, co Lyricu viděla bezradnou. Kromě pár záškubů v obličeji to na sobě nedala znát, ale vytřeštěné oči její paniku prozrazovaly.

Estella se poprvé v životě ocitla v situaci, ze které se nešlo vylhat. Byla s tím pochmurně smířená. Upírala na Lyricu prázdný pohled, který ožil teprve ve chvíli, když se Mathieu, už zase, pokoušel hrát na hrdinu a převzít vinu na sebe.

„Lže! Snaží se mě chránit! Sama mu nevěříš!“ vyštěkla podrážděně.

Zatracený chlap, to si nikdy nepřestane hrát na rytíře na bílém koni?

Lyrica semkla rty do úzké linky. „Nejde o to, čemu chci věřit, ani jaká je pravda,“ zavrtěla hlavou a upřela odhodlaný zrak na Danielle a mladého Silverwolfa.

„Smíte odejít. Ocitli jste se ve špatnou chvíli na špatném místě a na vašem jméně nesmí ulpět špína. Pokud vám smím radit, odjeďte do Titairy co nejrychleji. V Twighburgu to nebude hezké.“

„Neopustím svou sestru,“ začala Danielle, ale Estella se po ní ohlédla a rozlobeně zavrtěla hlavou. Další statečná hrdinka? Dokázala by tak nesobecká být i ona?

„Pojď, Danielle, prosím,“ zašeptal Silverwolf a chytil ji za ruku.

Danielle se vytrhla. Estella k ní rychle přistoupila a popadla ji za ramena.

„Přestaň s tím. Běž, provdej se, buď šťastná. Tohle s tebou nemá nic společného.“

„Mohla sis říct to samé, když jsi mě zachránila od matky, ale neudělala jsi to,“ odpověděla Danielle s netypickou tvrdohlavostí.

Estella se odmlčela a povzdechla si. „To jsem ale nebyla já. To všechno pan Silverwolf. To on za mnou přišel a upozornil mě, že jsi zmizela. Já bych si toho nejspíš sotva všimla.“

Odvážila se vzhlédnout do sestřiných očí a jejich výraz ji zdrtil.

„Běž,“ zašeptala a pustila ji.

Silverwolf ji znovu vzal za ruku a tentokrát už se nechala bez protestů odvést z místnosti. Estella jí chtěla ještě něco říct, ale Danielle před ní uhnula pohledem.

Estella se směsicí lásky i vzteku pohlédla na Mathieua a znovu předstoupila před Lyricu.

„Propusť i jeho. Za nic nemůže.“

„Uvědomuješ si, co se teď stane?“ zeptala se Lyrica ledově.

„Hádám, že...že mě popravíš,“ odpověděla Estella a vlastní hlas jí zněl cize.

Mathieu předstoupil vpřed a nadechoval se – jistě k nějaké vášnivé tirádě.

„Vy mlčte!“ uťala ho Lyrica dřív, než ze sebe stačil vydat hlásku a znovu pohlédla na Estellu.

„Když jsem se ptala, co se teď podle tvého ctěného názoru stane, nemyslela jsem na tebe ani tvoji hlavu, ty hloupá sobecká holko! Mluvila jsem o budoucnosti říše! Co myslíš, že se stane, když vyjde najevo, že twighburská princezna, bývalá regentka, zavraždila svého snoubence, prince dánského? Dovedeš si představit důsledky? Nejde jen o pokažené diplomatické vztahy, tohle znamená válku!“

„Pak řekni, že jsem šílená. Jako matka,“ zašeptala Estella rezignovaně.

Lyrica se rozesmála. „Báječné! Už druhý Perebell, který propadl šílenství! U Karolíny jsem to mohla svést na její německé kořeny, ale co s tebou? Obviním tě z šílenství a oplátkou dostanu zpochybňování vlastní příčetnosti!“

Estelle poklesla ramena. „V tom případě se mnou nalož, jak uznáš za vhodné.“

„Nechci s tebou nakládat vůbec nijak. Už nikdy s tebou nechci mít nic společného,“ vyprskla Lyrica pohrdlivě a upřela pronikavý pohled na Mathieua. „Chce za tebe převzít vinu. Je to bezvýznamný muž bez pojítka k Perebellům. Drby o tom, že je do tebe zamilovaný, a proto tehdy skočil před tu kulku, po dvoře kolují už celou věčnost. Potřebujeme hanebný čin jednotlivce, cizince, který nemá s naší zemí ani rodinou nic společného. Je dokonalý.“

Mathieu na Lyricu upřel dlouhý pohled a mlčky přikývl.

„On nic neudělal! Já to byla! Já!“ rozkřičela se.

„Ticho! Ano, vím o co se snažíš. Půlka dvora tvé vykřikování slyšela na vlastní uši, ta druhá už o něm klevetí. Ale pravda nakonec bude taková, jak o ní rozhodnu já,“ Lyrica k ní přešla blíž.

Estella se roztřásla po celém těle. „Nedělej to.“

Lyrica zatáhla za zlatou šňůru vedle dveří a do místnosti vstoupila palácová stráž.

„Odveďte pana Duranda do vězení s nejvyšší ostrahou. Co se týče princezny, přivolejte k ní dvorního lékaře. Není jí dobře. Obávám se, že by mohla ublížit sobě nebo svému okolí, proto nechte strážit i ji.“

„Ano, Vaše Císařské Veličenstvo,“ muž s širokými rameny se uklonil a Estella vytřeštěnýma očima sledovala, jak Mathieua vedou pryč.

„Nedělej to!“ zmohla se na poslední odpor, ale to už pár rukou odváděl i ji.

Když Estellu vedli palácovými chodbami, zoufale se rozplakala. Ohlížela se, ale Mathieua už neviděla. Chodby byly vylidněné, nepochybně na Lyričin rozkaz.

Dovedli ji do jejího pokoje a zamkli za ní. Marně lomcovala klikou, bušila, prosila a proklínala. Vyčerpaně padla do postele a schoulila se do klubíčka.

Všechno, čeho se kdy dotkla, zničila, každého, koho kdy milovala, zatratila. To ona má hnít ve vězení, ne Mathieu. Upřela nepřítomný pohled na zlacený strop, který ji obepínal jako klec, a na mysli jí vytanula Sebastienova tvář ztuhlá v navždy překvapeném výrazu.

*

Mathieu

Nešetrně ho hodili na vlhkou kamennou podlahu a on neměl sílu vstát. Do jeho hlavy tepalo tisíce kladiv a hrozilo, že se znovu pozvrací.

Když za ním s pochmurným zařinčením zapadly masivní mříže, zasténal, zdvihl se na všechny čtyři a jeho žaludek splnil svou hrozbu, i když už nebylo nic, co by ještě mohl vyzvracet.

Schoulil se na chladné podlaze a bylo mu jedno, že kousek od něj proběhla krysa. Kámen příjemně chladil jeho horké tváře a ulevoval bolesti.

Ignoroval i ozvěny blížících se kroků. Za ním už nikdo nepřijde.

„Jste docela v pořádku, pane Durande?“ zeptal se ostražitý hlas s výrazným přízvukem, ve kterém poznal ministerského předsedu Silverwolfa.

Vyškrábal se na nohy, a i když se mu znovu zvedal žaludek, nasadil statečnou masku.

„Jen se sžívám s novým prostředím,“ odtušil v chabém pokusu o humor. „Jste tu velmi rychle, sotva mi stačili nasadit okovy. Informoval vás syn?“

Vycenil zuby ve žraločím úsměvu. „Mám více zdrojů, pane Durande.“

„Smím se ptát, proč jste za mnou přišel? Chystáte plán útěku?“

„Váš sarkasmus nepůsobí zdaleka tak statečně, jak patrně doufáte,“ řekl se škrobeným úsměvem. „Tohle jste si nezasloužil, ale bohužel není nic, co bych pro vás mohl udělat.“

„Ne, mně by už nepomohl ani duch svatý,“ rozhodil rukama, „jsem perfektní oběť pro politickou stabilizaci.“

Silverwolf se znovu usmál. „Tak už to s Perebelly bývá. Obětujete jim všechno, nevrátí vám nic.“

Mathieu se uchechtl a opřel se o mříže. „To je nezvykle přímé, pane ministerský předsedo. Uklidňuje vás vědomí, že hovoříte s mrtvým mužem?“

Neodpověděl.

„Pamatujete si na svou návštěvu v Titairy?“ rozhovořil se Silverwolf po krátké odmlce. „Tehdy jsem vám nabízel, že by vám Aquirská univerzita bez váhání otevřela dveře. Vy jste se i přesto vydal do Francie, kde vás kromě potenciální dráhy špeha nečekalo vůbec nic. Proč?“

Svěsil hlavu. „Tehdy jsem měl pocit, že se musím dostat co nejdál...od ní.“

„Láska,“ zamumlal Silverwolf. Znělo to pohrdavě. „Je mi vás líto, vždycky jsem vás považoval za schopného muže, byť beznadějného moralistu.“

„Copak si myslíte, že mně to líto není? Že chci umřít?“

Silverwolf nasadil zvláštní výraz. „Kdyby to jen trochu šlo, zasáhl bych ve váš prospěch, ale na území Twighburgu nemám žádnou moc.“

Mathieu k němu zdvihl hlavu. „A v Titairy byste přímé rozhodnutí císařovny zvrátit dokázal?“

„Touché, pane Durande, touché,“ odtušil s neproniknutelným výrazem. „Je něco, co pro vás mohu udělat?“

Mathieuovi se už zase točila hlava. „Dělám si starosti o svoji svěřenkyni Claru,“ zamumlal.

Silverwolf přikývl. „Rozumím. Předpokládám, že chcete, aby se bezpečně dostala do péče vaší matky v Marseille?“

Mathieu si povzdechl. „Nebudu se ptát, jak tyhle podrobnosti znáte. Ale ano, přesně to bych si přál.“

„Postarám se o to.“

„Děkuji vám, pane ministerský předsedo.“

Mathieu pozoroval odcházející postavu obávaného stříbrného vlka, vděčný, že už nemusí nic předstírat. Jeho hlava začínala třeštit tak neúnosně, že mu všechno ostatní začínalo být jedno, dokonce i vyhlídka na vlastní smrt. Jen kdyby mu Sebastienova neviditelná ruka přestala tlouct do spánků!

Svezl se podél zdi na podlahu a chytil se za hlavu. Brzy v nepohodlné pozici usnul, vděčný za chvilku nebytí ve světě, kde vše zaslepovala tupá bolest.

*

Estella

Někdo vzal Estellu za rameno a ta se s trhnutím probudila. Netušila, jak se jí za dané situace podařilo usnout. Svíravá bolest za krkem ji okamžitě vytrestala za schoulenou pozici vsedě. Za okny už panovala tma a dva stíny u její postele ji v počáteční dezorientaci polekaly.

„To jsme my, Vaše Císařská Výsosti,“ řekla Natálie tlumeně.

„Musíš jít s námi,“ dodala Danielle přiškrceným hlasem.

Estella malátně přehodila nohy přes postel a zmateně na ně pohlédla. „Nemůžu jít vůbec nikam. Nevšimly jste si, že jsem tu zamknutá? Jak jste se sem vůbec dostaly?“

„To je teď vedlejší, Madam, věřte nám,“ přerušila ji Natálie. Ještě ji neslyšela tak napjatou.

„Děsíte mě.“

„Jsme tu kvůli Mathieuovi,“ Danielle z neznámých důvodů šeptala.

Estella překotně vstala. „Co se děje? Co mu Lyrica provedla?“

„Císařovna nic,“ odpověděla Natálie.

V podstatě ji vystrkaly ze dveří a ona se nezmohla na odpor. Zamknuté dveře i stráže za nimi jako mávnutím kouzelného proutku zmizely. Estella začínala zpochybňovat, zda byly události posledních hodin skutečné. Musel to být jen zlý sen. Ona by přece nikoho nezabila!

Pokud se skutečně jednalo o sen, netrvalo dlouho, a zoufale si přála rychle se do něj vrátit. Mathieu v něm byl pomlácený a nesnesitelný se svým rytířským komplexem, ale jinak v rámci možností v pořádku.

Tenhle Mathieu byl bledý jako duch, nehnutě ležel na lůžku přistrčenému k oknu tmavé cely, a výraz jeho tváře se zdál smířlivě odevzdaný. Moc dobře tu grimasu znala. Byla na sebe zvlášť pyšná, když ji dokázala zahnat nějakou pošetilou průpovídkou nebo stiskem ruky. Teď byla docela bezmocná.

„On je...on je...on?“ nedokázala dopovědět.

„Ne, není,“ ujišťovala ji Danielle plačky.

„Ale brzy bude,“ dokončila Natálie bezvýrazně. „Podle doktora Edlera krvácí do hlavy.“

„Tak ať to zastaví!“ vykřikla Estella.

„Nejde to,“ špitla Danielle a roztřásla se jí ramena.

Estella poklekla vedle jeho postele a vzala ho za ruku. „To přece nemůže být. To nemůže být.“

Pohladila ho po tváři. „To je směšné. Otevři oči, Mathieu. Musíš otevřít oči. Takový nesmysl. Mathieu, prosím. Já tě prosím!“

Sevřela mezi prsty ušmoulanou látku jeho bílé košile, ale nedočkala se žádné odpovědi. Tohle by jí přece neudělal.

„To Sebastien,“ uvědomila si s hrůzou a ohlédla se po těch dvou. „To on mu to udělal. Byla jsem ochotná žít sama se sebou, s vražedkyní, jen s vědomím, že jsem tím zachránila Mathieua. Ale nic takového jsem neudělala! Byla jsem příliš pomalá. Věřily byste tomu? Příliš pomalá vražedkyně. Tohle by se Sebastienovi líbilo, jak by se mi za to vysmál!“

Zvrátila hlavu a vysmála se tomu i za něj.

Někdo jí vrazil facku. Nepřekvapilo ji, že to byla Natálie.

Jako když utne, přestala se smát, a následné ticho ji zasáhlo víc než políček od vlastní dvorní dámy.

„Jak dlouho?“ zeptala se dutým hlasem.

„Nejvýš hodiny,“ Natálie uhnula pohledem, očividně neschopná podívat se jak na ni, tak na Mathieua.

„Hodiny,“ zašeptala Estella užasle. Opřela si hlavu o Mathieuovu ruku, která zůstala volně viset přes okraj postele.

„Chci s ním být sama.“

„Estello-“

„Chci s ním být sama,“ zopakovala důrazněji.

Nechaly ji.

Následující hodiny se vlekly jako dny a zároveň uběhly jako pouhé vteřiny.

Teprve později se dozvěděla, že poslední hodiny v jeho společnosti byly čtyři. Měly ho čekat ještě celé roky a dostal čtyři hodiny! A proč? Protože si do poslední chvíle musel hrát na prince na bílém koni. Protože udělal tu chybu a miloval císařskou princeznu.

Když bylo po všem, nejprve strážím rezignovaně povolila odnést jeho tělo, jen aby je vzápětí zahrnula nadávkami a jekotem.

„Vraťte mi ho, zloději! Vraťte ho!“

Nakonec ji museli zase zamknout do jejího pokoje. Natálie a Danielle před ní schovaly všechny ostré předměty a seděly u ní, dokud neusnula.

Další den si ji k sobě povolala Lyrica.

Hleděla na její chladnou tvář s takovou nenávistí, jakou ještě k nikomu nepociťovala. Dokonce ani k Sebastienovi ne. Ten si aspoň na nic nehrál. Byl zkažený do morku kostí a věděl to o sobě. Lyrica se snažila tvářit, že její chování bylo ospravedlnitelné jakýmsi vyšším dobrem.

„Věř nebo ne, ale mrzí mě, co se panu Durandovi stalo. Vím, že to byl dobrý člověk, ale zapletl se do hry, ve které už od začátku nikdy neměl figurovat. Nepřála jsem mu nic zlého, ale jednoduše jsem neměla na výběr.“

„Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme,“ zarecitovala Estella posměšně.

Lyrica povytáhla obočí.

„Havlíček Borovský. Hodně cenzurovaný, ale i přesto bych ti ho doporučila. Nebo možná právě proto.“

„Vidím, že humor tě neopustil,“ odtušila Lyrica.

„Ano, pravdaže. Vysmívám se tvé falešné lítosti. Nebo je to lítost opravdová? Mrzí tě, že tě s umíráním předběhl? Měla jsi už naplánovanou hezkou popravu? Malou politickou vraždičku ve jménu koruny a dobrých diplomatickým vztahů?“

Lyrica přimhouřila oči do úzkých škvírek. „Mám-li použít tvé analogie, musím tě varovat, že kráčíš po nebezpečně tenkém ledě.“

„A to mě má trápit? Mám toho hodně co ztratit? Nemůžeš mě zabít, protože by to vypadalo špatně, nemůžeš mě ani provdat, protože mi záhadně zemřel snoubenec a polovina dvora mě slyšela vykřikovat, že jsem ho zabila já. Do toho nepůjde ani nejotrlejší z otrlých,“ Estella se uchechtla a založila si ruce v bok. „Do blázince mě zavřít taky nechceš, aby si lidi náhodou nezačali říkat, že to máme dědičné. Tak co vlastně chceš udělat, sestřenko?“

„Na co si to hraješ? Na šíleného Hamleta? Ráda bych ti připomněla, že to s ním nedopadlo moc dobře.“

„To ani s tamními korunovanými hlavami,“ kontrovala Estella s neskrývaným potěšením.

„Dávej si pozor,“ zasyčela Lyrica a přistoupila k ní o pár krůčků blíž.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupil vrchní ceremoniář.

„Ministerský předseda Silverwolf,“ ohlásil s úklonou a vycouval z místnosti.

„Ten je tu taky?“ podivila se Estella. „Nuž, čím víc, tím líp, jak se říká,“ zahalasila.

Uvědomovala si, že se chová jako naprostý blázen, ale vlastně ji to bavilo. Blázni si můžou dovolit říkat pravdu. Shakespeare na něco kápnul.

Silverwolf se Lyrice hluboce uklonil a po očku si Estellu přeměřil pichlavým pohledem.

„Vaše Císařské Veličenstvo, pokud byste byla tak laskavá a vyslechla si můj skromný nápad, jak vyřešit tuto…,“ znovu očima zalétl k Estelle, „nepříjemnou situaci, rád bych byl nápomocný.“

„Prosím, pane ministerský předsedo.“

Estella si založila ruce na hrudi. To si také ráda poslechne, copak si počnou s tou nepříjemnou situací.

„Vzhledem k okolnostem považuji za rozumné, aby Její Císařská Výsost princezna Estella opustila sídelní město. Strhává na sebe příliš nežádoucí pozornosti. Oficiálním vrahem prince dánského zůstává pan Durand. Je samozřejmé, že princezna je ztrátou snoubence zdrcená, a v rozrušení snad...vykřikla pár věcí, které nemínila vážně. To jí nikdo nemůže vyčítat,“ studeně se usmál a znovu očima zalétl k Estelle.

I Lyrica na ni zpoza přimhouřených víček pohlédla. Vypadali, jako by si prohlíželi ošklivou kaňku v jinak krásném rukopisu.

„Mohla bych ji poslat do Markova údolí za vévodkyní Karolínou. Jablko nepadá daleko od stromu, jak se říká,“ odtušila Lyrica s neskrývaným znechucením.

„Ano, to je logická volba, Madam, ale pokud dovolíte, obávám se, že byste takovým krokem podnítila nežádoucí spekulace o příčetnosti princezny.“

„Nemusím nic podněcovat, princezna se o to postará sama.“

Silverwolf se poklonil. „Potřebuje se uklidnit a vzpamatovat po prožitém šoku, Madam.“

„Jako bych tu nebyla, jen pokračujte,“ zašklebila se Estella.

Silverwolf k jejímu podráždění skutečně hovořil dál, jako by vůbec nepromluvila. „Navrhuji, aby odjela do Titairy spolu s mojí rodinou. Společnost Její Císařské Výsosti princezny Danielle jí prospěje a veškeré pochybnosti o své příčetnosti zažene účastí na svatebním obřadu. Vzhledem k tomu, že se Madam ze svatby ráčila z časové vytíženosti omluvit, by to bylo příhodné. Nepůsobilo by dobře, pokud by se svatby nezúčastnil nikdo z císařské rodiny. Ostatně, pokud si mohu dovolit připomenout, už tak panuje jisté rozčarování z vašeho rozhodnutí nechat se znovu-korunovat twighburskou císařovnou a nikoliv už titairijskou královnou-“

Lyrica podrážděně mávla rukou a umlčela ho. „Ano, já vím, není to totiž poprvé, co mi to ráčíte připomínat. Tedy dobrá, pokud věříte, že její přítomnost v Titairy uklidní jisté...nálady, pak souhlasím. Bude aspoň k něčemu užitečná.“

Silverwolf se uklonil a Estella se uchechtla.

Lyrica dostala co chtěla a oba vzápětí milostivě propustila.

„To je hezké, jak jste mi naplánovali budoucnost,“ vyprskla, když po Silverwolfově boku kráčela podél galerie ctihodných Perebellů.

„Preferovala byste snad exil v Markově údolí ve společnosti vévodkyně Karolíny, Madam?“

Estellin úšklebek se rozšířil. „Ach ano, vidím, že bych vám vlastně měla děkovat, já nevděčná.“

Silverwolf semkl rty do nicneříkajícího úšklebku. „Ne, Madam, o vděčnost nestojím. Přesto věřím, že si v budoucnu ještě budeme užiteční.“

Zabočil do navazující chodby a s poslední úklonou jí zmizel z očí.

Estelle jeho společnost nebyla příjemná, ale pořád to byla nějaká společnost, rozptýlení. Teď zůstala sama. Jen ona a všepohlcující smutek.