Náhradnice - 31. kapitola: Mathieu

 

Mathieu zakopl o uvolněné prkno ve schodu a tlumeně zaklel. Vždycky na to prkno zapomínal. Svět se s ním nebezpečně zhoupl a musel se přidržet stěny, aby udržel rovnováhu. Celé mu to připadalo tak vtipné, musel se smát. Hlava mu přitom klinkala ze strany na stranu a znovu se mu udělalo nevolno. 

Zapomněl na svůj původní záměr, totiž co nejrychleji proklouznout chodbou jako myška, a ztěžka se na rozviklaný schod posadil. Z kapsy kabátu mu přitom vypadly mnohokrát přeložené noviny s natrženou titulní stranou, na které se palcovým titulkem skvěl nápis ZÁHADNÁ SMRT TWIGHBURSKÉHO MINISTERSKÉHO PŘEDSEDY. 

Složil tvář do dlaní a čekal až se s ním všechno přestane točit. V tu chvíli se stalo to, čeho se obával. 

„To jsou pěkné pořádky, monsieur Durande, opravdu,“ zavrčela jeho domácí. 

Pomalu k ní vzhlédl a pokoušel se nasadit seriózní výraz naprosto střízlivého člověka, co čirou náhodou právě odpočívá na schodech. 

„Odpusťte, madame Boucherová,“ oslovil drobnou ženu s věčně rudým obličejem. „Je mi líto, že jsem vás probudil,“ čím víc se pokoušel zřetelně artikulovat, tím žalostněji v tom selhával. 

Mocně si odfrkla a pohlédla na něj s takovým znechucením, jako to dovedou jen Francouzky. „To ráda věřím, že je vám to líto. Už celé týdny kolem mě kličkujete jako nějaký studentík. Myslíte si, že když se mi budete vyhýbat, zapomenu, že mi dlužíte za nájem, ha?“ 

Mathieu na ni ospale zamžoural. 

„Dávám vám poslední týden, monsieur! Potom poletíte! A můžete být rád, že vás nepošlu do vězení pro dlužníky!“ zasyčela a zašmátrala ve svém kapsáři. Mathieu na zlomek vteřiny věřil, že hledá obušek, kterým ho seřeže. 

Místo toho mu do obličeje hodila hrst dopisů. „Vaše pošta, monsieur!“ řekla pohrdlivě a s posledním přezíravým pohledem odešla. 

Mathieu se zuřivým pomrkáváním posbíral tři obálky, vržené tak elegantně, že to růžkem jedné schytal přímo do oka. 

S vynaložením nejvyšší námahy zase vstal a doklopýtal zbytek schodů do druhého patra, kde se nacházel jeho pokojík. 

Chvíli rozvažoval, že rozsvítí svíčku a poštu si prohlédne, naznal však, že to za takovou námahu nestojí. Beztak tušil, kdo mu píše. Oblečený padl na postel a usnul. 

Probudily ho kroky a hlasy na chodbě. Škubl sebou a vytáhl se do sedu, vystrašený, že na něj přijde jeho domácí, která ho strašila dokonce i ve snech. Za oknem panoval čilý ruch a slunce stojící vysoko na obloze napovídalo, že už muselo být po poledni. 

Zasténal a chytil se za hlavu. To to dopracoval. Kdyby ho tak viděl někdo z jeho starých přátel, nebo dokonce Estella…

Pomalu vstal z postele a přešel k oknu, které otevřel dokořán, aby do zatuchlé místnosti vpustil trochu vzduchu. Na něco přitom šlápl a smekla se mu noha. 

Barvitě zaklel a uvědomil si, že mu to podklouzlo na nějakém papíru. Byl to jeden z dopisů, které po něm včera tak teatrálně mrštila paní Boucherová. 

Sklonil se, prohlédl si ušmudlanou obálku a uvnitř našel přesně to, co očekával. Anonymní lísteček, který na něj dštil síru a varoval ho, že ho ve Francii nic dobrého nečeká. Od chvíle, kdy odmítl tajemného pana D‘Assignyho,  mu začaly chodit denně. 

Začal pátrat po zbylých obálkách a musel pokleknout na všechny čtyři, aby je vylovil zpod postele. 

Jedna obálka k němu doputovala z Marseille. Polkl a prozatím ji odložil stranou. Sestra nebo matka….to počká. 

Při pohledu na druhou obálku se mu prudce rozbušilo srdce. Z Twighburgu. Rychle ji roztrhl a vytřeštil oči při pohledu na palácový dopisní papír opatřený Lyričinými iniciálami. 

Padla mu čelist, když se dozvěděl, že je zván na slavnostní ceremonii, kdy mu bude předán svatoalexandrovský řád. Jistě, Estella mu po tom nešťastném incidentu v Titairy několikrát řekla, že mu za to dá medaili, ale bral to jako žert. Jenže ona ho podle všeho na udělení nejvyšší císařské pocty doopravdy nominovala a co bylo podivnější – Lyrica se tomu přání rozhodla vyhovět. Vůbec ničemu už nerozuměl a v tuto chvíli o tom ani přemýšlet nechtěl. 

Natáhl se po obálce z Marseille, ze kterého vypadl lístek se vzkazem ještě stručnějším, než jaký dostal od vrchního císařského ceremoniáře. 

Takže od matky. 

Tvá sestra zemřela při porodu, stálo tam bez oslovení nebo úvodu. Zatajil dech a ještě několikrát si ta slova přečetl. Pět slov napsaných nedbalými tahy na laciném průhledném papíře. Jen pět slov. Kratičký řádek. Jak v sobě může něco tak nevinného nést tak zrůdný obsah?

Zachvěly se mu rty a na okamžik před těmi slovy zavřel oči. 

Tvá sestra zemřela při porodu. 

 Zase oči otevřel a bojácně pohlédl na zbytek dopisu. 

Porodila holčičku, kterou pojmenovala Clara. Za jejího opatrovníka určila tebe. Přijeď co nejrychleji. Matka. 

Snažil se, opravdu úmorně se snažil, vstřebat význam těch slov. Opatrovník? On? 

„Ubohá Alice,“ zašeptal a do očí mu vhrkly slzy. Proč to své dceři udělala?

***

V každém správném románu se pohřební scény odehrávají za ponurého deště. Skupinka pozůstalých se v nich v hloučcích choulí pod černými deštníky, ze kterých odkapává voda, zatímco tělo jejich milovaných se pomalu spouští do země. 

V den Alicina pohřbu svítilo slunce, ozařovalo vše svými jásavými paprsky a vysmívalo se jejich ubohé rodině, kde chyběla láska. 

Maman po celý obřad zachovávala kamennou tvář, upřeně hleděla před sebe a přes přísně stažené rty neprošel jediný vzlyk. 

Alicin manžel na obřadu chyběl, na poslední cestě ji opustili i všichni přátelé. Při ustanování Clařina opatrovníka neměla moc velký výběr,  napadlo Mathieua pochmurně, když na její rakev pokládal bílou lilii. 

Znovu pohlédl na maman, snad v bláhové naději, že v její tváři spatří nějakou naději, nenašel však vůbec nic. Od chvíle, kdy se vrátil do Marseille, byl obklopen skličující prázdnotou. Necítil nic, neviděl nic, přestal si od tohoto světa cokoliv slibovat.

„Nestačím na to,“ řekl maman, když malou Claru držel poprvé. Tak droboučkou, tak zranitelnou. Jeden špatný pohyb a mohl by to malé tělíčko zlomit. 

„Nestačíš,“ přitakala dutým hlasem. Bylo to poprvé, co na něj promluvila. 

Znovu mlčení prolomila teprve až večer po jejím pohřbu, při osamělé večeři pozůstalých.

„Nech mi Claru. Vrať se do toho svého Twighburgu. Tady tě nechtějí, tam ti na krk věšejí medaile. V pořádku, tak si jdi. Claru ale nech tady,“ konečně v její tváři zahlédl nějakou emoci. Prosila ho. 

„Alice si přála, abych se o ni staral já,“ odpověděl nejistě. 

„Ale ty o to nestojíš! Vidím ti to na očích - kdykoliv se na ni podíváš, máš ve tváři odporný, zbabělý strach!“ 

Odvrátil zrak a přejel si prsty po čele. „Nejsem dost dobrý, abych...abych pro ni mohl být vzorem a ochráncem, jakého si zaslouží,“ polkl a nešťastně na maman pohlédl. „Upřímně řečeno ale nic takového nevidím ani ve vás. Ubohá Clara si musí vystačit s menším zlem.“ 

„S menším zlem?“ zopakovala s úšklebkem a ruka, ve které svírala pohár s vínem, se roztřásla. „To ty jsi ten, který mi kdysi sebral úplně všechno, mou hrdost, mé postavení, jednou dětskou lží, kterou jsi se chtěl zavděčit otci...-“

„Maman, nezačínejte zase-“

„A teď mi už podruhé chceš vzít celý svět! Clara je všechno, co mám!“ 

Sklenička padla na zem a Mathieu otupěle pozoroval, jak se rudá tekutina rozlévá po koberci. 

„Já jsem přímo tady. Jsem váš syn,“ řekl tiše. 

„Ty už pro mě nejsi ničím. Pohled na tebe jen jitří staré rány, nic víc.“ 

„A proto jsem pro ni to menší zlo já. Navzdory všemu ještě stále umím odpouštět. Odpouštím i vám, maman. Odpouštím a odcházím. S Clarou.“